Už navždy
Literatura > Povídky
| 02. 01. 2006 11:02:35 | autor:
Clover
I.
(Český Krumlov rok 1899)
(Český Krumlov rok 1899)
Ztemnělou a opuštěnou Širokou ulicí běžela dívka. Zoufale lapala po dechu a nervózně se otáčela. Nikoho neviděla, ale přesto si zoufale uvědomovala, že ON ji sleduje.Vždy ji znervózňovaly jeho pohledy, které na ní vrhal, když šla kolem něj. Znala jej, už dlouho byl hostem jejího pána na zámku, ale nikdy na ní nepromluvil, přesto však sledoval každý její krok, každou její cestu domů pozoroval skrytý ve stínech krumlovských uliček. Věděla, že je to tak i dnes. Zrychlila. Cestu jí zatarasil temný stín. Byl to on. Jmenoval se Elánius…
„Mannon…“ pronesl a jediný pohled jeho chladných, šedivých očí způsobil, že se nemohla ani hnout. ,,Mannon…“ řekl ještě jednou tiše a vystoupil ze stínu. Ve stříbřité záři měsíce z něj vyzařovalo něco divného, něco démonického. Nebyl to dobře padnoucí černý oblek, ani černý plášť. Nebyly to šedivé vlasy, ani elegantně zastřižený šedý knír. Ale ty oči… Cítila z nich něhu a lásku, ale zároveň studily, jak mráz na nahém těle.
„Mannon… Čekal jsem na tebe tak dlouho…“ zašeptal a přistoupil k dívce blíže. Najednou sebrala veškerou odvahu:
„ A-ale já nejsem Mannon, jmenuji se Anna a pracuji na zám…“ jediným gestem ruky ji umlčel, nahnul se k ní a pevně ji uchopil za ruce.
„Ne, ty JSI Mannon a já už nedopustím abych tě znovu ztratil, když jsem tě konečně po těch letech našel,“ šeptal jí do ucha a pomalu se svými ústy přibližoval k jejímu hrdlu. Anna se neodvažovala odporovat a omámeně naslouchala.
„Pojď se mnou. Budeme spolu - už navždy…“ Anna ucítila na krku tlak dvou ostrých zubů, cítila, jak jí po hrdle stéká pramínek teplé krve. Přestala vnímat okolí a pomalu ztrácela vědomí. Jednu věc však věděla jistě: vysoká tmavovláska Anna, co na zámku prala šlechtě prádlo vymizí z tohoto světa a na její místo přijde Mannon. Tu noc čekal mlynář ve mlýně na svou dceru zbytečně…
II.
(Český Krumlov rok 2005)
(Český Krumlov rok 2005)
Setmělým městem se proháněly bílé vločky prvního sněhu, však sotva dopadly na špinavou zem, rázem se jejich bělost ztratila, když se proměnily v odpornou břečku, která pokrývala všechny krumlovské ulice, ve kterých se zrovna procházeli dvě postavy.
„Nesnáším tohle počasí,“ postěžovala si jedna z postav, konkrétně postarší muž v dobře ušitém černém obleku. „Vždycky je hrozná zima a všude je tahle odporná břečka, ve které si člověk jenom namočí boty.“
„To já tohle počasí zase miluji,“ opáčila vysoká tmavovláska, co muži kráčela po boku. Chvíli se dohadovali, když se za nimi ozval výstřel. Kulka jen o vlásek minula mužovu ruku. Oba se rychle otočili a jediné co zahlédli, byl záblesk z dalšího výstřelu. Kulka opět minula cíl, ale ani muž, ani dívka neotáleli a dali se na útěk.
„To je určitě Sleecksweter!“ zakřičela dívka za svým druhem. Útěk jí poněkud ztěžovala dlouhá sukně a lodičky. „ Nedal nám pokoj v Anglii, nedá nám pokoj ani tady. To by mě zajímalo, jak nás našel,“ syčela vztekle, zatímco si za běhu snažila stáhnout sukni a vyzout boty. Když se jí to podařilo, dvěma mocnými skoky se dostala až na okap domu slavného Jakuba Krčína. Opice, vymalovaná na fasádě se na ni škodolibě šklebila, zatím co jí bavlněné punčocháče bránily vyškrábat se na střechu. Uslyšela další výstřel a v tu chvíli měla dost síly, aby se vytáhla na střechu jen pomocí rukou. Měla štěstí, protože kulka se zaryla přesně do místa, kde ještě před několika vteřinami visela.
Přeskočila ulici na střechu Muzea voskových figurín a v předklonu přebíhala po střechách směrem k městskému parku. Slyšela za sebou kroky, jak ji Sleecksweter, komisař Scotland Yardu pronásledoval.
„Ten dědek nás pronásleduje už dobré dva roky,“ pomyslela si a přeskočila na další střechu. „Už v Anglii věděl, že ty vraždy mám na svědomí já s otcem…“
Seskočila ze střechy trafiky „U Mrázků“ a vyskočila na zábradlí kamenného mostu.Osamělí chodci se po ní s úžasem otáčeli. Nedaleko za sebou uslyšela dusot Sleecksweterových bot, tak se rychle rozběhla po zábradlí na druhou stranu mostu. Na konci se odrazila a skočila. Tentokrát se jí podařilo vyskočit až na okraj střechy budovy školy. Ve stejné chvíli vystřelil komisař na druhé straně mostu svou poslední kulku, která zasáhla (myslím, že už bych mohla prozradit jméno) Mannon do nohy. Ztratila rovnováhu a zřítila se ze střechy. Stříbrná kulka v noze pálila, ale přesto dopadla na nohy, připravena zaútočit.
U vchodu do parku však stáli jen dva kluci, oba drželi v ruce zapálenou cigaretu a oba se tvářili nadmíru užasle. Mannonin pohled se setkal s modrýma očima jednoho z chlapců a najednou se jí rozbušilo srdce. Hleděla na něj a on jí pohled oplácel.
