Historický objev

Historický objev
   
    Crrr - crrr - crrr zvonek telefonu na chodbě pronikavě vyzváněl. Spěchal jsem k němu co nejrychleji, aby se neprobudily děti.
    "David Novák, prosím."
    "Čau, Dejve, co děláš dneska večer?" ozval se hlas kamaráda Petra.
    "Dneska? Už je deset pryč. Skoro pozdě na nějakou akci. Kam chceš jít?" zeptal jsem se opatrně. S Petrem jsem prožil kus života. Poznali jsme se na střední škole a co jsme se toho spolu navyváděli! Oba jsme pak přešli na vejšky do Prahy a přátelili se dál. Naše kulturní akce "ZPPH" (Za poznáním pražských hospod) se staly mezi spolužáky legendou. Petr se proslavil jak kanadskými žertíky, tak i zábavnými a vtipnými večírky.
    I teď, když nám už táhlo na čtyřicítku, jsme se spolu často stýkali. Dokonce ho časem vzala na milost i moje jinak silně zdrženlivá žena a děti mu říkali strejdo. Petr zůstal svobodný mládenec a cele se věnoval své životní lásce - vědě. Specializoval se na výzkumy v neurologii a myslím, že se vypracoval na špičkového odborníka. Buď pracoval, nebo, jak sám říkal, se od práce uvolňoval. Na rodinný život mu nějak nezbýval čas. Ani jsem se nedivil, že s ním žádná ženská dlouho nevydržela. Představa, že ještě dnes, ve středu, vyrazíme do nějaké hospůdky a vrátíme se až se svítáním, mě zrovna nelákala.
    "No, výjimečně jenom k tobě. Teda pokud máš na starého kamaráda čas." Neobvyklé, Petr už dávno vzal na vědomí, že jsem se oženil a už s ním nemohu jen tak kdykoliv prohýřit noc. Vždycky plánoval společné akce několik dní dopředu. A ještě něco mě zarazilo. Tón hlasu, hlubší, vážnější. Řekl už celé dvě věty a žádný vtípek! Možná má nějaký problém. Třeba se ho konečně snaží ulovil ženská!
    "Samozřejmě! Kdy přijdeš?"
    "Volám z mobilu před domem."
    "Aha. Jdu otevřít."
    Předtím ale musím upozornit ženu. Nakouknul jsem do pokoje:
    "To byl Petr."
    "No samozřejmě, kdo jiný by volal v půl jedenáctý! Co chtěl?"
    "Je venku. Asi se něco děje."
    "Cože? Teď?" zvedla se z křesla, "tak ti přeju prima zábavu a jemu řekni, že už spím." A zmizela na schodech do patra. No co, pro kamaráda je třeba něco obětovat!
    Odemknul jsem domovní dveře. Petr si podpíral hlavu rukou, loktem opřen o rám dveří. Vypadal unaveně. Copak, že by už měl něco v sobě? Pátravě jsem ho pozoroval, nebylo by zrovna dobré, kdyby pozvracel koberec.
    "Nejsem vožralej. Můžu dál?" Pobídl jsem ho pokynem ruky.
    Svlékl si kabát, bez zaváhání vklouzl do rezervovaných pantoflí a zamířil do svého oblíbeného křesla. Opravdu, nebylo to s ním tak zlé. Ještě něco snese.
    Vytáhl jsem láhev ginu, nalil dvě sklenky, posadil se naproti a čekal. Petr si vzal skleničku a beze slova do sebe její obsah hodil.
    "Asi se divíš, proč jsem tě takhle přepad. Seš můj nejlepší kamarád a já se potřebuju někomu vyzpovídat a...," zaváhal, "mohlo by tě to konečně taky zajímat."
    "To zní vážně. Je v tom ženská? Máš dítě a nevěděl jsi o tom?"
    Zpražil mě pohledem! Kde je ten věčný vtipálek?
    "Kdyby ženská... Práce. Podařil se nám objev. Něco fantastickýho, jenže ..," znovu zaváhal, "uvědomil jsem si, jak se to dá zneužít. Ve špatných rukou se z toho může stát zbraň naprosto novýho typu. Zbraň, proti které je atomovka jen dětská špuntovka."
    "Nepřeháněj." Petr dost často zveličoval a navíc jsem si uvědomil, že to celé může taky být jenom žert, najednou se rozchechtá a řekne něco jako: ‚To jsem tě dostal! A tys tý blbosti uvěřil!'Jenže dnes se tvářil opravdu vážně.
