Klíč

Klíč
    Autor: Jan Harvalík
   
    Štěteček zakmital uvnitř černé nádobky, lehce se vznesl a dotkl se tváře. Tmavý pudr byl nanášen na bledé líce, obarvoval mrtvou kůži. Ruka se zastavila.
    "Správně, zakryjeme pokožku," polkl a nanesl další vrstvu.
    "Co- to- tu- máme za ošklivou jizvu?"
    Obrátil nebožtíkův obličej ke straně, aby si jí lépe prohlédl: dlouhá asi dva centimetry, nepříliš hluboká, již skoro zhojená. Stočil oči k nevelkému papírku vedle rakve. Vzal ho do rukou. Listu vévodil nápis "Objednávka".
    "Šaty: oblek s kravatou , boty; obličej: normální," četl, "Žádná jizva?! No tak, pryč s ní."
    Štětec intenzivně zakmital v černé škatulce a na pleť dopadl tmavý pudr.
    Zakoukal se dlouze na mrtvolu: modré oči, trochu předkus, nos drobný, skoro k přehlédnutí, hnědé vlasy. Vypadal tak na čtyřicet, ale kdo ví?
    "Chudák zemřít takhle..." hrobník se podíval znovu na objednávku, "...v osmatřiceti. Ale odvedl jsem dobrou práci," pochválil si Mirek a se zalíbením přečetl v duchu svůj podpis na smlouvě se smrtí << Mirek Novák>>, "ještě kravatu, naleštím boty a pudu do hospody. Už mi v hrdle vyprahlo." mumlal si pro sebe.
    Položil černou nádobku i štěteček na příruční stolek. Koukl se do zrcátka na své hluboké vrásky a kysele se usmál. Sklopil zrcátko k desce stolu a smutně odešel k umyvadlu.
    Zabral za kohoutek. Ten se s jemným zaúpěním otočil . Hrobník čekal až odteče rezavá voda a pak si navlhčil ruce. Vzal malý zbyteček modrého mýdla a jako vždy k němu přičichl: <> Pečlivě se namydlil. Nechal maličké mýdlo proklouzávat mezi prsty a tu mu vypadlo.
    Rychle vložil ruce do proudu. Sáhl pro něj a odložil ho. Ještě nastavil ruce pod tekoucí vodu a zavřel ji. Vyklepal kapky nad umyvadlem a osušil se ručníkem.
    Rozhlédl se po místnosti- hledal kravatu. Měl jí nechat v tašce, co mu v ní přinesli šaty pro nebožtíka, to by ji teď nehledal. Ale kdo ví, proč ji vyndal? Kam jí mohl zašantročit? Zavřel oči. Viděl ji v duchu, měla zajímavý vzor v červené a černé. Nějakým způsobem ho se mu líbila. << Vytáhl jsem ji z tašky, byla hned na vrchu a položil jsem jí vedle rakve>>
    Víčka se rozevřela, koukl se na stůl rakve- byla tam. Podíval se na ní z blízka. Pohladil jemný materiál z něhož byla vyrobená. Nedalo mu to a přičichl k ní. Jemně voněla.
    <> pomyslel si, <>
    Vázanku si ještě jednou prohlédl. Její vzorek ho mírně hypnotizoval. Provlékl ji mrtvole pod krkem.
    Od dveří to zadunělo. Hrobník se rychle ohlédl, těžce polkl.
    <> pomyslel a instinktivně sáhl k pasu a nahmatal svazek klíčů.
    Někdo zabral za kliku. Hrobník se vyděšeně koukl k opasku- byly tam, zamkl. Dveře se otevřely. Stařec pustil kravatu a ta padla dovnitř rakve. Skrčil se pro lopatu ležící pod stolem.
    "Jste tu?"ozval se ode vchodu mutující hlas.
    Novák chvíli váhal zda odpovědět nebo ne. Přemítal o tom, kdo to může být: <> Uklidnil se - většina vykradačů se nejde napřed zeptat hrobníka.
    "Je tu někdo?" ozvalo se.
    "Ano, tady hrobník , co tu děláte a co tu chcete a kdo vůbec jste?" zeptal se zostra už nebojácný stařec.
    "No já jsem Karel Racek..."
    <>
    "..a chci vám něco ukázat," polkl, "tam..."
    "Tady nemáte v tudle dobu co dělat." pravil stařec a snažil se nahlédnout do stínu v němž se návštěvník skrýval.
    "..ale.."naléhavě prosil a na jeho tělo přece jen dopadlo světlo z lampy. Hrobník na něho zběžně pohlédl: byl drobné postavy, spíš tlouštík , ruce za zády jako ve škole, nebylo mu ani třináct.
