Brána do Egypta
Literatura > Povídky > Vidoucí 2003
| 31. 12. 2003 18:18:40 | autor:
Jsme v Egyptě. Pouští, k nedaleké pyramidě míří karavana. Je to výprava několika profesorů zabývajících se egyptologií a pár jejich nejlepších studentů. Jedou si prohlédnout pyramidu a také odhalit její tajemství.
Karavana zastavila a všichni slézají z velbloudů. "To je dost!" vzdychla mladá dívka. "Jsem po cestě úplně rozlámaná." "Budeš si muset zvyknout!" škádlivě opáčil vysoký, urostlý mladík. Dívka na něj upřela rozzlobený pohled. "Hleď si svýho!" odsekla mu naštvaně a otočila se k chlapci zády. "Adriana je dneska nějak naštvaná" pronesl Thomas tiše. "Bratři to mají vždycky těžký". "Ale sestry ještě těžší" řekla Adriana, která Thomase zaslechla. "A už hlavně pojďte". Všichni už šli k pyramidě. Celá výprava vešla do tmavé chodby v pyramidě. Ovanul je nepříjemný chlad a ztuchlina. "Ze začátku bude svítit elektrické světlo, ale pak budete muset rozsvítit své baterky" zavolal na ně profesor, který celou výpravu vedl. "Následujte mne" řekl ještě a celá skupina se dala na pochod vstříc objevům a dobrodružstvím. "Zajímalo by mě , jestli něco zajímavého najdeme" řekl Thomas. "Hele, támhle už končí osvětlení. Máte všichni baterky?" "Jasně" odpověděla Adriana a upřela svůj pohled na bratra. "Ty také Michaeli?" Michael vytáhl velkou baterku. "Fajn" pravil Thomas, "Tak jdeme".
Brzy vešli do tmy. Jejich baterky jasně ozařovaly kamenné stěny chodeb. Adriana, Michael a Thomas šli na konci výpravy a každou chvíli se zastavovali, aby si něco prohlédli. "Podívejte!" vykřikl náhle Michael. "Tady ve stěně je nějaký znak" ukazoval baterkou na stěnu, kde se skutečné rýsoval podivný obrazec. "Hlavně na to nesahej!" řekla Adriana a měla se k odchodu. "Jsi strašpytel" zasmál se Michaela prohlížel si znak. Adriana se naštvala. "Nikdy si neslyšel o takových znacích? Můžeš tím třeba něco spustit!" "Prosím tě," utrousil uštěpačně Thomas, "co by se mohlo tak stát?" Adriana se na něj rozzlobeně podívala. "Dobrá, dělejte si co chcete!" Otočila se na podpatku a zamířila směrem, kde zmizela výprava. "Být váma, tak bych raději šla, nebo se ztratíte" křikla ještě přes rameno. Mladíci se na sebe rozpačitě podívali. "Počkej!" zakřičel Thomas. Dívka se zastavila. Z jejich modrých očí stále ještě sršely blesky. Všichni tři se rozběhli chodbou, ale skupinu stále ještě neviděli ani neslyšeli. Brzy doběhli na rozcestí. Setkávaly se tu tři chodby, ale ani jedna z nich nenasvědčovala tomu, že by zde mohla jejich skupina projít. "A je to v háji!" ulevila si Adriana "Neříkala jsem vám to?!" Thomas pohlédl na Michaela, který řekl "Myslím, že bychom měli jít tudy. Odsud jsme přišli, támhle je sever. Určitě tudy" a ukázal na jednu z chodeb. Michael měl vždy smysl pro orientaci a tak nikdo nepochyboval, že mají jít tam, kam ukázal. Thomas vyndal kompas a potvrdil Michaelova slova. "Támhle je skutečně sever. Nejspíš tam máme opravdu jít" Vydali se tmavou chodbou, která byla o hodně užší než ta, kterou sem přišli. Museli jít opravdu velice opatrně. Stěny byly jen málo opracované a strop někdy nízký tak, že museli jít dlouho v předklonu. "Nevím, jestli jsme správně" řekla Adriana. "Taky nevím" odpověděl zamyšleně Michael a přejel baterkou stěny. Náhle se něco ve světle zablesklo a trojice si všimla velké desky vykládané drahokamy, která byla zapuštěna v neopracované stěně. "Jéjé" vykřikl Thomas a Adriana zároveň. "Co je to?" Michael k desce přistoupil a přejel rukou přes třpytivé drahokamy. Náhle se však něco stalo. Všechny tři vyzdvihl obrovský vzdušný vír, všechno se rozmazalo v jednu barevnou šmouhu a oni cítili, že je vír někam vtahuje. Náhle vír utichl a všichni tři ke svému údivu zjistili, že se nacházejí v písečné poušti. "Kde to jsme?" zašeptala vystrašeně Adriana a rozhlédla se kolem. Náhle vypískla, až oba chlapci nadskočili. "Koukejte támhle!" vykřikla a rukou ukazovala kamsi k obzoru. Mladíci tím směrem pohlédli a uviděli, jak se k nim blíží obrovský pískový mrak. "Nejspíš sem jede nějaká karavana" řekl Thomas a clonil si rukou oči. Trojice napjatě mrak pozorovala a zjistila, že se opravdu blíží. "Je to kůň s nějakým jezcem" řekl Michael. Tvor i s jezdcem se k nim přiblížil natolik, že si museli nevšimnout, že to není kůň ale podivné stvoření, které nikdy neviděli. Zvíře mělo trup a nohy jako kůň, ale krk a hlava připomínaly nějakého ptáka s velkým zobákem a kulatýma žlutýma očima. Ze zvířete seskočila ženská postava, zahalená do dlouhého černého pláště. Všichni tři vylekaně ustoupili, když zjistili jaká je to divná bytost. Byla to žena, nebo kočka? Postava s elegantním krkem se přiblížila a řekla: "Co tady děláte?" Nikdo se nezmohl na odpověď, protože si celá skupinka jen v údivu prohlížela tuto štíhlou, vysokou postavu s kočičí hlavou a ocasem. Bytost měla na sobě volné černé šaty, přes které byl od ramen přehozen černý sametový plášť se zlatou sponou. Žena - kočka k nim natáhla štíhlou, snědou ruku a zopakovala otázku "Co tady děláte?" "Kdo jsi?" vykoktal Michael místo odpovědi. "Mavi. Dcera pána Kočičího lidu." Trojice jen vytřeštila oči. Mavi pokračovala: "Kde jste se tu vzali? Vy nejste z tohoto světa. Přišli jste branou?" Přelétla trojici pohledem. "Tak co, odpovíte mi? "Asi jsme sem přišli branou" blekotal zmateně Thomas. "Otevřeli jsme takovou desku v pyramidě..." Adriana šťouchla do přítele loktem. Nebylo vhodné všechno vyžvanit. Nikdo z nich neměl ani páru o tom, kde se nacházejí a zdali mohou Mavi důvěřovat. Z mlčení je vyrušila Mavi. "Lituju" řekla, "budu vás muset vzít s sebou. Nemůžou se nám tady pohybovat špioni. "Ale..." vyhrkl Michael. Ale Thomas ho zarazil. "Uvidíme" zašeptal potichu "Co se bude dít zajímavého." Mavi přivřela oči, vztáhla ruce před sebe a zašeptala několik slov. Znělo to jako zaklínadlo. A taky ano. Vedle podivného zvířete se objevili tři další. Mavi pokynula rukou a trojice pochopila, že si má na zvířata nasednout. S obtížemi a strachem se vyškrábala do kožešinových sedel. Mavi jen luskla prsty a uzdy všech zvířat ji poslušně vletěly do rukou. Trojice byla jejími zajatci. Zvířata se rozjela. Tryskem ujížděla pouští. Brzy stanula před vysokými, pevnými hradbami. Pevnost krále koček, neboli mého otce pána Kočky" pravila hrdě Mavi.
