Návštěva v budoucnosti

"Vstávat, vstávat, je čas vstávat," ženský hlas linoucí se ze skrytých reproduktorů byl něžný, ale důrazný. Z. se posadil na posteli, zívl a promnul si oči. "Jak se vám líbil sen?," pokračoval hlas, tentokrát již pouze něžně. "Ušlo to. Příště bych prosil míň těch chlupatých zvířat, jsou roztomilá, ale... Žaluzie se s rachotem vytáhly a odhalily projekci jarního jitra v plném květu.
    Z se překulil z postele na vozík a ten se s ním rozjel napříč pokojem. Ložní prádlo vtáhnul skrytý mechanismus do otvoru ve zdi nad postelí, spálil a nahradil novým. Postel se složila a zmizela v podlaze. "Je čas cvičit," poznamenal hlas. Zovo nahé tělo pokryla pavučina z jemných kovových vláken, vystřelivší z postranic vozíku. Z se uvolnil a nechal do sebe proudit elektrické impulsy, které mu stahovaly svaly. Po cvičení mu vyhládlo a už se těšil na snídani.
    "Je čas hygieny," odříkával hlas. Jakoby to neznal nazpaměť. Vozík projel skrze očistný tunel, kde byl Z důkladně umyt. Další cesta vedla do oblékárny. Zatímco hlas mu podával informace o nejnovějších objevech a událostech, lesklé stroje mu nasadily na tělo přední díl obleku, a svařily se zadním dílem, na kterém Z od nastoupení na vozík ležel.
    Zatímco v jídelně strkala mechanická vidlička Zovi do úst kusy potravy slisované do tvaru uzpůsobeného pro snadné žvýkání, přemýšlel o nejnovějším hitu v oblasti výživy - o nitrožilních cévkách. Jak by to bylo pohodlné, nemuset zbytečně strávit tolik času denně krmením, živiny by se automaticky doplňovaly z jednoho tělního zásobníku a odpad by nepozorovaně odcházel do jiného. Odpadne i ultrazvukové čištění zubů, po kterém ho někdy brněla čelist skoro celý den. Nechá si zuby odstranit a pořídí si místo nich ty slušivé proužky, co ukazovali v multivizi. Co nejdříve se musí zapsat na seznam operací. Ještě že jsem, pochválil se v duchu, tenkrát nepodlehl té reklamní kampani a nenechal si do žaludku implantovat trubičku na tekutou stravu. Technologie zklamala a hodně lidí si nese následky dodnes. Cévky jsou mnohem bezpečnější...
    "Je čas na práci," odkrojil hlas další dílek denního režimu. Stříbrná ručka vozíku zasunula Zovi konektor do zdířky na spánku. Deset minut se bude dělit o svůj myšlenkový potenciál s Centrálním řídícím počítačem. Všechno, čeho Z i ostatní užívají, zkonstruoval Řídící na základě kombinace myšlenek veškerých obyvatel. Vzniklé nápady se podrobují virtuální simulaci, takže do provozu se dostávají jen bezpečné technologie. Tedy alespoň většinou, i Řídící se někdy zmýlí, jak je patrno z případu vyživovacích trubiček.
    Konektor opustil Zovu hlavu a on už se těšil na hodinu konverzace s multivizí. "Budete se muset dostavit na Úřad ve věci žádosti," zklamal jeho naděje a zároveň vzbudil zvědavost hlas. "Jaké žádosti," otázal se, ale hlas mu sdělil, že není informován. To je zajímavé, pomyslel si, možná že si u mě Řídící všiml touhy po cévkách a chce, abych si podal žádost o operaci. Ale to ne, zavrhl hned za chvíli myšlenku, to by se dalo vyřídit po síti, tohle musí být něco důležitějšího, když je potřeba osobní účast. Mísily se v něm dva rozdílné pocity. Trochu se bál, co se po něm bude chtít, ale zároveň se na úřad těšil, už kolik let neopustil buňku. Možná že uvidí i nějaké živé lidi. Ale třeba je to nakonec jen omyl, jako tenkrát, když mu došel příkaz, aby se dostavil na Zdravotní ve věci povinného odběru vajíček. Ale to už je dávno...