    "Myslíš? Říká ti něco nucené kmitání a rezonanční frekvence?"
    "Zkoušíš mě z fyziky? Pamatuju si jenom, co říkal na gymplu náš fyzikář - že vojáci nesmí po mostě pochodovat, protože jejich dupání by mohlo rozkmitat a zničit celý most."
    "Perfektní. A teď si představ nervovou tkáň. Neurony jsou svými výběžky propojeny se svými sousedy. Můžeme si to zjednodušeně představit jako rybářskou síť. Uzlíky - neurony, provázky - výběžky. A právě dnes jsme objevili rezonanční frekvenci téhle neuronové sítě."
    "To je zajímavé, ale k čemu to je? A jak tam dostaneš ty dupající vojáky?"
    "Správně, na vojáky je to trošku malý, ale máme něco lepšího - elektromagnetické vlny. Například mikrovlny dokážou rozkmitat organický molekuly a tím vlastně ohřát jídlo. Stejný princip jsme použili i my, jen jsme museli najít tu jednu jedinou vhodnou frekvenci."
    "Počkej, jestli tomu dobře rozumím, když strčím hlavu do běžný mikrovlnky, tak se mi mozek uvaří, a když ho dám do tvý speciální, tak se mi rozpadne na neurony. Já v tom až tak velký rozdíl nevidím."
    "Jenže na vyvolání rezonance stačí milionkrát menší energie. A hlavně - stejně jako ti vojáci nemusí být roztaženi po celém mostě, není třeba rozkmitávat celý mozek, stačí svazek nervů, který dovede vlny do mozku. Uhádneš, jaký nerv je z venčí snadno přístupný?"
    "Napadá mě oko - oční nerv."
    "Správně, nejseš tak blbej, jak vypadáš," ponechal jsem jeho první dnešní vtípek bez povšimnutí. "Stačí posvítit do očí, tedy posvítit není ten úplně správnej výraz, mikrovlny nevidíš. Vzápětí se nervová síť rozkmitá, rozpadne se, a je konec."
    "Počkej, přece tím nezničíš celý mozek!"
    "Celý ne, ale vlastní oční nerv, jeho vyústění v mozku a větší či menší okolí. Jakou budoucnost má člověk, kterému právě odumřela pětina mozkové hmoty? A jenom si představ jak jednoduché bude někoho zabít, stačí donutit ho, aby se podívat určitým směrem. Třeba - po ulici jde krásná ženská, ohlídneš se po ní a z její knoflíkový dírky tě zasáhne proud mikrovln. Nebo - fotbalové utkání. U branky je schovaný zdroj vlnění. V momentě, kdy padne gól a všichni se dívají k brance..... nebo - nízko nad městem letí letadlo. Prakticky každý se na něj podívá.... Tiché, nic to neničí, levné na výrobu. Není to dokonalé?"
    Poslední slova říkal s hořkou ironií a já teprve teď pochopil k jakým strašným důsledkům může jeho objev vést. A pro Petra to musí být o to horší, že je zapřisáhlý pacifista.
    "Co s tím uděláš?"
    "Co by. Nic. Na to, abych to zatajil, je pozdě. Příliš moc lidí to už ví. Pohrával jsem si i s možností nějak zfalšovat data. Taky k ničemu, každý, kdo experiment zopakuje, zjistí pravdu. Přiznám se, že nevím, co mám dělat, a nemusím ti říkat, že se nechci dožít chvíle, kdy bude můj objev zabíjet....," smutně se pousmál, "čas letí, tak ho nabízím alespoň tobě."
    "Mně? K čemu?"
    "Eště ti to nedošlo?" v očích mu konečně zasvítily známé ohýnky pobavení, jako vždy, když na něco přišel dřív. "Myslím tím tvou vášeň pro mimozemšťany, se kterou jsi čet Součka a Dänikena. Kolikrát jsme se jenom my dva hádali, jestli nás už někdo v minulosti navštívil. Teď ti dávám pádný argument - tahle zbraň už v historii Země existovala."
    "Cože? Mně tedy představa Sumeřanů s mikrovlnkou připadá hodně praštěná!"
    "Neříkám Sumeřané a neříkám ani lidé! A mikrovlny taky nehledej. Uvažuj o smrtící zbrani - podíváš se a zemřeš."
    "Pohled, který zabíjí! Ty myslíš - Medusu?"
    Přikývnul: "A taky Pandořinu skříňku."