Bledá tvář

   
    Šedavý závoj mlhy na panelovém sídlišti, které působilo dnes neobyčejně chladně, prořízl paprsek vycházejícího slunce, a ozářil skupinku osob postávajících u zastávky hromadné dopravy. Lidé, tak brzy ráno ještě notně rozespalí, byli náhlým přívalem slunečního svitu tak oslněni, že by si málem ani nevšimli přijíždějícího červeného trolejbusu. Jedinečný zvuk stroje je však nemohl nechat klidnými a tak se začali zvolna sunout směrem ke dveřím líně zastavujícího vozidla. Všichni se natlačili ke dveřím, vyjma bledé, nepříliš vitálně vyhlížející postavičky, která znuděně vyčkávala, až ostatní nastoupí a uvolní tím cestu. Konečně i "bledá tvář" nastoupil a vůz se zpěvavým zvukem tyristorové regulace odjel.
    V ten moment se z nich stalo spollo společenství anonymních lidí, které svazoval jen jeden společný prvek. I to však někdy stačí, protože cesty osudu jsou nevyzpytatelné...
    Někteří z nich stojí za povšimnutí. Dívka stojící u okna na špičkách tupě hleděla se zakloněnou hlavou do reklamních letáků umístěných na zamlžených sklech. Zřejmě si přečetla něco velmi pozoruhodného, jelikož propadla nevázanému záchvatu smíchu a přinutila tak zbytek cestujících alespoň k minimální aktivitě, jelikož se zašklebili a dál pokračovali ve svých nepřítomných pohledech do neznáma. Tato ranní příhoda jí natolik utkvěla v paměti, že se jí vracela na jazyk v průběhu celého dne, kdykoliv mluvila s někým známým.
    Jednou z cestujících byla na první pohled krásná studentka... Jedna z těch typických žákyň některé ze středních škol, kterých v tomto městě bylo jen několik. V černém přiléhavém sáčku postávala u centrální tyče, na zádech měla mírně pootevřený relativně objemný batoh, ze kterého před nastoupení do autobusu vytáhla otrhaný tlustý sešit a hluboce se do něj začetla. Teď však byla ze své hluboké úvahy nad učební látkou vyrušena kdákavým smíchem. Jelikož tou dobou byla v ne zrovna nejlepší psychické kondici, leknutím sebou intenzivně trhla. Celý zbytek dne se nemohla zbavit drobných neurotických záchvěvů, kdykoliv k ní někdo třeba jen tiše přistoupil a promluvil. Její objemná hříva do té doby vrhající široký kužel stínu sebou trhla a na přesně stejné místo se již nenavrátila. Úzký paprsek světla měl náhle volnou cestu a postupoval dále do vozu....
    Po krátké chvíli se odrazil od plešky jistého mladého jinocha a posvítil přímo do modrozeleného přivřeného oka "bledé tváře". Ten byl tímto "útokem" vyrušen z poslechu pohřební hudby a od toho okamžiku pozoroval chlapce jak nejvíce mu odraz paprsku dovolil. Aby si ulehčil nenávistný zkoumavý obřad, kroutil sebou ze strany na stranu a tím na okolí (jak malá dívka na špičkách v duchu sama k sobě pronesla) vypadal jako "píďalka ve větru připevněná kolíčky na prádlo k telegrafnímu vedení". Nicméně stále se mu nedařilo dostat plešounka do úhlu, pod kterým by mohl zřetelně rozluštit rysy jeho tváře. I tak si však povšiml, že dotyčný má každé ucho jinak tvarované... Sám pro sebe si prohodil "Stoupa jeden tupounská" a pozoroval dále, kterak mu chlapec chvílemi nastavuje jedno a poté zase druhé jakoby zahradnickými nůžkami přistřižené ucho. Držel totiž za ruku dívku sličné tváře a střídavě jí vlepil polibek tu na pravou, tu na levou tvář. Dívka se stále jen smála, jen občas prohodila co nejtišeji:,,Medvídku, nech toho..."
