Historické filmy a Království nebeské

   Nejprve jsem si myslel, že napíšu obsáhlou recenzi na zatím poslední americký „historický“ výplod Království nebeské sám a co nejdříve. Nedostatek času a hrozba brzkého výjezdu mimo země Koruny české mě však donutila toto rozhodnutí změnit. Poslední kapkou pak bylo zjištění, že velmi dobrou (z hlediska historie a mého názoru) recenzi již napsal jistý Libor Jan. Nehodlám od ní nijak odbočovat, protože s ní nelze než souhlasit (pouze něco dodat, nezabývá se totiž dalšími aspekty filmu), podobně jako s komentáři k ní přiloženými. Jednak je historicky značně edukativní:o), také však odhaluje onu pokryteckost dnešních filmařů, kteří obalují filmy nálepkou „historický“ spíše jen pro nalákání dalších a dalších mas lidí, které mají historii rády a oprávněně tak od filmu očekávají určitou autentičnost.
   Spíše než hodnocení filmu bych proto tento článek rád pojal spíše jako malé zamyšlení nad současným stavem filmového průmyslu zaobírajícím se historickými snímky. Přesto, že skoro každý film podobné produkce je odsouzen kritiky i fanoušky (nepočítám v to výjimky typu Gladiátora), Američané stále pokračují v natáčení dalších. A proč filmoví fandové historie (a spřízněných žánrů) po odsouzení filmu jednoho stejně znovu do toho kina jdou a nezbývá jim než konstatovat opět to samé? Zřejmě doufají, že teď už se to konečně musí zlomit, že teď už se filmaři ze svých chyb poučili a bude to lepší. Většinou není. Tedy, vizuálně určitě ano, scénáristicky však ani zdaleka.
   Co lze vytknout snad všem těmto posledním snímkům (a nejen těm historickým, týká se to snad všech témat), je určitá schematičnost. Stále stejné postupy, stejné charaktery, ničím nepřekvapující zápletka, nosná myšlenka oplývající naprostou naivitou a mohl bych pokračovat ještě dál. Přestože se filmů točí čím dál tím víc, těch kvalitních je stejně velmi málo a většinou se ani nedostanou do produkce našich kin, především stále se rozlézajících multikin, kde na „umělecké snímky“ (tj. filmy pro intelektuály) téměř nenarazíte. Myslím, že kultura obecně, a zvláště ta filmová, nám poněkud upadá a oblast vývozu tohoto trendu zde ani nemusím jmenovat.
   Co je všem snímkům, o nichž je řeč (tedy Království nebeské, Gladiátor, Král Artuš a na několik dalších si jistě také vzpomenete), podobné, jsou na jednu stranu vizuálně naprosto dokonale zvládnuté zvláštní efekty, kulisy a další věci, které si lze koupit za peníze. Co si ale za peníze většinou koupit nemůžete, je kvalitní scénář. Holt pro ty, co někdy četli nějakou klasiku (od Jiráska přes Remarqua po Kerouacka), nebudou tyto filmy ničím ohromujícím, spíše naopak. Pokud jsou dnešní filmy točeny především pro „normální“ lidi, pak mám vážné obavy o „normálnost“ naší populace. Dobře, můžeme se na film dívat jako na prostředek k odreagování, pak je všechno zcela v pořádku. Film se bude vesměs líbit všem, co nemají příliš vysoké nároky a po psychicky náročném dni si raději poslechnou nějaké jednodušší výrazivo. Pak se ale na film můžeme dívat jako na jakékoli jiné umělecké dílo – tedy na něco, co by nás mělo po všech estetických stránkách naplnit. Chápu však, že v dnešní době, kdy se umění vyrábí hromadně na zakázku a je tedy obtížné odlišit umělecký předmět od obyčejného spotřebního zboží, můžou být tato hlediska trochu zavádějící.