„Tady je! Chyťte jí!!!“ výkřik ji vytrhl z nádherného oblouznění a vrátil zpět do reality. Zoufale se rozhlédla, naposledy pohlédla do těch krásných modrých očí, odrazila se a pokračovala v přeskakování z budovy na budovu. V bílém sněhovém poprašku po ní zůstalo jen několik kapek rudé krve. Sleecksweter se na kapky podíval a zavrtěl hlavou: „Dneska už jí nechytím. Ale ta kulka ji bude pálit dlouho….“ a odešel po mostě zpátky k hotelu.
Oba chlapci ještě pár okamžiků stáli ve stejném postoji, jak je Mannon zastihla.
„Pablo?“ zeptal se ten, jehož oči tak uchvátili naši hrdinku. „Viděl si to samý co já?“
„No jestli myslíš to, že sem ze střechy spadla celkem pěkná holka v kabátě a černejch punčocháčích, zasyčela na nás jako kočka a pak vyskočila tady na střechu školy a utekla, tak jo, to jsem viděl.“ odvětil Pablo s naprostým úžasem.
„Ty vole, asi bysme fakt neměli tak hulit…“ konstatoval jeho kamarád, rozloučil se s Pablem a vydal se na cestu k domovu.
III.
(Elániova vila)
(Elániova vila)
Všude kolem malé osady panoval zmatek. Lidé pobíhali a snažili se utéct před nájezdníky, kteří zapalovali doškové střechy chatrčí a vraždili vše živé, co jim přišlo pod ruku. Brali domácí zvířata, vraždily muže a děti, ženy znásilňovali. Viděl ženu s vlasy barvy ohně a dívku s vlasy černými jak noc. Křičely. Volaly ho. Nemohl jim pomoci.
Jeden z ozbrojených násilníků vytáhl nůž a zabodl jej do rusovlásčina krásného hrdla až všude stříkala krev, zatímco on křičel, zmítal s sebou, ale vojáci jej drželi příliš pevně. Ten voják, který zabil zrzku se usmál a olízl nůž, na němž se stále ještě ulpívala krev a se šíleným úsměvem se přiblížil k dívce. Chytl jí za vlasy, zvrátil její tmavovlasou hlavu dozadu a políbil ji na rudé rty. Vykroutila se a plivla mu do tváře. Velitel se jen usmál a proklál jí hrdlo nožem.
„MANNON!!!!!!“ vykřikl a s ledovým potem na čele se posadil na posteli. Hodiny v ložnici odbíjely poledne a těžkými sametovými závěsy do ložnice pronikal uzoulinký paprsek světla. Muž se mu pečlivě vyhnul a prošel pokojem na chodbu a pokračoval až k černým dubovým dveřím do dalšího pokoje. Opatrně je otevřel a tiše přešel přes pokoj k velké posteli s černými mušelínovými závěsy.
Spala stočená do klubíčka. S něžným pohledem si ji prohlížel. Její tmavé vlasy barvy temné noci dlouhé až po pás, temně rudé rty ve sněhobílém obličeji přes které laškovně vyčuhovali dva bílé špičáky, štíhlou postavu, celkem vyvinutý hrudník,i štíhlé dlouhé nohy v kratičkých šortkách. Ač byly zavřené, vybavoval si i její oči – zářivě zelené, nádherné, tajuplné, vždy se šibalským výrazem a laškovnou jiskrou. Očima narazil na ještě nezhojenou ránu u kotníku. Za to Sleekswetera zabije. Stříbrnou kulku jí z nohy vyndával přes půl hodiny
Ano, byla to ona a zároveň nebyla. Před očima se mu objevil obraz té samé dívky, jak k němu vztahuje ruku, když ji znásilňovali, jak plive vojákovi do tváře, jak se jí nůž noří do hrdla. Svou drahou Mannon ztratil už tu noc, ale v roce 1899 ji znovu našel. Ještě dávno před rokem 1899 se stal v rodné Anglii šlechticem a dobrým přítelem tehdejší královny, z čehož vyplívá, že si nashromáždil celkem slušné jmění. Pak toho osudného ponurého říjnového večera přijal pozvání Adolfa Josefa ze Schwanzenberku na jeho zrekonstruovaný renesanční zámek v jižních Čechách. A tam jí spatřil, jak nese proutěný koš se špinavým prádlem. Nemohlo jí být víc než 17 a jako by z oka vypadla jeho drahé a milované dceři.
Povzdychl si, přešel zpět ke dveřím, tichounce je za sebou zavřel a lehl si zpět do své postele. Paprsek světla se vytratil, jak se zatáhlo.
Mannon také neměla klidné spaní. Ve snu běžela vlhkými uličkami temného Krumlova. Utíkala směrem k parku. Věděla, že tam bude a srdce jí divoce bušilo. U staré lípy kousek od první cestičky se zastavila a uších jí zněl hukot vody, ženoucí se na nedaleký jez. Dívala se před sebe a viděla temnou postavu, která se k ní přibližovala. Okamžitě jej poznala.
Vysoká postava, blond vlasy po ramena, černé oblečení,černá taška přes rameno a cigareta v ruce. Cítila jak ji pozoruje těma nádhernýma skrytýma za brýlemi s modrýma obroučkami. Rozběhla se k němu. Roztáhl ruce, jako by ji chtěl obejmout. Byla od něj jenom kousek když se ozval výstřel a chlapec se rozplynul a Mannon se najednou ocitla v naprosté temnotě. V dáli uviděla světlo a vydala se za ním.
Světlo byla vesnice. Hořela. Slyšela pláč dětí, naříkání a prosby žen, nadávky mužů a ďábelský smích vojáků. Viděla ženu. Vysokou rusovlásku v pevném sevření jednoho z vojáků. „Uteč!“ křičela na ni. Utíkala, ale dva páry rukou ji strhly zpět. Vykřikla a probudila se.
