Cena hrdinství

Seděl v zákopu a blízké výbuchy hrozily, že z nich ohluchne. Bezejmenný voják po jeho pravici to schytal.
    "Zdravotník!" zařval a kryl si hlavu před sprškou štěrku. Tenhle granát dopadl zatraceně blízko. Raněný zaúpěl. Nebyl čas mu pomáhat, nemohli se s ním vůbec zabývat, to byla práce zdravotníků chabě chráněných rudým křížem na přilbě.
    "Chlapci, konec zábavy, jdeme dopředu," ozval se velitel a chopil se své části výbavy.
    "Do první linie? My?!" vyjekl ten, co mu přezdívali Holčička.
    "Dochází lidi," povzdechl si velitel. "Dopředu cpou všechny, co jim ještě zbyli."
    "Pomřem jako zvířata, jsme jenom žrádlo pro kanóny!"
    "Tak táhni domů!" vyjel na něj velitel.
    Šli by všichni... Ne, nebyla cesta zpět.
   
***

    Jakmile se dostali na určenou pozici, propuklo peklo. Špatně organizované zbytky jednotek se navzájem pletly, každý bojoval sám za sebe - snažil se přežít nebo alespoň vzít s sebou co nejvíce nepřátel. Problém byl v tom, že protivníci taky. Každý tu kašlal na nějaké vyšší cíle, morálku nebo boj za správnou věc. Zemřít v bitvě je sice čestná smrt, většina se však této pocty vzdala a raději šla přes mrtvoly. Střílela do zad, podřezávala, zabíjela odzbrojené... a přežívala.
    Jatka, nic jiného. A daleko od nich si generálové popíjeli kávu a posunovali praporky.
   
***

    Chvíle oddychu. Zdravotníci měli práce nad hlavu, ale nikdo nevěřil, že některý z raněných přežije do chvíle, kdy mají dorazit posily.
    Kněz seděl vedle něj a četl bibli, tři kluci se rozčilovali nad kartami. Byl by to dokonalý obrázek nedělní siesty... kdyby až sem nedoznívaly zvuky dopadajících bomb.
    Známé hřmění nadzvukové stíhačky. Zvedl hlavu.
    "To jsou naši!" zařval někdo a oči všech se obrátily k obloze, kde se klínovitá formace letounů pustila do bombardérů. Jako hejno vos se ze strany černého monstra vyrojila letka nepřátel.
    "Do toho, kluci!" zašeptal velitel s nadějí v hlase.
    Byli tam dole tak vzdálení, jako by se jich úchvatná bitva ani netýkala, jako by byli jen diváci.
    Exploze.
    Ne diváci, cíle.
    "Pozor!" zaječel někdo.
    Po květu ohně a kouře, který vykvetl na nebi, se dolů spustil déšť trosek. Kryli si hlavy, vmáčkli se na dno zákopů a kdo mohl, něco přes sebe přetáhl. Plechové pláty a napjaté maskovací plachty nebyly moc, ale uchránily před nejhorším.
    Kus od nich se zřítil ohořelý trup stíhačky.
    "Naše," řekl jeden z vojáků na pokraji pláče. Druhý mlčel, složil hlavu do dlaní.
   
    ***

    "Dal bych celou tuhle zatracenou válku za ženskou," povzdechl si někdo vzadu.
    "Ty taky myslíš jen na jedno," zachechtal se druhý.
    Třetí si sedl k nim: "Taky bych si dal říct."
    "Tak do toho hoši, můžete se hezky střídat... nebo třeba vám tady Holčička udělá holčičku, když ho poprosíte" pobídl je jiný se smíchem.
    "Ble!" zahlásili ti tři téměř najednou.
    Neměl chuť poslouchat tohle zvedání nálady. Zvedl se a odešel.
   
