Velovo doupě

Vousatý Vel se zastavil u Okrového jezera, sousedícím s Houbovým lesem. Na první pohled vysílala vodní plocha poklidnost, osamělost a ztrátu z pestré minulosti do okolí. Jenže každý znalý věděl, že nastavený obraz klame pocity přihlížejících litujících.
    Ta okrová barva v sobě skrývala ničivou zbraň a měla útok na kořist dávno dobře promyšlenou. Chtěným cílem byla odjakživa lidská a zvířecí ostrost zraku.
    Naposledy se tu stavoval v létě, aby nasbíral vydatné porce stříbřitých vodouchů, potřebných k růstu čarovných stříbrných hřibů. Jezero vlastnilo zcela odlišnou tvář než nyní. Uchvacovala ho namodralá vodní hladina. Břehy zarostlé rákosem, žlutými kosatci a zeleným orobincem, skrývaly nespočetné množství živočichů, od žab přes kachny, až po vodní plže.
    Prosluněných čtrnáct dní se prodíral mezi lekníny, rdestem a blatouchy a chválil nebesa, jak se zasloužila o zázrak bez kouzel.
    Zázrak, dříve nazýván obyčejným jevem, se mu vryl do paměti jako dílo stále mocné přírody. Jenže i její moc oslabovala ve prospěch přeplněných kornoutů magií a kouzel, v rukou živých, položivých či mrtvých bytostí všemožných druhů, kteří ji nenasytně ujídali nadvládu v zemi života procházející se po stejné cestě se smrtí.
    Bylo smutnou pravdou, že pouze léto zůstalo u Okrového jezera tím čím dřív, jediným krásným obdobím hodným vzpomínek. S podzimem si brzy přes barevný šat přetáhl plášť okrové barvy. Voda ztrácela na modravé přirozenosti a začala se míchat s okrovými rostlinami. Při dobré vůli se mohl potěšit sem tam zelenou, dnes kouskem okřehku. Ale jinak? Kde zůstala přebujelá letní fauna a flóra hýřící barvami? A zima? Brrrr.... z přemnoženého okru se rodila otrávená nálada a kdo by o jedy dobrovolně stál?
    Viděl to svět rozumbradů? Okrový led, stromy, kameny, sníh....
    Po zimě nastupovalo úděsné jaro. Místo radostného vnímání mláďat a rostlinek, se zaměřoval na ustupující okr. Roztával jako sníh, ale výrazně pomalejším tempem. Jenže ani na světlejších odstínech se nemohly oči napást ničím jiným než zlostí.
    Všeho moc škodí, mohl by dokonce i nenávidět. Ano, i v poklidném lapslíkovském těle se mohla zrodit nenávist, pokud by jí dal příležitost.
    Několikrát zamrkal. Raději půjde, okrový zákal je nebezpečnou nemocí s následkem oslepnutí. Nemá cenu si zahrávat, i když docházelo k potížím až po dvou dnech zdejšího pobývání.
    Bylo třeba mít se na pozoru včas. Ostatně, opatrnosti není nikdy na škodu ani s kouzly v doupěti.
    Stejně musel jít, čekala ho zajímavější a důležitější práce.
    "Jo, jo, prácička," povzdechl si s úsměvem a naposledy se rozhlédl po jezeře. Bude si jen přát, aby se léto udrželo, co nejdéle takové, jaké měl rád.
    Obešel kus břehu jezera a zahnul k lesu. S pohvizdem došel k ostružinovému stolu, posadil se na lavici a prstem na stůl nakreslil kruh s písmenem "O" uprostřed. Během minuty se otevřela deska stolu a před ním se vztyčil ostružinami obalený keř. Dal se do trhání a hltal s nevšední chutí lahodné plody. Mezi spokojeným pomlaskáváním najednou zaúpěl: "Au!"
    Přiložil si prst k ústům a začal sát unikající kapky krve zpět do těla,
    "Krucipísek! Taky byste se mohly otrhat samy, když pícháte jak sto ježků obranářů," zanadával nahlas a keř bez varování zmizel.
    "No tak se neuražte, kvůli páru odlehčovacích vět."
    Chvíli seděl a čekal, zda si keř nerozmyslí menší urážku. Měl smůlu, nic se nedělo. Naštval si ostružiňák kvůli píchnutí do pravého ukazováčku, přitom měl sám právo být uražený.
