Pohled jako Kain
Literatura > Povídky > Vidoucí 2003
| 31. 12. 2003 18:34:32 | autor:
Šel jsem pomalu po chodníku a vyhýbal se proudu lidí. Jejich tváře se mi slévaly do jedné. Nezajímaly mě. Vítr mi čechral vlasy a můj potrhaný kabát za mnou vlál. Přemýšlel jsem o svém bídném životě a o své bídné existenci. Šel jsem do slévárny, kde jsem dostal po půl roce nezaměstnanosti práci. Plat byl nízký skoro jako podpora, pro těch pár dolarů nemělo ani cenu pracovat, ale moje Madelin na mě začala křičet že to musím vzít. Sama pracovala ve veřejné prádelně a brala tak polovinu toho co beru já. Práce ve slévárně byla neprosto nelidská. Za pár let mě úplně zničí. Věděl jsem to. Přemýšlel jsem.
Proč zrovna já? Proč zrovna já musím zkazit na co sáhnu? Proč se zrovna mě štěstí vyhýbá? Proč? Co jsem provedl? Copak si zasloužím takovejhle život? Sice jsem neuvažoval přímo o sebevraždě, ale mé myšlenky byly velmi ponuré a temné. Pykal jsem za trest. Nic mě na tomhle světě nedrželo. Ani Madelin. Jenom jsme na sebe křičeli a hádali se. Zahnul jsem do oprýskaného průchodu, kterým jsem si pravidelně krátil cestu.
"Typický poznamenaný!" Přede mnou stál šedovlasý stařík s dobráckým obličejem. Jak jsem kolem něj procházel, pořád se koukal na mě.
"No já nevím Abe. Myslíš? Mě se ňák nezdá!" odpověděl mu druhej, o generaci mladší muž. Měl blonďaté kadeře a také mě zcela okatě pozoroval a zkoumal můj obličej.
Rozrušilo mě to, ale pokračoval jsem v cestě a dělal jsem, že si jich nevšímám.
"Ano. Vidíš ty rysy? Ten pohled! Krásný příklad." Zase hlas toho staříka. Táhnul se za mnou jak jsem se vzdaloval.
"Už špatně vidíš. Lidi se mění a vyvíjejí. Teď už to nejde poznat. Jseš starý, sentimentální dědek." Ten mladší mluvil také příjemným hlasem. Otočil jsem se. Oba dva mě pozorovali.
"Vidíš ty oči? Jsem si jistej!" začal hulákat starší a ukázal prstem na mě. Byl jsem dokonale zmaten a vyveden z míry. Nevěděl jsem, o čem to mluví. Co chtějí?
"Ty seš hroznej Abe!" Řekl ten mladší a pak na mě zvolal. "Haló pane. Můžete na chviličku?"
Zastavil jsem se. Pospíchal jsem do té hrozné slévárny. Ale na druhou stranu, ti dva ve mě vzbudili ohromnou zvědavost. Oddával jsem se bláhové naději, že třeba shání nějaké herce do filmu či prostě se jim budu hodit někam, kde si trochu vydělám. Bláhová myšlenka. Že by se na mě někdy usmálo štěstí?
"Víte, pane, my se tady s přítelem nemůžem dohodnout. Mohl bych se vás zeptat na něco trochu osobního?" zeptal se mě ten mladší když jsem k nim došel.
"Jistě pánové. Vo co de?" mluvil jsem ztrhaným hlasem. Ten stařík se na mě díval s potlačovaným odporem.
"No...řekl byste, že máte v životě štěstí nebo spíše smůlu?" Otázka toho mladšího mě zarazila. Co si to dovoluje?
"Máte nešťastný život, viďte?" doplnil stařík a koukal se na mě těma dobráckýma očima.
Co si o sobě myslí? Okamžitě jsem se na podpatku otočil a vydal se směrem slévárna.
"Vidíš? Říkal jsem to! Říkal jsem to. Kainovo znamení. Kainovo znamení!" začal křičet ten stařík a měl upřímnou radost.
Otočil jsem se. Dívali se na mě. Vrátil jsem se k nim.
"Pánové, vaše chování mě uráží. Mohli byste laskavě říct, vo co tady de? " zeptal jsem se jich.