***

    Měsíc svítil a hvězdy pomrkávaly. Ticho, jen čas od času přerušené vzdáleným zvukem letounu z té výšky téměř bezhlučně brázdícího nebe.
    "Tak daleko," ozval se za ním hlas. Otočil se a uviděl velitele. Postarší muž seděl na kameni a kouřil, vychutnávaje si každý zátah z cigarety. Zadíval se na krabičku. "Tohle mě taky naučili ve válce, tý předchozí... je to svinstvo..." řekl a zašlápl zbytek dokouřené cigarety do země. "Dáš si?" nabídl.
    S díky odmítl. "Nekouřím," dodal pak.
    "Co jsi za chlapa, když ani ve válce nekouříš?" povzdechl si velitel.
    "Sám jste řekl, je to svinstvo."
    "Nemluvil jsem o cigaretách," odvětil muž hořce.
    Pak jen seděli a zírali do zničené krajiny. Mlčky.
   
***

    "Jsou všude kolem," povzdechl si někdo.
    "Hodil by se pámbíčkář, co?" nadhodil pobočník velitele. Smůla, kněz to odnesl předevčírem; nebyl čas ho ani pohřbít - nikoho z těch třiceti. Atmosféra vyhladla až k bodu, kdy většina z nich byla schopná myslet už jen na smrt.
    "Bude zábava, až zjistíš, že židi měli pravdu, co?" uchechtl se někdo na úkor katolíka. Záhrobní humor, ne, to náladu zvednout nemohlo.
    "Nic tam nejni," ozval se ateista a většina přítomných mu souhlasným mručením dala za pravdu.
    "Kdysi jsem četl knihu mýtů a legend, takovou tu obrázkovou pro děti," ozval se jeden mladík, sám skoro ještě dítě, tiše. Rozhovor utichl. "Vždycky se mi tam líbila jedna věc... hodilo by se to, ta o bohu Odinovi a valkýrách, co na ohnivých perutích bojujou v bitvách za stranu, kterou bůh vyvolí k vítězství, o mrtvých bojovnících... tam se prý padlí hrdinové nemusí bát smrti, protože se dostanou do síně slávy, Valhaly..."
    Jeho snění bylo přerušeno hlasem jednoho z vojáků vedle něj: "Jenže my nejsme hrdinové, jsme povolená ztráta v papírech pohlavárů, žrádlo pro kanóny."
    Ten večer už nikdo nepromluvil.
   
***

    Vyslali je s konvojem. Na začátku bylo vše v pořádku - několik obrněných vozidel, spousta zbraní, celkem kolem sta lidí. Úkolem bylo proniknout obloukem kus za bojové pásmo první linie a posílit spojenecké pozice v tamním táboře. Fronta se měla za okamžik přesunout k onomu místu a oni tam chtěli mít své lidi dřív, než se tak stane. Ten průsmyk poblíž tábora byl klíčový, jakmile tam budou protivníci zatlačeni, bude k jejich udržení na místě stačit mnohem menší pozemní síla a bude možno počkat na pomalu se blížící zbytek vlastních posil.
    Tábor posílený o další lidi měl vytáhnout proti nepřátelské základně, o které se počítalo, že z ní budou lidé vysíláni k posílené pozic v bojovém pásmu a ta tak zůstane nechráněná.
    Vypadalo to jako dobrý nápad... vypadalo.
   
***

    Připletli se do spousty bojů - zdálo se, že se někde protrhla přehrada, či že nepřátelé mají tam někde vzadu svou mravenčí královnu neustále produkující další a další.
    Ztratili polovinu konvoje, mnoho lidí i techniky, o zásobách nemluvě. Nakonec jich zbylo kolem patnácti, pěší a v příšerném stavu. Skrývali se, postupovali v noci. Nezbývalo jim nic jiného než pokračovat vpřed, vzadu jim hrozila jistá smrt.
   
