Já kopáč

I.
    Kopu. Kopu rád. Kopu často. Kopu, když mám kde a čím. Baví mě to. Je to fajn. Jsem kopáč Lojzo.
   
II.
    Mám rád svou rodinu. Jsou to moc milí lidé. Maminka se ráda usmívá a také mě moc ráda hladí. A to je mi už osmnáct. Jiným klukům by to asi vadilo, ale mě ne. Já jsem rád, že mě hladí. Moc. Tatínek pořád spí. Asi ho to baví. Mě by to moc nebavilo, protože to asi musí být pěkná otrava. Ale jsem zticha, jen ať si tatínek spí. Hlavně abych ho nevzbudil. Můj bratr Toníček je ještě úplně malý. Je po tatínkovi - také rád spí, ale na druhou stranu po mamince zase hodně křičí. Vřeští, až mě z toho bolí uši. Maminka říká, že z toho vyroste, ale já vím svoje. Pak je tady moje teta Klára, která je moc prima ženská, a navíc nosí takové velké stříbrné náušnice, co legračně cinkají. Nosí je na uších, ale jednu má taky v nose. Ta necinká. Můj strýc Pepík je manžel tety Kláry. Je to taky prima chlap. Mám ho rád. Je na mě moc hodný, hlavně když mi kupuje zmrzlinu. Mám rád zmrzlinu. Nejvíc jahodovou. Mohl bych ji lízat každý den třeba třikrát. I čtyřikrát. Ale taky musím kopat. Když kopete, nemůžete lízat zmrzlinu, to dá rozum. Takže mi tři zmrzliny za den bohatě stačí. Ale když je nějaký svátek, tak si rád dám i čtyři. Zmrzlina je prima. Je skoro tak prima, jako můj děda, co se jmenuje také Toník jako můj bratříček.
    Udělali jsme si celá rodina piknik. Mám rád pikniky. Je tam vždy spousta jídla, a když se nejí, tak můžu v klidu kopat a nikomu to nevadí. To je prima. Mám rád i pikniky v noci. Když je měsíc vysoko na obloze a svítí jako porouchaná lampička. A taky spousta hvězdiček, co vypadají jako světlušky a tak. A teď, to teda jako v červnu, to je snad nejprímovější měsíc v roce, protože rostou jahody a mám narozeniny, tady krásně voní stromy. Mám rád, když voní stromy.
    Naši rozprostřeli deku pod mrakodrapy, co je jich u nás na vesnici plno, u takového malého kostela se spoustou andělíčků. Opékali si vuřty na ohni, mám rád vuřty, a povídalo se. Napřed se zpívalo a to bylo prima, jenže pak se zase začalo mluvit o takových těch věcech, kterým moc nerozumím, tak jsem šel kopat. Abych se zabavil.
    Teta Klára, chudinka asi byla nemocná, protože byla celá bledá a taková křehká, ukazovala mamince jizvy na zápěstí, tři velké dlouhé jizvy. Taky bych chtěl mít takové jizvy. Ale mám strach, že to bude moc bolet. A maminka se usmívala, jak to umí jen ona, když se teda s někým zrovna nehádá a povídala jí.
    "Lépe už nebude, Kláro. Lépe už bylo."
    Teta Klára a kapesníky, to tak nějak patří k sobě. Vždycky brečela, když jsme se někde setkali, na nějaké oslavě nebo pikniku. Říkala, že dojetím. Teď se rozbrečela taky.
    "Proč se to stalo zrovna nám?!" zavyla opravdu jako vlk.
    Maminka ji chudinku musela utěšovat. "To nic, to nic."
    Tatínek spal. Jako vždycky. Jednou jsem slyšel, jak maminka povídá strýčkovi Pepíkovi. "To víš. Pořád mu to vrtalo hlavou. Věčný spánek, říkal, a teď věčně jenom spí!"
    Strejda Pepík byl asi někde na procházce. Nemám tušení kde, ale za chvíli se zase vrátil, v náručí držel malého Toníčka a oba vypadali tak nějak vodnicky. Mokře. A taky zeleně. A šíleně smrděli, že jsem si musel zacpat nos. A pak si zase začali povídat.
    "Jak se máte? Co pořád děláte? A slyšeli o Mařce z Dlouhý Vsi? Prý měla bouračku."
    Je to prima, když se takhle mluví a já nemusím mluvit. Já totiž mluvím nerad. Radši kopu. Pořád kopu.
   
