Bez konce

Karin se dnes nehodlala v práci dlouho zdržovat, vždyť byl konečně onen vytoužený pátek. Den, který předcházel víkendu, tudíž dvěma dnům volna a pohody. Celé odpoledne se ve svých myšlenkách ubírala k plánovanému výletu s přáteli. Nemohla se dočkat, až konečně zamkne dveře své kanceláře a odejde, aby se připravila na cestu. Unaveným pohledem zabrousila na malé hodiny, visící na protější stěně. Hodinová ručička již dlouho odpočítávala minuty její práce, ale i jejího života.
    Karin pracovala v reklamní agentuře. Netušila, že bude muset celé dny vysedávat u malého počítače a zajišťovat pronájmy reklamních ploch a vše kolem toho. Zklamalo ji to, představovala si něco mnohem odlišného, více akčního a kreativního. Nicméně nepřestávala doufat, že jednoho dne se jednotvárnost života změní a ona někam postoupí, něco zažije či dokáže.
    Největším paradoxem bylo, že vynikala výjimečným výtvarným talentem a mnoha dobrými nápady. Tahle obyčejná dívka, nepříliš vysoká a s velmi milým pohledem, vždy své kolegy překvapovala propracovaností svých návrhů. Ale byla zde nová a příliš mladá na to, aby nadřízení přisuzovali jejím nákresům větší význam.
    Velká hodinová ručička se konečně doklepala k šesté hodině. Karin uložila seznam posledních objednávek na disk a vypnula počítač. S jemným úsměvem, typickým pro dívku, která se po dlouhém těžkém dni těší domů, se oblékla do svého kabátu. Blížila se zima. Dny se zkracovaly a teploty klesaly. Věděla, že za chvíli slunce zapadne úplně a město potemní. I tak měla večery mnohem raději než rána. Záře lamp ozařovaly ulice a splývaly s mnoha světly jednotlivých domů. Každá rozsvícená místnost Karin připomínala, jak hodně života je kolem ní. Barevné cedule a blikající slogany zářily do dálky a poutaly oči kolemjdoucích.
    Karin zrovna míjela ceduli firemní. Jedinou, která její oči nelákala, až příliš dobře ji znala. Lehkými krůčky zamířila k centru města, odkud pak již zbýval jen kousek cesty k jejímu bytu. Teď již nespěchala, věděla, že domov neuteče a že celý další týden práce je daleko a hlavně nenávratně za ní.
    Se zamyšleným výrazem míjela spěchající lidi, kteří jakoby ani nevnímali svět kolem sebe. Měla pocit, že jí nikdo nerozumí, že je na všechno úplně sama. Pomalu kráčela po mokrém chodníku, kde se ještě tu a tam objevily malé kaluže, které nestačily od posledního deště vyschnout. V každé z nich se odrážel kousek tmavé oblohy, která se postupem času začínala zalévat svitem měsíce a leskem hvězd. Karin sešla z hlavní silnice do okrajové oblasti města. Neměla to tu příliš v lásce, často se bála každého stínu, každého zvuku. Navíc slunce již zašlo a jakákoliv úzká ulička se proměnila v nepříjemnou část cesty, která v každém vzbuzovala jen pocit ohroženosti.
    V jedné takové se teď Karin zrovna nacházela. Nemohla dohlédnout dál jak metr před sebe, její oči jakoby tápaly v neproniknutelné tmě.Všude podél zdí se povalovalo spousty odpadků a roztrhaných letáků či knih. Na zemi ležely staré rozmáčené krabice z papíru, které občas poskytovaly útočiště bezdomovcům či toulavým opuštěným zvířatům. Karin přidala do kroku. Nezahlédla sice nikoho, ani nic, co by ji mohlo ohrožovat, ale z nějakého důvodu cítila zvláštní neklid. Na moment se jí dokonce zmocnil pocit, že tady není tak úplně sama. Avšak bála se ohlédnout, nechtěla vědět, zda-li za ní něco je, toužila už být doma a v bezpečí, proto jen s pohledem upřeným před sebe svižně pokračovala na konec ulice.
