Rudý měsíc

Otevřenými okenicemi vnikalo do chalupy bílé podzimní světlo. Její majitel však nebral v úvahu ranní slunce, ani kohoutí zakokrhání, jen si přetáhl peřinu přes hlavu a spal dál.
    Po chvíli však uslyšel mírný hlas: ,,Zdeslave, vstávej.”
    Na Zdeslavově tváři se objevil úsměv: ,,Veroniko, miláčku, nech mě ještě chvíli spát.”
    ,,Ale všichni ve městě už jsou na nohou.”
    ,,Ty ať si vstávají třeba o půlnoci,” řekl Zdeslav a ještě víc se zachumlal do peřiny. ,,Zdál se mi hrozný sen. Naším městem ustupovalo vojsko a tebe s malou…,” Zdeslav se otřásl hrůzou, ,,ani se mi to nechce vyslovit.”
    ,,To nebyl sen.”
    ,,Co?” podivil se Zdeslav a odhrnul ze sebe peřinu. Chvíli mu trvalo, než si jeho oči zvykly na světlo.
    První čeho si všiml, byl starý muž stojící mezi ním a malým oknem. Byl oblečen v havraně černé róbě. Na prsou držel tlustou knihu. Bibli.
    ,,Co tady děláš?” Zdeslavův hlas zněl podrážděně a nekompromisně.
    ,,Už dlouho jsi nebyl v kostele, můj synu,” odpověděl kněz klidně.
    ,,Pět let není moc dlouhá doba,” řekl Zdeslav a usedl na okraj postele.
    ,,Nechceš mi něco sdělit?” naléhal kněz Pavel.
    ,,Jo chci,” Zdeslav vstal a stoupl si před kněze. Jeho mohutná, více než o hlavu vyšší, postava se výhružně tyčila nad starcem. Poté natáhl paži a ukázal prstem: ,,Támhle jsou dveře. Vypadni!”
    Kněz nebral Zdeslavova slova na vědomí, jen ho obešel a pohlédl nad postel: ,,Každý z města tam má kříž.”
    ,,Můj dům už nepatří k městu.”
    ,,Ano, já vím. Ale to jen kvůli tvé práci.”
    ,,Někdo to dělat musí,” řekl Zdeslav nevrle a přistoupil k vědru s vodou, kde si začal mýt obličej. Uhlově černé vlasy mu při tom padaly do tmavých očí.
    ,,Ztráta tvé rodiny je jen boží zkouška, můj synu.”
    Na Zdeslavově tváři kypěl vztek, nejraději by kněze vzal pod krkem a udusil. Neumí si ani představit, jaké to je vrátit se z armády a zjistit, že jediné dvě drahé osoby jsou po smrti. Už nikdy nebude moci obejmout svoji malou dcerku, nebo políbit ženu. Nejhorší však je, že nepřátelské vojsko, ustupující přes Mrákavy, bylo hnáno jeho plukem.
    Zdeslav potlačil vztek, osušil si obličej a otevřel dveře. Do chalupy se vehnal mrazivý podzimní vítr. ,,Prosím odejdi. I bez tebe mám dost starostí.”
    Duchovní se ani nepohnul, jen otevřel bibli a začal pomalu předčítat.
    ,,Naposledy tě žádám, abys odešel,” Zdeslav kladl na tato slova veškerý důraz.
    Kněz stále četl.
    ,,Jak chceš.” Ve Zdeslavovi kypěl vztek. Vzal nezvaného návštěvníka jednou rukou za límec, druhou za nohu a mrštil s ním do otevřených dveří.
    Kněz vyletěl ze dveří a se zaúpěním dopadl do hustého bahna.
    Stařec byl překvapením celý bez sebe, v první chvíli si myslel, že ho Zdeslav vyhodil v afektu a teď bude svého činu litovat, jenže když si vytřel bláto z očí, uviděl Zdeslava jak vztekle zabuchuje dveře.
    ,,Tak tady bude ještě hodně práce,” řekl si pro sebe kněz a vykročil blátivou cestou směrem ke kostelu.
   
    Blížilo se  poledne a ze Zdeslava vyprchal téměř všechen hněv, způsobený knězovou návštěvou. Rozhodl se proto jít na jídlo do místního hostince ke Katovi.
    Nastávající období zimy zkracovalo už tak krátké dny. Slunce již téměř nevycházelo a na ulicích panovala hustá mlha. Letos bude zcela jistě nejhorší zima za několik posledních let.
    I přes teplý kabát, byla Zdeslavovi na mrazivých městských ulicích stále zima. Nejvíce mu vadil ostrý vítr s malými ledovými krupičkami. Chvíli si chránil obličej dlaní ruky, jenže brzy necítil prsty. Přidal proto do kroku a za chvíli už otevíral dveře známého hostince.
    Hostinec U Kata se skládal ze dvou menších místností. Obě byli obloženy dubovým dřevem a loveckými trofejemi. Aby se dostálo názvu, byl nad vchodem pověšen mohutný katův meč. Všemu dominoval obrovský krb, z něhož sálal příjemný žár.
    Zdeslav vstoupil do poloprázdného hostince. Proti němu kráčela Marie, místní hostinská. Byla to roztomilá, štíhlá černovláska s diamantově zelenýma očima. Zdeslav se zastavil a čekal pár vlídných slov na uvítanou.
    ,,Koukej si venku oklepat ty zablácený křusky, nebo tě nakopu do prdele!”
    Zdeslav čekal trochu příjemnější přivítání, ale co. Udělal, co mu řekla a sedl si ke svému oblíbenému stolu, zády ke krbu. Tam už seděli Ondřej a Francek, dva z nejlepších Zdeslavových přátel. Oba dva pracovali jako členové městské stráže.
    ,,Co je s Marií?” zeptal se Zdeslav nenápadně ukazujíc na hostinskou, ,,vždycky je protivná, ale dneska to přehání.”
    Ondřej se šibalsky usmál: ,,Ráno tady byl kněz,” řekl, ,,hned po tom, co jsi ho tak hezky vyprovodil.”
    ,,Málem jsem myslel, že je to bahenní muž,” vyprskl smíchy Francek.