Ve městě byl čilý ruch. Všude pobíhala tato kočičí stvoření a občas se mezi nimi mihly postavy spíše drobných lidí, podobných trpaslíkům. "Marulové" mávla k nim rukou Mavi. "Jejich vládkyní je nesmrtelná Marula" praprateta mého otce. Marulové jsou přátelský rod. Projížděli širokými ulicemi, všude byli výstavné domy a tak trojoce jen udiveně zírala. Náhle zastavili před mohutnými vraty, zasazenými ve vysoké zdi, na které obcházely hlídky. Mavi zatleskala a vrata se neslyšně otevřela. Projeli úzkým průjezdem na rozlehlé nádvoří, uprostřed jenž stála obrovská socha boha Re. Seskočili se zvířat. "Co je to?" řekl Michael mávl rukou směrem k soše, která trochu naháněla hrůzu. Mavi se soše poklonila a pak trojici pokynula, aby šla za ní. Všichni tři ji vyplašeně následovali, zatímco si je kočičí lidé zvědavě prohlíželi. Mavi je vedla rozlehlým dvorem, procházeli nádhernými síněmi s úzkými chodbičkami, které místnosti různě spojovali. Brzy ztratili orientaci, což bylo možná účelem, ale nakonec vešli do obrovského sálu, většího než jaké zatím viděli. Sloup podpíral mramorové sloupky, kolem bylo množství honosných soch různých bohů. Na konci sálu stála obrovitá socha bohyně Bastet u jejíž nohou stál kamenný trůn. "Vyčkejte na příchod mého otce" zašeptala Mavi a někam zmizela. Trojice si zatím vše zvědavě prohlížela. "A, tady jsou" ozvalo se najednou za nimi, až všichni tři nadskočili. Vedle kamenného trůnu stál vysoký muž - kocour, rukou se elegantně opíral o velké opěradlo, zatímco kolem úzkých úst mu pohrával záludný úsměv. Nebylo pochyb, že je to pan Kočka, vládce kočičího lidu. Kočičí muž byl velmi podobný své dceři. Měl tytéž jasně zelené oči i stejnou štíhlou postavu. Z ramen mu splýval černý kožešinový plášť, který z velké části zakrýval dlouhý, temně modrý šat, též velmi podobný tomu, jaký nosila Mavi. Hlavu mu zdobila zlatá, podivná koruna, která se matně leskla. K ní se úžasné hodil krátký, drahokamy vykládaný mečík, pověšený na stejně lesknoucím se zdobeném řetěze. Vládce znovu promluvil: "Co tady děláte?" Tvrdě se na trojici podíval. "My sami nevíme" zakoktal Michaela pohlížel na ostatní. "Nevíme, jak jsme se sem dostali" přisvědčila Adriana. "A ani nevíme, kde vlastně sme". Vladař se zamračil "Nevíte! Špioni a nevědí , kde jsou a jak se sem dostali!" "My nejsme špioni!" zvolal rozhněvaně Thomas. Pan Kočka na něj ledově pohlédl a pak zatleskal. Objevili se dva ozbrojenci. "Odveďte je!" poručil "Třeba si vzpomenou". Chlapce zavřeli do nevelké místnosti se dvěmi okny. Adrianu odvlekli jinam a oba chlapci o ní měli velkou starost. Rozhlédli se po místnosti. Byla velmi ponurá. U jedné stěny stálo široké dvojlůžko a malý stolek. Naproti jen truhla a soška boha Re a bohyně Bastet. V rohu místnosti se nacházela do kamen vytesaná, větší nádoba, na jejímž okraji stál obrovský keramický džbán po okraj plný vody. "Co teď?" vydechl Michael. "Jsme v tom až po uši" "To jo!" zabručel Thomas a znaveně usedl na lůžko. "Je to tu hnusný. Takový strašidelný" zatřásl se Michael a vyděšeně se rozhlížel po pokoji. "Máš pravdu" odvětil Thomas. "Zvlášť ty sochy mi nahánějí strach. Michael prošel k oknu. Venku byl malý dvůr, na kterém pobíhali s hrozným křikem ptáci, podobní slepicím. Dvorek byl ze všech stran obehnán domem, jen dole byl úzký průjezd, zřejmě na jiný dvůr. Průjezdem vešla na dvorek kočičí žena a začala ptákům rozhazovat zrní. Přitom mumlala podivná slova, která zněla jako modlitba. Michael jí pobaveně pozoroval. "Je to podivná země" pravil zamyšleně. "Musíme zjistit, kde to jsme, co ty na to?" Obrátil se na zamračeného Thomase. "Nevím" odvětil Thomas. "Měli bychom jim říct kde jsme se tu vzali. Jinak nás tu budou držet do nekonečna!"
V zámku zarachotil klíč dveře se se skřípotem otevřely. Do místnosti vstoupil kočičí muž, držící v jedné ruce proutěný košík a v druhé olejovou lampu. Beze slova vyndal z koše misku placek a láhev podivného nápoje a poté na stůl postavil také olejovou lampu. Nakonec něco zamumlal a vyšel z pokoje. V zámku opět zarachotil klíč a pak už bylo ticho. Michael se vrhl ke stolu. "Mám hlad jako vlk!" "Počkej, počkej!" uklidňoval ho Thomas. "Třeba je to otrávený. Máme to jíst?" Michael se zasmál "Proč? Přece z nás chtěj něco vytáhnout! A ne nás otrávit! Byli by blbí, mysli trochu!" "Právě, že myslim" usmál se Thomas. "Musíme být opatrní. Nevíme co to je za tvory" Michael se chopil placky a hladově se do ní zakousl. "Hmmm, je to ale dobrota!" Thomas se musel zasmát. "Hltáš jako vlk, co tejden nežral!" "Hele, co to je?" Thomas ukazoval na láhev, v níž byla podivně zelená tekutina. "Co já vím!" pokrčil rameny Michael. "Hlavně, že to snad půjde pít" "To nikdy nevíš!" zasmál se Thomas. Oběma se hned zvedla nálada. Na poličce nalezli dva pohárky a tak teď usrkávali zelenou tekutinu. "Brrr! To má divnou chuť!" otřásl se Thomas. Oba se docela bavili a ani si nevšimli, že už se v pokoji začíná šeřit. Plamínek olejové lampy vesele plápolal a maloval po zdech roztodivné stíny. Náhle se Michael chytl Thomase za ruku. "Podívej se na tu sochu Bastet!" Socha působila velice strašidelně. Její oči ze zeleného kamene se podivně leskly, jak se v nich odráželo světlo lampy. Zbytek těla, který byl vyroben z černého kamene, se ve tmě ztrácel. Mladíci tak měli pocit, jako by socha ožila. "Vypadá jako netvor" zakoktal Michael" "Jak živá kočka, která na nás číhá" "To jo" odpověděl Thomas. "Ale nebudeme si jí všímat. Socha ožít nemůže" "Nezakřikni to!" okřikl ho Michael a vystrašeně na sochu pohlédl. "Neblbni!" řekl Thomas a prošel k oknu. Naproti byla většinou tma, jen v jednom okně mihotavě blikalo světlo."Hele" řekl Thomas rozvážně. "Co když tam někde je Adriana?" "Tak na ní zavoláme!" vyhrkl Michael a chytil přítele za rameno. "Prosím tě" pravil však Thomas. "Jseš blázen - volat? Vždyť by nás slyšeli!" "Co teda chceš dělat?" řekl na to Michael. Thomas mlčky ukázal na lampu. Michael ale stále nechápal. Thomas se zasmál. "budeme posílat morseovku. Tu určitě neznaj". Chlapci tedy vzali lampu a ubrousek, který dostali spolu s večeří. Začali vysílat stále jen "Halo, halo" Náhle se však v protějším okně objevili signály. "Kluci, jste to vy? Jste v pořádku? Já se mám docela dobře." Chlapci nadšeně vykřikli a vyslali další. "Ahoj Adriano! Jsme v pořádku. Není to tu nejhorší." Adriana jim brzy odpověděla: "Musíme ji zítra říct, odkud jsme. Ale raději končím. Dobrou noc." "Dobrou!" odpověděli oba chlapci a zhluboka si oddechli. Adriana je v pořádku. Sfoukli lampu a s lehkým srdcem ulehli. Zítra se to již nějak vysvětlí! Druhý den ráno znovu všechny tři přivedli před