    Vozík vyjel se Z z buňky do dlouhé chodby. Stěny chodby, jejíchž konců nebylo možno dohlédnouti, lemovaly dveře v úzkých pravidelných rozestupech. Z se nejdříve bavil, když si představoval za každými dveřmi jednu lidskou bytost, ale neměnící se scenérie míhajících se dveří jej za chvíli začala nudit. Když vozík dosáhl nejvyšší rychlosti, zbyly z okolí jen rozmazané šmouhy. Z nakázal vozíku aby ho uspal.
    Probudil se v čele dlouhé fronty vozíků. Nestačil si ani prohlédnout jednotlivé spící postavy a dveře před ním se otevřely. Vozík zajel do místnůstky tak úzké, že mezi jeho okraji a stěnami bylo jen pár milimetrů volného místa. Identifikační karta trčící z předku vozíku zapadla do slotu čtečky.
    Z se v polosedu rozhlížel kolem sebe, ačkoli tu na první pohled nebylo nic k vidění, jen holé desky přepážek a plexisklo, které zabíralo horní polovinu stěny před ním. Než se stačil zvrátit zpět na vozík, za plexisklem se objevil úřední robot s ženskou tváří.
    "Dobrý den Z," chrlil se sebe robot neutrálním tónem. "K úspěšnému vyřízení žádosti je třeba vyplnit formulář PNZ/5, PNZ/6 a PNZ/17, se všemi dodatky, které představují formuláře DPNZ/1 až DPNZ/12." Pod plexisklem se otevřel obdélníkový otvor, kterým se začaly ven soukat zmiňované formuláře. List za listem dopadaly na vozík a skládaly se v úhlednou hromádku. Robot chtěl zjevně pokračovat ve výkonu, Z jej však přerušil: "Co je vůbec předmětem té žádosti." Kdyby si Z nebyl jist, že leží před robotem, přísahal by, že umělou tváří projel záchvěv nevole a odporu; je to však k smíchu, robotova maska měla přece stále stejný neutrální výraz, snad jen lehce povýšený.
    "Pokud se chcete dozvědět cokoli o předmětu žádosti," poučoval robot, "vyplňte formuláře týkající se žádosti ve věci předmětu žádosti..." Následovala další písmena a čísla, hromádka na vozíku se zdvojnásobila. "Co se týče samotné původní žádosti," navázal robot na místo, kde byl přerušen, "vyplňte příslušné formuláře a pak s nimi zajeďte na třetí oddělení, kde budou posouzeny a kde dostanete zvláštní formuláře. Do zvláštních formulářů přepíšete původní formuláře a vyplníte stvrzovací formulář. Toto vše odevzdáte na oddělení pět. Rozhodnutí o žádosti se dozvíte do patnácti dnů."
    V Z se probudil ostrovtip broušený po léta u inteligenčních her v multivizi. "A nebylo by jednodušší vyplnit až ty druhé formuláře, místo, aby se to přepisovalo z těch prvních?" Než robot odpověděl, bylo chvilku ticho. "Pokus si chcete stěžovat, vyplňte formuláře řady PNS a odneste je na..." "Ne, nechci," vzpamatoval se Z, ale z otvoru už lezly další papíry.
    "Děkuji za váš čas a přeji příjemný den," zakončil robot a odjel po kruhové vodící tyči k dalšímu žadateli, skrytému v některé z mnoha podobných komůrek, které byly jako sluneční paprsky nalepeny na okrouhlou úřední místnost ve středu. Osamělý Z chvilku zíral na hromádku formulářů, pak s povzdechem vytáhl nejspodnější list a jal se zkoumat jednotlivé položky...