    Tak teď už Zdeslav chápal v čem je problém. Kněz byl Mariin strýc a ona si ho nade vše vážila.
    ,,Na to se vykašli, ono to z ní za chvíli vyprchá,” řekl přátelsky Ondřej. V tom přišla Marie s talířem guláše a korbelem piva, které si Zdeslav objednal. Hodila to před něj hůř než psovi a s přáním dobré chuti se slovy ”udav se” odešla.
    I přes nevlídnou obsluhu guláš báječně voněl a Zdeslav se s chutí pustil do jídla.
    ,,Hele,” přerušil ho Francek, ,,v kolik je dneska ta poprava Aleny Kovářový?”
    ,,K večeru,” odvětil Zdeslav.
    ,,Je to hrozný,” zakroutil Ondřej hlavou, ,,taková slušná ženská.”
    ,,Slušná?” podivil se Francek, ,,vždyť zabila Artura, svého manžela.”
    ,,Já myslim předtím, pak se prej zbláznila.”
    ,,Zbláznila?” znovu se podivil Francek, ,,kdo ti to říkal?”
    Ondřej se zamyslel a řekl: ,,Kamarád to slyšel od kamaráda a jeho kamarád byl prý u jejího výslechu.”
    Francek mávl rukou: ,,Ty a tvoje zaručený informace.”
    ,,Tak se zeptej Zdislava, ten tam byl taky.”
    Pohledy obou mužů se upřely na žvýkajícího Zdeslava.
    ,,No tak,” popoháněl ho Ondřej, ,,řekni nám, co řekla.”
    Zdeslav polkl a začal:,, Je to tak, jak říkal tady Ondřej, dočista se pomátla. Pořád mlela něco o tom, že jejího muže zabila Romana Shedová.”
    ,,Shedová?” opakoval Francek, ,,vždyť ta je víc jak měsíc po smrti, lidi říkají, že snědla maso z mrtvý ovce a otrávila se.”
    ,,Jo, já vim,” souhlasil Zdeslav, ,,já jenom říkám to, co říkala ona.”
    ,,A co přesně říkala?” chtěl vědět Ondřej.”
    ,,Nám řekla, že spala s Arturem v posteli, když tu náhle uslyšela dole v patře nějakej šramot. Nemohla Artura vzbudit, tak se tam šla podívat sama. Když nic nenašla, vrátila se zpátky do ložnice a viděla, jak tam leží její manžel v krvi a nad ním se sklání Shedová. Dostala strach, ale Shedová po ní skočila a kousla jí do ruky. Prý by to nepřežila, jenže jakmile se k ní Shedová sehnula, něčeho se lekla a vyskočila ven z okna.”
    Zdeslav po tom vyčerpávajícím vyprávění dostal žízeň, kopl do sebe pivo a hned si objednal další. Oba jeho společníci vypadali zamyšleně.
    ,,To je nějaký divný,” dostal ze sebe nakonec Francek.
    ,,Asi jí opravdu přeskočilo, jenže kde vzala tu historku?” řekl zamyšleně Ondřej.
    Otázka zůstala viset ve vzduchu a všichni tři v hostinci debatovali až do večera, kdy nastal čas popravy.
   
    Alena Kovářová seděla na chladné lavici. Čtyři kamenné stěny ji uzamykaly v temné cele. Jediné světlo přicházelo ze zamřížovaného výklenku na tlustých dubových dveřích, proužek bílého světla osvěcoval dvě modré oči.
    Oči upřímné a laskavé, už při prvním pohledu do nich jste poznali, že jejich majitelka by nemohla nikomu ublížit. A přesto… Seděla zde v cele smrti.
    Alena uslyšela těžké kroky blížící se k jejím dveřím. Když v zámku zarachotil klíč, slyšela bít své vlastní srdce.
    Když se dveře se zaskřípěním otevřely, vynořila se ze tmy postava oděná v černém. Muž vypadal jako sám ďábel. Zpoza havraně černé kápě byly vidět jen tmavé oči.
    Alena se rozplakala: “Zdeslave.”
   
    Kat vedl odsouzenou skrz široké náměstí plné lidí. Dav by normálně házel shnilé ovoce a řval nadávky. Jenže teď ne. Každý z města Alenu znal jako poctivou a slušnou ženu. Nikdo nemohl uvěřit, že by byla něčeho takového schopná.
    Na konci náměstí stálo vyvýšené podium a na něm byla šibenice.
    Oprátka se výhružně houpala v ledovém větru.
    Kat s Alenou vstoupili na podium. Zatímco kněz pronášel poslední útěchu pro Aleninu duši, kat uvazoval smyčku.
    Po pronesení všeho potřebného nastalo na náměstí hrobové ticho, jen vítr stále hrál svoji zvláštní melodii.
    Alena se nemohla dívat na dav před ní, do tváří svých sousedů a známých, kteří jí nevěřili. Sklopila hlavu a po tváři jí stékaly slzy. Slzy křišťálové jako perly. A když první slza dopadla na zem, spustil kat propadlo. Všichni na náměstí v tu chvíli zatajili dech a celý dav uslyšel hlasité křupnutí.
   
    Všichni lidé již z náměstí odešli, jen kat ne.
    Zdeslav si sundal černou kápi, odřízl bezvládné tělo a přehodil ho přes svého starého hnědáka. Všiml si zlatého křížku, který se Aleně volně pohupoval na bledé šíji. Vzal ho k sobě a řekl si, že jí ho později položí na hrob.
    Zdeslav šel s koněm daleko za město, až na starý hřbitov. Tam dal hrobníkovi tělo, pár mincí a pomalu vyrazil domů. Čeká ho další bezesná noc.
   
    Celou noc se Zdeslav neklidně převaloval. Tolik potřebný spánek stále nepřicházel a když se mu konečně podařilo usnout, vzal ho černý havran nosící noční můry pod svá pera a zmítal s ním ve zlých snech.
    Zdeslavovi se zdálo o potocích krve, jež prolil ve své poslední bitvě. Znovu uslyšel výstřel snad tisíce pušek a opět zakusil boj muže proti muži, zvířete proti zvířeti.