***

    Jedné noci dorazili na určené místo a strnuli. Namísto stovek vojáků se před jejich očima rozkládaly zbytky tábora o ne více než třiceti mužích. Velitel tábora se s velitelem příchozích přivítal slovy, která vyjadřovala vše: "Vítejte v pekle."
    Ti lidé tam neměli nejmenší šanci, nepřátelé si s nimi pohrávali tím, že je okázale ignorovali a nechávali je s vědomím, že stačí jediný nálet, aby je smazal z povrchu země. A přitom bylo nepřátelské letiště téměř na dohled, jak frustrující.
   
***

    Nechci vás tady. Založte si tábor dál nebo se zahrabte pod zem, co já vim!
    Ta slova, kterými je velitel tábora vyhodil jim znovu zazněla v uších, když po nočním výbuchu dorazili ze svého dobře ukrytého stanoviště až na dohled kráteru, který po táboře zbyl.
    "Tady," řekl tehdy ještě velitel, a předal jim několik listů papíru. "Nevědí o vás," dodal na rozloučenou a chvíli poté si podepsal rozsudek smrti, když se spojil s velitelstvím a žádal další posily s tím, že původní nedorazily. Holčička zachytil jeho volání; o nich se muž nezmínil, jako by se tam nikdy neobjevili.
   
***

    Byli schovaní, neustále se přesouvali. Pochopili, že posily byly povolané pro ně; muž věděl, co se stane, až se ozve - že bude potrestán. Pomoc nepřišla. Jak se zdálo, zůstala někde tam, kde teď byla první linie. Zůstali sami, patnáct vojáků hluboko v nepřátelském území. Základnu monitorovali téměř denně, spojař občas zaslechl útržky z cizího rádia. Co se týkalo spojenecké armády, zprávy skupinka zachycovala téměř bez problémů, pokud by se ale ozvala, podepsala by si rozsudek smrti. Na živu ji drželo jen to, že o ní nepřátelé nevědí.
    "Vítězíme!" zašeptal velitel nevěřícně. "Držíme frontu, zatlačujeme je, chápete?! Brzo tu budou naši, je to otázka nanejvýš pár týdnů!"
    V rádiu zachrčelo a hlášky o postupu spojeneckých jednotek nahradila úplně jiná řeč.
    "Můj bože," zašeptal Holčička, "oni... chystají se shodit atomovku!"
   
    ***
   
    Byla to otázka hodin. Ani kdyby se ozvali velitelství, jejich lidi by to nestihli. Bomby by byly přesunuty jinam dříve, než by písek stihl vsáknout krvavé skvrny po jedné patnáctičlenné jednotce. Zbývala jediná šance - jejich vlastní bomba ukrytá ve skladu, jehož polohu jim určila mapa od velitele tábora. Věděli, že tam někde je, z podobného brali zásoby.
    Velitel se postavil před ně, ve tváři snad nejvážnější výraz jaký u něj kdy kdo z nich viděl.
    "Řeknu to bez obalu, chlapci. Pokud to odpálí, jsme tu odsouzení k smrti tak jako tak, ale s pomocí týhle krásky," poklepal na plánek - všichni věděli, že mluví o bombě, "je můžeme zastavit dřív, než obrátí poměr sil nebo zaútočí na nějakej civilní cíl. Tu novou mají podle všeho jen jednu a továrna, ve který ji dělali, je dávno srovnaná se zemí našimi kluky, takže dřív než budou moct vyrobit další, bude dávno po válce..."
    "Ale?" ozval se ten mladý klučina nejistým hlasem. Musel vědět, co to znamená, jen tomu nechtěl věřit.
    "My při tom zařveme," odvětil mu velitel nepokrytě. "Je to na vás, kdo do toho jde?"
    "Já ne!" zahřmělo zezadu od mohutného vojáka. "Nehodlám se nechat chytit při tak pitomym pokusu. Víte vůbec, co dělaj se zajatcema?"
    Chvíli bylo ticho. Ano, ten pokus byl šílený, předem odsouzený k neúspěchu.
    Holčička se zvedl, došel k té hromadě svalů a plivl jí do tváře; beze slova.
    Bylo rozhodnuto, mimo toho jednoho šli všichni.
   