    I přes snahu vše ignorovat, postřehla za sebou slabý zvuk kroků. Jejich interval se stále více zrychloval a ona cítila, že se k ní dosti rychle blíží. Čím více se vzdálenost případného pronásledovatele zkracovala, tím větší nervozita v Karin rostla. Jak nemilosrdná umí být fantazie! Dokud Karin hleděla mlčky přímo před sebe a držela se svého cíle, aby co nejdříve dorazila domů, hlavou se jí honilo mnoho myšlenek a představ o tom, kdo nebo co ji pronásleduje. Věřila tomu, že je možná až příliš paranoidní a že nezjistí pravou skutečnost věci, dokud se neotočí. Sebrala proto všechnu odvahu a opatrně obrátila zrak do temnoty za sebou…
    … Nic. Stála tam. Osamělá a zmatená. Byla přesvědčená, že kroky určitě slyšela, vnímala přeci jemné klapání bot, které se rozléhalo okolím. Ještě jednou se s přimhouřenýma očima rozhlédla. Ale jen studený dotěrný vítr se točil v zákrutech ulice a nesl s sebou kus zmačkaných novin. Papír poletoval nad špinavou zemí a jen tak zlehoulinka se od ní odrážel. Karin ho tiše sledovala. A přeci, přeci jen se jí ulevilo, že nikoho nevidí, že ji nepronásleduje žádný temný stín ani konkrétní osoba. Oddychla si. Měla pocit, jakoby z ní spadlo ohromné břemeno, které se na ní navalilo zároveň se západem slunce.
    Zmačkané noviny jí mezitím vlídně sklouzly k nohám. Vítr náhle ustal a kolem ní se rozprostřelo ticho a klid. Jen tak bezmyšlenkovitě pohlédla na rozmáčený titulek novin. Přes záda ji přejel nepříjemný mráz, cítila, jak se jí začínají třást kolena, chvět prsty na rukou a zvyšovat tep. Snažila se zhluboka dýchat, zachovat chladnou hlavu a uklidnit se. Těkavým pohledem se rozhlédla. Proč najednou nastalo takové ticho? Proč měla tak nepříjemný pocit?
    Sklonila tvář a ještě jednou si přečetla nadpis. Výrazným červeným písmem na ni zářil rozkaz: „UTÍKEJ!“
    Vyděsilo ji to, ač to teoreticky nemuselo nic znamenat. Všude kolem se povalovalo ohromné množství starých novin s mnoha bizardními titulky, tak proč by zrovna těmhle měla přikládat větší důraz?! Nevěřícně zakroutila hlavou: „Asi jsem vážně paranoidní,“ řekla potichu, skoro neslyšně. Nicméně se rozhodla již neotálet a jít přímou cestou domů.
    Lehkými spěšnými krůčky zamířila ke svému bytu. Snažila se nevracet se myšlenkami k vybledlým, zmáčeným novinám, ani k podivnému nápisu, který jakoby varoval, ale pravděpodobně nic neznamenal, jak sama doufala. Spěchem se značně zadýchala, nohy ji začínaly pořádně bolet a ona pociťovala silnou únavu. Na chvilku zpomalila, aby se trochu vzpamatovala. Jen rychle a hluboce dýchala a dýchala…
    …Ale dýchala až tak hlasitě? Až tak moc, že se slyšela dvakrát? Strnula strachem. Snažila se urputně poslouchat, identifikovat zvuky, které opravdu vnímala. Registrovala však cizí dech, ne ten svůj. Jakoby někdo stál kousíček od ní, jakoby oddychoval jejím směrem. Tak blízko, až se malý pramínek jejích vlasů pomalu vlnil v intervalu dechů.
    S vyděšeným výrazem se ohlédla přes své rameno. Čekala, že již pohlédne svému pronásledovateli do tváře, smířila se s tím, že není sama. Ale byla. Dech ustal a ona tam opět mlčky stála obklopena tmou a zahalena lehkou mlhou. Prudce se ochladilo, začala se třást zimou a tenký kabát jí již nestačil. Nicméně i přese všechny změny teplot, přes všechny zvuky, které ji děsily, byla tam…sama.