    Ten pyšný keř snad nevěděl, jak jsou jeho prsty důležité? Společně s pokyny mozkového centra uměly vytvořit tolik zázračných věcí. Navíc dobrých a užitečných věcí.
    Metrový mužík s bílými vlasy a plnovousem, šedavé barvy, ke kolenům, se poškrábal na hlavě. Seskočil z lavice, narovnal si s úsměvem na tváři hnědé kalhoty s laclem a upravil slaměný klobouk na hlavě. Nebude se, krucipísek rumcajsík, zdržovat. Má lepší práci než nabízí rozčilování u kulatých pochoutek a neví, jak dlouhé škemrání a sliboomamování by musel absolvovat.
    Vší silou kopnul do stolu, až se mu klobouk sesunul na obličej.
    "Si trhni nohama," ulevil si, vyladil správnou polohu slamáku a začal si k uvolněné chůzi pískat píseň o dědečkovi Hříbečkovi.
    Dědečkem Hříbečkem se mu posmívali, ale na píseň nedal dopustit: "Velké houby opatruje, jedovaté rozezná, dědeček co ze hříbečků, kouzla velká nadělá...lalalala tralalí lalalala houbalí....."
    Dědeček! Copak on byl starej? Mlaďoch byl, žádný dědula. Dvěstě let bylo na Vela třetího dost málo. Otec se dožil tisíce jednoho roku a on doufal, že překlene patnáctistovku.
    Houby měl rád, pracoval s nimi, ale hříbkem být nechtěl.
    Byl Vel, velký eskovitý lapslík a řadil se do vzácného druhu lapslíků, žijících všude možně po lesích. Do stejného druhu patřili též Malové a Selové.
    Malové byli malí akvarijní lapslíci. Bydleli v oválných lesních mořích a každého téměř utonulého, naučili dýchat a jistě se pohybovat pod vodou. No a Selové, střední elfí lapslíci, byli nesmrtelní jako elfové a místo rukou měli křídla. Pracovali nohama, vytahovali špatné rostlinky, drny a nečistoty ze země. Mohlo se jim říkat čističi lesa. Lasplíci byli prostě potřebným druhem, pomáhali tam, kde se vyskytla potíž.
    Opět si narovnal klobouk na hlavě a prošel letní pasekou. Zdržela ho tři liščata a lasička, hrající si na spadlém kmenu na vykukovanou. Přidal se na chvilku do hry a poté přeskočil potok.
    Obešel růžové náprstníky a usmál se na místo před sebou. Byl zde, u stříbrných smrků. Sehnul se a po čtyřech prolézal pod nízkými větvemi doprostřed oválně seřazených jehličnanů. Seděly tam tak přirozeně a přesto schválně. On je tam s láskou zasadil.
    Zavřel oči, aby je mohl znovu s údivem otevřít.
    "Óóó, vy jste mi pěkně vyrostly!" pochvaloval si dvacet vzácných hřibů stříbrné barvy. Měly dobrých dvaadvacet centimetrů. S přídavkem několika dnů dorostou do dobré a použitelné velikosti čtyřiceti centimetrů. Dařilo se mu, dařilo.
    Stále se spokojeně usmíval a vylézal ven druhou stranou. Vzal to zpět jiným směrem lesa. Utrhl dvě přerostlé holubiny a dvě muchomůrky červenooké. Přelezl pár kmenů na zemi, prošel vysokým kapradím a za ním si pod břízkami nasbíral hrst jahod.
    "Ještěže si jahody nezřídily byznys a neurážejí se. Mňam. Mňam."
    Jen to dořekl, trochu zanadával, protože si obarvil vous načerveno. Hladové vosy se mu smály, ale kloboukem muchomůrky je v letu otočil a ony svištěly na druhou stranu.
    Postavil se, oprášil kolena, vzal houby do rukou a po pár krocích si znovu ve vyprahlé cestě všiml známých stop.
    Toulali se tu dva lidé. Dva smrtelníci, kteří se odvážili příliš daleko. Vypadalo to, že míří k přerostlým divokým houbám s kouzelnými účinky. Jindy by byl rád, že houbová kouzla poslouží, ale dnes viděl sběr tragicky. Již ráno tam zahlédl velké nebezpečí.