vladaře. Michael, Thomas i Adriana stále přemýšleli, jak to vše mají vysvětlit. Stejně jako včera i dnes na vládce chvíli čekali a stejně nečekaně se zase objevil. Pan Kočka se na trojici tvrdě podíval: "Tak, co? Už nám něco odpovíte?" Thomas si odkašlal a nervózně pohlédl na Michaela a Adrianu. Pak se vládci obratně uklonil. "Promiňte vladaři. Nechtěli jsme vás rozhněvat tím, že jsme vám dlouho neodpovídali. Sami si to však nemůžeme vysvětlit." Thomas se na chvíli odmlčel a znovu se ohlédl na ostatní. "Dobrá, pokusím se to tedy vylíčit." "Tak povídej!" odvětil vladař, "poslouchám." Thomas se tedy dal do vyprávění. Michael i Adriana mu každou chvíli skákali do řeči a připomínali různé události. Když Thomas domluvil, nastalo hrobové ticho. Všichni tři se váhavě dívali na pana Kočku, který, jak bylo vidět, byl nemálo překvapen. "Dobře!" řekl vladař "Dobře, věřím vám. Prosím vás za odpuštění. Staňte se mými hosty. Trojka pohostinství s radostí přijala. Dohodli se, že jsi teď prohlédnou město. Mavi jim nabídla doprovod a ještě několikrát se jim omluvila za své podezřívaní. Vyšli znovu na velké nádvoří, kde stála socha boha Re. Mavi se soše poklonila. "Uznávají asi boha Re" zamumlala Adriana. Kočičí žena se po chvíli od sochy odvrátila a řekla: "Bůh Re je mocný! Nejmocnější ze všech bohů" Trojice mlčky přikývla. Mavi zase zašeptala pár podivných slov a hned nato se zde objevili tři štíhlí tvoři se stříbrnými šupinami, které se na slunci třpytivě leskly. Byla to podivná zvířata, která vypadala trochu jako draci a trochu jako dinosauři a nebo také něco mezi tím (jak se později vyjádřil Michael). Znovu na tvory nasedli a vydali se z brány do města. I teď celým městem pobíhali kočičí tvorově a Marulové. "Podívejte!" vykřikla náhle Adriana a ukazovala na podivného kočičího muže šedé barvy, který vážně kráčel ulicí. Byl to již starší muž, oblečený do modrého hábitu popsaného zlatými hieroglyfy. "To je mág. Nejmocnější čaroděj v širém kraji" řekla Mavi a poklonila se starci. "Dobrý den, mistře" "I tobě" pravil chraplavě mág "Ať už při tobě mocná Bastet a chytrý Re stojí" Mavi se znova poklonila a pobídla zvíře ke klusu. Jsme ve světě kouzel, zasmála se Adriana a ostatní se k ní přidali. Brzy zase přijeli do hradu. Mavi je provedla celým hradem i přilehlými zahradami "A teď se pojďte podívat na mého mazlíčka "Přišli na malý palouček mezi ovocnými stromy, kde byl přivázán obrovitý had s býčí hlavou. Adriana udiveně vypískla a had na ni upřel obrovské, jasně žluté oči. "Jmenuje se Io" řekla radostně Mavi a pohladila hada po hlavě. "Jen pojďte" vyzvala je a potom zašeptala pár slov hadovi. Trojice ji váhavě následovala. "Jen si ho pohlaďte, nic vám neudělá, když já nebudu chtít" řekla pyšně, ale hned se zasmála. Jejich zábavu přerušila kočičí žena. "Mám vám oznámit, má paní, že přijel váš bratránek Lamudan. "Lamudan?" zeptala se rozesmátá Mavi. Žena přikývla. "Tak hned jsem tam. To si užijeme legrace" obrátila se Mavi na trojku. "Můj bratránek je hrozný blázen. Ale pššt!"
Čtveřice prošla zahradou zpátky na nádvoří. Mavi se náhle rozběhla k postavě zahalené do zářivě zeleného pláště a už z dálky křičela: "Lamudene, Lamudene, už jsem tady!" Postava se otočila. Thomas, Michael a Adriana udiveně nadskočili. "Šavlozubý tygr" zašeptala udiveně Adriana. Michael do sestry strčil. "Pšt, chováš se jak blázen" "Chovej se zdvořile" zašeptal a naznačil, aby o trochu ustoupila. Adriana si bratra změřila naštvaným pohledem. "Sám se chováš jak blázen" odsekla. "A proč ustupovat do pozadí?" Michael jen mávl rukou a upřene se zadíval na Lamudana, který opravdu vypadal podivně. Ve tváři měl podivný přihlouplý výraz. Jeho oblečení bylo ještě podivnější. Přes kanárkově žlutý, zvláštní oblek měl přehozen zářivě zelený plášť, sepnutý zlatou sponou, která se na slunci leskla až oči přecházely. Adriana se začala smát. "Vypadá jako ty" ukázala na bratra. "Má stejně přihlouplý výraz." Málem by došlo k hádce, kdyby na ně Mavi nezavolala. Váhavě k ní přišli a Mavi je Lamundanovi představila. Trojka se mírně poklonila a stále si šavlozubého tvora udiveně prohlížela. I Lamundan si je se zvědavostí prohlížel. Mavi rozpačité mlčení přerušila: "Lamudane, tady můj sluha tě dovede do tvých komnat." Ukázala ke kočičímu muži, který nervózně přešlapoval poblíž. Sluha odvedl Lamundana a Mavi se otočila k trojici: "Běžte do svých komnat. Služka vás tam zavede a potom se půjdeme ještě projít. Po nějaké době se opět setkali na nádvoří. Adraiana, Michael a Thomas se nadšeně bavili. "Ty naše pokoje jsou skvělé" řekla blaženě Adriana. "To jo" přitakal Thomas "Když máme každý dvě místnosti!" "Jo a s výhledem na město" vyhrkl nadšeně Michael. Mavi je potěšeně pozorovala. "Co si proboha mysleli?" pomyslila si "Když to jsou obyčejné pokoje pro hosty". Mavi kývla na Lamudana. "Pomalu půjdeme,ne?" zeptala se ho a otočila se na bavící se trojici. "Hej, jdeme!" Celá pětice, v doprovodu dvou slonů, se vydala malými vrátky do parku, který jim Mavi zapomněla dopoledne ukázat. Trojice obdivovala různé tvory, kteří se proháněli v parku a také Mavi jim vše možné ukazovala. I Lamudan i tam něco prohodil a Adriana se musela v jednom kuse smát. "Mavi" pronesl Thomas "řekneš nám něco o této zemi? Vůbec nic o ní nevíme." Mavi se zamyslela. "No nevím" řekla rozvážně a pohlédla na bratránka. Ten se jen zakřenil. "Ano Mavi, řekni nám něco!" škemrala Adriana a šťouchla loktem do bratra, aby také něco řekl. "Musíš nám něco říct!" vyhrkl Michael a upřel na Mavi tázavý pohled. "No, dobrá" odpověděla Mavi a pohlédla tázavě na Lamudana, který kopal nohou do velkého kamene u cesty a vůbec jim nevěnoval pozornost. "Tak tedy kdysi dávno," začala tiše Mavi "před mnoha tisíci lety se sem do těchto krajin dostal kočičí vládce Ahmontep I. Přivedl jsem všechen svůj lid - kočičí lid. Dostali se sem stejně jako vy - bránou, kterou Ahmontepovi ukázala bohyně Bastet. Ano, bohyně Bastet byla vždy ochránkyně kočičího lidu, a proto ji také dodnes uctíváme." Mavi se na chvíli odmlčela a pohlédla na trojici, která hltala každé její slovo. Ahmontepův lid zde zakládal osady, města a hlavně byla postavena pevnost vládce kočičího lidu. Jednoho dne se do této země však dostal rod Šakalů. Přivedl jsem spoustu dalších rodů, například Maruly. Šakali začali stavět své osady, města a pevnosti. Tak zde vedle sebe žily dva rody. Kočičí lid a rod Šakalů. Jenomže šakalí vladař začal zabírat i naše území, vedl proti nám válečná tažení a snažil se nás podmanit. Dva rody se staly nepřáteli. A to jsme dodnes" ukončila vyprávění Mavi a usmála se. "Zajímavé dějiny, co?"