***

    Ze skladu šikovně ukrytého pod zemí vytáhli bombu a opatrně ji zkompletovali. Byla těžká, skoro jako váha jejich životů - bude zvláštní, až budou muset obojí odložit. Ve skladu byly i plány základny. Dva vojáci se vydali na pozorování, spojař ve dne v noci zachycoval a nahrával nepřátelská hlášení a tlumočil je veliteli.
    Najednou to bylo tu, nastala ona příhodná chvíle, na kterou čekali. Bezpečnostní opatření na letišti viditelně polevila. Nepřátelé o nich skutečně nevěděli, třebaže okolí bylo pravidelně prohledáváno vrtulníky; až moc pravidelně, nebylo těžké se před nimi ve správný čas ukrýt.
    Holčička to ráno přiletěl se šílenou zprávou: "Posílají paragány a stíhačky, aby odlákali pozornost. Úplně mimo to půjde letadlo s bombou... na hlavní město a..."
    "A?!"
    "A na další dvě největší - mají tři atomovky, ne jednu."
   
***

    Letouny vyrazily a letiště se slušně vylidnilo.
    Jich čtrnáct čekalo asi půl hodiny, než zbytky nepřátelských vojáků vytáhly ven kovovou bednu s tím odporným obsahem. V tu chvíli Holčička ukrytý s aparaturou na pozici naproti zbytku jednotky poslal velitelství zprávu o nepřátelských plánech a následně jim přehrál nejdůležitější nahrané rozhovory. K obhájení činu, který se chystali provést, to muselo stačit.
    Nepřátelé zdroj vysílání zachytili a vyrazili za volavkou.
    Velitel zvedl ruku a mávl směrem vpřed. Začalo to. Stačilo dostat bombu k jedné z nepřátelských a odpálit tím ty jejich.
    Někdo vzadu se tiše modlil.
   
***

    Byli jako štít, který měl zaměstnat zbytky nepřátel a chránit tak velitele s pumou. Věděli, že zemřou, snad proto se hnali jako smršť, odporujíc všem zásadám boje i zdravého rozumu vůbec. Běžel s ostatními, střílel naslepo. Dva z nich nepřátelé dostali, třetí to schytal do nohy, ale i nadále je kryl zezadu... pak i jeho střelba utichla.
    Hnali se dál a najednou si uvědomili, že nejsou sami. Po jejich boku útočila další jednotka v uniformách spojenců - mohlo jich být tak padesát... a všechny to byly ženy. Když vojáci zaujali výhodné pozice, zalehly ženy vedle nich, perfektně s nimi sladěné.
    "Já jsem snad umřel," prohlásil jeden z vojáků nevěřícně, když mu plavé vlasy jedné z nich vlétly do tváře.
    Ohlédl se kolem sebe. "Hej, holky, kde jste se tu vzaly?!"
    Jedna z nich se ušklíbla a nepřátelský voják schytal dávku z její zbraně. "Šéf nás poslal..."
    "Jak?!"
    "Na křídlech," řekla a ukázala na nebe.
    "Paragánky?"
    "Tak nějak," usmála se jejich vůdkyně. "Původně jste nás ani neměli vidět, ale teď už na tom nezáleží. Až odsud všichni odejdeme, můžeme si promluvit o detailech."
    Neřekli jim, že se chystají umřít. Už nebylo možné poslat ty obětavé krásky zpět, měly právo umřít rychle, nevědomy blížícího se konce.
    Velitele bylo možno zahlédnout dole, skupinka plavovlasých tygřic ho bránila vlastními těly, další se míhaly mezi nepřáteli v úchvatném tanci života a smrti. Bylo to šílené; kosily vojáky vyzbrojené samopaly jen za pomoci nožů.
    Natáhl se pro další zásobník. Podala mu ho hebká ruka. Žena se k němu přitiskla tělo na tělo; voněla zvláštním parfémem, snad pryskyřicí. Ta vůně v něm vyvolávala představu hor, lesů a lovu, časů tak dávno minulých, míst, která na poničené Zemi snad už ani nejsou. Žena, krásná a voňavá - ne jako oni, vojáci kolem nichž vzduch téměř houstl zápachem propocených uniforem. Na chvíli by byl ochoten uvěřit, že má jen halucinace.
    Jedna z posledních stíhaček vzlétla, aby se v ohlušující explozi rozlétla na kusy.
    "Prchat z bitvy je zbabělé," ušklíbla se, "žádný hrdina, jen krysa opouští potápějící se loď."
    Nerozuměl, co se s letounem mohlo ve vzduchu střetnout, nic neviděl. Snad ho sundala některá z nich?
    "Vy máte bazuky?" zeptal se.
    "Máme křídla," zasmála se žena zvonivým smíchem.
    Nakonec většinu nepřátel dostali a zbytek se vzdal, to byla dobrá věc - znamenala, že nemusí umřít, stačí atomovku zneškodnit nebo alespoň uhlídat. Dalším zázrakem bylo, že z vojáků zůstalo naživu celých deset. V takový výsledek ani nedoufali.
    Špatná zpráva přišla s velitelovým zaúpěním. Bomba byla jen jedna.
    "Najdu je, dejte mi pár hodin," ozval se raněný spojař podpíraný ženou, která mu zachránila život. Jeho ruce se třásly, věděl, že udělal chybu, snad přeslechl kus zprávy, kdo ví.
   