    Nedalo mu to. Ze čtyř stop smrtelníků uměl vyčíst víc než z jejich očí a srdce. První dvě párové stopy patřily klidné, odvážné a zamilované ženě. Druhé, pánské stopy, náležely též dobrému a zamilovanému muži. Takový párek dokonalých holoubat a měl by zahynout? Klekl si a položil dvě muchomůrky a holubiny na stranu.
    Přičichl k ženským stopám. Poznal parfém Chanolá s vůní briliantových akácií, které rostly u Řeky mágů v Pertúrii. Tak tomu tedy bylo! Polila se nadměrným množstvím parfému, přitahujícím odpůrce obchodů s lidmi. Ta žena nevěděla, co dělá, když si u prodejců Pertúrianů kupovala za dva zlaté prsteny jedinečnou vůni jiného světa.
    Stopy a parfém, dva skvělé záchytné body pro nepřátele a pro lidi obrovské mínus.
    Eskovitým nosem se přemístil k mužovým stopám. Slyšel v nich melodii tajemných bubnů....Ne, tyhle stopy mu nedělaly starosti, ale ty třetí, které viděl za svítání a patřily jednomu z nedávno odrostlých dětí Archytů. Ty sálaly nebezpečí.
    Postavil se a vytáhl z kapsy u kalhot lahvičku se zázračným likvidátorem stop. Kápl dvě kapky do každé levé a pravé stopy. Začal z nich stoupat jemný dým a pak postupně probleskly všechny otisky bot lidí, co následovaly v trase vpřed. Po tomto malém výbuchu se vypařily.
    Nejspíš už bylo pozdě. Dítě Archytů obcházelo s lukem a šípy delší dobu kolem. Pokud nesledoval mladý bojovník stopy, stačilo zavětřit pomocí zrádného větru prokletý parfém. Jistě ho rozeznal i na lidské kůži.
    Nepřízeň hladového večera byl párečku zamilovaných nablízku.
   
    *
    "Co to bylo?" otočila se dívka, když zaslechla ohňostrojové praskání za zády.
    "To nic, Andreo, pojď. Brzy budeme u velehub," nabádal ji přítel, ale nenechala se přesvědčit. Chvíli zůstala stát na místě a pozorovala, jak milovaný Dušan uhýbá dobře rozrostlým větvím.
    Prásk! Prásk! Jeho stopy zajiskřily, až z toho přimhouřila oči.
    "Dušane, to dělají tvoje boty. Co v nich máš?"
    "Co bych v nich měl? Jsou stejný jako tvoje."
    "Jiskří ti stopy," běžela k němu a tentokrát Dušan mrkal z jisker doprovázejících její kroky.
    "Ne moje, tvoje boty!"
    "Moje?" ohlédla se a užasla, "honem se podívej na to bláto, moje stopy mizí. Vcucávají se někam do země. Vlastně ani tvoje nikde nevidím. Neměli jsme chodit tak daleko. Vypadá to jako bychom sem nikdy nešli a přece tady stojíme."
    "Stopy ještě nic neznamenají, kolikrát je za sebou pozoruješ?"
    "Neříkej, že je v blátě nikdy nevidíš, tohle je podezřelý, možná....." Zaposlouchala se do ticha kolem. Kromě partnerova a vlastního dechu, visela v houštninách třetí přítomnost života. Nemohla se mýlit. Kolikrát v noci vycházela na balkón, aby v zahradě ponořené do tmy, vysledovala kočičí oči a rychlé pištění myšího úlovku. Srdce zrychlilo bušící zvuky. Mezi ranami vnímala ozvěny. Srdce ale nevydává ozvěny.
    "Áááááááá," vyjekla polohlasně, "slyšel jsi to? Zvířecí dech a rychlý pohyb. Nejsme sami."
    Mladý muž se rozhlédl kolem sebe. Zaposlouchal se na podezřelé strany, ale jen zavrtěl zamítavě hlavou..
    "To se ti zdá. Nikdo tu není, máš příliš bujnou fantazii."
    "Myslíš si, že spim? Já nemám napjatý snění, chodím si po loukách plných květin, každý mě má rád a i já miluju....někdo se nám chce dostat do života."
    "Prosim tě, moc se zajímáš o tajemno."