S úlevou zase ulehla na postel a zadívala se na hodiny visící naproti na stěně. 16:30 hlásily. Venku už musela být tma. Mannon miluje tohle roční období – noc začíná brzo a končí velmi pozdě ráno. Ušklíbla se, zvedla se z postele a zamířila k masivní dubové skříni nalakované na černo. Otec si vždy potrpěl na černou, pomyslela si, když si oblékla černé tričko s hlubokým výstřihem a černé kalhoty. Potichu vyklouzla z pokoje sešla po schodech do přízemí, v předsíni popadla dlouhý černý kabát a potichoučku vyklouzla z domu. Od úst jí vycházela pára a na černý kabát se potichu snášely sněhové vločky. Tiše zavřela dveře od velké vily s modrou omítkou skryté ve stínu jehličnatého lesíku kousek od zámecké zahrady a vydala se po cestě do kopce směrem k zámecké zahradě.
Zámecká zahrada jí vždycky fascinovala. V létě tu kvetlo tolik květin, všude jsou ty krásně vzrostlé stromy, fontány. Teď, na přelomu listopadu a prosince si Mannon , procházející kolem zdi uvědomila, jak vypadá zahrada tajemně. Stromy shodily listí, květiny dávno odkvetly, z fontánek už celý měsíc netryskala voda. Mannon vyskočila na zeď a celou cestu až k hlavní bráně přecházela po zdi lehce jako kočka. U hlavní brány seskočila, pokračovala ulicí k Plešiveckému náměstí a vychutnávala si svou samotu. Hlavou jí bleskl dnešní sen. Blond vlasy, modré oči…
Musím ho znovu vidět, pomyslela si a zrychlila krok. Na náměstíčku zahnula na schody, které jí zavedly kousek od vchodu do městského parku. Ač nevěděla proč, tušila, že tam bude a tak se vydala cestičce k altánku. Několik metrů u budovy školy se zastavila. Pár centimetrů od špičky jejích bot zářily rudou barvou kapičky JEJÍ krve. Krev… Najednou jí silně zakručelo v žaludku. Ovládla se a pokračovala v cestě. U staré lípy se zastavila a zaposlouchala se do šumu řeky.
„Jako v tom snu,“ pomyslela si a se zavřenýma očima padla naznak do bílého sněhu a vychutnávala si chvíle blaha kdy jí nic netrápilo.
„Hej, si v pohodě?“ otevřela oči a strnula. Modré oči, blond vlasy… Stál nad ní a pozoroval ji překvapeným pohledem. Čas se pro ní zastavil. Mannon přestala vnímat svět, vnímala jen pohled těch očí a srdce jí bilo jako splašené.
„Tak co?“ zeptal se znovu, ale Mannon nebyla schopna slova.
„Hej, co tam tvoříš? Všechno v poho Satane?“ přiběhl k nim jeden ze Satanových kamarádů, snědý kluk s dlouhými černými vlasy, plnými rty, výraznými brýlemi s oranžovou obroučkou a velkou Baphometovou pečetí na krku.
„Já myslim, že jo“ odpověděl Satan, podal Mannon ruku a pomohl jí na nohy.“Tady slečně se asi zatočila hlava či co.“ Mannon se konečně vzpamatovala.
„Co se stalo?“ zeptala se úplně dezorientovaná. Sem úplně blbá, vždyť to vím úplně přesně sama, pomyslela si.
„ No prostě si šla po cestě, pak ses zastavila a sekla s sebou vo zem“ vysvětlil jí další ze skupinky, , vysoký špinavý blonďák s vlasy staženými do culíku.
„Nejdřív sme mysleli, že na nás něco zkouší jedna ze ctitelek tady Jéni,“ pokračoval a ukázal na snědého chlapce, který se jí předtím ptal jestli je v pohodě, „ale když ses nezvedala, tak tě šel Satan rači zkontrolovat.“ Mannon se rozhlédla po skupině.
„Asi jsme se nepředstavili.“ pokračoval chlapec „ mě říkají Pablo, tohle je Vláďa, nebo taky Satan,“ ukázal na Satana, „Ondra Sim,“ ukázal na chlapce s dlouhými tmavě hnědými vlasy, mohlo mu být tak čtrnáct, „ a Jéňa,“ řekl a na prstě se mu zaleskl prsten se satanským pentagramem. Mannon si všimla, že všichni přítomní nesli na hrudi satanský pentagram či obrácený kříž.
„Satanisti?“ pomyslela si. „ To mi vyhovuje…“
„Mannon.“ představila se a potřásla si s každým pravicí.
„Zrovna jdeme do čajky, nepůjdeš s náma? Víš, kdybys tu někde zas vomdlela a nikdo ti nepomohl …“ pozval ji Pablo. Mannonin žaludek se znova ozval, že zeje prázdnotou a Pablo se ušklíbl: „No koukám, že musíš mít hlad, tak pojď s námi v Laibonu maj i jídlo.“ Mannon si znovu uvědomila stav svého žaludku. Celé dva dny neměla krev… a tady se jí nabízí čtyři různé zdroje.
Ne! Ovládni se! zahnala své chutě, ale nahlas řekla jen: „Dneska asi ne. Trochu se mi točí hlava, tak asi půjdu domů lehnout.Ale jinak díky za pozvání.“
„Škoda, ale snad se eště někdy uvidíme. Čus!“ rozloučil se s ní Sim a pomalým krokem se vlekl za odcházející skupinkou. Satan se za ní ještě otočil. Modré oči se setkaly se zelenými a Mannon se na něj usmála a zamávala mu. Taky se usmál, pokynul jí hlavou, zapálil si cigaretu a zapojil se do hovoru o nějaké metalové skupině.