"Jste potomek Kaina. Lidé jsou buď potomci Kaina či Ábela. Ti Kainovi pykají za hříchy svého praotce. Třeba my dva: jsme potomci Ábela a máme naprosto šťastný život." řekl ten stařík a dobrácky na mě zamrkal.
"Ó ano. Já jsem ředitelem banky a můj přítel je biskupem v Chicagu." doplnil ten druhej a zatvářil se mile.
"Cože?" Nic jsem nechápal.
"Víte. Kain zabil zbaběle Ábela a pak jeho vraždu zamlčel Bohu. Kain totiž na Ábela žárlil." začal mi vysvětlovat ten stařík.
Zarazil jsem ho. Byl jsem s biblí obeznámen moc dobře. A se Starým zákonem dá-li se to říci vůbec nejvíc.
"Jak poznáte Kainova potomka od Ábelova?" zeptal jsem se.
"No to víte, teď už to není tak snadné jako to bývalo dřív. No podle stavby těla a hlavně obličeje. Podle nosu, pusy, chrupu. Podle tváře a vlasů... ale hlavně podle pohledu!" vysvětlil mi stařík.
"To jako když mám hnědý vlasy a modrý oči tak jsem od Kaina, jo?" zeptal jsem se.
"Ne, to ne. Musí být různé kombinace. Týká se to celého těla. Chce se to naučit nazpaměť a pak jen poznávat lidi. Ale oči jsou nejjednoduší." doplnil ten mladší.
"To vám mám věřit?" pohrdavě jsem se zasmál.
Podívali se na sebe.
"Pane, věříte v Boha?" zeptal se mě ten biskup.
"Poslední dobou, abych tak řek, moje víra ochabuje." musel jsem konstatovat.
"Další typické Kainovo znamení. No pane je mi líto, platíte za hříchy vašeho praotce. Máte v očích napsanou vraždu!" řekl stařičký biskup a zkoumavě mi hleděl do očí.
"Ale já jsem nikdy nikoho nezabil...." bránil jsem se.
"Neříká, že jste někoho zabil, ani že zabijete. Ale jste potencionální vrah či lupič. Prostě nekalý živel. Všichni masoví vrazi, vojevůdci, lumpové, podvodníci, sebevrazi, ti všichni jsou v Kainově znamení. "
řekl zase ten ředitel banky.
"To víte, smůla se vás bude držet až do konce života. Pokud se nevykoupíte." dodal zase pan biskup.
"A to jako jak?" zeptal jsem se ze zvědavosti. Nezdálo se mi moc chytré, co mi ti dva říkali.
Najednou se stařičký muž zatvářil nevlídně. Podíval se na svého druha.
"Ani nevím jestli vám chceme pomoct. Přece jenom, jste potomek Toho, jenž zabil Ábela." zakrákoral štítivým tónem.
Zatočila se mi hlava. Stál jsem jako opařenej. Ti dva na mě snad hodí vinu za zabití, které se událo před několika tisíci lety!
"Ano, přece jenom. Jste potenciální zločinec. Třeba máte nějakou nemoc... Smůla se vás přece drží jako klíště." oznámil suše ten druhý a dokonce trochu nade mnou ohrnul nos.
"Pojď, půjdem. Čekají na nás milující manželky, krásné děti a špičkově vybavené domovy." Zasmál se stařík a chytil toho druhého za rameno. Podíval se na mě jako na mísu hnisu.
"Ó ano. Omlouváme se pane, že jsme vás obtěžovali. Přejeme krásný den." dodal mladší a ani se na mě nepodíval.
"Co bys řekl, kdybysme si dali dneska squash? Jak jsem na toho chudáka koukal, ten už to tady moc dlouho nevydrží." zaslechl jsem jejich hovor.
"To jako myslíš, že se zabije? No máš pravdu, Abe. Vypadal, že má toho plný kecky." odvětil zase mladší z těch dvou. Zatmělo se mi před očima.
Šel jsem k telefonnímu automatu a vytočil bezplatné číslo na svého bratra.
"Brácha, slyšel si, co ty dva říkali? Kde to kurva vzali?" zakřičel jsem. Linku na bratra platil někdo, komu na penězích moc nezáleželo.
"Já ti ani nevím. Docela sem se pobavil." ozval se mi milý hlas.
"Čím je to ty vole krmíš?" promluvil sem se ho.
"Ser na to a poď na pivo! Platím." řekl mi on.