    "Ty snad ne? Měli jsme utrhnout těch šest pravých hřibů na začátku lesa a jít domů. My se taky místo smaženice pachtíme za vybájenou úrodou hloupých pověstí."
    "Nejde o pověsti, ale o pravdu. Jak najdeš šest hřibů nad dvacet centimetrů seřazených do kříže, je jasný, že rostou velehouby. Kouzelný houby, se kterejma můžeš dělat spoustu neuvěřitelných věcí."
    "No já vím, povídá se, povídá......Jsou toho plný knihy. Ha ha ha. Jenže kromě toho, že nás asi někdo neviditelnej sleduje, tu nic zvláštního není a neroste."
    "Zkusíme jít ještě dál, pokud do půl hodiny nenarazíme na zázračný houby, vrátíme se, souhlasíš?"
    "Fajn."
    Pokračovali v prodírání přerostlými houštinami. Zapadli po kolena do barevného podzimního listí, aby přebrodili tenhle nepříznivý padesátimetrový úsek. Poté sešli na cestu a po několika metrech stáli na rozcestí, kde se nemuseli rozmýšlet kam dál, protože samotný pohled jim našel směr.
    "Jsme tu, vidíš?"
    "Nádhera! Dokázali jsme to..."
    Úžas, z nikdy neviděného, překryl dosavadní pochyby a strach. Napravo od nich rostly vysoké jehličnany a pod kmeny se jim usadily desítky, ba stovky, různobarevných hub měřících podle odhadu nejméně půl metru.
    "Povídal jsem, že to je pravda, vidíš?"
    "Pohádka! Je to nejhezčí pohádka mýho života."
    Rozjařeně rozmlouvali, ukazovali tam a zase onam, aby vyzdvihli půvaby spatřených hub.
    "Ale, který barvy vezmeme? Uneseme nejvýš čtyři druhy."
    "To nevím, já slyšel jenom o účincích modré babky a strakaté holubinky. Babka, po svaření s ještěrkou, s přídavkem majoránky a bobkového listu, pohybuje malými předměty. Vývarem ze strakaté holubinky, uvidíš svět až za Pertúrii. Ale na něj pozor, namáčí se jenom prst, ten se olízne. Když spolkneš víc jak tři kapky, vidíš kolem sebe ostatní světy a to je prý někdy šílený."
    "Hodilo by se, uviděli bysme, jestli jsme tady sami nebo ne."
    "Nezačínej s tim zase, utrhneme je a jdem."
    "Hmm, jenže žádný zvláštní kouzlení s tim, co víme, nenaděláme. Každopádně musíme vyzkoušet jiný druhy, je jich tu tolik. Někde tu má být přece příručka, atlas, kde jsou účinky dopodrobna rozepsány. Obávám se ale, že než ji najdeme a přeluštíme, bude tma. Nechci tu zůstat ve tmě."
    "Bojíš se?" usmál se a políbil ji.
    "S tebou tolik ne, ale musíš zůstat velmi blízko."
    "Asi takhle?" přitiskl se k ní a líbal nezvykle polosuché rty. Objímali se, vyznávali si lásku a zapomněli na tajemné zvuky neznáma. Ponořili se do klidu, protože dosud netušili, kým jsou pozorováni.
    Archyt, jménem Dejdou, se začínal prozrazovat. Nemohl za to. S vonící kořistí začal zrychlovat dech a přestal ovládat potlačené chtíče. Raději preventivně spustil neviditelnou zeď kolem lesa, aby kořist neupláchla.
    Vyskočil na vysoký strom a zůstal schovaný v jehličí, i když ti nedokonalí lidé ho sotva mohli uvidět.
    Nastal čas lovu. Musí začít s honitbou dřív než začnou pociťovat opravdový strach. Strach vylučuje zvláštní pot a ten by se smísil se zbytky parfému briliantových akácií. Zbytečně pro škodu prožitku z hlubkého nadechnutí.
    Ti zatracení Pertúriané si nedali říct, pod cenou prodávali lidem tuhle krásu, která právem patřila Archytům. Dávný spor, komu co patří.
    Archyté žili u řeky Mágů spolu s akáciemi. Dělali si na ně bezvýhradný nárok, i když obývali první podzemní patro a akácie byly nadzemní. Ale i tak si je plánovali udělat obojaté, aby kvetly pod zemí stejně jako na světle. Jenže jim obchody zabránily dodělat nové pokusy. Vědecké bádání polapil hněv z drzosti a nikdo nemohl vyřešit situaci líp než odvážní jedinci Archytů, mezi které se řadil. Škoda, že chrabrých hrdinů našel ve své zemi méně než růžových tlapek v krtčí polévce.
