Kouzelnice

Ráno bylo mrazivé, ale za to plné krásného běloskvoucího sněhu. Třpytil se tak až oči přecházely.
    „Ach, jo?“povzdechl si Roman a hlavou mu prošla myšlenka na  loňský Silvestr. Tak krásně voněla a tulila se stále jen k němu. Vypadala tak trochu jako nějaká princezna z pohádky, jenže to nebyla pohádka ani sen , nýbrž skutečnost. Plavé dlouhé vlasy, štíhlý pas… Vybavoval si všechno tak jasně jako by to bylo včera .
    A pak ji přistihl v náručí toho vlasatého feťáka. Prý kamarád, jenže těžko tomu věřit, když co chvíli měl ruce někde v jejím svůdným výstřihu. A tvářil se jako by spolu chodili snad půl roku …
    „Jak jen může tak krásná holka zblbnout do takovýho…Kdyby to byl nějaký inteligent, měl by jí co nabídnout, pořád si myslel že bude chtít nějaký ten zlatý prstýnek, náušnici nebo rovnou kožich. To proto vzal navíc tu noční , aby si vydělal dost peněz. Všechno jen kvůli Zuzce. „Ale takhle? Co tenhle jí může jen dát.?“
    No a když viděl jak mu dává peníze na automat a vzápětí i za něj platí. „No to snad né?“
    Bylo mu špatně ze všeho. „Proč jsem jen dneska měl tak špatný den.?“ Ptal se sám sebe stále do kola. Chtěl si po noční jít koupit trochu minerálky , jak měl vyschlo v krku , ale zůstal stát
    jako přibitý. V tom jediném okamžiku se mu zhroutil celý svět.
    To proto teď kreslí prstem po zamrzlém skle a maluje siluetu té milované.
    „Ťuk, ťuk.“ Ozvalo se . „Co to jen může být?“ vrtalo mu hlavou a nedokázal všechny ty myšlenky správně srovnat .
    „Ťuk, ťuk.“ Ne to se mu nezdá. Začal tápat očima odkud jdou ony zvuky.
    Otevřel okno a tam stála sněhově bílá krasavice.Odhrnula vlasy z čela , mile se na něho usmála .
    „Nepozveš mě dál?“ zeptala se zvonečkovým hlasem a už vstoupila do jeho pokoje.
    „Já jsem nevlastní sestra Zuzky. Ona má dnes nějaký problémy s Robertem. Říkala jsem jí to snad stokrát, aby ho pustila k vodě, jenom jí využívá. Blboun jeden trapnej.“
    Roman stál jako přikovaný a nechápal co se děje. Teprve nyní si všiml, že je vzrůstem nějak menší. Byla ještě hezčí než Zuzka .
    „Zuzka mě sem poslala, prý abys jsi jí půjčil nějaký ty prachy. Půjčíš?“ ptala se ta malá dívenka a těkala očima po Romanovi.
    „Cože chce? Po tom všem? To snad nemyslí vážně. Néé.“ Řekl rezolutně Roman a rukou si otřel o kapsu, v níž měl poslední výplatu.
    „Tak jo, už musím jít.“ Řekla ta krásná neznámá.
    „Počkej, jak se vlastně jmenuješ?“ ptal se horlivě Roman.
    „Mě říkají Miluška.“ Řekla stydlivě a tváře jí zahořely červení.
    „A nechceš se na chvíli posadit Miluško?“ zeptal se Roman a přemýšlel, co jí může nabídnout.
    „ Ne, děkuji . Raději bych už měla jít.“ Řekla a chystala se odejít. Při tom měla v ruce cosi, co vypadalo jako nějaká bíle lesklá hůlka.
    „Počkej ještě chvíli.“ Zadržel jí Roman a při těch slovech se chtěl dotknout její kouzelné hůlky.
    „Co to máš za poklad? Nač je ti taková hůlka?“
    a byl plný nedočkavých otázek, jenže ona mu položila prst na ústa a sladce řekla.
    „Už je čas, musím jít.“ „Počkej, nechoď ještě.“ Žadonil dychtivě a prosbu umocnil prosbou vyjádřenou prosebníma rukama.
    To na Milušku udělalo dojem. Proto zamávala hůlkou nad hlavou a zamumlala cosi ..
    Dál si už nic nepamatoval. Probudil se až když ho šumící voda omývala .
    „Kde to jsem?“ divil se . Vstal a začal pobíhat podél břehu. V tom uviděl tu svoji neznámou krásku jak připlouvala na nějakém zvířeti a v rukou měla lesklý tácek .