"No jasně, musíš. Sem chudej jako ... jako vždycky." řekl sem mu.
"Jasan. Tak ve čtyři. A né, že mě zase zabiješ. Strašně to bolí když srůstám!" odpověděl mi ten bláhovej hlásek.
"Brácha, ty vole, pokaždý tě musím zabít! Je nám to souzeno" řekl jsem
mu.
"A jo, já zapoměl. No tak si vezmu aspoň starý hadry. Tak zatím!"
"Tak zatím!"
Proč zrovna já? Proč zrovna já musím zkazit na co sáhnu? Proč se zrovna mě štěstí vyhýbá? Proč? Co jsem provedl? Copak si zasloužím takovejhle život? Sice jsem neuvažoval přímo o sebevraždě, ale mé myšlenky byly velmi ponuré a temné. Pykal jsem za trest. Nic mě na tomhle světě nedrželo. Ani Madelin. Jenom jsme na sebe křičeli a hádali se. Zahnul jsem do oprýskaného průchodu, kterým jsem si pravidelně krátil cestu.
"Typický poznamenaný!" Přede mnou stál šedovlasý stařík s dobráckým obličejem. Jak jsem kolem něj procházel, pořád se koukal na mě.
"No já nevím Abe. Myslíš? Mě se ňák nezdá!" odpověděl mu druhej, o generaci mladší muž. Měl blonďaté kadeře a také mě zcela okatě pozoroval a zkoumal můj obličej.
Rozrušilo mě to, ale pokračoval jsem v cestě a dělal jsem, že si jich nevšímám.
"Ano. Vidíš ty rysy? Ten pohled! Krásný příklad." Zase hlas toho staříka. Táhnul se za mnou jak jsem se vzdaloval.
"Už špatně vidíš. Lidi se mění a vyvíjejí. Teď už to nejde poznat. Jseš starý, sentimentální dědek." Ten mladší mluvil také příjemným hlasem. Otočil jsem se. Oba dva mě pozorovali.
"Vidíš ty oči? Jsem si jistej!" začal hulákat starší a ukázal prstem na mě. Byl jsem dokonale zmaten a vyveden z míry. Nevěděl jsem, o čem to mluví. Co chtějí?
"Ty seš hroznej Abe!" Řekl ten mladší a pak na mě zvolal. "Haló pane. Můžete na chviličku?"
Zastavil jsem se. Pospíchal jsem do té hrozné slévárny. Ale na druhou stranu, ti dva ve mě vzbudili ohromnou zvědavost. Oddával jsem se bláhové naději, že třeba shání nějaké herce do filmu či prostě se jim budu hodit někam, kde si trochu vydělám. Bláhová myšlenka. Že by se na mě někdy usmálo štěstí?
"Víte, pane, my se tady s přítelem nemůžem dohodnout. Mohl bych se vás zeptat na něco trochu osobního?" zeptal se mě ten mladší když jsem k nim došel.
"Jistě pánové. Vo co de?" mluvil jsem ztrhaným hlasem. Ten stařík se na mě díval s potlačovaným odporem.
"No...řekl byste, že máte v životě štěstí nebo spíše smůlu?" Otázka toho mladšího mě zarazila. Co si to dovoluje?
"Máte nešťastný život, viďte?" doplnil stařík a koukal se na mě těma dobráckýma očima.
Co si o sobě myslí? Okamžitě jsem se na podpatku otočil a vydal se směrem slévárna.
"Vidíš? Říkal jsem to! Říkal jsem to. Kainovo znamení. Kainovo znamení!" začal křičet ten stařík a měl upřímnou radost.
Otočil jsem se. Dívali se na mě. Vrátil jsem se k nim.
"Pánové, vaše chování mě uráží. Mohli byste laskavě říct, vo co tady de? " zeptal jsem se jich.
"Jste potomek Kaina. Lidé jsou buď potomci Kaina či Ábela. Ti Kainovi pykají za hříchy svého praotce. Třeba my dva: jsme potomci Ábela a máme naprosto šťastný život." řekl ten stařík a dobrácky na mě zamrkal.
"Ó ano. Já jsem ředitelem banky a můj přítel je biskupem v Chicagu." doplnil ten druhej a zatvářil se mile.
"Cože?" Nic jsem nechápal.
"Víte. Kain zabil zbaběle Ábela a pak jeho vraždu zamlčel Bohu. Kain totiž na Ábela žárlil." začal mi vysvětlovat ten stařík.