    "Bledá tvář" si pomyslel:,,To bys toho teda mohl nechat, medvěde" a zkřivil svůj již tak zamračený obličej do křečovitého úšklebku znechucen a pohoršen chováním dvojice. Ještě, že se naň v tu chvíli nikdo nedíval... Každý byl totiž nějakým způsobem zane ne jako "bledá tvář", který neměl nic lepšího na práci než poťouchle sledovat okolí. Byl totiž dnes v neobyčejně špatném rozmaru. Ráno, když lezl ze své postele v pokoji působícím jako stinná sluj kvůli zataženým žaluziím, šlápl na připínáček odpadlý ze stěny, na níž vyselo několik plakátů neurčitých osob... Ty plakáty tam pověsil jeho sourozenec, a proto měl ještě větší důvod k nenávistnému skřeku, který následně vydal. Ne, že by ta bolest byla tak strašná - on v podstatě ani nedošlápl, ale částečně potřeboval uvolnit něco nashromážděného přebytečného tlaku z bránice a takhle mohl rovnou bratrovi naznačit, jak moc mu svým estetickým cítěním toho rána ublížil. Když se poté konečně bezpečně dotkl oběma končetinami podlahy a vydal se směrem k místu, kde pravidelně prováděl ranní exhumační proces, rozlehla se po celém příbytku dutá rána, která by se dala charakterizovat nejlépe jako dopad hrocha na dno laminátového bazénu. V zatáčce do chodby totiž náš objekt dostal prudký smyk na průhledné folii upuštěné nedopatřením předchozího večera. Když se konečně dopotácel k zrcadlu, zjistil, že jeho kštice svojí vizáží nápadně připomíná vrabčí hnízdo, a náhle zalitoval, že si na noc nenasadil maminčiny natáčky. Sám se oné představě pousmál, i když toho rána se nemohlo jednat o smích jiný nežli ironický. Povšiml si též, že v důsledku ranní nehody má na spodní části brady sedřenou kůži. Později situaci vyřešil omotáním se kostkovanou šálou, aby nezkazil estetický dojem. To však mělo v kombinaci s jeho trvale bledou pletí za následek pouze dojem všech kolemjdoucích, že je zřejmě na smrt nemocný... Po několika dalších nepříjemnostech jako slaný čaj, přetržená tkanička, větší zima než včera říkali v předpovědi počasí a hodně lidí na zastávce měl již neodvratně zkaženou náladu pro celý následující den.
    Teď si povšiml dalšího cestujícího... Tentokrát bylo následkem neskutečné vyvalení očních bulev... To, co viděl, ho přímo vystrašilo až mu naskočila husí kůže po celých zádech... Stál tam. Těsně u dveří. Sluchátka v uších. I přes nemožnost rozumět druhu zvuků obsažených v produkci discmana, viděl na jeho výrazu a frekvenci klepání hlavou, že ona skladba je jistě z repertoáru nějakého odporného techňáckého humusáka... Sjel ho znechuceným pohledem od hlavy až k patě. Povšiml si, že rysy jeho obličeje a druh vlasů se nápadně podobají průměrnému černochu, avšak totálně bez pigmentu - široké plné rty, výrazné nadočnicové oblouky a vlasy jakoby každý zvlášť přejetý ostřím nože. Na toto zvláštní avantgardní umělecké dílo navazovalo tělo neznámých rozměrů důkladně zamaskované do objemné bundy a dále tenké nohy tvaru protáhlého písmene "o" navlečené do tmavých přiléhavých džín zakončené velkou černou botou, která by vypadala elegantně, avšak ne pro našeho pozorovatele, který byl krajně otráven drobnými záškuby v rytmu hudby proudící po celém těle "blonďatého černocha".
    Náhle byli všichni přerušeni jednotícím prvkem. Z reproduktoru se ozval poněkud chraplavý zvuk. Od prvního slova však nikdo nepochyboval, že mluvící osoba (i když to většina považovala za nemožné) má zřejmě extrémně dobrou náladu..."Vážení i méně vážení cestující, dovoluji si vám oznámit, že se blížíme k třetí stanici na této trase. Popadněte tedy do svých tlapiček lodní kufry, kufříky, baťůžky, klece s otravnou zvěří, tašky na kolečkách, roury s hady, roury s diplomy, kabelky malých i velkých velikostí, někteří své drahé polovičky a se vším tímto přebytečným nákladem laskavě odkvačte k nejbližším dveřím a připravte se k výstupu. Ulehčíte tak tomuto úchvatnému stroji v jeho další dobrodružné cestě městskou džunglí. Na brzkou či vzdálenou shledanou se těší trolejbus s evidenčním číslem 353, jinak také láskyplně zvaný svou řidičkou Máňa a ona sama pirátka silnic zvaná již méně láskyplně Kachna s ušima..."
    Studentka si pomyslila "Kráva s ušima", plešatý Medvěd poznamenal ke své medvědici:"Co jako myslela těma drahejma polovičkama??", blonďatý černoch si nepomyslel nic, jelikož jeho tělesná schránka byla zcela zaujata sterilními pravidelně se opakujícími zvuky, malá dívka na špičkách se jen připitoměle uchechtla a dále si četla letáky na skle, bledou tvář zastihl řidiččin monolog zrovna na konci kazety, takže vše vyslechl a téměř neslyšně prohodil:,,Však na tebe taky dojde."