"Vy tady válčíte se Šakaly?" zvolal Michael. Mavi přikývla. "Jo, třeba teď nám zase hrozí válka. Před měsícem vypálili jednu z našich vesnic." "To je strašné" otřásla se Adriana a rozhlédla se kolem, jako by očekávala útok Šakalů. "Mavi" řekl zamyšleně Thomas. "My jsme se sem tedy dostali tou bránou, která odděluje tyto dva světy?" " Ano" souhlasila Mavi. " Ale nevím, jak jste to provedli. Hlídá ji totiž mocná Bastet." "Vy uctíváte Bastet a boha Re. Koho uctívají Šakali?" řekla Adriana a pohlédla zvědavě na Mavi, která odpověděla: "Uctívají boha Anubise a Sutecha." Trojka se na sebe podívala a nevěděla, co si o tom mají myslet. Jsou v zemi plné kouzel a magie, dějí se tu podivné věci a oni vůbec nevědí, kde se tu vzali. Procházeli dál parkem a stále se zaníceně bavili. Náhle zaslechli křik. Utíkal k nim jeden ze sluhů. "Má paní, má paní!" křičel už zdálky a vypadal velice zoufale. "Váš otec vás volá!" vyhrkl sotva popadajíc dech. Mavi se rychle vracela zahradou na nádvoří, kde ji vladař očekával. "Mavi!" volal pan Kočka, sotva ji uviděl. "Šakali vtrhli do země. Jejich vojsko se blíží" Byl to blesk z čistého nebe. Mavi se zapotácela, ale hned se vzpamatovala. "Osedlej mi drinorixe!" křičela na ozbrojence, který právě přiběhl. "Ne, Mavi" pravil klidně vladař. "Ty nikam nepůjdeš!" Pak se otočil na ozbrojence: "Vojsko připraveno? Připravte mi mého drinorixe. A rychle!" Trojice vytřeštěně zírala, co se proboha děje. Vládce promluvil na Lamudana: "Lamudane, jeď a zburcuj rod Šavlozubých tygrů. Postavte vojsko a táhněte k oáze Kvate-aštar. Tam se nám je musí podařit zdržet!" Lamudan se rozběhl pro svého kočího, aby připravil vůz na cestu. Po cestě několikrát upadl, že se trojka musela ušklíbnout. Hned na to na nádvoží přišel ozbrojený muž, který vypadal jako nějaký šlechtic. Měl na sobě lesklou zbroj, v ruce držel obrovský kulatý štít a druhou rukou svíral zlatou uzdu podivného tvora. "A, to jsi ty Oberone!" vykřikl nadšeně pan Kočka. "Mám pro tebe úkol. Dojeď ke knížeti Elionanovi a řekni mu, ať přijede s posilou. Dále popros o posily Marulu" drmolil rychle vladař a konečně pohlédl na Mavi. "Ty zůstaneš v pevnosti" řekl "Dám ti pro jistotu pár bojovníků. My prostě musíme Anubisovo vojsko porazit!" Po těchto slovech se otočil a vážným krokem zamířil přes nádvoří k paláci. "Otec se jde nejspíš modlit do chrámu" řekla tiše Mavi. "Mág už Bastet a boha Re prosí dlouho" Nastalo rozpačité ticho. Trojice nevěděla, co má dělat. "No nic, zůstaneme v pevnosti" přerušila ticho Mavi a pokusila se o úsměv. Slunce pomalu klesalo k západu a vše barvilo do zlata. Na nádvoří se počaly rýsovat dlouhé stíny. Mavi pohlédla na ohnivý kotouč slunce. "Slunce je krvavé. Věští neštěstí" řekla a pokynula trojici, aby je následovala. Prošli hradem na velký balkón s výhledem na město. Pod nimi se šikovalo vojsko. Doléhal k nim křik a řinčení zbraní. Po chvíli Mavi pravila: "Půjdu už do svých komnat. Kdyby jste něco potřebovali, zavolejte někoho ze sluhů. Ti mi už vzkaz vyřídí." Mavi se otočila a kvapně zmizela v chodbě. Trojice ještě chvíli pozorovala zapadající slunce, a pak také vešla do chodby, ve které již panovalo šero. Brzy narazila na služku a ta je dovedla k jejím komnatám. "Tak ahoj, kluci" tekla Adriana a zamířila ke svému pokoji. I oba chlapci vešli do svého pokoje. Okny sem pronikalo poslední sluneční světlo a v pokoji se rozhostila tma. Michael rozsvítil lampu, která stála na stole. Asi za půl hodiny jim služebná přinesla jídlo a chlapci se do něj hltavě pustili. "Už jdem spát, ne?" řekl spokojeně Michael a smetl ze stolu poslední drobky. Oba se uvelebili na měkké pohovce a za chvíli už spali. Probudilo je hlasité zaklepání na dveře. Chlapci prudce vyskočili a vrhli se ke dveřím. Thomas je otevřel a křikl na muže, který šel po chodbě: "Co je? Vždyť je noc!" "Je poplach" řekl muž a zase chvátal pryč. Thomas se podíval na Michaela: "Pojď za Adrianou." Proběhli dlouhou chodbou a zaklepali na dveře pokoje, ve kterém spala Adriana. Sotva dívka otevřela, už ji oba zasypávali otázkami "Nevíš, proč ten poplach?" vyhrkl Michael, ale Adriana ho mlčky vzala za ruku a provedla ho celým pokojem k oknu. "Páni!" hvízdl udiveně Michael a ustoupil, aby se mohl podívat i Thomas. Z pokoje bylo vidět daleko za hradby, kde panoval čilý ruch. "Město je v obležení" vydechl Thomas. Hradby byly hned pod palácem, a tak bylo vidět ve světle pochodní několik bojovníků, kteří pobíhali sem a tam. Zřejmě se chystali k útoku. "Není jich moc" konstatoval Michael. "Ale, to stačí!" vykřikla zoufale Adriana. "Tady v pevnosti je jen málo vojáků" "Jo" řekl suše Thomas. "Pevnost nemáme šanci uhájit." Na chodbě se ozvaly spěšné kroky a do dveří vstoupila Mavi. "Už jsem dala vojákům povel k obraně" zahalasila a snažila se tvářit optimisticky. Moc jí to ale nešlo. "Kolik je v pevnosti skutečně mužů?" zeptal se opatrně Michael a pohlédl z okna. "Něco kolem padesáti" odpověděla tiše Mavi. "Venku je jich víc." Mavi, Adriana i oba chlapci napjatě zírali do houstnoucí tmy. Za hradbami stále jasněji a jasněji zářili pochodně a také četné ohně. Náhle kolem nich prosvištěl šíp. "Bacha!" zařval Thomas a strhl Mavi k zemi. V tu chvíli se však Adriana vrhla zhasnout lampu, která stála na stole a ozařovala celou místnost, takže okna musela být úplně jasným cílem. Než