    Když bitva skončila a nebylo již nikoho, kdo by mohl bojovat, zůstal sám. Tíživá samota ho obklopovala mezi stovkami tlejících těl. Byl zmatený, vystrašený a začal utíkat. Vběhl do husté mlhy. Zrychloval. Stále více se ztrácel ve svých pocitech. Dokud na cestě před sebou neuviděl kněze. Ten mu jen podal ruku a odvedl ho na podivné prázdné místo.
    Byl to hřbitov, temný a pustý. Zalévala ho chladná mlha, která pronikala až do morku kostí.
    Kněz ukázal na dva nové hroby . Zdeslav se k nim rozeběhl a… probudil se.
    Výkřik proběhl chladnou místností. Zdeslav nemohl popadnout dech. Třásl se po celém těle. Po chvíli vzpamatovávání vzal křesadlo a zapálil svíčku na nočním stolku. Unavenýma očima přejel po místnosti. Okno bylo dokořán a v krbu doutnalo jen pár vyhaslých polen.
    Nevěřícně zakroutil hlavou: ,,Není divu že mi nevychází dřevo na zimu, když mi ani nedrží zavřená okna.”
    V plápolavém světle svíčky vstal Zdeslav z postele a chvějíc se zimou došel k otevřenému oknu. Normálně by ho ihned zavřel, jenže pod ním zaslechl podivný zvuk.
    Opatrně se vyklonil z okna a snažil se spatřit nezvaného návštěvníka. V těchto chvílích litoval že doma nemá mušketu. Hustá tma byla neúprosná a světlo svíčky jí téměř nepronikalo.
    Zdeslav vzdal marné pátrání v temnotách, zavřel okno a znovu rozdělal oheň v krbu. Spokojeně si hřál studené dlaně, když uslyšel podivné drápání po okně. Instinktivně se otočil a do obličeje ho zasáhlo tříštící se sklo. Okamžitě se vzpamatoval a spatřil, že do jeho domu vnikla podivně nahrbená postava.
    Nově příchozím byla žena. Dlouhé mastné vlasy jí padaly do obličeje. Ruce měla křečovitě staženy, takže připomínaly drápy.
    Neznámá pozvedla hlavu a rudě zbarvené plameny osvítily nestvůrně bledou tvář.
    ,,Aleno,” vyjekl Zdeslav.
    ,,Tys mě zabil,” zasípala a kostnatýma rukama stiskla Zdeslavovo hrdlo, ,,a teď je řada na mně.”
    Strach ovládal Zdeslavovu mysl. Vlny studeného potu se mu přelévaly po celém těle.
    Bytost, jež dříve bývala Alenou, vycenila dva ostré špičáky.
    Zdeslav byl ochromen strachem. Neschopen jediného pohybu. Jenže on nebyl ten typ lidí, co prodají svoji kůži lacino. Sebral veškerou svoji odvahu a poslal jí k zemi prudkou ranou pěstí.
    Monstrum se však pomalu zvedalo a nenávist v jeho očích rostla.
    Zdeslav, stále pln strachu, se nenechal vyvést z míry. Byl ve válce a věděl, jak si dodat odvahu. Musel najít slabinu svého nepřítele. Již poznal, že žena je silná a rychlá, jenže též neohrabaná a primitivní.
    Sebral od krbu silný dubový klacek a vší silou udeřil. Tichem noci proběhlo zapraskání lebky. Vlna krve vytvořila na stěně rudou mozaiku. Jenže Alice se opět zvedla s chutí po čerstvé krvi.
    Zdeslav svůj úder několikrát opakoval. Připomínal dřevorubce rubajícího do nepoddajného kmenu. Každou ránu doprovázel karmínově rudý vodopád. Jenže monstrum nechtělo, a možná ani nemohlo, zemřít.
    Po řadě vyčerpávajících úderů, propadl Zdeslav zoufalství. Pohlédl na ženinu zkrvavenou tvář. Už to nebyla ta samá Alice, kterou viděl dnes ráno. Měla ve tváři tolik zášti a nenávisti. A ty oči, bez barvy a bez života. Jen prázdné bělmo.
    Alice se rozeběhla k poslednímu úderu. Věděla, že Zdeslav je vyčerpán a neubrání se. Ostré špičáky se zaleskly v rudém světle. Zdeslavův dech zpomalil.
    Alice už byla těsně u Zdislava, když ten v poslední vteřině ustoupil o jediný krok do strany. Alice s ničím takovým nepočítala a neschopna včas zastavit, vletěla do rozpáleného krbu.
    Ženin bolestný křik vzbudil lidi z celého města. Svíjela se a kroutila v nepředstavitelných mukách. Zdeslav si dlaněmi zakryl uši, ale i tak mu připadalo, že ohluchne.
    Když bylo po všem a i poslední kousek prokleté existence se ztratil v ohni, stál Zdeslav ještě dlouhou dobu u krbu a nevěřícně do něj zíral. Teprve poté, když si všechno urovnal v hlavě, přehodil přes sebe teplý kabát a vyrazil směrem do kostela.
   
    Tak jako každou mrazivou noc i dnes nemohl starý kněz usnout, rozhodl se proto navštívit kostel a modlit se za Alicinu duši. Pomalým krokem došel ke kazatelně, zapálil bílou svíci a opatrně rozevřel pozlacenou bibli.
    Plápolavý plamínek zvýrazňoval ostré rysi v knězově tváři. Temné kostelní stěny se ztrácely v přízračném světle. V místnosti vládlo hrobové ticho.
    Knězovi se málem zastavilo srdce, když se kostelní dveře rozletěly dokořán.
    Temná postava se těžkými kroky blížila přímo ke knězi. Ten ustoupil o pár kroků dozadu, jenže narazil na těžký dřevěný kříž za kazatelnou.
    Neznámý došel ke kazatelně. Rudý plamínek osvítil zakrvácenou tvář.
    ,,Z-Zdeslave,” vykoktal ze sebe překvapený kněz, ,,co tady děláš?”
    Zdeslav se na starce ani nepodíval: ,,Potřebuji si něco půjčit, jednu knihu.”