    „Tak jak se ti tu líbí a nabídni si .“ pobízela ho a před něj položila tác s neznámou krmí.
    „Já nevím jak se to jí a co tu vlastně dělám?“ Nepřestával se divit užaslý Roman.
    „Jsi u mě a tady je můj nejmilejší kamarád Bufik. Jestli chceš můžeš se povozit, já už musím jít .“ a odešla tichým krokem, který vepsal do písku téměř neznatelnou stopu.
    Bufik už přijel blíž ke břehu a čekal až po jeho ostnech vystoupá na jeho hřet. Roman to opravdu udělal a pohodlně se usadil na vyvýšené místečko těsně nad ocasní ploutví.
    Bufik sebou trhl a Roman jen viděl jak míjí neznámí, ale překrásný svět. Svět plný křišťálových komnat. A to už Bufik zastavil a před Romanem stál jaký si stařec zahalen v temném hábitu. A v rukou měl také kouzelnou hůlku. I on si sedl na podobné zvíře jako seděl Roman a poté mu zmizel z očí. Bufik jen odfrkl a již se rozjížděl v dál neznámou krajinou.
    Když konečně dorazili na místo kde se Roman probudil viděl že na pláži už stojí jeho kráska.
    „N o to je dost, myslela jsem , že dnes se tě už nedočkám. A jaká byla projížďka.? Můj Bufik je skvělý, co?“
    „ To opravdu je, jen bych ho rád odměnil a nevím čím.“ „Bufik má nejraději fíky , hoď mu nějaké.
    „ Dobře , koukej jak mlaská, docela jaký můj kocourek.“ Vzpomněl si Roman na svůj domov.
    „ No a co mášráda ty?“ pojednou se zeptal mladík s očima jiskrnýma. A po očku mrkl na Milušku .
    „ Já ..já si mohu vykouzlit třeba kaprovku nebo anasku. Jenže mě se prve ztratila moje ..moje kouzelná hůlka, bez níž nemohu pomáhat druhým. Já jsem taková malá kouzelnice a vždycky jsem měla co jsem chtěla , ale ty jsi mi ukázal, že jsem ještě nepoznala všechno.Myslela jsem si že když poznám nepoznané, no a vidíš zatím ztrácím i půdu pod nohama.“ Dokončila svou řeč Miluška a smutně svěsila hlavu.
    „ Já jsem prve viděl tvoji kouzelnickou hůlku měl ji nějaký stařec temně zahalený, jeho pohled mě mrazil a odjel někam tam ..“ ukazoval do dáli Roman.
    „Víš co už se netrap a jestli chceš poznat opravdu něco nepoznané poj’d blíž, já znám jedno kouzlo. Říká se mu kouzlo lásky“ a na ta slova políbil Milušce ruku.
    Ta jen ucukla a prohlížila si ruku jako by jí byl položil nějaký drahokam do dlaně.
    „Co to děláš?“ podivila se Miluška a zadívala se do očí Romana.
    Ten jí pohled opětoval a pak už přišel jen jeden dlouhý, ale sladký polibek. Takový o kterým každá holka sní a Miluška cítila, že dosud vlastně ani nežila. Nebo alespoň né naplno.
    Jenomže to již odbyla půlnoc a Roman najednou byl zase ve svém pokoji na skle vyryté slovo děkuji a na stole ležela stříbrná hůlka.
    „ Byl to jenom sen?“ přemýšlel a díval se do tmy kde právě začal rej všech barevných ohnistrojů.
    Nemohl pochopit co všechno je jen sen a co skutečnost, jen už věděl, že nádhernou lásku může potkat kdykoliv a nemusí čekat jen na tu , „no jak se jen jmenuje jeho bývalá , co ho tak zklamala.. „ Jo, Zuzka. To už je dávno, čert ji vem.“ Pokrčil rameny a otevřel okno aby nasával čerstvého vzduchu, když v tom spatřil siluetu Milušky, která ho zvala ven na procházku.
    Hodil na sebe jen svetr a běžel vztříc za novým dobrodružstvím. Zavěsil se rukou okolo jejího pasu a šťastně ukazoval rozzářená okna jejich města , jeho školu .. prostě všechno protože Miluška ho zachránila od samoty a ukázala mu svět trochu jiný než dosud žil.
    Tak spolu kráčeli a byli ten nejšťastnějším párem co slavil Silvestra na náměstí a pak spolu odcházeli a bylo jim tak blaze..