    Přemýšlela nad tím, kde se v její hlavě zrodily tyhle podivné sny. Cítila přítomnost někoho, kdo tam podle všeho ani nebyl. Nedokázala rozpoznat, zda se jí to zdá, či nikoliv. Váhala, zdali může věřit vlastním smyslům, poněkud otupělým únavou, která ji po dvou úmorných dnech tvrdé práce konečně dohnala. Při svém přemýšlení na chvíli úplně zapomněla na temnou ulici, zapomněla na čas, který jí pomalu utíkal. Skoro by se i zklidnila a začala pociťovat úlevu, kdyby ji nerozrušil náhlý šum, přicházející jakoby z velké dálky. Splašeně se otáčela na místě, rozhlížela se kolem sebe, obracela hlavu do všech stran, hledala původce, ale ať se snažila sebevíc, nic nezahlédla. Strach se jí zmocňoval stále více a více. Již ji skoro pohltil a ona málem ztratila vědomí. Ale náhle strnula. Očima hleděla do temného kouta odkud jakoby zaslechla znít tichá slova… Co jen říkala? Pozorně se zaposlouchala.
    Náhle v jejích uších zazněl hrůzný povel: „Utíkej!“ křičela chraplavá slova a skoro jí drala uši. „Utíkej rychleji, než já!“
    Karin již nemyslela na to, zdali se jí to zdálo, či nikoliv, nestarala se o to, proč a kam běží, uvědomovala si jen, že běžet musí, že nemá na výběr. Její mysl ovládala její nohy a ona jakoby bezmyšlenkovitě přihlížela, kam ji nesou. Bála se ohlédnout, i když netušila, co ji pronásleduje, ale cítila, že to tam stále někde je. Varovná slova jí stále zněla v uších a dodávala sílu k běhu.
    Vnímala tlukot svého srdce, hluboké dechy a hlasité kroky. Proplétala se tmavými uličkami, které nikdy nevypadaly tak opuštěně jako dnes. Chovala se, jakoby tam znala každý kout, jakoby měla nějaký konkrétní cíl před sebou. A i když si ho neuvědomovala, nezpomalila a ani se neotočila.
    Po delší době jejího snažení o únik se v jejím srdci začala probouzet beznaděj. Beznaděj a pocit, že neunikne, že je doháněna. Úměrně v ní také rostla hrůza, která jí za čas začala podlamovat kolena a tím ztěžovat další běh. Jediným východiskem se jí zdálo nalezení nějakého úkrytu. Nenápadného a bezpečného. Při této myšlence její nohy nabraly jiného směru, změnily svůj cíl a ona se jim již nebránila. Proběhla starou ulicí s patrně neobydlenými a zpustošenými budovami. Něco jí tu nesedělo. Měla pocit, že zná ty popraskané, napůl rozbořené baráky, co se nad ní majestátně tyčily. Ale znala je…jinak. Uvědomila si, že město až nepřirozeně potemnělo, hvězdy se náhle schovaly za husté šedé mraky a všechny lampy zhasly. Temnota vše zahalila do svého neproniknutelného pláště a nehodlala jen tak ustoupit.
    Jak osvobozující proto pro Karin bylo, když zahlédla na konci děsivé ulice slabou zář světla. Vyběhla na malé náměstí, tmavé a prázdné. Znala ho snad také? Nechodila přes něj každé ráno do práce? Tak moc otázek se jí honilo hlavou a nedokázala na ně najít žádné uspokojující odpovědi.
    Ono světlo, kterého si všimla již z ulice, vycházelo z nevelké budovy na protější straně náměstí. V horním patře starobylého domu zářilo malé okno a lákalo Karin tak moc, že nemohla odolat. Viděla v něm jedinou možnost záchrany, viděla v něm spásu a úlevu. Cítila z něho život, o který teď bojovala. Proto neváhala ani minutu a zamířila k němu.
    Těžké dřevěné dveře jí šly otevřít velmi ztuha. Nedokázala pochopit, jak mohou být někdy otvírány, ale přesto zabrala vší silou. Zrezlé panty hlasitě zaskřípaly a povolily. Karin vběhla dovnitř. Neměla příliš mnoho času, aby přemýšlela nad vstupní halou, do které tak zbrkle „vlítla“, ale přesto její vzhled upoutal Karininu pozornost. Neosvětlená kamenná místnost prakticky bez nábytku, bez topení, jen plná špíny a pavučin. Žádný vypínač na světlo, ani zásuvky na zdech. Dům vlastně působil jak bez přívodu elektřiny, což ji trochu mátlo. Nemohlo se jí to světlo v okně pouze zdát? Propadla tak velké panické hrůze, že přestala rozeznávat realitu? Viděla věci, které vidět chtěla nebo které opravdu existovaly? Rozhodla se ohlédnout. Třeba nic z toho nebyla pravda, třeba ji venku konečně osvítí zář reklamních cedulí, lamp, kolemjedoucích aut, třeba se zahalí do zvuků mluvících lidí, jejich uspěchaných kroků, křiku dětí…
    …Odvážně se nadechla, otřela zpocené dlaně do kabátu a obrátila zrak za sebe. Přes otevřené dveře vyhlédla na náměstíčko. Neviděla nic, jen těžkou tmavou mlhu, která se líně válela těsně nad zemí. Neslyšela nic, jen naprosté ticho, přerušované tlukotem jejího srdce, jejím vyděšeným dýcháním.
