Meruňky

Pod stromem seděli dva brigádníci. Odrbávali si z bot přilepenou hlínu, která jim stěžovala chůzi. Byli zpocení, oblečení umazané od měkkého ovoce.
    "Už bude svačina?" zeptal se první a s unaveným výdechem zahodil klacík.
    "Ne, až za půl hodiny," oznámil zklamaně druhý, když se podíval na hodinky. Přivázal si modrou plátěnou kapsu, ulepenou a ztvrdlou, a kopl do poloprázdné bedny. "Koruna osmdesát za kilo, já se jim na to můžu akorát vy..."
    "Vylezu nahoru a zkusím ještě něco setřást," nabídl se první. Opřel si štafle o úzký kmen a začal vylézat do koruny. Když chtěl začít sklepávat ovoce, ujela mu po větvi zablácená bota. Stačil se zachytit jiné, poměrně tlusté a na první pohled pevné a zdravé větve. Ta ho však zradila a než se stačil vzpamatovat, ležel na zemi s ošklivě zlomenou nohou. Kamarád mu běžel na pomoc, ale další zákeřná větev mu vypíchla oko...
   
    Začalo to docela nenápadně. Nejdřív to svalovali na brigádnickou nešikovnost a neopatrnost. Občas se stávalo, že někdo spadl ze žebříku, ale podobné nehody se množily. Přibývalo případů, kdy do sadu vyrazilo třicet lidí a po svých se jich vrátilo jen deset - a toto číslo se stále zmenšovalo.
    Něco se dělo a nikdo nechápal, co. Pojišťovny odmítaly uzavírat s vlastníky sadů smlouvy. A bez pojištění vám žádný slušný občan pracovat nebude. Jenže i Ukrajinci, najatí na dřívější práci studentů, po čase odmítali do sadů vstupovat a přijímat riziko. Bylo tam "prokljatně".
    Nakonec musely úřady přijít s nějakým stanoviskem. Ano, tehdy se veřejně oznámilo, že se meruňkové stromy brání. Nutně následovalo závratné zdražení těchto oranžových peckovic a pokrmy z nich zmizely z talířů běžných rodin a přestěhovaly se do luxusních restaurací. Rostoucí agresivita stromů přinutila zahrádkáře, aby své jednotlivé stromy likvidovali.
    Ale ani nebezpečí neodradilo řadu dobrodruhů, kteří se vydávali do nevykácených sadů, jež houstly, zaplevelovaly se, protože se o ně nikdo nestaral, a stávaly se z nich prasady - děsivé, neprostupné. Vidina rychlého získání peněz - nebo snad dokonce zbohatnutí, přilákala do sadů skupinu čtyř odvážlivců.
    Přijeli terénním vozem až do zchátralého družstva v kdysi prosperujícím regionu. Minuli rozbouranou vrátnici a nápis na budově s vytlučenými okny, který hlásal: MÍR CELÉMU SVĚTU! Žhavé slunce rozpalovalo vzduch a jakmile vystoupili z auta, hnal se k nim písek a horký vítr zvedal koule slámy. Nikde nebylo ani živáčka. Kravíny, teletníky, prasečáky... vše zelo prázdnotou a na lovce meruněk dopadla tísnivá atmosféra zmaru a konce. Na plošině nedaleko auta zahlédli vybělené kosti. Ani kojoti, ehm, tedy potulní psi zde neměli co žrát.
    "Tak jsme tady," oznámil Rič, vůdce party, a nasadil si sluneční brýle. Ostatní se rozhlíželi po betonu. Najednou zahlédli pohyb u silážní budovy.
    "Hej, vy tam!" zavolal Rič. Ze stínu se vynořila vysoká, leč shrbená postava a zamířila k nim. "Kdo jste?"
    Jakmile se přiblížil, mohli si lépe prohlédnout jeho neupravený zevnějšek. Roztrhané šaty, hustý plnovous a nestříhané vlasy. Už nějakou dobu neviděl mýdlo...
    "Moje jméno je Valášek a býval jsem tu před mnoha lety agronomem. V dobách, kdy se o družstvo ještě někdo staral... Zbyl jsem tu poslední, o všechno jsem přišel, ale vytrval jsem, abych každého, kdo sem přijde, varoval: Nejezděte do sadu, vyhněte se mu. Vykašlete se na meruňky! Nestrojí vám za to, abyste zemřeli, nebo byli zmrzačeni!"
    "Podívejte, dědo," řekl Paty a vytáhl z auta plamenomet a několik chemických postřiků. Helmut a René se chlubili motorovými pilami a sekerami.
    "My jsme se dobře připravili, pane. My to zvládneme," usmívala se Renata.
    "Tolik před vámi říkalo totéž - ani jejich mrtvoly se nenašly. Já vás varoval! Já vás varoval!" vykřikl agronom Valášek, otočil se a prchal.
    "Šílenej dědek," utrousila Renata a znovu nastoupila.
    Rozjeli se po hrbolaté cestě vstříc zelenému kopci. Uvítal je nápis SBĚR MERUNĚK NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ. Ani nezpomalili a vjeli do sadu. Věkem zkroucené stromy byly tiché, jen občas se zvedl vítr a zašustil listím.
    Zastavili a oblékli se do téměř rytířských brnění. Měli masky a přilby, chrániče končetin i trupu. Speciální koše si uvázali kolem pasu a vyrazili do prasadu. Paty a Rič šli jako první, Helmut a Renata je následovali s několika minutovým odstupem.
    Rič dorazil ke stromu, který byl obsypaný velkými, zralými meruňkami.
    "Paty! Jsme v ráji! " vykřikl Rič, vrhl se ke stromu a začal jej očesávat. Paty mu, se sekerou v jedné ruce a plamenometem ve druhé, kryl záda a opatrně se rozhlížel po temných křoviskách.
    "Jen tenhle strom má hodnotu desetitisíců euro!" plesal Rič.
    Když v tom paty něco zaslechl...
   
    "Paátý! Riíčí!" volala Renata, ale nikdo se neozýval. "Nemohli přece dojít tak daleko! Vždyť kolem je tolik nádherně obsypaných stromů!"
    "Podívej!" vykřikl vyděšeně Helmut a sehnul se k zemi. "To je hledí Patyho přilby! A celé od krve!"
    "Proboha!"
    "Musíme je najít!" rozhodl se Helmut a rozběhl se do hloubi sadu.
    "Počkej! Nenechávej mě tu samotnou!" ječela Renata, ale nebylo jí to nic platné. Helmutova záda zmizela v podrostu. Renata se chtěla rozběhnout za ním, ale zakopla o kořen a natáhla se na zem. Když se vyškrábala na nohy, dolehl na ni tísnivý duch prasadu. Měla dojem, že se k ní stromy přibližují a vydávají u toho dřevěnité, hluboké mručení. A jakmile zaslechla Helmutův přidušený jekot, rázem umlčený dutým zapraštěním, rozběhla se, co jí síly stačily, ke hranici sadu, ale ten jakoby se před ní zavíral. Nestihla to.
    A z družstva byl slyšet šílený smích...
   
    To bylo v době, kdy začali být stále méně šikovní česači jablk a hrušek.
   
   
   
   
   
    1