***

    Ukázalo se, že nepřátelé nestihli podat hlášení o útoku na základnu. Proti léčce ze strany zajatců se banda vojáků pojistila krutě - odzbrojení muži zemřeli rychle, s kulkou v čele. Nebyl čas na svědomí, jediná chybička mohla zničit vše, čeho dosud dosáhli.
    Výsledky spojařova úsilí se dostavily během půl hodiny: "Budou přes nás přelétávat v těsné formaci a čekají, že se k nim letadlo z téhle základny přidá. Rozdělit se mají asi padesát kilometrů na jih odsud. Když to... tuhle jejich věc... odpálíme včas, vezmeme všechny tři bomby naráz."
    Voják se zadíval na Holčičku: "Nemusí to vyjít."
    Velitel umlčel spojaře, který se chystal odpovědět. "Nemáme jinou šanci. A i když je to otázka vteřin, tahle věc má takovou sílu, aby to při letu nízko odpálila i pár kilometrů daleko. Budeme sázet hříbky," ušklíbl se s notnou dávkou černého humoru.
   
***

    Hodiny se vlekly. Čekali na smrt, pumu připevněnou na povrchu nepřátelské atomové bomby, to vše ještě obložené výbušninou, kterou našli ve skladech. Muselo to vyjít. Holčička vše neustále monitoroval, několik žen radistek zaujalo pozice u nepřátelských zařízení a pomáhaly spojaři v jeho úsilí.
    Nikdo nemluvil. Čas plynul, až to začalo být nesnesitelné. Pak se to stalo. Jeden voják se ženou se na sebe podívali a ruku v ruce odešli do krytu. Další a další, povzbuzeni jejich příkladem, je následovali.
    "Půjdeme taky?" navrhla žena vedle něj.
    Chvíli váhal, měl tam daleko rodinu. Pak přikývl; už na tom nezáleželo, tak proč nezemřít šťastný?
    "Jak se jmenuješ?" zeptal se jí, když ji zbavil helmy a na deku rozprostřel zlatou záplavu jejích kadeří.
    "Záleží na tom?" odvětila otázkou a pomohla mu z oděvu.
    "Ne, ale..."
    "Gudrun," zašeptala a přehoupla se nad něj. Pak už nebyl čas na mluvení. S každou minutou se blížila chvíle, kdy letiště zmizí z povrchu a oni s ním. Měli tak málo času... tak strašlivě málo.
    Milovali se rychle a tiše. Naléhavě, snad chtěli zaplašit smrt.
    Pak se vrátili zpět na své pozice.
   