    Nervózně se podmračila. Sbírala poslední zbytky odvahy, aby zcela vyhlédla ven. Nerozeznávala ani obrysy budov, přes šedavou mlhu viděla jen malý kousek před sebe.
    A přece se něco stalo, přece něco zahlédla. Mlhavým hutným oparem se mihl stín. Tmavý a bezútěšný. Stín temné děsivé postavy.
    Neváhala, otočila se a vběhla do nelítostných útrob starého domu. Popadla za kliku prvních dveří, které se jí postavily do cesty. Cítila studený vítr, který se opíral do jejích zad a jakoby jí určoval směr. Slyšela šepot, který s sebou přinášel a který jí pronikal do hlavy tak nemilosrdně, že si musela dlaněmi zakrývat uši. Slovům nerozuměla, nedávala smysl.
    Oprýskané dveře, které prudce otevřela, za sebou ukrývaly kamenné schodiště směřující kamsi do vyšších pater. Schody vypadaly sešoupaně od častého používání. Karin stále neztrácela naději, že jí snad nahoře někdo pomůže. A proto běžela. Běžela a stoupala. Když konečně dosáhla nejvyššího patra a překlenula poslední schod, zaslechla za sebou prásknutí dveří, které se se silným nárazem zabouchly, ať již průvanem nebo přičiněním někoho jiného. Zděšeně sebou trhla, ale nezastavila se. Až příliš ji upoutala malá skulinka pode dveřmi, ze které vycházelo slabé nažloutlé světlo. Nevnímala ohavnost chodby, ve které se ocitla. Přítomnost mnoha místností chráněných jen několika překříženými a hřebíky přibitými dřevy.
    Zamířila k osvětlenému pokoji, vtrhla dovnitř a žasla. Drobná opuštěná místnost s jedním starým oknem, bez nábytku a s nepříjemnými šedivými zdmi. Uprostřed studené špinavé podlahy ležela malá baterka. Ležela tak, aby její svit mířil z pokoje ven. Návnada?! Karin se vzdala. Nemohla již zpět, ani na to neměla odvahu a únik odsud již taky nebyl možný. Cítila jen narůstající mráz, který ji začal obklopovat, zahlédla bílý opar linoucí se pod jejími nohami, zaslechla blížící se šepot i dech. Otočila se…
    …Do jejích očí se vetřel děs. Hrůza pohltila její křehké tělo a ona ztrácela kontrolu nad svými pohyby i myšlenkami, chtěla vykřiknou, ale nemohla, chtěla utíkat, ale nemohla, chtěla se bránit, ale… Její tělo bezvládně dopadlo na tvrdou zem. Zima ji kousala až do morku kostí a kůže jakoby ji začala stahovat a škrtit. Ztratila vědomí a s pocitem toho, že ztrácí i život, naposledy vydechla…
    …A nadechla se. Do plic jí začal proudit studený, ale čerstvý vzduch. Když ji konečně přestala třeštit hlava a ona opět pocítila, že se může volně pohybovat a dýchat, začala opatrně otvírat oči. Nejdříve jen mžouravým pohledem zhodnotila situaci a když si uvědomila, že je opět sama a v pořádku, otevřela je dokořán.
    Stála uprostřed špinavé ulice, té samé, kde to všechno začalo. A i přesto, že okolí bylo stále stejně ponuré a špinavé, pocítila spásnou úlevu. Co se to jen stalo? Měla sny, když bděla? Nechápala, a snad ještě dlouho by si nad tím lámala hlavu, kdyby ji z urputného přemýšlení nevytrhl zvuk letících novin. Vítr opět posadil kus zmačkaného papíru k jejím botám a Karin opatrně pohlédla na titulek.