   Velmi zajímavou věcí, nad kterou jsem se dlouho zamýšlel, byl moment, který nesmí scházet v žádném pořádném historickém snímku (nebo obecně ve filmu, kde se hodně bojuje). Jde o řeč hrdiny k vojsku/oddílu/spolubojovníkům, která nesmí postrádat řádně patetický výraz a ve které se objevují nejčastěji tato slova: svoboda, láska, oddanost vlasti (někdy Bohu). Záleží samozřejmě na dobovosti filmu, ale uvažte, že jedno slovo se objevuje všude, bez ohledu na to, jak absurdně to v celkovém kontextu zní. Tím slovem je SVOBODA. Píšu to záměrně takto, abyste si plně uvědomili jeho význam. Dnes je to celkem oprávněně diskutované téma zvláště vzhledem k situaci v USA (tam mají se svobodou své zkušenosti). Těžko říci, zda pomocí těchto vsuvek (které se zvláště v historickém snímku vyjímají, jak se říká, jako kus uzeného bůčku v bonboniéře) nechtějí naši američtí přátelé vybudit vlastní národ z nečinnosti, pak se ale jedná o ideologicky zabarvené snímky a my tady přeci moc dobře víme, jak to dokázali před pár desítkami let komunisté (Jan Žižka a další filmy). Jako paralela mě napadla věc zdánlivě vzdálená a to naši národní buditelé v 18. a 19.století. Zkuste si někdy od nich něco přečíst - ta tam je umělecká stránka věci, zde šlo především o pokus vybudit v našem národě „češství“, tam se na nějaký originální děj nehrálo. A sloužilo to v podstatě k dobrému. Ale dnes se to číst nedá. A na americké filmy se někdy nedá koukat už dnes.
   Faktem je, že pro evropského diváka nemají tyto prostředky žádný význam. A možná ani v USA, i když, já tam nebyl. Celkově si z podobného filmu odnesete hlavně pěkné pokoukání, několik silnějších hereckých okamžiků (v Království nebeském třeba malomocného krále jeruzalémského nebo místodržitele Jeruzaléma) a možná i nějaký ten hudební zážitek. Nedozvíte se však, jak to tehdy skutečně bylo, protože děj je upraven tak, aby se v něm vyznal i dnešní divák, aby poznal, kdo je zlý a kdo hodný, a aby v příběhu příliš nebloumal. Většinou funguje jednoduchý sižet – hrdina na počátku téměř neznámý nebo se škraloupem z minulosti, prosazuje se, pak nějaká ta láska, střet se záporákem, hrdina vše řeší a nakonec happy end. Vyskytují se drobné výjimky, ale v podstatě se jedná o dávný příběh typu „jak hodný ale chudý Honza ke štěstí vlastní pílí přišel“. Už Karel Jaromír Erben ale věděl, že toto téma nejde vycucávat donekonečna. Proto si velice vážím úsilí Olivera Stonea a jeho Alexandra Velikého, který většinu těchto prvků postrádá a naopak se snaží být inovativní až pobuřující. Nehledě na nepříznivé kritiky zvláště v USA je jiný než ostatní a to už samo o sobě znamená také lepší.
   Na závěr bych rád předložil nějaké rozumné řešení této situace. Takže třeba toto: půjčíme si od Američanů peníze a natočíme si filmy vlastní, které se budou líbit nám. Každý si natočíme takový, jaký nám vyhovuje – informatici nějaké řádné softwarové scífko, archeologové psychodrama z doby popelnicových polí a tak dále. Aha, já jsem řekl, že předložím řešení rozumné, že? No tak nic, to ode mne zřejmě nemůžete čekat. Jinými slovy, my s touto situací nic neuděláme. Musíme počkat, třeba deset, třeba padesát let, než se to ve světě změní a přijde další umělecký směr. A možná budeme ještě rádi za dnešní produkci.

   Pokud si chcete přečíst onu slibovanou recenzi na film Království nebeské od Libora Jana, kde zjistíte, co na tom všem bylo skutečně pravdy, vlezte sem -
   http://historie.quash.cz/view.php?cisloclanku=2005051401
   Vřele doporučuji zvláště zájemcům o historii.

   Ty ostatní můžu odkázat na recenze různé kvality a také hodnocení. Namátkou nabízím třeba tyto:
   http://www.novinky.cz/05/55/39.html
   http://film.osobnosti.cz/kralovstvi-nebeske.php
   http://www.kinomol.cz/clanek-2005051301
   http://oberon.aktualne.cz/index.php?id=kralovstvi_nebeske