však dívka stačila doběhnout, padla k zemi. Při pádu strhla lampu a tak pokoj zaplavila tma. "Adriano!" zařval zoufale Michael a vrhl se k sestře. Dívka na chvíli otevřela oči a jemně se usmála. Pak upadla do bezvědomí. "Ne!" vykřikl s hrůzou Michael. "Adriano, probuď se. Ty nesmíš být mrtvá!" "Neboj" řekla klidně Mavi "Ještě žije a my už něco vymyslíme" Mavi mávla rukou a vyčarovala dlouhá nosítka, která se vznášela ve vzduchu, kus nad zemí. "Použiješ nějakou živou vodu?" zeptal se rozpačitě Thomas, když už kráčeli tmavou chodbou za nosítky stále se vznášejícími ve vzduchu. "Ne" pravila rozhodně Mavi. "To už by žila jen napůl v zatracení. Teď právě míříme do chrámu, kde s pomocí bohů, jejich léků a magie ji uzdravíme. Ale, rychle". Procházel ztemnělými chodbami, až se dostali do míst, kde trojice ještě nebyla. Náhle vešli do obrovského prostoru chrámu. Strop podpíralo několik sloupů, kde u každého z nich stály nádherné sochy bohů. Mavi luskla prsty a hned se v chrámu rozhořelo na tisíc světel. "Hele" zašeptal Thomas a strčil do Michaela. "Támhle ta socha!" Na druhé straně, proti schodu stála obrovitá socha boha Re a vedle ní i bohyně Baset. U jejich nohou bylo něco jako kamenný oltář. Mavi přistoupila a pokorně se sochám poklonila. Poté Adrianu položila na kamenný stolec. "Mág tady není, musím to zajistit sama" šeptala vzrušeně. Chlapci na sebe rozpačitě pohlédli, ale jejich pohledy hned sklouzli na Adrianu, ležící nehybně na kamenném oltáři. "Hele" šťouchl Michael do přítele a ukazoval na zlaté hieroglyfy vytesané do oltáře. Thomas potichu přečetl tajemné verše. Stálo tam:
Poslechni proroctví
tu píseň starou,
pozorně poslouchej
sic zemřeš smrtí zlou!
"Co to je?" Zeptal se zvědavě Mavi , která odpověděla: " Před několika staletími to sem vytesal jeden mág, ale to je dlouhá historie. Mavi poklekla, hlavu prosebně zvedla k sochám a začala mumlat podivná slova. Chlapci raději o pár kroků poodstoupili, ale přesto Mavi zvědavě pozorovali. Pochvíli se Mavi zvedla. "První část léčby má za sebou. Bohové nám pomohou." Poté se na chvíli odmlčela a přistoupila k řadě malých nádob a sošek, které stály stranou od oltáře. "Meč!" vyhrkla náhle Mavi, jakmile se k předmětům sklonila. Chlapci vyděšeně zírali na její bledý, vyděšený obličej. "Co to máš?" zeptal se Michael, když jeho pohled sklouzl na nádherný meč vykládaný drahokamy. "Je to magický meč" vysvětlila mu kočičí dívka. "Ale bez něj můj otec vojsko neporazí" .Chvíli bylo ticho. Nikdo nevěděl co má dělat. "Michaeli, ty tam pojedeš, že jo" vyhrkla zoufale Mavi. Michael váhavě pohlédl do jejich zelených očí, zalitými slzami. "Ale neměl bych já zůstat u Adriany, a ty bys dojela s tím mečem?" zeptal se nervózně a podíval se na bezvládné tělo své sestry. "Chceš jí zachránit!?" výhružně vypálila Mavi. "Já u ní musím zůstat. Jedině ty můžeš donést meč!" Michael už jí chtěl upozornit, že je tu také Thomas, ale raději už nic neřekl a jen souhlasně potřásl hlavou. "Tak tedy ti sluhově osedlají drinorixe" začala o překot vysvětlovat Mavi. "Pojedeš do oázy Kvate-aštar, kde se má strhnout bitva. Ale teď už pospíchej!" Michael si ani neuvědomil, co dělá. Vše se stalo v několika málo okamžicích. Sluhové mu osedlali krásného drinorixe a Mavi mu do ruky vložila magický meč. "Dej na sebe pozor!" zašeptala se slzami v očích. Drinorix vzlétl. Několikrát zakroužil nad pevností a pak zamířil k jihu. Až teď si Michal začal uvědomovat své postavení. Vítr mu čechral vlasy a on se řítil kamsi do temnoty, která jakoby neměla konce. Naposledy se ohlédl. Pevnost se již ztrácela v temnotách, jen ohně obléhatelů jasně blikotali v temnotě. "Ach jo!" Takové poselství" vzdychal si a hleděl na krk tvora, na kterém seděl. Byl to válečný oř koček, tak trochu podobný draku. Náhle se pod ním objevili malé světelné body. "Uf, už jsem si myslel, že jsem zabloudil!" Drinorix se rozhodl přistát. Michael se křečovitě chytil uzdy a měl pocit, že z draka spadne. Měl však štěstí. Drinorix jen měkkce dosedl do písku, nedaleko válečného tábora. "Jen doufám, že jsem správně, abych nešel na návštěvu k nepříteli" pomyslel si Michael a opatrně se vydal vpřed. Po pár krocích ho zastavili kočičí stráže. "Fajn" řekl si chlapec a podal ozbrojenci list, který napsala Mavi. "V pořádku" pravil kočičí muž a ukázal Michaelovi vládcův stan. I před jeho vchodem stála stráž, které musel list ukázat. Hned poté však konečně vstoupil před pana Kočku. "Vladaři" vydechl s úctou a padl na kolena. "Mavi vám posílá váš meč" "To je dobře" odpověděl ,s úlevou pan Kočka a vzal do ruky třpytící se meč. "Nevím, jak se ti odměním" Michael se usmál: "To nestojí za řeč. Mohu se teď vrátit do pevnosti? Je totiž v obležení a má sestra je zraněná" "Ano, raději se vrať" odpověděl pohotově vladař. "Dám ti s sebou několik vojáků." Michaelovi se skutečně ulevilo, protože měl strach, že bude muset v táboře zůstat až do rána. Z myšlenek ho vytrhl pan Kočka: "Je Mavi v pořádku?" Chlapec z jeho hlasu slyšel obavy, a tak se usmál. "Mavi je jako rybička. Mohu už odejít? Vladař ho propustil a popřál mu hodně štěstí. Než Michael dorazil ke svému drinorixovi, vojáci už byly připraveni a čekali jen na povel k odletu. Za chvíli už svištěli vzduchem směrem k pevnosti. Michael nervózně pobízel drinorixe k větší rychlosti, náhle mu cesta připadala