Zarazil jsem ho. Byl jsem s biblí obeznámen moc dobře. A se Starým zákonem dá-li se to říci vůbec nejvíc.
"Jak poznáte Kainova potomka od Ábelova?" zeptal jsem se.
"No to víte, teď už to není tak snadné jako to bývalo dřív. No podle stavby těla a hlavně obličeje. Podle nosu, pusy, chrupu. Podle tváře a vlasů... ale hlavně podle pohledu!" vysvětlil mi stařík.
"To jako když mám hnědý vlasy a modrý oči tak jsem od Kaina, jo?" zeptal jsem se.
"Ne, to ne. Musí být různé kombinace. Týká se to celého těla. Chce se to naučit nazpaměť a pak jen poznávat lidi. Ale oči jsou nejjednoduší." doplnil ten mladší.
"To vám mám věřit?" pohrdavě jsem se zasmál.
Podívali se na sebe.
"Pane, věříte v Boha?" zeptal se mě ten biskup.
"Poslední dobou, abych tak řek, moje víra ochabuje." musel jsem konstatovat.
"Další typické Kainovo znamení. No pane je mi líto, platíte za hříchy vašeho praotce. Máte v očích napsanou vraždu!" řekl stařičký biskup a zkoumavě mi hleděl do očí.
"Ale já jsem nikdy nikoho nezabil...." bránil jsem se.
"Neříká, že jste někoho zabil, ani že zabijete. Ale jste potencionální vrah či lupič. Prostě nekalý živel. Všichni masoví vrazi, vojevůdci, lumpové, podvodníci, sebevrazi, ti všichni jsou v Kainově znamení. "
řekl zase ten ředitel banky.
"To víte, smůla se vás bude držet až do konce života. Pokud se nevykoupíte." dodal zase pan biskup.
"A to jako jak?" zeptal jsem se ze zvědavosti. Nezdálo se mi moc chytré, co mi ti dva říkali.
Najednou se stařičký muž zatvářil nevlídně. Podíval se na svého druha.
"Ani nevím jestli vám chceme pomoct. Přece jenom, jste potomek Toho, jenž zabil Ábela." zakrákoral štítivým tónem.
Zatočila se mi hlava. Stál jsem jako opařenej. Ti dva na mě snad hodí vinu za zabití, které se událo před několika tisíci lety!
"Ano, přece jenom. Jste potenciální zločinec. Třeba máte nějakou nemoc... Smůla se vás přece drží jako klíště." oznámil suše ten druhý a dokonce trochu nade mnou ohrnul nos.
"Pojď, půjdem. Čekají na nás milující manželky, krásné děti a špičkově vybavené domovy." Zasmál se stařík a chytil toho druhého za rameno. Podíval se na mě jako na mísu hnisu.
"Ó ano. Omlouváme se pane, že jsme vás obtěžovali. Přejeme krásný den." dodal mladší a ani se na mě nepodíval.
"Co bys řekl, kdybysme si dali dneska squash? Jak jsem na toho chudáka koukal, ten už to tady moc dlouho nevydrží." zaslechl jsem jejich hovor.
"To jako myslíš, že se zabije? No máš pravdu, Abe. Vypadal, že má toho plný kecky." odvětil zase mladší z těch dvou. Zatmělo se mi před očima.
Šel jsem k telefonnímu automatu a vytočil bezplatné číslo na svého bratra.
"Brácha, slyšel si, co ty dva říkali? Kde to kurva vzali?" zakřičel jsem. Linku na bratra platil někdo, komu na penězích moc nezáleželo.
"Já ti ani nevím. Docela sem se pobavil." ozval se mi milý hlas.
"Čím je to ty vole krmíš?" promluvil sem se ho.
"Ser na to a poď na pivo! Platím." řekl mi on.
"No jasně, musíš. Sem chudej jako ... jako vždycky." řekl sem mu.
"Jasan. Tak ve čtyři. A né, že mě zase zabiješ. Strašně to bolí když srůstám!" odpověděl mi ten bláhovej hlásek.
"Brácha, ty vole, pokaždý tě musím zabít! Je nám to souzeno" řekl jsem
mu.
"A jo, já zapoměl. No tak si vezmu aspoň starý hadry. Tak zatím!"
"Tak zatím!"
Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 5136
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.