***

    Už byla na dohled; velká černá monstra - jako černé slepice ukrývající v sobě vejce baziliška.
    "Pozor!" zařval voják kus od něj a kryl se před palbou jdoucí z nepředpokládaného směru.
    Nepřátelé viděli, že s letištěm není něco v pořádku a i když jim byly předkládány falešné hlášky, všimli si podivné věci uprostřed rozjezdové dráhy pro letadla. Pak pochopili a skropili zemi deštěm kulek. Kolosy se začaly obracet, zatímco se do likvidace odbojné skupinky zapojily i další stroje. Velitel byl u bomby v bezpečí. Nepřátelé pochopili, že ta věc tam je jejich bomba, nemohli si dovolit útok na runway, tak jen proudem kulek zryli zemi tam, kde mezi budovami viděli schovávající se lidská těla. Obě strany věděly, že zemřou... a obě se stále ještě snažily o něco marného, zbytečného. Snad o hrdinství?
   
***

    Skočil mezi kovové kontejnery, aby se kryl. Ne, nebyl dost rychlý. Několik kulek se mu zarylo do těla. Padl na zem. Chvíli ho ochromovala šílená bolest, pak vše jako by odvanulo. Zbyl je podivný pocit. Šok, uvědomil si. Žena ho táhla do úkrytu, její vůně ho doháněla k šílenství.
    Velitel nedal bombami těhotným strojům šanci uniknout. Přišla exploze, pak vše zalilo bílé světlo. Zaúpěl a pokoušel si před ním krýt oči. Vše kolem se řítilo. Hluk mu snad protrhl bubínky, ale proti hrůze, kterou zažíval, to byla jen maličkost. Jeho kůže byla sežehnuta na uhel, vlna mu rvala maso od kostí. Jen chvilku. Na polozbořené zdi se otiskl šedý stín.
   
***

    "Otevři oči," slyšel.
    Udělal to. Záře zůstala, jen se zakalila šedobílou masou zvířeného prachu, rachot nahradilo smrtící ticho. Byli uprostřed hřibu.
    Natáhl ruku potřísněnou krví. Jedna kapka jen tak tak skápnout. Neskanula, vše jako by zatuhlo v tom jediném okamžiku. "Co to...?!" nerozuměl, jak může ještě žít.
    "Čas se zastavil, jen na okamžik," řekl ženský hlas. Žena byla zalitá mléčným světlem, záře kolem ní tvořila velké perutě.
    "Záříš," zasípal.
    Máchla křídly. "Já vím."
    "Proč?"
    "Jsem valkýra, všechny jsme."
    "Proč?"
    "Opakuješ se."
    "Můžu si to dovolit, umírám."
    "Ne, už dávno jsi mrtvý."
    "Tak co tu..."
    "Čekáme... ještě rok a můžeme jít."
    Chvíle ticha, nevěděl, co říci.
    "Vaše strana měla vyhrát, ale my smíme jen pomáhat, nemohly jsme za vás vyhrát válku, smíme jen pomoci hrdinům." Ohlédla se na své družky. "Rok uplynul, jdeme."
    "Kam?"
    Vzala ho za ruku a vedla pryč.
    "Do Valhaly přece..."
   
    _______________________________________________________
   
    * Dva roky po sebevražedném útoku a zneškodnění nejsilnější nepřátelské zbraně byla jednotka bezejmenných vojáků prohlášena národními hrdiny im memoriam za hlavní zásluhy v ukončení války.