    ,,Dobře, ale co ta krev?”
    ,,Ta není moje,” řekl kat a těžkými kroky pokračoval na konec obřadní síně.
    Kněz se vzpamatoval ze šoku a dál kladl zmatené otázky, jenže Zdeslav se s ním bavit nechtěl. Místo toho prošel rozvrzanými dveřmi do úzké chodby, která se po chvíli stáčela a končila v místnosti plné starých knih a svitků.
    Zdeslav váhavě vstoupil do pochmurné místnosti, kde jakoby zpod prachu a pavučin vystupovaly celé dějiny. Už je to dlouho, co tady byl naposledy, ještě za dob faráře Pavla.
    Zdeslavovy prsty opatrně přejížděly kožené hřbety ručně psaných knih, zatímco ve vzpomínkách se vrátil zpět do doby, kdy ho otec Pavel učil číst a psát.
    Zdeslav tu s farářem trávil četbou celé hodiny, každou z knih, kterou přejížděl pohledem si matně vybavoval, jenže tu kterou hledal, nikde neviděl.
    Do knihovny vstoupil kněz, na jeho tváři se usadil překvapený výraz, když viděl Zdeslava prohlížejícího si knihy.
    ,,Co tady hledáš?” zeptal se roztržitě kněz.
    ,,Někde tady musí být taková tenká, černá kniha, se zlatým ražením”.
    Knězovo překvapení stoupalo, ani nevěděl, že Zdeslav umí číst, a teď si klidně přijde uprostřed noci, celý od krve a chce nějakou pochybnou knihu. Když před lety Otec Pavel zemřel a on po něm dostal do opatrovnictví tento kostel i s knihovnou, byla tady jen jedna kniha podobná té, o které mluvil Zdeslav. Původně ji chtěl spálit, jenže poté si řekl, že musí mít nějaký důvod, proč jí Otec Pavel zařadil do své knihovny.
    Kněz bezmyšlenkovitě sáhl do jedné z polic a vyndal tlustou knihu v koženém přebalu.
    ,,To není ona,” zavrtěl hlavou Zdeslav. Jenže kněz ho neposlouchal, namísto toho knihu otevřel tak, aby Zdeslav mohl vidět, že její stránky jsou vyříznuty a z knihy se tak stala dokonalá skrýš.
    Zdeslavova se rozzářili oči. ,,To je ona,” řekl. Už po ní natahoval ruce, jenže kněz s knihou ucukl.
    ,,Myslím, že je čas popovídat si o tvé ztracené víře můj synu,” kněz dokázal využít každé příležitosti, aby svedl Zdeslava zpět na správnou cestu.
    ,,Na nesmysly nemám čas,” sykl Zdeslav a vytrhl knězovi knihu z rukou. Jenže kněz byl neústupný, stoupl si do dveří a bránil Zdeslavovi v odchodu.
    ,,Nenechám tě odejít s tou knihou, patří kostelu.”
    Na Zdeslavově výrazu bylo jasně vidět, že se nikoho ptát nebude, ale kněz to pochopil, až když prolétal dveřmi z knihovny.
    Hostinec U Kata stál jen pár kroků od kostela, a než stačilo dopadnout pár sněhových vloček, bral Zdeslav za kliku. Ještě před tím si však omyl obličej i ruce v kádi s vodou, určené pro napojení žíznivých koní.
    I přes pozdní hodinu, posedávalo v hostinci stále několik hostů. Bylo to šest mužů, sedících u stolu nejblíže dveřím, a osamocený stařec v černé kápi, který na opačné straně hostince popíjel medovinu. Zdeslavův stůl byl prázdný.
    Marie si s povzdechem prohlédla své hosty, dnes bude ráda, když se zaplatí protopené dřevo. Ani neviděla Zdeslava vejít, jen zahlédla, jak usedá ke svému oblíbenému stolu. Natočila pivo a vyrazila směrem k němu.
    ,,Už dlouho jsem tě tady takhle v noci neviděla,” řekla na přivítanou Marie a postavila před Zdeslava pivo. Jenže ten byl příliš zabrán četbou nějaké knihy, takže jen kývl hlavou.
    ,,Není ta kniha z kostela?” tato otázka byla naprosto zbytečná, protože v Mrákavech jiné knihy, než ty v kostele nebyly.
    Teprve teď jí Zdeslav začal věnovat pozornost. ,,Jo, je,” odpověděl, ,,tvůj strýc Pavel mi ji pomohl najít.”
    ,,Strýček?” na Marii byla jasně čitelná nedůvěra, ,,vy jste se usmířili?”
    Zdeslav si vzpomněl na kněze ležícího na zemi a prskajícího jednu kletbu za druhou.
    ,,No…,” řekl nervózně, poklepávaje prsty o stůl, ,,myslím, že už jen to, že jsem šel dobrovolně do kostela požádat tvého strýce o radu, mluví za vše.”
    Marii se rozzářily oči radostí. ,,To jsem ráda,” řekla, ,,už mě ty vaše věčné potyčky přestávaly bavit.”
    Hostinská si ladným pohybem přisedla ke Zdeslavovi, rukou si projela havraně černé vlasy a nasadila přátelský úsměv: ,,Víš… teď, když se na tebe strýc nezlobí, tak bychom si mohli někam vyjít.”
    Zdeslavovi se hostinská již delší dobu velice líbila a její otázka ho, i přes momentální problémy, velmi potěšila. Když pominul drobné nedostatky, tak to byla velice milá a pohledná žena. ,,Moc rád,” odpověděl se zvláštním zábleskem v očích, ,,ale teď musím ještě něco dodělat,” řekl a ukázal na knihu.
    ,,Co to vlastně čteš?” Marie natočila knihu směrem k sobě a pomalu četla:
    ,,Upíři, jedni z nejhorších ďáblových stvoření.” Očima přeskočila pár slov o autorově setkání s nimi a pokračovala.
    ,,Jak přežít setkání s upírem.
    Za prvé: upíři nesnášejí jakékoli posvěcené předměty, například kříže, svěcenou vodu, nebo hostie.
    Za druhé: stejný účinek jako posvěcený předmět má i česnek a denní světlo.