    „Dáme si to znovu!“ stálo tam. Karin vyděšeně vzhlédla. Kolem uší ucítila závan chladného vánku, který s sebou nesl prokletá slova: „Utíkej, utíkej rychleji než já, a rychleji než minule!“
    Karin se do očí vetřely slzy. Jedna z nich jí pomalu stékala po tváři, až dopadla na zmačkané noviny pod ní. Chvilku ještě váhala, než se opět dala na „beznadějný“ útěk.
    Co se to děje? Proč začíná znova? Rozjímala nad spoustou věcí, ale ničemu nedokázala přijít na kloub. Odhodlaně otřela své slzy a odevzdaně se dala do běhu, dlouhého a únavného. Nohy ji opět zanesly k temnému domu, který jí nabízel jediné útočiště. Malá zář světla lákala stejně jako předtím, ale Karin byla rozhodnuta odolat. Nenechá se přeci nachytat podruhé, když dostala další šanci. Již před těžkými dveřmi se rozhlédla kolem. Celou ji obklopovala mlha a ona by tudíž nevěděla, kam přesně běží. Nesebrala proto odvahu jen tak bezmyšlenkovitě vyrazit nějakým směrem a doufat, že její pronásledovatel tam není. Nezbývalo jí nic jiného, než opět pohnout se zrezivělými panty a vběhnout dovnitř. Hala se nezměnila, stále stejné bezútěšné místo se zatuchlým vzduchem. Karin se obloukem vyhnula dveřím, které ukrývaly schodiště nahoru, schodiště do záhuby. Oběhla zmateně celou halu a narazila na dveře jiné. Scházela jim klika a jak bylo patrné, nesly poslední známky barvy, která je dříve zdobila. Snad bílá? Karin nepřemýšlela, lehce do nich strčila ramenem a ony povolily. Naskytl se jí pohled na další kamenné schody, tentokráte směřující do dolních útrob domu. Pomohla si tím? Vždyť tahle cesta vypadala ještě více nehostinně než ta předešlá. Ale nemohla si vybrat jinak, již zde nebyly jiné dveře, ani místo, kam se schovat. Lehkými kroky seběhla dolů, ocitla se v dlouhé chodbě, která byla lemována starými zrezlými trubkami, pravděpodobně na plyn a vodu. Nicméně ona běžela dál, připadala si jak malá pokusná myška, která běhá v bludišti a snaží se najít východ. Na konci chodby po chvilce zahlédla mříž… Nedalo se pokračovat v cestě. Mříž, pevně zabudovaná do betonových zdí jí podepsala ortel. Karin se zděšeně otočila a čekala na příchozího.
    …Do jejích očí se vetřel děs. Hrůza pohltila její křehké tělo a ona ztrácela kontrolu nad svými pohyby i myšlenkami, chtěla vykřiknout, ale nemohla, chtěla utíkat, ale nemohla, chtěla se bránit, ale… Její tělo bezvládně dopadlo na tvrdou zem. Zima ji kousala až do morku kostí a kůže jakoby ji začala stahovat a škrtit. Ztratila vědomí a s pocitem toho, že ztrácí i život, naposledy vydechla…
    Ucítila čerstvý vzduch v plicích, otevřela oči a rozhlédla se po tmavé ulici, kde to všechno začalo a kde vše pokračovalo. Již se jí neulevilo, ba naopak. Nechtěla se již nadechnout, nechtěla se již probudit a hlavně nechtěla pořád dokola zažívat tu hrůzu a děs pronásledovaného. Tu bezmocnost kořisti, tu beznaděj, když nemá cestu úniku. Raději by nežila. Nebránila se slzám. Nechala je v proudu stékat po svých tvářích. Stála sama ve „smrtící“ ulici a plakala. A mezitím, protivný vítr pomalu přinášel noviny k jejím nohám…
   
    …A život ve městě dále plynul. Lampy osvětlovaly potemnělé kouty a barevné reklamní cedule lákaly kolemjdoucí. Z centra se ozývala slabá hudba, kterou si pouliční houslista snažil vydělat něco málo na jídlo. A nikdo ani neměl ponětí o dívce, která sama, někde skryta všem očím a uším stále dokola a beznadějně bojovala o život… bojovala se smrtí. A smrt si s ní hrála.