Mannon se za ním ještě chvilku dívala a pak se otočila na cestu dál do hlubin parku. Cestu jí zastoupil temný stín. Smrděl jak tuna zkažených olomouckých syrečků a v ruce s ošoupanou rukavicí se mu zaleskl kuchyňský nůž.
„Tak děvenko, teď mi vydáš všechny cennosti co máš u sebe a pak mi budeš hezky po vůli, jinak ti podříznu ten tvůj krásný krček. A neopovažuj se křičet o pomoc, jinak to bude ještě horší.“ vyhrožoval a sápal se po Mannon. K jeho velkému úžasu se Mannon jen pobaveně ušklíbla, chytla ho za ruku, kterou se jí právě snažil vsunout pod tričko a zkroutila mu ji za záda. Pak se mu zakousla do krku. Ječel jako podsvinče celou tu dobu, co si nechala jeho teplou krev natékat do pusy. Když už nemohla odhodila jeho bezvládné tělo do sněhu, otřela si ústa a jen tak s rukama v kapsách vyrazila ulicí směrem k domovu. Za sebou slyšela známý dusot běžících nohou. „Dobře,“ pomyslela si pobaveně. „Budeme si hrát…“
IV.
(hotel Zlatý Anděl)
(hotel Zlatý Anděl)
Sydney Sleecksweter se naklonil nad mapu města.Chvíli očima zuřivě tápal po Krumlovském okolí, pak přešel do centra. Nikde po Krumlově nenašel žádný dům, který by podle jeho odhadu Elániovi a jeho dceři stačil.
„Elánius si vždy potrpěl na přepych. Nikde jinde než na zámku se skrývat nemůže,“ pomyslel si a vztekle shodil ze stolu všechny věci. Ozval se zvuk tříštěného skla a Sleecksweter si pozdě uvědomil, že měl na stole i skleničku s drahou skotskou whisky. Očima přelétl střepy sklenice a pohled mu padl na knihu v tvrdých černých deskách. Zvedl knihu ze země a přečetl několik řádek na rozevřené stránce.
„19.2.1972. Na naši rodinu dnes padl stín smrti. Má milovaná dcera Kate je mrtvá. Dnes v noci ji napadl náš Nepřítel, aby se znovu pomstil našemu rodu.“ Sleecksweter deník zaklapl. Ano, tuhle noc si do smrti bude pamatovat.
Vzpomínky mu v hlavě vytvářely obrazy z jeho dávné minulosti. 19.2.1972 … Londýn…Tu noc se společně se sestrou Kate, otcem a matkou vraceli z divadla. Všichni se smáli, děti opakovaly repliky, které zazněli ve hře „Tajemství lorda Oppodelldocka“ a vzájemně se pošťuchovaly. Nikdo ze skupiny si nevšiml, že místo osvětlené ulice, která vedla k jejich sídlu se nachází uprostřed zatuchlé uličky.
„Zdravím tě, Jacku!“ celá rodina se polekaně otočila za hlasem. Kousek od nich stál, ležérně opřený o stěnu s olupující se omítkou, muž se šedým knírem v černém obleku.
„I já tě rád vidím Elánie.“ řekl Jack a kdesi z útrob svého obleku vytáhl revolver. „Thomasi, vezmi sestru a utečte“ šeptl na svého syna a zamířil Elániovi na srdce. Thomas na nic nečekal, vzal Kate za ruku a utíkali spolu na druhou stranu ulice pryč. Za sebou slyšeli ďábelský smích následovaný výstřelem z otcovi pistole. Thomas utíkal a nepouštěl sestřinu ruku. Kate klopýtla, upadla a svého bratra strhla s sebou. Thomasova ruka jí vyklouzla z dlaně. Thomas se rychle zvedl, ale když se otočil byla Kate pryč.
„Kate!“ křičel a zoufale se rozhlížel po okolí. Po jeho sestře se slehla zem. Rozbrečel se.
„Copak se ti stalo?“ zeptal se krásný dívčí hlas. Thomas zvedl oči a uviděl dívku krásnou jako nic jiného. Rudé rty se usmály. „Ztratil si se?“ zeptala se. Thomas omámeně přikývl. Dívka jej vzala za ruku. „Tak pojď, najdeme tvé rodiče,“ řekla a druhou rukou v černé kožené rukavičce si dala pramen tmavých vlasů za ucho.
„Jak se jmenuješ?“ vyzvídala zatímco spolu kráčeli ulicí k místu, kde jeho a jeho rodiče přepadl tajemný muž. „Thomas,“ odpověděl a nespouštěl z dívky oči. Byla oděna do dlouhých černých šatů a černé perelíny. Na krku se jí leskly černé perly, zčásti překryté vodopádem vlasů, tmavých jak bezměsíčná noc, které dokonale kontrastovaly s dívčinou sněhobílou pletí. Náhle si vzpomněl na Kate.
„Paní, musíme najít mou sestru, ona se mi ztratila a já…“ usmála se a to jej zarazilo.
„Já si myslím, že tvá sestra už je v pořádku s rodiči,“ řekla.
„Thomasi!“ po ulici běžela jeho matka a za ní otec. Thomas se vrhnul matce do náruče: „Mami, já jsem ztratil Kate! Utíkali jsme, ale ona zakopla a když jsem se po ní otočil, byla pryč.“ Matka se nadechla aby něco řekla, ale Jack do ní drbnul a řekl: „To je v pořádku Thomasi, tvou sestru jsme našli a odvedli k tetičce, kde zůstane přes noc. Pojď, půjdeme domů,“ vzal Thomase za ruku a pohlédl na dívku.
„Děkuji vám, že jste mi pohlídala syna. Jak se vám odvděčím?“
„T o nestojí za řeč,“ usmála se.