    Většina Archytů byla s osudem rozhodnutí smířená - briliantové akácie voní i k užitku ostatních, hlavně těm přízemním počtářům hvězdných výhod z lidské říše. Jenže on, šestnáctiletý mladík, syn velkého Tychra prvního, se neřadil ke zbabělcům archytské vlády.
    Včera si v pralese za řekou napíchl dvě pralesničky, žluto-oranžově-černé žabky, na bambusovou třísku. Opékal je zaživa nad ohněm a nachytal dostatek jedu, který tito, jinak nezáživní obojživelníci, ve smrtelné agónii vypouštěli.
    Jed smíchal se skelným prachem a vajíčky mrtvých muflosanů, ptáků s mufloními rohy, neustále sedícími na jednom místě. Muflosané nežili, pouze čas od času plodili tato omamná vajíčka, způsobující okamžité ztuhnutí svalů. Všechny jedovaté přísady opatrně smíchal a ve vyrobené směsi si namočil hroty ostrých střel.
    Právě nyní nejméně dvě použije. Nejspíše spotřebuje tři či čtyři, než získá kůži prosycenou vůní, kterou tak miloval a ze které měl pocit, že pro nikoho jiného nebyla určena.
    Stále se líbali a muchlovali. Nudil se. Jeho černý obličej a vlasy ozdobené peřím muflosanů ho začínaly svědit nedočkavostí. Ti zamilovaní, k sobě snad rozžhaveným železem přiškvaření, mu nahlodávali trpělivost.
    Zavrtěl se a napnul tětivu. Zamířil a vystřelil na výstrahu. Šíp se zapíchl do kmene stromu nad dvojicí zamilovaných hrdliček.
    "Co to bylo?" lekla se Andrea, která vnímala sebetišší zvuk, ale nerozeznala odkud vychází.
    "Nic se nestalo. Jsme tady sami a vnímáme každý jindy přirozený šelest."
    "Myslíš, že v dnešní době je někdo sám? Je tolik světů, tolik prostorů. Zrovna tady, kde stojíme, může postávat i někdo jiný. Oni znají tolik....jenom my lidé nejsme o moc dál než dřív. Nevíme, co jiní zvládají po tisíciletí."
    "Všichni se učí. Ostatní za námi chodí, navazují přátelství, předávají znalosti. Oni dostali jako první možnost a my jsme rádi.....třeba ten krásný parfém z Pertúrie. Víš co? Vyber dvě houby a já vezmu taky dvě a jdeme."
    "Fajn, to bude nejlepší."
    Rozešli se na dvě strany. Neví, proč se rozhodla vrátit k tomu stromu, kde před chvílí stáli. Všimla si šípu v kmeni a vytřeštila oči.
    "Pozor!" skočil po ní Dušan a stáhl ji k sobě napravo. V ten moment se strom položil na zem. Byl celý uschlý.
    "Ten strom byl ještě před chvílí zelený, jsem si jistá. Šíp ho usmrtil místo nás. Někdo nás chce zabít," zajíkavě vyřkla nahlas obavy a sehla se k zemi. Nad jí zasvištěl další šíp.
    Vyjekla hrůzou azačala se třást.
    "Vidíš, je to ono, zabiják! Musíme odtud vypadnout. Dělej, zmizneme, je mi špatně."
    Vnímala uvnitř sebe ten dech dravé šelmy, zrychlený tep, tiché přesouvání. Znala každý pohyb nebezpečného lovce a přesto nevěděla, jak se ubránit.
    Oba se zmatečně rozeběhli k okraji lesa. Zaostávala několik metrů za Dušanem, proto si ho nechtíc všimla. Vzhlédla vzhůru a zastavil se jí dech.
    Nebyl ani trochu neviditelný. Vnímala tváře černé jako uhel a šíp pronikajícího jejím srdcem. Umírala. Sprostě ji zasáhl a cítila jak odchází. Tuhlo jí tělo a hlava klesla na hruď. Podlomily se jí nohy, padala k zemi a stále viděla, jak Dušan zmateně uhání na kraj lesa a křičí:
    "Je tu zeď. Neviditelná zeď. Jsme v pasti, jsme tu zavření!"