III.
    Maminka říká, abych to nikomu neříkal, ale vám já to řeknu. Jsem opožděný. Myslím, že to není nic, za co by se měl člověk stydět. Není to žvýkačka nalepená zespodu stolu, není to prak ani poznámka. Je to prostě tak, že mi moc nejde myslet. Nic si z toho nedělám, někdo rád myslí, někdo rád kope. Já jsem vždycky rád kopal.
    Děda Toník, ten mě má rád právě proto, že rád kopu. Říká, že se mi to bude do života hodit, když budu umět pořádně zabrat za práci. A sílu mám! To od toho kopání. Celou naši zahradu okolo kostelíčka jsem už překopal. Ale to bylo pro malé děti. Teď bych rád kopal hlouběji.
    "Co vykopáváš?" zeptal se mě tuhle v noci při pikniku děda, ale já jsem mu tak docela nerozuměl.
    "Já přece nic nevykopávám," řekl jsem. "Já kopu."
    "A co kopeš?" řekl.
    "Tunel," řekl jsem.
    "A na co?" řekl.
    Pokrčil jsem rameny. Tunely tu nejsou od něčeho. Tunely tu prostě jsou.
    Myslím, že mě všichni, které mám rád, litují. Ale já vlastně tak trochu lituji je. Myslím, že nejsou šťastní. Ani děda Toník není šťastný. Vidím mu to na očích. Sice se usmívá, ale ve skutečnosti je mu do pláče. Hladí mě po vlasech, cuchá mi je, opravuje mi kšiltovku a tak, ale mám dojem, že ho něco trápí.
    Jedna skvělá věc na kopání je, že nikdy nevíte, co vlastně nakonec vykopete. Může to být jenom hlína, nebo alespoň žížala, když jich máte dost, můžete je vyměnit za potkana, nebo třeba poklad. Té noci jsem vykopal svou sestřenici Mářku. Byla chudinka pohřbená pod nánosem starého bahna, a kdybych ji nevykopal, zůstala by tam dodnes.
    Nejdřív jsem našel ruku. Sotva jsme ji oprášil od hlíny, už se začala hýbat, ale mluvit ještě nemohla, protože měla pusu plnou bláta. Napřed jsem jí musel celou vyhrabat a pomoct jí na nohy. Byla hezká. Trošku zjizvená, pravda, ale jinak prima holka.
    "Ahoj," řekla. "Ty budeš bratranec Lojzo, že jo?" A pak mi dala pusu na tvář, jako že jsem ji vykopal.
    Rodina měla velkou radost, že se na nás přijela sestřenice podívat. Povídali si s ní jeden přes druhého a skoro ji vůbec nepustili ke slovu.
   
IV.
    Řekli mi, abych sestřence Mářce ukázal naši zahradu. Moc se jí líbila. Ukázal jsem jí všechny ty prima zmenšené mrakodrapy ze žuly a taky záhonky kolem nich, spoustu pěkných kytek.
    A taky jí povídám. "A na každým mrakodrapu je napsáno, kdo ho postavil a kdy."
    A ona se sehnula a všechno si přečetla a pak vykřikla: "Panebože, vždyť to jsou hroby." A já na ní, že nevím, co to jsou hroby, že jsem ještě žádný neviděl a co že to jako je.
    Byla jako bledule, dočista úplně bílá. "My jsme mrtví?" zeptala se.
    Pokrčil jsem rameny a myslel jsem přitom na tatínka. Ten asi mrtvý je, protože pořád jenom spí a probouzí se jen občas, když se zrovna dává takový to pití, co ho nesmím pít.
    Moje maminka smutně pokývala hlavou a řekla. "Je mi líto, že jsi musela umřít tak mladá."
    A sestřenka zase: "Ale já myslela, že... po smrti budou... takové ty věci. Nebe, peklo, poslední soud a tak..."
    "To je jenom pro bohaté," řekla maminka. "Pro ty, co si to mohou dovolit. Nemám vůbec představu, kolik stojí taková transcendentální administrativa."
    "A to budeme věčně... strašit na hřbitově?!" řekla sestřenka.
    "Ne," řekla maminka. "Jen do té doby, než uvidíme vysvitnout slunce."
    "Připravte se," volal strýc Pepík. "Bude ráno!"
    Všichni zase stáli před kostelíkem a čekali, co se bude dít, ale já už to viděl nejmíň stokrát. Vrátil jsem se ke kopání. Mám to rád.
    Kopal jsem zase svůj tunel. Uklidňovalo to. Oni stáli a vyhlíželi obzor, který už zesvětlal.
    Mám rád svítání. Taky mám rád slunce. Mám rád spoustu věcí. A taky si myslím, že už nikdy nebude lépe než teď. A to platí pořád.
    Kopu a noc se rozechvěla chladem. Přichází ráno, úsvit. Jenže u nás doma nesvítá. Nikdy. Slunce se jen tak zhoupne pod obzorem, na chvíli je šero a pak zase tma. Nemá nás rádo. Vždycky, dneska, včera i předtím, zmizí si aniž ukáže jediný přímý paprsek. A přitom je tak pěkné.
    Plakali, jako ostatně vždycky. Vždycky pláčou, když to se sluncem nevyjde. Já nepláču. Kopu.
    Dědu Toníka vždycky zajímalo, proč kopu. Ale já to nikomu neřeknu.
   
V.
    Kopu. Kopu rád a často. Jednou se prokopám až do Austrálie. Za sluncem - někde tam být musí. A za klokany.