    Během prvních několika vteřin se vyznačovala určitým neklidem jen jedna slečna sedící úplně v rohu. To proto, že v ranní rozespalosti úplně nebyla schopna postřehnout odkud se onen kvokavý proslov řine... Měla dlouhé, místy blond vlasy a vizáž velice připomínající něco jako malé elfátko. Tuto roztomilost podtrhla když se jí chlapec, který k ní zjevně patřil, z vedlejšího sedadla v reakci na její trhavé pohyby hlavou dotázal:,,Co ti je?" Elfátko odpovědělo:,,Niš" a obdařilo chlapce ještě kouzelnějším úsměvem. Chlapec s černými vlasy, na nichž ovšem bylo vidět, že s nimi ráno dlouze zápasil, výsledkem čehož byl tvar nápadně se podobající brokolici, jí též věnoval jeden ze svých nejúpřímnějších úsměvů, vnitřně však mírně pobavený, a něžně ji políbil do vlasů. Toto krátké slůvko vyloudilo dnes poprvé alespoň částečně upřímný úsměv i na "bledé tváři", avšak po chvíli si uvědomil, že dnes je přece vše špatně a do své kostkované pevně utažené šály si zamumlal:,,Na vás taky jednou dojde..." V tu chvíli však chlapce s brokolicí do nohy kousl pes, jenž se celou dobu proplétal své majitelce pod nohama, ta ho poté okřikla:,,Timísku, to se dělá?" a poté jako na usmířenou vlepila žárlivému hafanovi pusu na čumák.
    Vůz prudce zastavil a cestující, kteří byli nachystáni k výstupu málem popadali k zemi i se svými lodními kufry a rourami s diplomy. Po otevření dveří se všichni vyvalili ven a s pocitem osvobození chvátali co nejdále od šíleného stroje... Mezi nimi byl i pár plešounka s asymetrickýma ušima a jeho pohledné medvědice. Ti chvátali v objetí jak nejrychleji jim to koordinace různě dlouhých nohou dovolila. Vnitřní prostor se však nikterak neuvolnil - právě naopak. Dovnitř se nacpalo dalších několik lidí, kteří se ukázali být když ne početnější než ti, co vystoupili, tak určitě objemnější...
    Jedním z nových cestujících byl muž ne příliš vysoký avšak již na první pohled z něj sálalo mnoho energie. Působil však poněkud nejistě a bylo na něm vidět, že trolejbusem necestuje často. To bylo poznat i na tom, že si na rozdíl od většiny ostatních cestujících označil jízdenku. Zároveň s ním nastoupila smutně se tvářící blondýnka, která se po nástupu chytla tyče, a volnou rukou si pohrávala se svým mobilním telefonem. Učící se dívka pozvedla oči od svého sešitu, aby si zopakovala něco z toho, co si právě přečetla, a zaregistrovala přítomnost nově příchozí, což jí také dala patřičně hlasitě najevo. Tím se ve vozidle v mnohém rozvířila atmosféra, jelikož začaly dva intenzivní a velmi hlasité rozhovory. Chlapce si totiž v zápětí povšimla dívka u letáků a pokřikla na něj. Ten se s rychlostí a energií sobě vlastní otočil a málem ohonem svých dlouhých černých vlasů udeřil bledou tvář. Spatřil dívku a ihned se jal razit si k ní cestu davem. Když se k ní dostal, začal s ní ihned velice živě a hlasitě konverzovat. Mezitím si nově příchozí blondýnka povšimla bledé tváře, nenávistným pohledem probodávající vše okolo. Jeho absolutní negativismus jí připadl velice vtipný a něco v tomto smyslu poznamenala ke svojí kamarádce. Bledá tvář si povšiml jejího posměchu na jeho adresu a tím k ní začal cítit takovou nenávist, jako toho dne ještě k nikomu.
    Ze svých temných úvah byl vyrušen dalším zapraskáním reproduktoru, po kterém následoval již známý hlas. "Dovoluji si upozornit ty z vás, jejichž dnešní cíl cesty leží v historickém centru města, že právě nyní je pro ně nejlepší příležitost opustit pohostinnost tohoto korábu silnic. Připravte se proto u dveří k výstupu, za chvíli přistáváme. Co nejpříjemnější den vám přeje trolejbus Máňa i jeho řidička." V průběhu tohoto proslovu se po tvářích některých cestujících rozlil úsměv, zatímco jiní znechuceně obraceli oči v sloup. Bledá tvář jen vrhl vražedný pohled směrem ke kabince řidiče.