    Za třetí: chceme-li upíra zabít, musíme mu proklát srdce dubovým, nebo stříbrným kůlem. Popřípadě odseknout hlavu, ústa vycpat česnekem, nebo kamením a ostatky spálit na hranici.”
    Marie poněkud zbledla. Zavřela knihu a přečetla titulek: ,,Ďáblovi sluhové od Michaela Konráda Livingstona.”
    ,,Netušila jsem, že se zajímáš o takovéhle věci.”
    ,,To ani ne, ale…,” Zdeslav se zarazil v půli věty. Do hostince vešel kněz a za ním tři členové městské stráže.
    Marie, která nově příchozí také spatřila, hodila po Zdeslavovi překvapený výraz.
    ,,Vy jste se neusmířili, že ne.”
    Kat zavrtěl hlavou, jeho obličej připomínal zpráskaného psa. ,,Mrzí mě to,” řekl smutně, ,,proti tobě nic nemám, ale tvůj strýc....”
    Marie položila svoji jemnou dlaň na Zdeslavovu: ,,Tak víš co? Když se mu teď přede mnou omluvíš, tak na všechno zapomenu.”
    Zdeslav bez přemýšlení vzdorně vstal: ,,Nemám proč se omlouvat.”
    Mezitím k nim došel kněz a tři muži z městské stráže. Francek, Ondřej a jejich velitel Václav Kordon. Kat jim věnoval letmý pohled: ,,Přišli jste mě zatknout?”
    Kněz, který si mnul pochroumanou ruku, řekl: ,,Ne, ale vrátíš mi tu knihu. Nepatří ti!”
    ,,Jen jsem si jí půjčil,” řekl Zdeslav a vrazil mu ji do náruče.
    ,,A to je všechno?” divil se velitel Kordon, ,,kvůli tomu jste nás vzbudil takhle pozdě v noci?”
    ,,Velmi se omlouvám, bůh vám to zaplať.”
    ,,Končíme chlapi,” mávl rukou velitel, ,,běžte se domů vyspat.”
    Zatímco Marie obvazovala svému strýci ruku, sedli si Francek a Ondřej ke Zdeslavovi. Ten jim začal vysvětlovat, co se mu v noci stalo, jenže ho přerušil ostrý výkřik zvenčí.
    Všichni tři se otočili ke dveřím. ,,Co to bylo?” zeptal se přidušeně Ondřej.
    Nikdo mu nestačil odpovědět a přišel další výkřik a po něm výstřel. To už se skupinka rozeběhla ke dveřím. Jenže ty se mezitím pomalu otevřely. Stál v nich velitel Kordon. V ruce držel ještě kouřící pistoli. Z hlubokých ran mu vytékaly proudy krve. Polovinu obličeje měl rozdrápanou k nepoznání. Pokusil se udělat krok, jenže místo toho se mrtev skácel k zemi.
    Všichni v hostinci ztuhli hrůzou, nikdo se neodvážil přiblížit ke dveřím, až na Zdeslava. Ten překročil velitelovo tělo a chtěl vykročit ze dveří. Jenže ve chvíli, kdy se naposledy otočil po mrtvém muži, chytily ho dvě kostnaté ruce za krk. Stisk byl tak silný, že Zdeslava málem zadusil.
    Kat si svého nepřítele nemohl pořádně prohlédnout a byl vržen přes polovinu místnosti.
    Tvor zlostně zavrčel a vyšel ze stínu noci, po něm vešel i druhý, snad ještě příšernější.
    Hlouček lidí nevěřícně zíral na nemrtvé postavy, oblečené v rozedraných šatech potřísněných krví. Jednomu z monster vytékala z prsou krev, jistě způsobená Kordonovou střelou.
    Oba členové městské gardy nejdříve zaváhali, ale poté téměř současně tasili pistole.
    Tichem v hostinci projely dva výstřely, oba zasáhly cíl. Jedno z monster padlo k zemi, zatímco druhé se vydalo k útoku. Nebyl čas znovu nabít, oběma se již v ruce leskly meče.
    Nemrtvý zaútočil jako divoké zvíře, snažil se své soupeře doslova roztrhat na kusy. Jenže ti obratně ustupovali a zasazovali jeden smrtící úder za druhým. Zbytečně…
    Zdeslav se při dopadu ošklivě praštil do hlavy a na okamžik ztratil vědomí. Probudil se právě včas, aby viděl své přátele bojovat o holý život. Zatímco zbytek hostů se, jako ovce, krčil v rohu.
    Zbabělci, pomyslel si kat a rozběhl se přátelům na pomoc. Jenže si uvědomil, že je bezbranný. Nemrtvý by s ním zametl stejně jako předtím. Rychle se rozhlédl po místnosti ve snaze najít zbraň. Nic však neviděl. Až jeho zrak spočinul nade dveřmi.
    Ondřej s Franckem bojovali statečně. Brzy však zjistili, že skolit svého soupeře nebude snadné. Ondřej pod prudkým úderem klesl k zemi, Francek ho bránil vlastním tělem a odrážel zuřivé útoky.
    ,,Asi je konec,” zasípěl Francek.
    Ondřej, držíc si hlubokou ránu na boku, odpověděl: ,,Alespoň zemřeme jako přátelé.”
    Francek se usmál a rozpřáhl se k dalšímu útoku. Jenže ho do obličeje zasáhl proud krve. Ustoupil o krok dozadu a viděl jak bezhlavý nemrtvý naposledy křečovitě zamával rukama a padá k zemi. Za ním stál Zdeslav a potěžkával si katův meč. Meč téměř vyšší než on sám, s ostrou čepelí a tupou špičkou.
    ,,Díky,” dostal ze sebe k smrti vyčerpaný Francek a sedl si na zem vedle Ondřeje.
    Zapomněl však na druhého nemrtvého, který tiše vstal a teď v nestřežený okamžik skočil Zdeslavovi na záda. Chytil ho za hlavu a divoce s ní zmítal, jako kdyby jí chtěl utrhnout.