    Měla by ho varovat, ale když srdce dohasínalo ....buch .....buch ...................buch!
    Jako šílený ohmatával zeď směrem doleva, doprava a nahoru. Pak se otočil. Uvědomil si, že tu Andrea ještě není, že upadla a nezvedala se.
    "Andreo, slyšíš mě?" utíkal zpět k ní, aby jí pomohl.
    Dejdou si ten poslední běh života vychutnával. Stejně na sobě ten mladík neměl dostatek využitelného parfému. Víc si užije podívanou, smlsne si na jeho marném zápasu.
    "Andreo, slyšíš? Nahnali nás sem jako štvanou zvěř, kterou ohradili plátnem. Akorát, že místo látky použili nevím, co. Není to vidět a přesto to je. Andreo, Andrejko, nevím kudy ven.....Andrejko?"
    Poslední kroky mu ztuhly. Ne, ještě v sobě neměl šíp jako ona. Pohled na milovanou ženu v mrtvé podobě, sebral chlapci poslední zbytky odvahy. S pláčem poklekl.
    "Lásko, myslel jsem, žes upadla."
    Ne, Dejdou neměl náladu na nějaké pohřební vzlyky. Teď se mohla dívat i ona. Seskočil ze stromu, napjal tětivu a čistě zasáhl zepředu. Jako správný lovec.
    Chlapec se ještě stačil zachytit za šíp dívky v těle a klesl na ní.
    Měl je oba. Odtáhl chlapce z dívčina těla a položil ho vedle na zem. Ještě ho slyšeli a vnímali, ale nemohl se dočkat, musel začít, dřív než vůně vyprchá.
    Křičet nemohli, jen ty oči jim nejspíš vyskočí bolestí z důlků. Nebo jim trochu pomůže? Vyloupne jim světla z děr a ty budou sálat prázdné nic? Tssss, copak měl post záchranáře? Žádné srdce chvějící se z výčitek mu nebude překážet! Jen ať se pěkně dívají.
    "Bude divadlo, premiéra! Tak se tomu u vás říká, ne? Kdo chce být divákem a kdo hercem?"
    Jen jeden mohl získat roli diváka s hereckým přídavkem. Druhý se musel spokojit s hereckou příležitostí. Žádná výměna rolí nebude možná. Poté už divák neuvidí nic a jeho herecké schopnosti si nechá sám pro sebe. Musel rozhodnout komu víc ublíží, ženě či muži? Rozhodl se pro muže, na ženě bylo daleko víc potřebného.
    Posadil ho ke stromu, opřel o kmen a přikázal:
    "Jen se hezky dívej na milovanou, nic jinýho ti stejně nezbejvá."
    Dušan vnímal, ale nic víc nemohl dělat. Byl mrtvý a zároveň nebyl. Díval se na toho podivína v kožených kraťasech a triku s třásněmi, s černým obličejem, s páchnoucími pery na hlavě a bílým tělem. Vzal nůž do ruky. Bože, proč, když je téměř mrtvý cítí strach a bolest?
    Dejdou svlékl Andreu a osahával jemné bílé tělo. Líbal ji tváře, ruce, stehna...ne, jen blouznil, ten netvor pouze přičichával. Co z ní cítil? Voněla briliantovými akáciemi nebo v ní hledal ty člověčí pachy? Pot, který maskovala vzácnými vůněmi?
    Bože, on se na to díval! Nemohl otočit hlavu ani sklopit zrak a musel sledovat šílencovo dílo.
    Začal řezat do Andreina podpaží, odtrhl kus kůže a opatrně ji přendaval do hnědozelené torny. Přidal kůži z druhého podpaží, pak kus z krku, z paží. Z míst, kde voněla. Z částí, kam si léta nanášela nejrůznější vonné esence. Znal to, za ta léta. Jediné co neviděl, byla krev, ale komu byla platná? Netekla, neprýštila, nešpinila....i přesto zohyzdění vládlo.
    Dvě tváře, kusy masa v kruhu. Podpaží, předloktí, nakonec odřezal i bříška prstů.
    Konečně zavřel tornu. Vypadalo to, že skončil, ale v pokleku jí ještě uřízl nos.