    O několik okamžiků později dorazil trolejbus k další zastávce. Část cestujících se začala zvedat a dávat se do pohybu směrem ke dveřím, mezi nimi i dívka u plakátů a její společník. Když již trolejbus stál, zvedl i bledá tvář pomalu a se znechucením zračícím se mu v obličeji svoji tašku ze země a pomalým krokem se přesunul ke dveřím. Tou dobou již byla většina vystoupivších cestujících ve značné vzdálenosti od vozidla, ale jeho očividně vůbec nevzrušovalo, že řidička čeká již jen na to, až on vystoupí. Když si konečně upravil bundu i šálu a po pohledu do zrcátka zkonstatoval svůj vzhled uspokojivým, zvolna sestoupil po schodech a opustil vůz, který tak mohl svobodně odjet. Na chodníku zbývali již jen dlouhovlasý chlapec s malou dívkou, jejichž rozhovor byl očividně životně důležitý a musel být dokončen. Když se bledá tvář rozhlédl, zdali může bezpečně překonat vozovku, spatřil monstrum. Řítilo se blízko středu vozovky značnou rychlostí a jeho řidič byl očividně více zaměstnán kazetovým přehrávačem nežli řízením. Bylo velké, bílé a i necvičené oko bledé tváře poznalo, že také staré a značně neekologické, což byl důvod, proč na něj pohlížel ještě nenávistnějším pohledem než byl u něj obvyklý. Konečně se z reproduktorů začaly linout kýžené tóny rock'n'rollu a řidičův pohled se odpoutal od palubní desky. Jeho oči upoutala dvojice, stále ještě na zastávce živě diskutující. Vykonal naráz několik prudkých pohybů, jejichž výsledkem bylo, že s sebou vozidlo prudce smýklo do krajního pruhu a s kvílením pneumatik zastavilo v zastávce. Řidič, obrýlený mladý muž poněkud neupraveného vzhledu, vyskočil a s mírným zaškobrtnutím zamířil k hovořící dvojici. Po chvíli se dlouhovlasý mladík rozloučil a dívka zamířila s nově příchozím k jeho vozu. Nikdo z nich si nepovšiml bledé tváře, krátce se s temným výrazem sklonivší nad přední částí vozu....
    O něco později vešla studentka, stále ještě s nedovřeným batohem, v doprovodu "blonďatého černocha" do lékárny, kam si šla pro speciální sirup proti kašli, který tam měla objednaný. Společně se postavili do fronty a pokračovali v započatém hovoru, když se z kapsy jejího společníka ozvala hlasitá melodie. Zašátral v kapse a s mobilním telefonem vyběhl ven. Po chvíli zaklepal na dveře lékárny, zamával na dlouhovlasou dívku a s výraznou gestikulací se vzdálil. Dívka tím byla natolik zaujata, že si ani nevšimla, že mladík s šálou, který stál vedle a byl jí odněkud povědomý, vyměnil její lahvičku se sirupem za jinou, stejného vzhledu ale jiného obsahu. Sebrala lahvičku a vyšla na ulici. Protože její nachlazení bylo tentokrát velice vážné, ihned ji otevřela a napila se. Okamžitě ucítila, že sirup má dnes nějakou jinou chuť. To však již měla většinu lahvičky v sobě. Zatmělo se jí před očima a jejím tělem proběhla ostrá bolest. O okamžik později dopadlo její mrtvé tělo na chodník.
    Z pootevřeného batohu se vysypalo několik sešitů různých barev a velikostí, její husté vlasy milosrdně zakryly křečovitě strnulý obličej a uchovaly tak její krásu i po vyhasnutí plamene v jejím srdci.
    O tom všem však neměl mladík se sluchátky tušení, neboť tou dobou byl již o několik ulic vzdálen. Procházel parkem, tak zabrán do stále se opakujících rytmů nejnovějšího hitu, že vůbec nezaregistroval přítomnost další osoby za jeho zády. Onen člověk měl tu část bledého obličeje, kterou nezakrývala kostkovaná šála, zkřivenou odporem, který v něm vyvolávaly zvuky pronikající až k němu ze sluchátek discmana. Zkřivil obličej a zrychlil krok. To mu umožnilo přiblížit se k pronásledovanému na dosah. Jeho ruce, do té doby v kapsách bundy si pohrávající s několika kaštany, náhle sotva postřehnutelným pohybem vystřelily ke kabelům sluchátek, obtočily je okolo krku jejich majitele a prudce jimi trhly. Oběť neměla šanci. Na útočníka za svými zády nemohl dosáhnout. Jeho tělem chvíli procházely záchvěvy křeče, ale ty po chvíli utichly. Malá postavička s vypětím sil odtáhla jeho tělo do křoví opodál, urovnala si šálu, patřičně zesílila skřeky linoucí se ze sluchátek walkmana a odkráčela. Jediné, co zůstalo, byly dvě rýhy ve štěrku od velkých černých bot.