    Kat upustil meč. Cítil, jak se mu krční obratle nepřirozeně natahují, už to dlouho nemohl vydržet. V tom si vzpomněl na rady v knize. Sáhl do kapsy a vytáhl malý Alicin křížek. Přiložil ho nemrtvému na ruku a drtivé sevření povolilo.
    Zdeslav využil příležitosti, chytil nemrtvého za ruce a vší silou jím mrštil o zem. Normální člověk by si srazil vaz. Jenže on ne. Prudce se zvedl a chtěl znovu zaútočit. Náhle se však jeho výraz změnil. Teď vypadal spíše vyděšeně.
    Netvor prudce otočil hlavu a zíral na přicházející postavu.
    Muž v kápi, který předtím seděl v rohu, se teď neslyšně blížil k nemrtvému. Ten měl viditelně strach a krčil se u stěny.
    Zdeslav jen nevěřícně zíral, jak stařec v kápi chytil nemrtvého za krk a teď mu pouhým stiskem jedné ruky drtí hrdlo.
    ,,Kdo je to?” zeptal se stařec podivně dutým hlasem.
    ,,Upír,” odpověděl Zdeslav.
    ,,Upír?” rozesmál se stařec, ,,tohle není upír.”
    Mezitím kněz, který se až doteď s Marií ukrýval za výčepem, opatrně došel ke Zdeslavovi.
    ,,Co to tedy je?” chtěl vědět Zdeslav.
    Starci se zpod kapuce zaleskly oči. ,,Revenant,” řekl, ,,mrtvý, jenž vychází ze svého hrobu.”
    ,,Ale proč? Oba ty muže jsem znal. Byli to slušní lidé.”
    Stařec se zamyslel: ,,Revenant se většinou stane ze člověka, který sní maso ze zvířete, jehož napadl upír.”
    ,,Shedová přece snědla mrtvou ovci,” přidal se do hovoru Francek.
    ,,Ovci? To snad ne,” divil se stařec.
    Kněz už to nemohl vydržet: ,,Jak to, že toho tolik víte?”
    Muž v kápi revenantovi bez jakéhokoliv úsilí rozdrtil hrdlo. Ten zachroptěl a mrtvý dopadl na podlahu. Poté si stařec stoupl čelem ke knězi a odhrnul kápi.
    V plápolavém světle byly jasně vidět hluboké vrásky na starcově tváři. Bílé vlasy mu dopadaly na ramena. V ústech se leskly dva ostré špičáky.
    ,,Já jsem zabil tu ovci.”
    Všichni přihlížející o krok ustoupili. Kněz křečovitě uchopil kříž, jenž se mu až doteď houpal na krku.
    ,,Nechtěl jsem nikomu ublížit. Žiji na hřbitově ve staré kapli. Občas zatoužím po krvi, ale stačí mi zvířecí. Chci tady jen v klidu dožít. Jsem již velmi stár a nechci s nikým bojovat. Omlouvám se.”
    ,,Tvoje omluvy tady neplatí, zplozenče pekel,” vyštěkl kněz, ,,hned ráno vyjede posel do hlavního města, se zprávou o tvé hrozbě. Oni už budou vědět, koho sem poslat.”
    ,,Říkám, že jsem to nechtěl udělat,” naléhal upír.
    ,,Jak jsem řekl, tak se stane,” trval na svém kněz.
    ,,Dobrá tedy, jestli posel vyjede zítra ráno,” upír přejel pohledem po vyděšených tvářích, ,,tak nikdo z vás nesmí přežít dnešní noc.”
    Po těchto slovech stařec omráčil ranou nejblíže stojícího Francka. Přehodil si ho přes rameno a odešel. Zdeslav se ho ještě pokusil zastavit, jenže byl silným úderem vržen na stůl, který se rozlétl na třísky.
    Když se Zdeslav po pár minutách probral z bezvědomí, uviděl nad sebou Marii, jak ho jemně hladí po tváři. ,,Už jsem se bála že se neprobudíš,” řekla jemně.
    Kat se rozhlédl po místnosti: ,,Kde je Francek?”
    Mariino mlčení vyjadřovalo vše. Zdeslav se okamžitě zvedl a sebral ze země katův meč. Kousek od něj seděl Ondřej s obvázanými ranami.
    ,,Jdu pro Francka,” řekl odhodlaně Zdeslav.
    Ondřej se zvedl ze židle: ,,Tak jdeme.”
    Oba už stáli u dveří, když si před ně stoupla Marie. ,,Copak jste se oba zbláznili?” vychrlila ze sebe, ,,Ondřej sotva chodí a tebe omráčil jedinou ranou. Zabije vás”
    ,,Tak ať,” řekl Zdeslav a chtěl Marii odstrčit, jenže ta přitiskla své rty na jeho a věnovala mu dlouhý polibek.
    ,,Když ti nezáleží na sobě, tak to udělej kvůli mně,” na tváři se jí zaleskla křišťálová slza, ,,prosím.”
    Ale Zdeslav byl chladný, nemohl nechat svého přítele zemřít. Otřel Marii slzu, políbil ji a poté mohla jen s pláčem sledovat dvě postavy mizící v temném závoji.
    Kněz celý rozhovor sledoval a teď, když oba odešli, vzal plačící Marii kolem ramen. ,,Pojď,” řekl, ,,půjdeme někam, kde je to bezpečné.”
   
    Jasný měsíční svit zaléval hřbitov přízračným světlem.
    Křivé náhrobní kameny vypadaly, jako kdyby je neviditelná ďáblova ruka stahovala k sobě do podsvětí.
    Ani jeden z mužů, kteří procházeli hřbitovem, se nedokázal ubránit občasnému záchvěvu strachu. Ale museli pokračovat. Museli najít svého nepřítele.
    Stará kaple stála až na konci hřbitova. Byla to nízká kamenná budova se ztrouchnivělými dveřmi. Zdeslav neváhal ani vteřinu a jediným silným kopem je vyrazil.
    Uvnitř kaple bylo staré schodiště vedoucí snad až do horoucích pekel. A právě tam se Ondřej se Zdeslavem chystali vydat.
    Ondřej šel první. Z výklenku ve stěně sebral louči a zapálil ji. S meči připravenými k útoku sestupovali do temných hlubin staré kaple.