    "To, abys už necítila nic, děvenko."
    Proč sem chodili, proč? Bolest mu prostřelovala ztuhlé svaly, odrážela se od nich a provrtávala kosti. Cítil ty díry, větráky, co se napouštěly stísněností a bezmocí. Ta nepředstavitelná bolest ho donutila k pláči. Z očí, nosu a uší mu tím tlakem začala vytékat zamražená krev....
    Dejdou se napřímil a šel zkontrolovat diváka.
    "Ach, až taková bolest prorazila výborný smrtelný mix? Ulehčím ti, jsem dobrák."
    Pak už Dušan nevnímal nic kromě snímání kůže z konečků prstů, krku a tváří. Z míst, kam ho ještě před chvílí líbala Andrea. Podpaží mu nechal i nos.
    "Škoda, že ses nenavoněl celý, brachu."
    Uložil vše pečlivě do torny a zmizel odtud, aby se nesetkal s ochráncem tohoto lesa.
   
    *
    Vel se objevil u svého doupěte blízko tří dubů, otevřel kovovou petlici a vlezl dovnitř. Sestoupil několik schodů a liboval si, že je doma.
    Stál ve tmě, proto po paměti vytáhl z kapsy u kalhot, lahvičku se zlatou vodou a ťuknutím vlil jednu kapku do kovové mističky, zavěšené na stěně vedle schodů.
    Rozsvítila se mu obrovská místnost. Pravá strana byla samá lahvička, zkumavka, váha, lžíce a odměrka. Na levé straně měl postel a hned vedle plácek, kde v mechu trůnily všemožné druhy hub. Posadil k nim i dnešní čtyři.
    "Brzy na vás dojde řada. Archyt již pracuje a já mám pěkný zpoždění. Ach jo, asi přece jenom stárnu. No, ty lidi stejně neunesu, musím zezadu vyhrabat dvě přícucky."
    Přešel k protější stěně a otevřel dveře do druhé místnosti. Uvnitř se povalovalo nepotřebné harampádí mezi důležitými věcmi. Úklid nebyl jeho silnou stránkou. Chvíli dělal rámus, přehazoval různé bedýnky, násady a krabice dokud nenašel krabici označenou písmenem A mezi dvěma slunci, 0A0.
    Otevřel ji a vytáhl dvě třicetcentimetů dlouhé trubičky, o průměru přibližně dvacet centimetrů. Obě je vložil do batůžku a spěchal do Velehoubáče.
   
    *
    Propíchl neviditelnou zeď nožem, ta splaskla a vcucla se do země.
    Zanadával, jak jsou vystrašení a zničení, ten Archyt nejspíš zešílel.
    "Pomůžu vám, nebojte se už."
    Vytřeštěné oči obou značily velké utrpení, kterým prošli. Pořád ale lepší nějaké oči než žádné. Několikrát to už zažil. Lidé bez očí, jsou největší starosti, protože nové oči ještě pořádně nevylepšil, pořád vypadaly nějak cize v lidském těle.
    Vytáhl z vaku přísavky, postavil je oběma nad hlavu a udělal tři pohyby magickou hůlkou doprava. Lidé se zmenšili a vsunuli se do trubiček. Navrch naťukal patřičný kód a posadil je na kolečka. Rozjeli se k doupěti.
    Tak to by měl. Teď bude muset jít pro jeden stříbrný hřib. Škoda, že dosud nedorostly do patřičné velikosti, ale nedá se nic dělat, lepší poloviční účinek než žádný.
    K doupěti se vrátil za hodinu, vpustil obsazené přícucky dovnitř a rozložil doprostřed místnosti dvě bílé matrace. Na každou z nich přiložil přícucku a pohyby hůlkou doleva, vrátil zpět kouzlo.
    Leželi před ním ti šípem provrtaní zamilovaní, s duší k smrti ustrašenou.
    Zašel do tmavé skříňky, vytáhl tmavý olej s příměsí borůvek a duhových křemenáčů. Naplnil injekční stříkačku a těsně vedle vpíchnutého šípu, bodl dovnitř tekutinu. Šíp poté lehce vyklouzl ven z těla. Odhodil šíp do vyhaslého krbu a postup zopakoval u muže.
    S uzdravováním a modelováním začal u ženy, protože ta měla daleko více ran. Přestože ani mužovy krvavé oční, nosní a ušní výtoky, nevypadaly zdravě.