    Bledá tvář se několik dalších desítek minut procházel po parku a občas se zastavil některého ze vzrostlých stromů. Zdálo se jakoby s nimi potichu rozmlouval. Měl dost času, a proto se sklopenou hlavou pozoroval, jak se kamínky na cestě odráží od jeho šourajících se nohou. Krátce se zahleděl na své hodinky a usoudil, že je již čas jít na místo schůzky, kterou si zde předcházejícího dne smluvil s mužem, který přes inzerát prodával téměř dokonalou kopii středověké kuše. Bledá tvář s dotyčným prohodil jen několik slov. Ze své peněženky vytáhl s přemáháním několik bankovek a pohledem se s nimi ještě dlouze loučil, než se s nimi rozloučil navždy. S vítězoslavným výrazem a kuší přehozenou přes rameno kráčel dál parkem. Sám si náhle připadal jako hrdina báje ze starých věků nebo z jiného paralelního světa, který není tak povrchní jako ten, ve kterém byl nucen žít.
    Náhle zahlédl pozoruhodnou dvojici. Dívka vzhledu malého elfátka poskakovala po travnatém paloučku a házela svému psovi kus klacku a ten nadšeně lítal tam a zpátky. Když se jednou pes vrátil, dívka ho popadla a začala se s ním válet po zemi. ,,Timísku, Timísku, čo to děláš, no čo to děláš? Ty jsi ale klučina..." Bledá tvář se ušklíbl takovému citovému projevu. Přišel poněkud blíž a zvedl ze země to oslintané dřevo. Nenápadně nastavil své ucho směrem k místu, kde probíhal monolog dívky se psem. Neslyšel každé slovo, ale vyrozuměl, že elfátko se před okamžikem pohádalo se svým chlapcem. ,,Svěřovat se psovi, pcha?" prohodil polohlasem do své šály. Dívka vstala a pes opět začal radostně poskakovat a čekal na aport. Rozhlédla se, ale nemusela dlouho hledat. Kolem hlavy jí prosvištěl onen kus větve. Pes se vydal ve směru letícího předmětu. ,,Timísku, ne!" Pozdě. Timísek si běžel bezhlavě za svou kořistí a nevnímal dění okolo. Klacek byl však hozen do silnice plné rychlých aut. Dívka se vrhla do silnice bez starosti o projíždějící auta, jelikož ta byla v jednom velkém řetězci úhledně avšak poněkud těsně vyrovnaná za tím, co zbylo z nebohého zvířete. Vzala nehybné tělíčko do náruče a se vzlyky a krůpějemi v očích klopýtala na zelený palouk. Zhroutila se na zem a tiskla jej k sobě. V tu chvíli vůbec nevnímala, co se děje okolo. Náhle nad sebou uslyšela: ,,Dobrý den.." Zvedla hlavu a uviděla jen něco velkého, co se velmi rychle přibližovalo. Bledá tvář odložil oválný kámen, popadl mrtvolu psa a hodil ji do křoví. Poté chytil dívku pod rameny a táhl ji směrem k blízkému stromu. Z kapsy jí vytáhl vodítko na psa z tlustého a pevného provazu, provlékl jeden konec poutkem a obtočil okolo krku.
    S kuší přes rameno se pomalu procházel parkem. Nemá rád ty stereotypní betonové chodníky a proto se procházel po úzké travnaté cestičce. Zamyšlen se skloněnou hlavou si náhle uvědomil, že cesta se pomalu vytratila a teď stojí před křovím. Už chtěl vztekle pronést něco o neschopnosti a debilitě zdejší flory, ale rychle změnil svou reakci. Když pohlédl skrz řidší větve, zahlédl půvabnou dívku sedící na lavičce. ,,Ááá, medvědice... A kdepak má asi medvěda?" Dívka náhle vstala a radostně nadskakovala v každém kroku. Bledá tvář překvapivě rychle pochopil situaci. Tu jeho pohled spočinul na dřevěné kuši. Koneckonců medvědi se kušemi běžně loví... Holohlavý chlapec zahlédl svou dívku a vykouzlil omračující úsměv. Ten mu dodal mnoho přívětivosti do tváře, která za jiných okolností působila velmi tvrdě až nevlídně. Dívka běžící mu vstříc však náhle zaškobrtla a v obličeji zahlédl na moment šokovaný a zděšený výraz. Ani jeden nestihl nic říci, jelikož dívka sebou trhla podruhé a to dopadla přímo do mužné náruče, jež zachytila padající tělo. Chlapci se naskytl příšerný pohled - ze zad jeho lásky trčely dva dřevěné šípy. Zůstal na zlomek vteřiny stát s otevřenými ústy, když uslyšel odporný svištivý zvuk. V ten moment se čas jakoby zpomalil a on jen zahledl letící předmět, jehož trajektorie nacházela svůj konec v pravé části dívčiných zad. Možná vlivem nárazu, možná vlivem šoku se svalil na zem a dívka dolehla na něj. Mužná statečnost se vytratila a z očních koutků začaly jako potoky při jarním tání řinout slzy žalu, který může pochopit jen ten, který miluje. Dívka stihla jen s velkým přemáháním vyslovit: ,,Miluji tě..." a žár jejích očí navždy uhasl. Chlapec dále ležel paralyzován zážitkem a tisknul k sobě bezvládné tělo. Se zavřenýma očima vzpomínal na vše krásné, co se svojí dívkou prožil. Ta doba se zdála jako věčnost. On sám zestárl o patnáct let. Vstal a rukou ulepenou rudou, ještě teplou krví sáhl do kapsy a vytáhl malý lesknoucí se kroužek jakéhosi kovu. Nasadil jej na prst vláčné ruky, objal dívku, ale už neplakal. Jeho myšlenky se náhle soustředily jen k jedinému bodu. Jedním ladným pohybem uchopil dívku do své náruče a odcházel pryč.