„Nějak se vám odvděčit musíme,“ řekla Thomasova matka. „Jak se jmenujete?“
„Mannon,“ odpověděla dívka. „Jsem Mannon.“
Jack i jeho žena chvíli zírali v němém úžasu a tiše ústy artikulovali její jméno. Pak Jack vytáhl revolver a střelil. Mannon se kulce vyhnula, zasmála se a utekla.
Obraz ulice se rozplynul a na jeho místo přišel další obraz – setmělé schodiště a pootevřené dveře do salónu. Thomas škvírkou opatrně nakukoval a poslouchal rozzlobený rozhovor rodičů. Jeho matka plakala a otec neklidně přecházel po pokoji.
„Byl to Elánius,“ pravil rozhořčeně a znovu přešel pokoj. „Čekal jsem, že se bude chtít pomstít, ale nečekal jsem, že se bude mstít na našich dětech, to bylo vždy pod jeho úroveň. Vždycky zavraždil jen dospělé a děti nechal žít.“
„Pokud se mstí, tak proč zabil jenom Kate a ne i Thomase?“ namítla s pláčem jeho žena.
„Thomase zabít ani nemohli. Vždy, když se takhle pokusí nás vyvraždit, tak posledního žijícího syna Bůh ochránil, aby udržel rovnováhu „dobra“ a „zla“. Víš, Mary, v patnáctém století vojsko božích služebníků pod vedením mého předka napadlo a vyvraždilo jednu vesnici – všichni to byli kacíři, které ovládal Satan. Jediný Elánius přežil a teď se mstí na našem rodu. Musíme Thomase dostat pryč. Napíšu svému příteli, ten se o něj postará a naučí ho, jak zabíjet podobné jako jsou ti dva,“ usedl ke stolu, vzal do ruky pero a začal psát. Mary mu nahlížela přes rameno.
Thomas potichu zavřel dveře a ještě tišeji vystupoval po schodech. Na konci schodiště stála jeho mourovatá kočička. Její zelené oči svítily do tmy a Thomasovi velmi připomínaly oči krásné Mannon. Zabila jeho sestru. Nenáviděl ji a přísahal Bohu, že ji zabije.
Druhý den jej matka vzbudila velmi časně. Oblékl se a už mu Mary strkala do ruky malý batoh s věcmi. Před domem stál černý automobil do kterého ho jeho otec posadil.
„Slib mi, Thomasi, že pokud budeš mít možnost, tak Elánia s Mannon zabiješ a pomstíš svou sestru. Buď hodný chlapec a poslouchej Matthewa. Naučí tě všechno, co budeš potřebovat a dá na tebe pozor. A tohle opatruj,“ dal mu do ruky knihu se černými deskami. Dveře automobilu se zavřely a auto společně s Thomasem odjíždělo pryč z Londýna. Thomas si vzpomněl na včerejší divadelní hru. Jméno Thomas Lewis už nesmí používat, je to příliš nebezpečné. Stane se někým jiným. Postavou z divadelní hry – bude Sydney Sleecksweter.
Sydneymu proběhlo hlavou ještě několik vzpomínek – výcvik u Matthewa Pattinsona, stále častější vraždy v Londýně, které vyšetřoval, na to jak v roce 2003 přistihl Mannon, jak zrovna vysává svou další oběť. Našel je a od té doby je pronásleduje. Přísahal, že je oba zabije a to splní.
Vztekle na sebe hodil kabát, zamknul pokoj, sešel do přízemí hotelu Zlatý Anděl, kde byl ubytován a vyšel ven. S očisťujícím pocitem se nadechl studeného vzduchu a zapálil si doutník. Mlčky a slastně pokuřujíc procházel náměstím kolem kašny. Cestou minul hlouček chlapců, útržek jejich hovoru dolehl až k jeho uším. Češtinu dokonale ovládal, tak mu nedělalo problém rozumět, co si povídají.
„Vsadím se, že ti ta Mannon zalezla až do morku kostí co, Satane?“ popíchl jeden z nich vysokého blonďáka v černém oblečení. Oslovený si jen potáhl z cigarety a neodpovídal.
„Jen se nám nesnaž nic nakecávat, víme dobře, že seš z ní úplně hotovej,“ popichoval další. Satan stále neodpovídal na jejich otázky a dál pokuřoval.
„Ale řeknu ti, ani se ti nedivim,“ řekl další, „ ta holka je fakt pěkná.“
„Prosimťe, vždyť je jí tak sedmnác a tobě jenom patnác!!“smál se vesele zbytek. Satan stále nic neříkal.
„Ale víš co by mě zajímalo nejvíc?“ otázal se nejvyšší z nich. Satan zvedl tázavě obočí a vyfoukl kouř. „Ta Mannon mi hrozně připomínala tu holku, co včera spadla z tý střechy.“ Satan pokrčil rameny a típnul cigaretu.
Zato Sleecksweter ztuhnul. Včera? Ze střechy? Mannon? myšlenky mu v hlavě létaly rychlostí světla. Sáhl do kapsy a ujistil se, že v ní stále má pistoli se stříbrnými kulkami.
„Ti kluci přišli od Louže. Takže někde kolem se musí pohybovat i ona,“ pomyslel si a vyrazil z náměstí na Louži. Tam se chvíli rozmýšlel, když uslyšel zvuk, který mu trhal uši – slyšel nějakého muže křičet. Rychle se vydal po hlasu, přeběhl most a vběhl do parku. Kousek od altánku leželo v kaluži krve mužské tělo. Na krku zářily dvě malé ranky, ze kterých ještě stále vytékalo trochu krve.
„Odpočívej v pokoji,“ udělal nad tělem kříž a vydal se po stopách dál parkem. Najednou ji zahlédl, stín v dlouhém kabátě co se minul kolem stromu. Ušklíbl se. Mannon není zkušená jako Elánius, vždycky dělá chyby. Sevřel v ruce revolver a vyskočil před stín.