nekonečná. Neustále musel myslet na Adrianu, a také na Mavi, která mu tak důvěřovala. Najednou, ale uslyšel podivný svist křídel a vzápětí spatřil zvláštního tvora se dvěma orlíma hlavami. Voják, letěl blízko Michaela jen vydechl: "Verlox!" Michael si letícího tvora vyděšeně prohlížel a zděšeně pozoroval, jak se tento tvor čím dál, tím víc přibližuje. A pak to pochopil! Na hřbetě tvora seděl ozbrojený šakal, při pohledu na něj Michaelovi naskakovala husí kůže. A jeden z kočičích bojovníků proti šakalovi vyslal své kouzlo, které však verloxe minulo. Po chvíli se rozpoutal zuřivý boj. Šakal byl sice jen jeden, ale zato velice zdatný bojovník. Michael popadl kuši, která visela vedle sedla, ale věděl, že proti kouzlům nic nezmůže. Chlapec zamířil a vystřelil. Verlox se vzepjal a vyhodil bojovníka ze sedla, který však okamžitě použil zvláštní kouzlo. Objevil se v obrovské světle modré bublině, která se vznášela a odolávala všem útokům koček. "To jsem to vyved!" vzdychl zklamaně Michael, zatímco se obratně vyhýbal šakalovým kouzlům. Náhle však šakal vyslal kouzlo, které drinorixe naplno zasáhlo. Ten se vzepjal, až chlapce málem shodil a vztekle vyrazil proti bublině. Vyděšený chlapec se vzpamatoval a zjistil, že drinorix do bubliny zaťal své obrovské pařáty a ta se s řachou rozlétla na tisíc kousků. Všichni začali jásat, protože šakalí bojovník padal k zemi. Brzy jim zmizel v temnotě, a tak výprava opět mohla pokračovat. "Zajímalo by mne, kam zmizel ten verlox" uvažoval zmatený Michael "doufám,že někam odletěl a nečíhá na nás." Dále už cesta pokračovala úspěšně. Brzy zahlédli světla pevnosti a ohně Šakalých bojovníků. Za chvíli už drinorixové přistáli na nádvoří, kde většina kočičích mužů zamířila na hradby hájit pevnost. Michael se ohlédl k východu, kde nebe čím dál víc bledlo a nad obzorem se objevil světle růžový proužek. "Byl jem docela dlouho pryč" řekl si tiše chlapec. "Doufám, že je Adriana už v pořádku" Pohlédl směrem k paláci. Uprostřed nádvoří se tyčila temná socha boha Re a za ní se rýsovali tmavé zdi budov. Michael se k nim rozběhl. Před dveřmi ho zastavila stráž, ale hned ho poznala a pustila dovnitř. Chlapec vstoupil do tmavé chodby, kde na stoličce blízko dveří hořela olejová lampa. Michael ji s úlevou popadl. "Už jsem se bál, že půjde po tmě" pomyslel si a vydal se chodbou. Najednou zahlédl světlo. "Hej!" zavolal když spatřil postavu, která nesla lampu. Byla to jedna ze služek, které sloužili Mavi. "Nevíš, kde je tvá paní a má sestra s Thomasem?" "Ano, vím pravila s úsměvem žena. Po chvíli vešli do útulného salónku, který byl jen skromně zařízený a mávla na Michaela, aby šel za ní. "Adriano!" vykřikl Michael, když spatřil tři postavy sedící u malého stolku. Dívka se otočila a vrhla se k bratrovi. "Michaeli, tys to dokázal!" jásala a vesele chlapce objímala. "Díky, Michaeli" řekla tiše Mavi a tiskla mu ruku. "Zachránils nás." "Neměli bychom to oslavit?" zeptal se blaženě Thomas a pohlédl na Mavi, která odpověděla: "Tak jo! Ale až se něco dozvíme od otce" A tak se zatím usadili do měkkých sedaček a vesele se dali do hovoru o událostech této noci. Michael vše nadšeně vyprávěl, a když došel k místu, kde se střetl se Šakalem, Adriana zděšeně vykřikla a chytla se bratra za ruku. "Co se bojíš!" řekl káravě Michael "Když vidíš, že jsem v pořádku" "Hele, už svítí slunce!" vykřikl Thomas. "Vůbec jsem si neuvědomil, že je ráno" Byl čas na snídani a tak si hned zavolali služku, která jim přinesla placky s vejci a také křišťálově čistou vodu. "Půjdu si schrupnout" řekl unaveně Michael, když už snídaně zmizela. I ostatní byli toho názoru, jen Mavi řekla, že raději počká na otce. Hodiny utekly jako voda. Kolem poledne Mavi zaslechla na nádvoří hluk. "Tatínek se vrací!" vykřikla radostně a zburcovala trojici. Všichni čtyři rychle sběhli na nádvoří. "Tati!" křičela Mavi a rozběhla se otci naproti. "Vyhráli jsme, Mavi!" řekl vladař "A to díky tobě a tvému příteli Michaelovi" Dále následovala velkolepá hostina a veselé vypravování. Pan Kočka vyprávěl, jak na Šakaly zaútočili vodním hadem, svým mocným spojencem. Čtveřice ho pozorně a obdivně poslouchala. "To je neuvěřitelný!" vydechl Michael, když vladař dovyprávěl. "Chci se ti vlastně odměnit" řekl znenadání vládce. "Co chceš?" Michael pohlédl na ostatní a pak řekl: "Chtěli bychom domů." Pan Kočka se zamyslel. "Tak dobře!" řekl po chvíli s úsměvem. "Zdá se mě to jen málo" "Nám to ale stačí!" vykřikli všichni tři najednou. Nastalo loučení. Mavi jen ztěžka zadržovala slzy, když trojici přála šťastnou cestu zpět. "Mějte se dobře, nikdy na tento svět nezapomeňte!" Adriana, Michael a Thomas se naposledy rozhlédli po zdobném sále. Pak je vladař odvedl do chrámu. "Musíte přejít rukou přes tu desku" řekl a ukázal na úplně stejnou lesklou desku, jako byla ta v pyramidě. Znovu je popadl obrovský vír a než se vzpamatovali, leželi v písku nedaleko jejich tábora u pyramidy. "Pojďte!" řekla Adriana a smetla si ze šatů písek. "Nikdo nám nebude věřit" vzdychl Michael. "Ale, taky to nemusíme nikomu vyprávět!" Trojka se dala do smíchu. Náhle jim jejich dobrodružství připadalo neuvěřitelné. "Tak už vážně pojďte!" pravila už trochu naštvaně Adriana. Chlapci se zasmáli. "A zase jako dřív!"
Tak skončilo dobrodružství, o kterém dlouho nikdo nevěděl. Ale teď ho znáte i vy.