    Po mostě přes řeku projížděl právě trolejbus 353. Řidička zahlédla proti záři zapadajícího slunce chlapce, který měl v náruči slečnu se zakloněnou hlavou. ,,Ach jo, romantica hadr..." Zapnula svůj palubní rozhlas a pronesla:,, Vážení cestující, dovolte mi, abych vás upozornila, že dnes je lásky čas. Milujte se a množte se. Samozřejmě tím nemyslím hned teď a tady. Přijíždíme k zastávce U potápníka. Všem vystupujícím přeji krásný den a ještě krásnější noc." Už si ale nepovšimla, že dvojice stála na vnější straně zábradlí a že vzápětí se dvě těla propojená silou lásky zřítila do rozvířených vod jezu.
    Bledá tvář odcházel po pískových cestičkách v parku, stále se nemohl zbavit nenávistných myšlenek na tu světlovlasou dívku z trolejbusu. Stále ji viděl před sebou, jak se obrací ke své kamarádce, rádoby nenápadně na něj ukazuje, něco jí šeptá a v uších mu stále zněl jejich pobavený smích. Veškeré jeho myšlenky se spojily do jedné - "Ať zemře". Jak pomalu, se soustředěným výrazem procházel parkem, jeho myšlenky začaly dostávat konkrétní tvar. Tvar černého mraku. Malého, černého, dokonale kruhového mráčku, který se mu začal zhmotňovat nad hlavou. Zpočátku byl šedý a průhledný, ale jak do něj přecházela jeho nenávist, houstl a černal. Když již byl dokonale neprůhledný a téměř černý, zmizel, a vydal se cestami normálnímu smrtelníku neznámými tam, kam se upínala mysl, která ho stvořila...
    Dívka, která na druhém konci města právě vystoupila z bílozelené dodávky firmy dodávající autodíly, si ničeho zvláštního nevšimla. Rozloučila se řidičem, pohledným to mladíkem s černými nagelovanými vlasy, otočila se a odešla. Když ušla několik desítek kroků, překvapeně strnula. Uslyšela totiž zahřmění. Zahřmění samo o sobě by nebylo nic divného, ale zahřmění z modrého nebe v ní vyvolalo značné překvapení. Vzhlédla a zjistila, že zahřmění se neozvalo z docela modrého nebe. Přímo nad ní totiž visel mrak. Velice zvláštní mrak. Byl totiž malý, černý a dokonale kruhový. Překvapeně na něj hleděla a ani se nestačila podivit tomu, že slyšela hrom, ale neviděla žádný blesk. Blesk, jakožto elektrický výboj, je totiž tvořen elektromagnetickým zářením stejně jako elektrické proudy v lidském mozku, který jej stvořil. Mozek, který stvořil tento mrak, byl však neobyčejný jednou věcí. Elektrické proudy v něm probíhající totiž dosahovaly mnohonásobně nižších rychlostí, než tomu bývá obvykle. Proto i blesku, stvořenému z myšlenek tohoto mozku, trvalo dlouhých několik vteřin, než urazil ani ne stometrovou vzdálenost k zemi. Nic z toho se však ona dívka nikdy nedozvěděla. Na místě, kde původně stála, zůstal totiž jen žárem sežehnutý kruh.