Vyděšená žena upustila tašku s nákupem a rychle dala ruce vzhůru.
„Nestřílejte, prosím, mám tři děti. Vemte si mé šperky a peníze, jen prosím nestřílejte!“ Sleecksweter sklonil pistoli.
„Promiňte madam, to bylo nedorozumění. Prosím běžte dál, ale dávejte pozor, potuluje se tu nebezpečný zločinec.“ Žena rychle sebrala tašku a rychlou chůzí prchala z parku. Sleecksweter dělal jakoby nic a jen tak se procházel, když jej zaskočil další výkřik té ženy. Stála nad tělem Mannoniny oběti, ukazovala na Sleeckswetera a křičela „Vrah!“ . Sleecksweter se jen ušklíbl a snažil nenápadně dostat zpátky do hotelu.
Mannon, která to celé pozorovala ze střechy altánku se pobaveně usmála, seskočila a vydala se parkem zpět k zámecké zahradě.
V.
(Elániova vila)
(Elániova vila)
„Uvědomuješ si vůbec, že ti klidně mohl něco udělat?“ křičel Elánius na celou vilu a rozzuřeným pohledem provrtával Mannon, která vzdorovitě stála opřená o knihovnu. „Uvědomuješ si vůbec, jakému si se vystavila nebezpečí???“
„Nemohlo se mi nic stát, dávala jsem pozor a kryla se,“ opáčila se uraženě Mannon. Elánius ji chytil za ruku a vztekle s ní mrštil na koženou pohovku.
„Sydney je silný protivník a to ty moc dobře víš. Zná naše slabosti ale my o něm nevíme nic.Proto si nepřeju, abys beze mě nevycházela z domu,“ ječel, ale pak zmírnil: „Mannon, nechci o tebe přijít. Jsi to jediné, co mi na tomhle světě zbylo. Nechci o tebe přijít, jako o tvou matku a …
„Mou matku? Pořád mi jí předhazuješ, ale já o ní stejně nic nevím, protože si mi o ní nikdy nic neřekl!!!“ zaječela pro změnu Mannon. „Já ani nevím, kdo to je!!! KDO JE MÁ MATKA a co se s ní stalo!!!!“
Elánius se posadil do křesla a schoval si obličej do dlaní. Mannon se na něj nejdříve nechápavě podívala, ale s novým návalem zlosti s ním zatřásla a zaječela:
„Slyšíš, já chci vědět, kdo je má matka!!“ Elánius k ní zvedl obličej po kterém, k Mannonině velkém úžasu, stékaly krvavé slzy.
„Víš Mannon,“ řekl utrápeně a zadíval se jí do očí. Mannon projel nepříjemný pocit, že tenhle pohled už jednou viděla. Otcovi oči byly plné něhy a lásky, ale zároveň studily… „ Tvá matka byla ta nejkrásnější žena v celé vesnici. Vypadala přesně jako ty, akorát vlasy měla rudé jako oheň. Když ti bylo sedmnáct, tak naši vesnici napadli vojáci. Nevíme proč, ale všechno zapálili, odvedli zvířata a dobytek, pobili děti a muže, ženy znásilňovali a pak taky zabíjeli. Já jsem v té době byl zrovna v lese a když jsem se vracel, tak jsem zahlédl vesnici v plamenech. Stále tam řádili ti „Boží bojovníci“, jak si říkali. Hledal jsem tebe a tvou matku a viděl jsem, jak vás tři vojáci odvádějí do chatrče. Okamžitě jsem běžel za vámi, ale taky mě chytili. Byl tam jejich vůdce, neviděl jsem mu do tváře, měl kápi a ten tvou matku znásilnil a pak ji zabil. Snažil jsem se jí pomoc, ale byla to přesila, tak mě drželi, abych se díval, jak ten služebník Boha rozřezává Lilianino hrdlo.
Pak se pustil do tebe. Taky tě znásilnil, ale když ti šeptal, že tě ušetří, když si jej vezmeš, plivla si mu do tváře a on tě taky zabil. Mě pak rozřízli břicho a odjeli.
Když jsem ležel v té hořící chatrči s rozpáraným břichem a hleděl jsem na vaše nehybná těla, přísahal jsem pomstu a tehdy jsem zaprodal svou duši Satanovi, který ze mě udělal to, co jsem.“
Mannon se otřásla. Hlavou jí probleskla vzpomínka na matčino „Uteč!“, a na příšerný úšklebek velitelovy tváře.
„Proč si to nepamatuju?“ vzlykla zastřeným hlasem.
„Mannon, holčičko, ty jsi zemřela.Já jsem pobil všechny ty boží krysy jako na jatkách, velitele jsem si vychutnal, ale tobě a tvé matce to život nevrátilo. Čekal jsem celých dvěstě let, až jsem tady v Krumlově potkal na zámku dívku jménem Anna, co prala šlechtičně prádlo. Vypadala přesně jako ty, tak jsem do jejího těla přenesl tvou duši, ale vzpomínky se někam vytratily.
Musíš si pamatovat na rodinu u Lewisových pře třiatřiceti lety v Anglii. Jsou to potomci toho velitele a já se na nich celou dobu mstím. Tahle hra nikdy neskončí, Mannon, dokud někdo z nás nezemře. Problém je v tom, že vždy, když jsem chtěl tu rodinu úplně vyvraždit, tak mi něco zabránilo zabít posledního syna. Ten se vždy na několik let vypařil, ale vždy, když se objeví, tak se nás snaží dostat.
Nechci tě ztratit a proto nebudeš vycházet ze svého pokoje. Krev ti budu dodávat sám a na toho svého Satana zapomeň. S člověkem se stejně dohromady nikdy nedáš,“ vzal ji za ruku a vlekl po schodech k jejímu pokoji.