    Na konci schodiště narazili na rozvětvenou chodbu.
    ,,Kam te?” zeptal se Ondřej.
    ,,Zkusíme levou,” typoval Zdeslav. Ale než do ní stačili vstoupit, ozval se z pravé chodby ohlušující výkřik. Oba muži se okamžitě vydali tím směrem.
    Chodba se pomalu stáčela, až vyústila ve velkou osvětlenou místnost.
    Zdeslav se zastavil ve stínu a opatrně sledoval dění v místnosti. Starý upír vyšel z rohu, kam z chodby nebylo vidět, a otevřel starou truhlu u stěny. Postupně si z ní oblékl černý opasek s mečem, karmínově rudý plášť a ocelové chrániče zápěstí.
    Až dosud byl stařec ke Zdeslavovi zády, ale když se natočil čelem, naskytl se katovi hrůzný pohled.
    Přímo před Zdeslavovýma očima čerpal upír zlověstnou energii. Mládl. A sílil. Seschlé svaly se opět zformovaly. Hluboké vrásky téměř zmizely.
    Zdeslava zachvátil strach. Už před tím bylo téměř nemožné upíra porazit, ale co teprve teď, když znovu nabyl ztracenou sílu. Z přemýšlení ho vytrhl upír, který se opět naklonil k truhle. Zdeslav s napětím očekával, jakou zlověstnou zbraň si na ně ďáblovo stvoření přichystalo.
    Byl to šátek. Upír vytáhl z truhly šátek, ale choval se, jako kdyby to byla ta nejcennější věc na světě. Opatrně si ho uvázal kolem pravé ruky a několika kroky zmizel v protější chodbě.
    Zdeslav neváhal, dal Ondřejovi znamení a oba vešli dovnitř.
    ,,Někde tady musí být Francek,” řekl potichu Zdeslav. Teď viděli, že jediným vybavením místnosti byla dřevěná truhla a stará, oprýskaná rakev. A pod ní bylo…
    Ondřej klesl na kolena, zatímco Zdeslav se s hrůzou díval na tělo svého nejlepšího přítele.
    Tak to byla ta tajemná energie. Krev. Čerstvá krev, která mu opět vrátila mládí a sílu.
    V místnosti se rozléhal Zdeslavův hlas: ,,Ne… To není pravda. To nemůže být pravda!” Zachvácen vztekem popadl popravčí meč a mlátil jím do rakve tak dlouho, až z ní zbyly jen třísky. Poté zamířil k otevřené truhle. Rozpřáhl se… Ale něco v ní mu zabránilo udeřit.
    Zdeslav vytáhl z truhly meč s hlavicí ve tvaru lebky. Někde už ho viděl, jenže kde?
    Staré vzpomínky se mu opět vracely. Za války. Když před sebou hnali vojsko směrem na Mrákavy, vzal si velitel polovinu pluku a vyrazil na noční útok. Nikdo z těch mužů se nevrátil, nepřátelé je smetli a poté vyplenili Mrákavy.
    Zdeslavův starý velitel. Tak proto podnikal jen noční útoky.
    Kromě meče byly v truhle i četné medaile, jednu z nich si Zdeslav strčil do kapsy a pokračoval v hledání. Pod hromadou oblečení našel nabitou pistoli. Při bližším pohledu zjistil, že je na ní vyryt stejný symbol jako na knize z kostela. Symbol patřící Michaelu Konrádu Livingstonovi.
    Kat opět pohlédl na Franckovo prokousnuté hrdlo. Strčil si pistoli za opasek a s Ondřejem v patách vyběhl za svojí pomstou.
    Chodba byla dlouhá a pustá. Oběma mužům připadalo, že snad nikdy neskončí. Až nakonec zahlédli kužel světla, přicházející dírou ve stropě.
    Když se vyškrábali nahoru, zjistili, že jsou v malé čtvercové místnosti, obehnané knihami.
    ,,My jsme v kostele,” řekl udiveně Ondřej, ,,proč by upír chodil zrovna sem?”
    ,,Na tom nezáleží,” odvětil Zdeslav a pokračoval dveřmi do kazatelny.
    Zdeslava polil studený pot. Na tento pohled do konce života nezapomene. Kazatelnu osvětlovalo mnoho svící, ale žádná nemohla plně osvítit tuto hrůznou scénu.
    Knězovo bezhlavé tělo leželo v kaluži krve. Zatímco jeho hlavu držel upír, který se s napřaženým mečem blížil k Marii, schoulené u kostelních lavic.
    Kat se k ní okamžitě rozeběhl. Z hrdla se mu vydral ohlušující výkřik: ,,Marie!”
    Překvapený upír ustal ve svém útoku a sledoval, jak Marie vběhla Zdeslavovi do náručí. Ten jí políbil, ale hned poté jí předal Ondřejovi. ,,Odveď jí odsud,” řekl mu.
    ,,Ale já…”
    ,,Hned!”
    Ondřej pochopil, že nemá cenu se hádat. Viděl oheň pomsty, jenž plál ve Zdeslavových očích. Chytil protestující Marii za ruku a odtáhl ji ven z kostela.
    Kat počkal, až za nimi bouchnou dveře. Poté věnoval pohled svému protivníkovi. Ten ztěžka oddychoval a vypadal vysíleně. Vypadalo to, že v kostele trpí a čím déle tady zůstává, tím je slabší. To je ono. Teď ho může porazit.
    Zlatá medaile zacinkala u upírových nohou. ,,Velitel De Sangre Caballero,” řekl Zdeslav, ,,sloužil jsem pod vámi.”
    Upír se pousmál: ,,Takže ty ses mi hrabal ve věcech? Máš pravdu, jsem velitel De Caballero. Co ještě jsi našel?”
    ,,Tohle,” řekl Zdeslav a vytáhl pistoli, ,,vsadím se, že Livingston používal stříbrné kulky.”
    Velitel De Caballero se rozesmál a odhodil uťatou hlavu: ,,Ovšemže používal. Byl to přece zabiják upírů.”
    Ostrý smích přerušil výstřel. Zlatavé jiskry dopadly na zem v jediné třpytivé vlně. Upír se chytil za srdce. Zpod ruky mu vytékala krev.