    Parkem procházel chlapec stále se zastavující a mumlající si pro sebe omluvná slova. V jedné ruce držel rudou růži a druhou si stále upravoval svůj neposlušný brokolicový účes. Zvedl hlavu, aby si opět zopakoval jednu ze svých nacvičených frází, a zůstal stát s očima vytřeštěnýma na dívčí tělo houpající se na větvi. Nebylo jí sice vidět do obličeje, ale on ji s určitostí poznal. Jeho třesoucí se ruka upustila růži a on se rozeběhl. Nevěděl, kam běží, nevěděl proč. Cestou narážel do lidí, ale nevnímal jejich nadávky. Zvolnil, přešel do chůze. Měl by něco udělat, zavolat policii, záchranku, zavolat rodičům. Jenže co by jim řekl? Je mrtvá. Oběsila se. Oběsila se po hádce s ním. To bylo jediné, na co dokázal myslet, nic jiného nebylo podstatné. Toulal se bezcílně ulicemi, nevěděl kde je, nevšímal si lidí okolo sebe. Nepostřehl ani, že se začíná stmívat. Došel na staveniště na okraji města. Procházel bezútěšnou betonovou plochou, zakopávaje o předměty zanechané tam dělníky. Nakonec došel k místu, kde měly být základy budoucí stavby. Stál a sledoval beton proudící z míchačky do obrovské jámy. Přemýšlel o všem, co jí řekl, ale nenacházel nic, kvůli čemu to mohla udělat. Pohroužen do svých myšlenek ani nepostřehl kroky za sebou.
    Malá postava zamotaná v kostkované šále procházela okolo staveniště a zahlédla opuštěnou postavu sklíčeně pozorující tekoucí šedou hmotu. Vzpomněl si, že toho chlapce s účesem připomínajícím brokolici již toho dne viděl. Zamyšleně se podíval na chlapce, na míchačku, na jámu s betonem a potom zpět na chlapce. Jeho pohled se rozjasnil a po tváři se mu rozlil zvláštní úsměv. Rozhlédl se okolo a vydal se přes pusté staveniště nenápadně k chlapci. Ten stál na samém okraji jámy natolik zaměstnán svými myšlenkami, že nevnímal ani beton, který tak upřeně sledoval, natož dění okolo. Došel až k němu a natáhl ruku. Jen malé postrčení stačilo. Chlapec ztratil rovnováhu a s překvapeným vyjeknutím se zřítil do jámy. Snažil se udržet na povrchu mazlavé hmoty a volat o pomoc, ale v doslechu nebyl nikdo kromě bledé tváře a řidiče míchačky, který jej však ve své kabině neslyšel. Chvíli ještě ze všech sil bojoval, ale jeho tělo se nezadržitelně potápělo do husté hmoty. Jeho hlava se ještě několikrát objevila na hladině, pak ale zmizela nadobro.
    Po ztemnělé ulici na periferii města jel osamělý cyklista. Ve slabém svitu předního světla byly vidět obrysy houštin lemujících po straně silnici. Projížděl poslední zatáčkou před sídlištěm, když reflektor ozářil bílou siluetu trčící z houštin. Když se na ni zahleděl, rozpoznal charakteristickou prohnutou linii zadního blatníku jemu tak dobře známého vozu. Jeho srdce se divoce rozbušilo. Nemohl se mýlit, automobil takové barvy a typu se ve městě vyskytoval jen jeden. Prudce zabrzdil a odhodil kolo do příkopu. Doběhl ke zničenému vozu a nahlédl dovnitř. Naskytl se mu zdrcující pohled na zkrvavená těla jeho dvou přátel, se kterými se rozloučil ráno na trolejbusové zastávce. Otevřel dveře u spolujezdce a sklonil se nad dívkou na sedadle. Byla celá zkrvavená a její malé tělo bylo zkrouceno do nepřirozené polohy. Mladík ač by normálně věděl, že možnost, aby žila je prakticky nulová, provedl známý úkon z pravidel první pomoci. Přiložil prsty na chladný krk postavy a potvrdilo se mu čeho se bál. Dívka byla mrtvá. Zrychlil se mu tep, hlasitě dýchal a zamotala se mu hlava. Myslel, že omdlí, ale pohlédl na sedadlo řidiče a to, co se mu naskytlo, zastavilo na zlomek okamžiku veškeré jeho reakce i chemické a biologické procesy v těle. Nebylo možné poznat, o koho se jedná, ale on si byl jist. Byl to jeho přítel. Rád jezdil rychle, to ano, ale i přes to většinou poměrně bezpečně. Stav jeho tělesné schránky i jeho druhého tělesného obalu, tedy karoserie auta, vypadal na skutečně tvrdý náraz. Jak vozidlo narazilo do sloupu pouličního osvětlení, získalo tvar téměř pravidelného prstence se středem právě v onom betonovém sloupu. Naneštěstí se to stalo snad nejhůře jak mohlo. Mladíkovi po