„Copak ty to nechápeš otče? Já ho miluju!“ snažila se Mannon vytrhnout z pevného sevření . Rozrazil dveře jejího pokoje a mrštil s ní na postel.
„Pamatuj si Mannon: Muž který miluje upírku sice nezemře mladý, ale nemůže žít věčně. To samé platí o upírce. A i kdybys z něj udělala upíra, tak ti nebude nic platné, protože on k tobě určitě necítí to, co ty,“ a zabouchl dveře. Mannon se k nim vrhla a zoufale zalomcovala klikou. Bylo zamčeno. Zoufale s sebou hodila na postel a rozbrečela se.
VI.
(Elániova vila)
(Elániova vila)
Když se Mannon probudila hlásily hodiny na stěně půl dvanácté dopoledne. Poskočilo jí srdce – slyšela kluky se včera zmiňovat, že na gymplu končí ve 12:10, vzápětí si však vybavila skutečnost, že je zamčená, a vztekle zase ulehla. Škvírkou mezi závěsy nepronikal ani jediný sluneční paprsek. Mannon opatrně nahlédla ven.
Venku se byla skoro tma, jak bylo zataženo. Na vlhkém paloučku se ještě pořád drželo trochu mlhy. Mannon pohlédla na oblohu. Přes celý obzor se kupila těžká sněhová mračna, kterými neprošel ani jeden sluneční paprsek.
Mannon se oblékla a opatrně, aby nenadělala sebemenší hluk otevřela okno. Tiše seskočila z prvního patra – podobné kousky jí nikdy nedělaly problémy a utíkala cestou směrem ke gymnáziu. Chvíli se ochomítala kolem hlavního vchodu, když se dveře rozrazily a z nich vyšel Satan a za ním v těsném závěsu Pablo.
Mezitím si v pokoji hotelu Zlatý Anděl schovával komisař Sleecksweter do kabátu různé stříbrné nástroje. Se smutným pohledem se podíval na stříbrnou kulku ve své dlani.
„Ta je poslední,“ řekl a vložil ji do prázdného zásobníku pistole. Na stole
je na mapě červeně zakroužkováno místo pod zámeckou zahradou.
„Mannon!!“ rozzářil se Pablo, když ji zahlédl. Mannon se usmála, i když ji mrzelo, jak se Vláďa zatvářil lhostejně.
„Ahoj. Kam teď razíte?“optala se Mannon, šťastná jen z faktu, že ho vidí.
„Asi do Laibonu… Pudeš taky?“ zeptal se Vláďa a zapálil si cigaretu.
„A vůbec – proč ne!“ řekla Mannon.
„Fajn děcka, jdete napřed, já počkám na Barču a sejseme se v čajce jo?“ namítl Pablo a odkráčel pryč. Vláďa s Mannon vyrazili po cestě k Plášťáku.
Sydney Sleecksweter opatrně paklíčem odemykal vchodové dveře vily. S pistolí připravenou v ruce se opatrně plížil domem a otevíral jeden pokoj za druhým. Konečně narazil na Elániovu ložnici. Potichu otevřel dveře a plížil se k posteli, ve které upír poklidně spal…
Satan a Mannon procházeli mlčky po mostě. Společně pak ještě prošli uličkou kolem průjezdu kavárny „Odeon“. To už to Mannon nevydržela:
„Potřebuju s tebou mluvit,“ vyhrkla a zatáhla jej do průjezdu.
Elánius se kroutil jako červ na háčku, když mu Sleecksweter vrazil do srdce stříbrný kolík.
„ Tak co Elánie, jak se ti zamlouvá kolík v srdci?“ ptal se škodolibě a zarazil kolík ještě hlouběji. „Líbí se ti to stejně, jako když si vysával mou sestru? Líbí se ti to, jako když si zabíjel nevinné osmileté děvče?“ kolík zajel hloub. Elániovi vytryskla z úst krev a dopadla na černé povlečení polštáře. „Přísahal jsem Bohu, že tě dostanu, dostanu i tu tvou zatracenou couru!! Lituj dne, kdy si mému předkovi sebral Lilianu, lituj dne, kdy si zabil Kate! Pamatuješ si na Lewisovic rodinu? Pamatuješ si na jejich syna Thomase? Ano? Stojí před tebou! Zabiju i Mannon a oba se konečně budete smažit v pekle.“ zaječel. Elánius se z posledních sil zasmál. Domem se rozlehl jeho ďábelský smích.
„Už se nemůžu dočkat,“ řekl a zemřel.
Sydney za sebou zabouchl dveře a vyšel z domu. Teď jenom najít Mannon. Moc dobře věděl, kde bude. Utíkal do centra města…
„Víš, já vím, že se vůbec neznáme, ale já…“ koktala nervózně Mannon. Znovu se podívala do Vláďových modrých očí: „…já tě MILUJU!!“ Neříkal nic a to jí naštvalo. .
„Vida, vida, slečna se nám zamilovala, “ smál se škodolibý hlas. Mannon se rychle otočila a v průjezdu stál komisař a mířil na ni pistolí.
„Jaké já dnes nemám štěstí,“ pokračoval a ušklíbal se. „Nejdřív jako nic odkrouhnu otce v jeho vlastní posteli a teď i dcerunku s milencem.“
Mannon se otřásla. Její otec byl… mrtvý?
„Ty zrůdo, sáhneš na Vláďu a osobně se postarám, aby tvoje smrt byla dlouhá a bolestivá,“ procedila skrz špičáky.
