Beznadějně sám

William O´Donnel miloval svoji snoubenku hlubokou a upřímnou láskou. A Clary Smithová mu ji oplácela. Oba měli velice romantická srdce. To byl jeden z hlavních důvodů, proč za teplých večerů sedávali v zahradě a drželi se za ruce. Nemluvili, jen naslouchali tlumeným nočním zvukům. Vánek se proháněl mezi stébly trav a ohýbal je k zemi. Na nebi vysvitly první hvězdy.
    Noc byla tmavá, snad tmavší než obvykle. Tma jakoby se do sebe stáhla. Zhoustla. Cvrčci přestali cvrlikat. Všechno ztichlo, až na tlukot jejich srdcí. Všechno věštilo, že se cosi děje.
    William se rozhlédl. Nic neviděl, ani obrys Clary, jež se k němu přitiskla. Báli se, že kdyby se pustili, mohla by je temnota navždy rozdělit. William sáhl do kapsy a vytáhl z ní zapalovač. Chtěl vidět alespoň trochu životodárného světla. Plamen, který na vteřinu ozářil jejich tváře se syčením zhasl. Byl udušen temnotou, která se kolem Williama a Clary vznášela a hodlala je pohltit.
    Clary prudce pohlédla k nebi. Vzduchem prosvištěl mihotavý tmavě zelený blesk. Zadoufali, že alespoň na okamžik nadzdvihne příkrov temnoty. Jenže blesk se ve tmě vyžíval. Obtočil se kolem jako had a zamířil přímo k nim. Zastavil se jen metr od nich. To, co se dělo potom, William sledoval s úžasem. Viděl, jak se blesk stáčí do kruhu, který se vzápětí vyplnil modravou mlhou.
    William zašeptal Clary: „Pojď pryč.“ Jenomže Clary ho nevnímala. „Ach Wille, to je nádherné!“ Cítil, jak jí bije srdce. Odstrčila ho. Nejistými kroky se začala přibližovat k pableskujícímu předmětu. William se ji pokusil zadržet, ale vysmekla se mu. Šla stále blíž. Natáhla ruku a ukazovákem přejela po povrchu. Propadl se jí měkkou hmotou jen o pár milimetrů. Pak narazil na pružnou stěnu.
    William strnule sledoval, jak se z obruče uvolnilo rudé světlo, které probilo celé její tělo. Ohromení ho opustilo až, když se kolem Clary začala tvořit tenká blána, jakoby se propadala do buňky. William vyskočil na nohy, natáhl ruku –
    - Claryiny jemné šaty mu proklouzly mezi prsty, dotkl se její paže... Avšak týž rudý blesk, co předtím projel jeho snoubenkou, nyní proletěl jím samotným. Odhodilo ho to na zem. Modravá bublina se zúžila do původního rozměru. Její výplň se ze středu stáhla ke stěnám, které se vzápětí rozmotaly a stal se z nich znovu divoký zelený blesk. Ladně se otočil a zamířil ke hvězdám, kde vzápětí zmizel.
    William zdrceně hleděl na oblohu. Jak blízko jí měl vedle sebe... V očích se mu zaleskly slzy. Otočil se, aby spatřil místo, kde spolu seděli naposledy. A tam na lavičce seděla Clara a objímala Williama O’Donnela.
   
    William se po několika marných pokusech na sebe upozornit usadil na zemi. Rozhořčeně pozoroval, jak se ti dva k sobě přitulili. Nevěděl, má-li mu to vadit či nikoliv, když to byl on sám s Clary.
    Trvalo dlouho, než se zvedli. William šel odhodlaně za nimi. Všichni prošli vchodovými dveřmi do domu. Na chodbě bylo šero, ale William si zvykl nerozsvěcet.
    Milenci šli vedle sebe. Drželi se za ruce. Brzy se zastavili přede dveřmi. Clara odemkla a vpustila přítele dovnitř. Stín Williama se právě chystal vejít, když se mu dveře uzavřely před nosem. Chvíli stál zmatený na místě, než se rozhodl zaklepat. Napřáhl ruku a nechal ji, aby silně zabušila na dveře. Jenomže jeho pěst prolétla skrz dřevěné dveře a vůbec žádného zvuku jeho čin nedosáhl.
    Vtáhl ruku zpátky k sobě a prohlédl si ji. Uvědomil si, že je poněkud světlejší, než zbytek jeho těla. Dlouho na ní hleděl. A konečně se rozhodl. Prošel dveřmi.
    Rozhlédl se kolem. Opravdu stál v dobře známé místnosti. Viděl Clary nesoucí podnos s čajem. Postavil se jí do cesty, ale ona o něj ani okem nezavadila. Prošla přímo jeho tělem.
    William se za ní zničeně otočil. Věděl, že ona ho nevidí. Začal propadat depresi. Šel za ní. V křesle si všiml Williama, kterému Clara právě podávala šálek.
    „Wille, jak je krásně! Zítra bychom si mohli někam zajít...“
    William sedící v křesle se na ni usmál. „I mě to napadlo. Koupil jsem ti lístky na tu výstavu renesančních obrazů, jak sis přála...“
    Clary se zarděla. „Ty pro mě uděláš snad všechno... Ale počkej tady, taky pro tebe něco mám...“ Otočila se a zamířila ke schodům do druhého patra. Stoupala po starých rozvrzaných schodech vzhůru a stín Williama se rozhodl jít za ní. Udělal první krok, ale noha mu projela skrz schod. Udělal druhý krok, třetí a čtvrtý. Nic se nezměnilo, až na to, že byl asi půlkou těla uprostřed schodiště.Uvědomil si, že je vlastně vzduch, stín, či naopak světelný náznak jeho osoby. Cosi jako duch...
    Zničeně prošel dřevem a zastavil se u okna. Hleděl na oblohu. Příroda, pro kterou měl odjakživa slabost ho zradila. A to jí nemohl odpustit...
    Venkovní lampy zablikaly a zhasly. Znovu pocítil úzkost, jako když přišel o svou snoubenku.
    Jak sledoval tmavé nebe, jedna hvězda se začala přibližovat. Roztáhla se a jako tmavě zelený had se ladně prosmýkla vzduchem.
    William uskočil od okna. Blesk se vrátil. Tentýž blesk, který celému jeho životu přinesl zhoubu...