    Začal s přípravou kožní směsi. Nastrouhal stříbrný hřib, největší ze všech, který našel. Měl dobrých třicet centimetrů, to znamenalo, že podle výpočtu by měla směs plnit bez problémů svou funkci kůže a nosu u ženy. Jen ten stříbrný odstín jim zůstane, ale to se nedá nic dělat. Budou trošku jiní, ale on jim tu nedokonalost vynahradí kouzly.
    Za dobu deseti dnů, co si tu poleží, jim naláduje do těla dvacet druhů kouzelných hub, po kterých tak prahli. Pak si s nimi mohou dělat u lidí, co chtějí. Budou výjimeční a zázrační, nikdo je neodstaví mimo společnost. Naopak budou uctívaní, protože si dá na výběru velmi záležet.
    Nastrouhané houbové stříbro smíchal s kastélkou plandavou, rostlinou s kožními buňkami, které jí visely z béžových květů dolů. Přidal několik druhů bylinných olejů pro krásu a kapičku zmijího jedu, pro dobrou srážlivost. Vše hodinu dobře míchal dřívkem z tisíciletého budubu, stromu vyrábějícím míchací dřívka s mixérovou výkonností. Vzniklou směs nechal prudce zmrazit.
    Po hodině vytáhl ztuhlou směs z ledové díry ve zdi a na úzké plátky rozřezal tři čtvrtiny směsi. Z poslení čtvrtiny vysekal nos podobný mužskému, jen trochu menší. Plátky přikládal na rány a odřezával nadbytečné kusy. Naposledy si nechal na práci nos pro ženu. Čekal až bude masa polotuhá a tyčkou do ní lehce udělal dvě nosní díry.
    Stříbrné záplaty překryl lepkavou tkaninou, kterou po deseti dnech lehce odlepí. První šichta byla za ním, byl nadmíru spokojený.
    Ještě než šel spát, píchl jim do srdce směs, po které se měli v pravý čas probrat životu a zapomenout na to, co zlého se jim přihodilo. Zapamatují si věci do momentu, kdy necítili strach.
    Začalo deset dní perné práce. Pravidelně musel vpichovat dávky kouzelných hub, hlavně je bezchybně připravit. Vpichoval jim oživovací séra, osvěžoval kapkami rosy.
    Ale stálo to za to. Poslední den zkontroloval přísným pohledem oběma oči. Měly radostný výraz, koutky úst začaly ustupovat do stran a čelo se nekrabatilo vráskami ze starostí. Plesk do dlaní! Hurá, je načase sundat tkaninu.
    Odloupl ji lehce jako slupku z banánu, výsledek vypadal skvěle. Výborná kvalita kůže, jen ten stříbrný odstín kazil dokonalost, ale nebyl čas se dál těšit z dobře vykonané práce. Přinesl přícucky, nasunul je dovnitř a pomocí kódu je poslal k šesti hřibům ve tvaru kříže. Tam je vysadil a slušně se rozloučil.
    "Mějte se pěkně, drazí zamilovaní. Mě si pamatovat nebudete, pouze v případě, že se setkáme, vzpomenete si. Ale neradím vám to, jakmile mě poznáte, vrátí se vám do srdce všechna ta bolest a strach, kterou jste prožili."
    Udělal dva kroky zpět, ale vrátil se.
    "Lepší to bude takhle."
    Převrátil obě těla na bok, čelem k sobě a ruce posunul tak, aby se vzájemně objímali. Pak teprve s klidným pískotem odešel.
   
    *
    "Probuď se, Andrejko, usnuli jsme."
    "Bože, usnuli jsme u těch nádherných hřibů do kříže."
    "Víš, co se povídá?"
    "Vím, ale neříkej to. Cítím se kouzly přejedená a nevím proč."
    Usmál se. "Já také, asi díky naší lásce."
    Vstali, chytli se za ruce a vydali se zpět do vesnice. Se stříbrnými lícemi, bříšky prstů a žena s podivně vytvarovaným nosem, se tvářili nadmíru šťastně.
    Těšili se na premiéru kouzlení. Těšili se na smaženici z rozkrájených hub plnící velký koš, o kterých si nepamatovali, kde je nasbírali natož, kdy je očistili a nakrájeli...