    "Co ale?!"odsekl už velmi sebejistě hrobník, "Tady nemáš co pohledávat. Pojď se mnou odvedu tě ze hřbitova a buď už zticha." řekl nakonec smířlivěji. Vzal ze stolku svítilnu, odložil lopatu, plácnutím přes opasek se ujistil, že má klíče, ale stejně při tom nevěřícně kroutil hlavou- zamknul bránu i dveře.
    Rozžhnul lampu a posvítil si na obličej návštěvníka a ten se zakabonil: měl smutné modré oči, malý nos posetý pihami, ústa trochu modrá <> pomyslel si.
    "Já jen jsem..." odhodlal se mladík.
    "..jen si zabloudil, co? Tak pojď už a tiše, jinak vyplašíš mrtvé."řekl žertem hřejivým hlasem.
    Vyšli před dům. Měsíc se schovával někde za mraky, nechtělo se mu ukázat, záře ze svítilny bloudila po rovech hrobů a pod botami tichounce šustilo listí. Hrobník nasál chladivý podzimní vzduch, mile se usmál na hocha. Chlapec jakoby o něčem přemýšlel a chtěl by snad něco říct, ale on ho předstihl: "Karle, jmenuješ se tak, že jo?" chlapec kývl, "Jak ses jsem dostal. Ty jsi určitě přelezl zeď, co? Vsadil ses s kamarády, že jo? Takový klukoviny. To za našich časů nebylo. Já jsem například musel ... "
    Hoch se zastavil. Stařec se za ním rychle ohlédl.
    Stál tam zaraženě, ústa otevřená, oči vytřeštěně civí vpřed. Hrobník lampu namířil tím směrem.
    Zpoza mohutné desky vylézal na cestu výrostek.
    Novák posvítil cizinci do tváře. <>. "Tak vás tu je víc ,co?" pravil ostře.
    "Pane Novák, musíme vám něco ukázat."zaduněl hlubokým hlasem dlouhán.
    "Jak to že znáš moje jméno, chuligáne, ale hned musíte vod tuď,"řval a rychle se otočil zpátky na mladíka, "Tak už jste všichni, nebo se tu ještě někdo poflakuje!?"
    "My jen jsme..." šeptá v pozoru, ruce za zády.
    "Nic, dost řečí. Pojďte za mnou. To vám slibuju, že doma dostanete pořádnej výbuch." a vyrazil nekompromisním krokem k bráně. Nejistě se koukl k pasu, že má opravdu klíče. Po několika razantních krocích se ohlédl- šli za ním. Zmírnil trochu tempo, aby ho chlapci dohnali. Trochu se už uklidnil. <>
    Když ho hoši dohnali, byl už jako čistá obloha a opravdu i na nebi se objevil úplněk.
    "Tak co ste mi chtěli říct kluci?"
    "Ukázat..."
    "No dobře, ukázat." Lampa přeskakovala ze strany na stranu, z náhrobku na náhrobek.
    "Jen támhle..." ukázal dlouhán za kámen.
    Popošly.
    "Co? Co jste mi..." stařcova ústa zůstala otevřená.
    Teď se upřeně se koukal do hluboké jámy těsně u cesty.
    Klíče a svítilna s zachrastěním padli na stezku. Hrobník se plácl přes opasek, kde visely - byl celý.
    "Kluci, " těžce polkl, "to jste udělali, vy?"pohleděl hochům do očí, ve kterých se odrážely paprsky luny v úplňku. Chlapci na sebe úkosem koukli. Stařec se všiml, že čahounovi chybí ucho.
    Rychle se otočil tam a zase zpět. Promnul si oči . Vzpomněl si, podíval se mezi chlapce.
    "S láskou vzpomínají rodiče Karla Racka..."četl hrobník tiše na náhrobku za nimi.Těžce polkl.
    "Vy jste mr..Vy jste mrtvý."šeptal, obrátil se k jámě. Za dírou postava muže s modrýma očima, trochu s předkusem a malinkou jizvou na tváři, ukazuje na náhrobní kámen.
    Rychle ho přečetl.
    Něco ho jemně pláclo přes záda, otočil se. To mladíkova ruka či spíše hnáta se dotkla.
    "Ale vy jste taky mrtví,"odpověděl chlapce s marností ve hlase , " a to je vaše, že ano? Zde odpočívá Mirek Novák..."četl.
    Hrobník smutně nasál sychravý podzimní vzduch. Bylo to naposledy.
    Jan Harvalík Strana 1 Klíč
   
   
   

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 7375