chvilce pozorování s mžitkami před očima došlo jediné. Opakoval si tuto větu pořád dokola, aby se nezbláznil: ,,Zemřeli hned, netrpěli." Ano, jinak to nemohlo být... Něco zřejmě prorazilo podlahu automobilu v místě, kde byl brzdový pedál. Řidičova pravá dolní končetina byla velkou silou vymrštěna k tělu a její pohyb byl zastaven až daleko za trupem. Chodilo měl asi na úrovni opasku a koleno odpočívalo na zadním sedadle. Při nárazu asi vyletěl volant směrem ku hlavě svého pána. Následkem toho byla skutečnost, že onen kruh se navlékl na část hlavy a jakoby ji přišpendlil na zkrabacenou střechu. Plech střechy ze rozletěl na několik ostrých kusů a jeden z nich se ostře zabodl do temenní oblasti. Ruce křečovitě svírající točivou obruč nezměnily svou pozici a tak působil jakoby si chtěl z hlavy sundat příliš těsný cylindr. Tělo bylo během zlomového okamžiku naraženo na řadící páku a zpětným nárazem opět vhozeno na trosky sedadla. Jen na oné páce zařazené do rychlosti 4 zůstala namotána světle oranžová střeva. Mladý vlasatý chlapec vůbec netušil co má dělat. Ještě, že jsou na světě milosrdní lidé, kteří za jiné takové problémy řeší. Mladík nemusel dělat nic a dokonce byl zachráněn od srdce drásajícího pohledu. Ze tmy se totiž potichu vynořila postava, jenž do té doby dokonale splývala s okolním tmavým prostředím, jen bledý obličej zářil do tmy. Více se však blyštil ve svitu pouliční lampy kus zubatého bílého plechu zvednutého ze země. Když se opět na zem vrátil, nebyl již bílý, ale rudý...
    "Milí noční ptáci, kteří se navracíte do svých hnízdeček v tuto noční hodinu, zvedněte se prosím ze svých bidýlek v tomto stroji a připravte se k výstupu. Stejně jako vás, i tento trolejbus čeká zasloužený odpočinek po náročném dni. Toto je pro dnešek naše poslední zastávka, a proto se s vámi trolejbus Máňa i jeho řidička, zvaná kachna s ušima, loučí a přejí dobrou noc." Reproduktor naposledy zapraskal a ztichl. Trolejbus zastavil a posledních několik cestujících vystoupilo a unaveně odkráčelo ke svým domovům. V trolejbuse zůstal jen bledý mladík sedící neviděn hned za kabinkou řidiče. Trolejbus se opět rozjel, a zamířil k vozovně.
    O krátkou chvíli později zastavil trolejbus na svém místě, řidička vypnula všechny agregáty a začala si unaveně sbírat své věci. Mezitím se poslední cestující zvedl ze svého místa a vydal se pomalu ke místu řidiče. Na jeho tváři se objevil zvláštní, zlověstný úsměv. Jeho ruka zašátrala v kapse a ve světle lampy se zaleskl malý, kovový předmět ...
   
    Pozn. č.1: tato povídka je dílem zcela kolektivním, a proto jsou oba autoři povídky i autory kteréhokoliv odstavce, věty, slova či písmena nebo jiného znaku v ní obsaženého.
   
    Pozn. č.2:podobnost zobrazených postav se skutečností není náhodná, ale je výsledkem promyšleného záměru
   
    Pozn. č.3:v průběhu psaní této povídky bylo zabito (ač ne přímo autory, ale zprostředkovaně) mnoho zvířat, jejichž tkáň byla použita k zajištění nezbytného přísunu kalorií autorům
   
    Pozn. č.4: pokud bude kdokoliv tuto povídku bez vědomí autorů přepisovat, kopírovat, nebo jinak šířit mezi lid, patří mu náš nehynoucí dík
   
   

   Na tomto místě by teď měl uvádět tuto povídku Zdeněk, ale dnes se této úlohy ujmu já (brzy pochopíte proč).
   To co přimělo dva studenty pardubického gymnázia napsat tuto povídku byla sázka. Jednoho jarního dne před lety, človíček zkalmaný osudem, pro jistotu mu budu říkat Bledá tvář, napsal povídku, do které zakomponoval realné postavy a těm dotičným se to samozřejmě nelíbilo. Proto si usmysleli, že to Bledé tváři oplatí a vsadili se s ním, že napíší povídku ,ve které ho vylíčí podobně, jak to udělal on. Bledá tvář nevěřila, že se jim to povede, a časté fingované hádky ho v tom měly jen utvrdit.
   Jednou se mi jeden z autorů přiznal, že buď je BT "ještě blbější než jsme si mysleli", že jim to neprokouk, či je daleko chytřejší. Dnes víme, že až do posledních okamžiků opravdu věřil tomu, že autoři nenapsali ani čárku. Inu BT.

Harv

DIV>