    ,,Je konec,” řekl s úlevou Zdeslav. Jenže poté se pronikavý smích ozval znovu. Upír si zaryl prsty do rány. Obličej se mu stáhl do bolestné grimasy. Avšak po chvíli držel v zakrvácených prstech stříbrnou kulku. Vztekle jí mrštil o zem.
    ,,Víš, jakou zbraň používal Livingston nejraději? Tento postříbřený meč,” de Caballerovy prsty přejely po dokonale hladkém ostří: ,,usekl jsem mu s ním hlavu. Hned po tom, co on jím proklál srdce mé milované.” Po těchto slovech přejel prsty po červeném šátku, který měl uvázaný na ruce.
    Upírovi se v očích objevil nenávistný plamen: ,,Celá jeho vesnice lehla popelem, stejně tak jako za chvíli ta tvoje!”
    Stejný plamen však hořel i v očích jeho protivníka: ,,Zabil jsi mi přítele. Zemřeš!”
    Vrhli se na sebe jako dvě divoká zvířata. Úder stíhal úder. Ani jeden z nich neznal slitování. Soucit. Nebo porážku.
    Zdeslavovy údery popravčím mečem měly sílu rozeběhnutého býka. Snažil se držet si upíra dále od těla. Ale i tak již utržil pár hlubokých ran.
    Další rozmáchnutý úder mířil na upírovu hlavu. Ten se bleskově přikrčil a bez váhání zarazil stříbrný meč hluboko do Zdeslavova stehna.
    Katův obličej se zkroutil bolestí.
    Upír ho odkopl jako psa. Jeho pohrdavý smích bude ve Zdeslavových uších znít po zbytek života.
    Velitel hřbetem ruky otřel zakrvácený meč a krev na ruce olízl. Poté se překvapeně zastavil. ,,Tvoje krev je mi povědomá,” řekl, ,,víš proč jsem se usadil zrovna tady? Už jsem tu před tím byl. Přesněji před pěti lety se svým plukem.”
    Zdeslavovy mžitky před očima se pomalu rozplývaly: ,,Cože?”
    ,,Ty tomu stále nerozumíš? Moje polovina pluku, která se vydala sledovat nepřítele, ho dohonila a zničila. Nepřátelé se k Mrákavám nikdy ani nepřiblížili. Moji muži žíznili po čerstvé krvi. Proto jsme si vzali nepřátelské uniformy a vyplenili jsme tuhle díru!”
    ,,Ty hajzle,” dostal ze sebe Zdeslav.
    ,,Doteď si ji pamatuji. Byla to malá holka, že ano, ne víc jak pět let. Nikdy nezapomenu na to, jak ji její maminka bránila. Veronika viď?”
    ,,Veronika.” Upírova slova se Zdeslavovi nesmazatelně vpalovala do mozku. Jeho srdce se rozbušilo. Na spáncích mu natekly žíly. Oči mu zalila rudá clona. Křečovitě sevřel svůj meč: ,,Veronika. Ty jsi zabil Veroniku!”
    Kat vyletěl proti upírovi. Zapomněl na všechnu svoji bolest. Znal jen vztek. Na okamžik zešílel. Prudce máchl mečem. Vyrazil de Sangreovu zbraň z rukou.
    ,,Ty jsi zabil Veroniku,” opakoval stále dokola Zdeslav a se šíleným výrazem v očích útočil na upíra. Ten se však pružnými pohyby útokům vyhýbal.
    Katovi se zalesklo v očích. Viděl, že upír už nemá kam ustupovat. Byli téměř u zdi. Zdeslav si byl jist svým vítězstvím.
    Meč, nesoucí poslední úder, protrhl vzduch. Mířil přímo na upírův obličej…
    De Sangre za sebou ucítil zeď. Viděl záblesk meče. Instinktivně dal ruku před obličej. Jenže meč se těsně před ní zastavil.
    Oba muži se udiveně dívali na věc, do která se meč zasekl. Byl to svatý kříž s vypodobněním Ježíše Krista.
    Upír chytil Zdeslava pevně pod krkem. ,,Vypadá to, že tě Bůh nenávidí ještě víc než mě,” sykl a mrštil Zdeslava proti podpěrnému sloupu. Ten do něj hlavou narazil a padal na záda. Jenže upír mu vzal hlavu a mlátil s ní o sloup, dokud nebyl pokryt krví.
    Kat dopadl na tvrdou podlahu. Všechno kolem něj se točilo. Z ran mu vytékala krev. Několik žeber měl zlomených.
    Prohrál!
    Před ním na podlaze se něco zalesklo. Pokusil se k tomu doplazit...
    Mezitím upír vytrhl z kříže popravčí meč. Stoupl si nad Zdeslava a chtěl naposledy udeřit.
    V tu chvíli sebral Zdeslav ze země stříbrný meč a naslepo bodl. Zrak se mu rozjasnil. Viděl, jak se upír s mečem v hrudi svíjí v bolestech. Nakonec De Sangre klekl a v zakrvácené ruce mnul rudý šátek.
    Kat se z posledních sil zvedl. Sebral svůj meč a jediným úderem usekl klečícímu upírovi hlavu.
    Je konec!
    Zdeslav chtěl padnout a umřít, jenže upírovo tělo zachvátily rudé plameny.
    Vrávoravým krokem se vydal ke vchodu. Již neviděl, jak upírovo tělo vzplálo obrovským plamenem, který brzy stravoval celý kostel.
    Sebral poslední zbytky sil a rozevřel dveře. Venku čekala Marie s Ondřejem. Pomohli Zdeslavovi od hořícího kostela a nechali ho padnout vyčerpáním.
    Marie Zdeslava políbila a pevně ho chytila za ruku. Po tváři jí stékaly veliké slzy: ,,Už nikdy tě nepustím. Nikdy.”
   
    Nad plameny kostela se pohupoval zářící měsíc, který si od ohně propůjčoval karmínově rudý lesk. Když k němu vyděšení lidé z vesnice přiběhli, viděli tři postavy, které němými pohledy sledovaly svit rudého měsíce.