Karavana zastavila a všichni slézají z velbloudů. "To je dost!" vzdychla mladá dívka. "Jsem po cestě úplně rozlámaná." "Budeš si muset zvyknout!" škádlivě opáčil vysoký, urostlý mladík. Dívka na něj upřela rozzlobený pohled. "Hleď si svýho!" odsekla mu naštvaně a otočila se k chlapci zády. "Adriana je dneska nějak naštvaná" pronesl Thomas tiše. "Bratři to mají vždycky těžký". "Ale sestry ještě těžší" řekla Adriana, která Thomase zaslechla. "A už hlavně pojďte". Všichni už šli k pyramidě. Celá výprava vešla do tmavé chodby v pyramidě. Ovanul je nepříjemný chlad a ztuchlina. "Ze začátku bude svítit elektrické světlo, ale pak budete muset rozsvítit své baterky" zavolal na ně profesor, který celou výpravu vedl. "Následujte mne" řekl ještě a celá skupina se dala na pochod vstříc objevům a dobrodružstvím. "Zajímalo by mě , jestli něco zajímavého najdeme" řekl Thomas. "Hele, támhle už končí osvětlení. Máte všichni baterky?" "Jasně" odpověděla Adriana a upřela svůj pohled na bratra. "Ty také Michaeli?" Michael vytáhl velkou baterku. "Fajn" pravil Thomas, "Tak jdeme".
Brzy vešli do tmy. Jejich baterky jasně ozařovaly kamenné stěny chodeb. Adriana, Michael a Thomas šli na konci výpravy a každou chvíli se zastavovali, aby si něco prohlédli. "Podívejte!" vykřikl náhle Michael. "Tady ve stěně je nějaký znak" ukazoval baterkou na stěnu, kde se skutečné rýsoval podivný obrazec. "Hlavně na to nesahej!" řekla Adriana a měla se k odchodu. "Jsi strašpytel" zasmál se Michaela prohlížel si znak. Adriana se naštvala. "Nikdy si neslyšel o takových znacích? Můžeš tím třeba něco spustit!" "Prosím tě," utrousil uštěpačně Thomas, "co by se mohlo tak stát?" Adriana se na něj rozzlobeně podívala. "Dobrá, dělejte si co chcete!" Otočila se na podpatku a zamířila směrem, kde zmizela výprava. "Být váma, tak bych raději šla, nebo se ztratíte" křikla ještě přes rameno. Mladíci se na sebe rozpačitě podívali. "Počkej!" zakřičel Thomas. Dívka se zastavila. Z jejich modrých očí stále ještě sršely blesky. Všichni tři se rozběhli chodbou, ale skupinu stále ještě neviděli ani neslyšeli. Brzy doběhli na rozcestí. Setkávaly se tu tři chodby, ale ani jedna z nich nenasvědčovala tomu, že by zde mohla jejich skupina projít. "A je to v háji!" ulevila si Adriana "Neříkala jsem vám to?!" Thomas pohlédl na Michaela, který řekl "Myslím, že bychom měli jít tudy. Odsud jsme přišli, támhle je sever. Určitě tudy" a ukázal na jednu z chodeb. Michael měl vždy smysl pro orientaci a tak nikdo nepochyboval, že mají jít tam, kam ukázal. Thomas vyndal kompas a potvrdil Michaelova slova. "Támhle je skutečně sever. Nejspíš tam máme opravdu jít" Vydali se tmavou chodbou, která byla o hodně užší než ta, kterou sem přišli. Museli jít opravdu velice opatrně. Stěny byly jen málo opracované a strop někdy nízký tak, že museli jít dlouho v předklonu. "Nevím, jestli jsme správně" řekla Adriana. "Taky nevím" odpověděl zamyšleně Michael a přejel baterkou stěny. Náhle se něco ve světle zablesklo a trojice si všimla velké desky vykládané drahokamy, která byla zapuštěna v neopracované stěně. "Jéjé" vykřikl Thomas a Adriana zároveň. "Co je to?" Michael k desce přistoupil a přejel rukou přes třpytivé drahokamy. Náhle se však něco stalo. Všechny tři vyzdvihl obrovský vzdušný vír, všechno se rozmazalo v jednu barevnou šmouhu a oni cítili, že je vír někam vtahuje. Náhle vír utichl a všichni tři ke svému údivu zjistili, že se nacházejí v písečné poušti. "Kde to jsme?" zašeptala vystrašeně Adriana a rozhlédla se kolem. Náhle vypískla, až oba chlapci nadskočili. "Koukejte támhle!" vykřikla a rukou ukazovala kamsi k obzoru. Mladíci tím směrem pohlédli a uviděli, jak se k nim blíží obrovský pískový mrak. "Nejspíš sem jede nějaká karavana" řekl Thomas a clonil si rukou oči. Trojice napjatě mrak pozorovala a zjistila, že se opravdu blíží. "Je to kůň s nějakým jezcem" řekl Michael. Tvor i s jezdcem se k nim přiblížil natolik, že si museli nevšimnout, že to není kůň ale podivné stvoření, které nikdy neviděli. Zvíře mělo trup a nohy jako kůň, ale krk a hlava připomínaly nějakého ptáka s velkým zobákem a kulatýma žlutýma očima. Ze zvířete seskočila ženská postava, zahalená do dlouhého černého pláště. Všichni tři vylekaně ustoupili, když zjistili jaká je to divná bytost. Byla to žena, nebo kočka? Postava s elegantním krkem se přiblížila a řekla: "Co tady děláte?" Nikdo se nezmohl na odpověď, protože si celá skupinka jen v údivu prohlížela tuto štíhlou, vysokou postavu s kočičí hlavou a ocasem. Bytost měla na sobě volné černé šaty, přes které byl od ramen přehozen černý sametový plášť se zlatou sponou. Žena - kočka k nim natáhla štíhlou, snědou ruku a zopakovala otázku "Co tady děláte?" "Kdo jsi?" vykoktal Michael místo odpovědi. "Mavi. Dcera pána Kočičího lidu." Trojice jen vytřeštila oči. Mavi pokračovala: "Kde jste se tu vzali? Vy nejste z tohoto světa. Přišli jste branou?" Přelétla trojici pohledem. "Tak co, odpovíte mi? "Asi jsme sem přišli branou" blekotal zmateně Thomas. "Otevřeli jsme takovou desku v pyramidě..." Adriana šťouchla do přítele loktem. Nebylo vhodné všechno vyžvanit. Nikdo z nich neměl ani páru o tom, kde se nacházejí a zdali mohou Mavi důvěřovat. Z mlčení je vyrušila Mavi. "Lituju" řekla, "budu vás muset vzít s sebou. Nemůžou se nám tady pohybovat špioni. "Ale..." vyhrkl Michael. Ale Thomas ho zarazil. "Uvidíme" zašeptal potichu "Co se bude dít zajímavého." Mavi přivřela oči, vztáhla ruce před sebe a zašeptala několik slov. Znělo to jako zaklínadlo. A taky ano. Vedle podivného zvířete se objevili tři další. Mavi pokynula rukou a trojice pochopila, že si má na zvířata nasednout. S obtížemi a strachem se vyškrábala do kožešinových sedel. Mavi jen luskla prsty a uzdy všech zvířat ji poslušně vletěly do rukou. Trojice byla jejími zajatci. Zvířata se rozjela. Tryskem ujížděla pouští. Brzy stanula před vysokými, pevnými hradbami. Pevnost krále koček, neboli mého otce pána Kočky" pravila hrdě Mavi.