„Víš Mannon, povím ti jeden příběh,“ řekl Sleecksweter a stále se škodolibě usmíval. „Před třiatřiceti lety, v jednom městě jménem Londýn žila jedna rodina a ta rodina si jednou vyšla do divadla. Po představení je napadl jeden muž. Jejich otec je chtěl chránit a tak děti utekli, zatím co on se snažil toho muže zabít. Víš, co to bylo za muže, Mannon? Byl to upír a jmenoval se Elánius. Sotva děti utekli, vydal se za nimi a chytil malou holčičku. Jmenovala se Kate a bylo jí osm let. Víš, co udělal, Mannon? Zabil ji. Vysál z ní všechnu krev a tím i její život. Jejímu bratrovi Thomasovi však pomohla krásná dívka. Na tohle by sis mohla pamatovat, protože ta dívka si byla ty.“
Mannon zalapala po dechu. Pamatovala si to velmi dobře.
„Ta dívka Thomase odvedla zpátky k rodičům a ti dali Thomase vychovat k jednomu muži jménem Matthew Pattinson. Chlapec přísahal Bohu, že sestru pomstí. Matthew jej naučil, jak zabíjet nemrtvé, jako jsou Elánius s Mannon, jak zabít upíry. Chlapec se to opravdu naučil a v roce 2003 přistihl v Londýně krásnou Mannon, jak vysává krev z jednoho bankéře. Tehdy mu utekla, ale on ji a jejího otce Elánie pronásledoval až sem, do Českého Krumlova. Tam také zabil Elánia v jeho vlastní posteli a nyní vypráví Mannon a jejímu chlapci tento příběh.“
Mannon se rychle ozvala: „Vláďa není žádný můj…“ ale Sleecksweter ji umlčel jedním vražedným pohledem.
„Víš, jak bylo tomu chlapci, když se dozvěděl, že jeho sestřička Kate je mrtvá?“ jeho obličej začal získávat šílený výraz.
„Ale vždyť ty nejsi Thomas Lewis!“ namítla Mannon, ale Sydney se jen usmál.
„Jsem Sydney Sleecksweter, komisař Scotland Yardu, narozen 1962 jako Thomas Lewis. Ale neodpověděla´s mi na otázku: Víš jak bylo tomu chlapci, když se dozvěděl, že jeho sestřička je mrtvá? Nevíš, protože si nikdy nikoho blízkého neztratila. Ale já ti to velmi rád ukážu!“ křikl a zmáčkl spoušť. Kulka zasáhla Vláďu do břicha a on zhroutil se na studené dláždění průjezdu. Z kapsy mu vypadl zapalovač.
„NE!!!“ vrhla se k němu Mannon. Sydney se pobaveně smál a podíval se ven z průjezdu.
„Ale, nehlásili dneska slunečné počasí?“ Ulicí se šířily sluneční paprsky. Mannon se držela ve stínu průjezdu.„Dneska už mi nemáš kam utéct, krásná Mannon, jsi v pasti,“ pronesl s ohromnou radostí, zahodil pistoli a z kapsy vytáhl stříbrný bodec.
Mannon klečela nad Vláďou. Jeho zranění bylo těžké, a pomalu umíral. Po tváři jí stékaly krvavé slzy, když se dívala, jak jediný kluk, kterého kdy měla ráda víc než cokoliv jiného, umírá.
„To… To bude dobrý,“ řekl a oheň v jeho očích pomalu pohasínal. Oheň… Mannon si vzpomněla na článek, který kdysi četla v jedné knize: „Pyrokinezi lze přirovnat k jevům, způsobeným prudkým návalem vzteku…“ a podívala se na komisaře. Poznala ten úšklebek v jeho tváři. Úšklebek, jež znásilnil a zabil její matku. Teď zabil i jejího otce a Vláďa umírá. Oheň… Vždycky chtěla zkusit, zda je ten článek pravdivý. Všude tam hořelo…
„Tak pojď maličká, ať to dokončíme…“ úsměv z jeho tváře však okamžitě zmizel. Mannon se usmála a zvedla zapalovač. Vstala a udělala krok směrem k němu. Sleecksweter ji překvapeně pozoroval.
„Tvůj předek zabil mě,“ udělala jeden krok a vyhnula se slunečnímu paprsku „zabil i mou matku.“ další krok, „Ty si zabil mého otce,“ další krok. Sleecksweter vyděšeně ustupoval a stříbrný kolík mu vypadl z ruky.
„Ale co ti nikdy neodpustím – kvůli tobě teď umírá jediný kluk, kterého jsem MILOVALA!!!! Co mi teď na to řekneš „Boží služebníku“? Bojíš se mě? Měl bys…ZEMŘI TY KŘESŤANSKÁ STVŮRO!!!“ vykřikla a škrtla zapalovačem. Z malého plamínku silou vůle vytvořila sloupec ohně, který spaloval Sleeckswetera na prach a popel. Ječel bolestí a válel se po zemi, aby plameny uhasil, ale ty se jenom zvětšovaly. Cítil, že je konec. Pohlédl do Mannoniných očí. Hořely. Hořely v nich jasné plameny, plameny nenávisti. Sleecksweter přestal křičet a zavřel oči. Plameny dokonaly své dílo – byl mrtev.
Mannon vyčerpaně padla na kolena vedle Vládi.
„Satane…“ zašeptala a vzala jeho ruku do své. Pohlédla do jeho očí. Modré zůstávaly, ale jejich jiskra se vytrácela.
„Půjdu za tebou…“ natáhla se pro stříbrný kolík. „Budeme spolu…“ zabodla si kolík do srdce a cítila, jak jí krev stéká po hrudi. Poprvé si uvědomila, že její krev je teplá stejně jako krev jejích obětí.Vždy chladné srdce bilo stále pomaleji. Cítila, že život trvající několik století, ji opouští.
„…UŽ NAVŽDY…“šeptla Mannon a z posledních sil Vláďu políbila. Na rtech jí zůstala poslední dvě slova: „UŽ NAVŽDY …“
KONEC
Autorka: Michaela „Clover“ Pektorová
Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 25399
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.