Ve městě byl čilý ruch. Všude pobíhala tato kočičí stvoření a občas se mezi nimi mihly postavy spíše drobných lidí, podobných trpaslíkům. "Marulové" mávla k nim rukou Mavi. "Jejich vládkyní je nesmrtelná Marula" praprateta mého otce. Marulové jsou přátelský rod. Projížděli širokými ulicemi, všude byli výstavné domy a tak trojoce jen udiveně zírala. Náhle zastavili před mohutnými vraty, zasazenými ve vysoké zdi, na které obcházely hlídky. Mavi zatleskala a vrata se neslyšně otevřela. Projeli úzkým průjezdem na rozlehlé nádvoří, uprostřed jenž stála obrovská socha boha Re. Seskočili se zvířat. "Co je to?" řekl Michael mávl rukou směrem k soše, která trochu naháněla hrůzu. Mavi se soše poklonila a pak trojici pokynula, aby šla za ní. Všichni tři ji vyplašeně následovali, zatímco si je kočičí lidé zvědavě prohlíželi. Mavi je vedla rozlehlým dvorem, procházeli nádhernými síněmi s úzkými chodbičkami, které místnosti různě spojovali. Brzy ztratili orientaci, což bylo možná účelem, ale nakonec vešli do obrovského sálu, většího než jaké zatím viděli. Sloup podpíral mramorové sloupky, kolem bylo množství honosných soch různých bohů. Na konci sálu stála obrovitá socha bohyně Bastet u jejíž nohou stál kamenný trůn. "Vyčkejte na příchod mého otce" zašeptala Mavi a někam zmizela. Trojice si zatím vše zvědavě prohlížela. "A, tady jsou" ozvalo se najednou za nimi, až všichni tři nadskočili. Vedle kamenného trůnu stál vysoký muž - kocour, rukou se elegantně opíral o velké opěradlo, zatímco kolem úzkých úst mu pohrával záludný úsměv. Nebylo pochyb, že je to pan Kočka, vládce kočičího lidu. Kočičí muž byl velmi podobný své dceři. Měl tytéž jasně zelené oči i stejnou štíhlou postavu. Z ramen mu splýval černý kožešinový plášť, který z velké části zakrýval dlouhý, temně modrý šat, též velmi podobný tomu, jaký nosila Mavi. Hlavu mu zdobila zlatá, podivná koruna, která se matně leskla. K ní se úžasné hodil krátký, drahokamy vykládaný mečík, pověšený na stejně lesknoucím se zdobeném řetěze. Vládce znovu promluvil: "Co tady děláte?" Tvrdě se na trojici podíval. "My sami nevíme" zakoktal Michaela pohlížel na ostatní. "Nevíme, jak jsme se sem dostali" přisvědčila Adriana. "A ani nevíme, kde vlastně sme". Vladař se zamračil "Nevíte! Špioni a nevědí , kde jsou a jak se sem dostali!" "My nejsme špioni!" zvolal rozhněvaně Thomas. Pan Kočka na něj ledově pohlédl a pak zatleskal. Objevili se dva ozbrojenci. "Odveďte je!" poručil "Třeba si vzpomenou". Chlapce zavřeli do nevelké místnosti se dvěmi okny. Adrianu odvlekli jinam a oba chlapci o ní měli velkou starost. Rozhlédli se po místnosti. Byla velmi ponurá. U jedné stěny stálo široké dvojlůžko a malý stolek. Naproti jen truhla a soška boha Re a bohyně Bastet. V rohu místnosti se nacházela do kamen vytesaná, větší nádoba, na jejímž okraji stál obrovský keramický džbán po okraj plný vody. "Co teď?" vydechl Michael. "Jsme v tom až po uši" "To jo!" zabručel Thomas a znaveně usedl na lůžko. "Je to tu hnusný. Takový strašidelný" zatřásl se Michael a vyděšeně se rozhlížel po pokoji. "Máš pravdu" odvětil Thomas. "Zvlášť ty sochy mi nahánějí strach. Michael prošel k oknu. Venku byl malý dvůr, na kterém pobíhali s hrozným křikem ptáci, podobní slepicím. Dvorek byl ze všech stran obehnán domem, jen dole byl úzký průjezd, zřejmě na jiný dvůr. Průjezdem vešla na dvorek kočičí žena a začala ptákům rozhazovat zrní. Přitom mumlala podivná slova, která zněla jako modlitba. Michael jí pobaveně pozoroval. "Je to podivná země" pravil zamyšleně. "Musíme zjistit, kde to jsme, co ty na to?" Obrátil se na zamračeného Thomase. "Nevím" odvětil Thomas. "Měli bychom jim říct kde jsme se tu vzali. Jinak nás tu budou držet do nekonečna!"
V zámku zarachotil klíč dveře se se skřípotem otevřely. Do místnosti vstoupil kočičí muž, držící v jedné ruce proutěný košík a v druhé olejovou lampu. Beze slova vyndal z koše misku placek a láhev podivného nápoje a poté na stůl postavil také olejovou lampu. Nakonec něco zamumlal a vyšel z pokoje. V zámku opět zarachotil klíč a pak už bylo ticho. Michael se vrhl ke stolu. "Mám hlad jako vlk!" "Počkej, počkej!" uklidňoval ho Thomas. "Třeba je to otrávený. Máme to jíst?" Michael se zasmál "Proč? Přece z nás chtěj něco vytáhnout! A ne nás otrávit! Byli by blbí, mysli trochu!" "Právě, že myslim" usmál se Thomas. "Musíme být opatrní. Nevíme co to je za tvory" Michael se chopil placky a hladově se do ní zakousl. "Hmmm, je to ale dobrota!" Thomas se musel zasmát. "Hltáš jako vlk, co tejden nežral!" "Hele, co to je?" Thomas ukazoval na láhev, v níž byla podivně zelená tekutina. "Co já vím!" pokrčil rameny Michael. "Hlavně, že to snad půjde pít" "To nikdy nevíš!" zasmál se Thomas. Oběma se hned zvedla nálada. Na poličce nalezli dva pohárky a tak teď usrkávali zelenou tekutinu. "Brrr! To má divnou chuť!" otřásl se Thomas. Oba se docela bavili a ani si nevšimli, že už se v pokoji začíná šeřit. Plamínek olejové lampy vesele plápolal a maloval po zdech roztodivné stíny. Náhle se Michael chytl Thomase za ruku. "Podívej se na tu sochu Bastet!" Socha působila velice strašidelně. Její oči ze zeleného kamene se podivně leskly, jak se v nich odráželo světlo lampy. Zbytek těla, který byl vyroben z černého kamene, se ve tmě ztrácel. Mladíci tak měli pocit, jako by socha ožila. "Vypadá jako netvor" zakoktal Michael" "Jak živá kočka, která na nás číhá" "To jo" odpověděl Thomas. "Ale nebudeme si jí všímat. Socha ožít nemůže" "Nezakřikni to!" okřikl ho Michael a vystrašeně na sochu pohlédl. "Neblbni!" řekl Thomas a prošel k oknu. Naproti byla většinou tma, jen v jednom okně mihotavě blikalo světlo."Hele" řekl Thomas rozvážně. "Co když tam někde je Adriana?" "Tak na ní zavoláme!" vyhrkl Michael a chytil přítele za rameno. "Prosím tě" pravil však Thomas. "Jseš blázen - volat? Vždyť by nás slyšeli!" "Co teda chceš dělat?" řekl na to Michael. Thomas mlčky ukázal na lampu. Michael ale stále nechápal. Thomas se zasmál. "budeme posílat morseovku. Tu určitě neznaj". Chlapci tedy vzali lampu a ubrousek, který dostali spolu s večeří. Začali vysílat stále jen "Halo, halo" Náhle se však v protějším okně objevili signály. "Kluci, jste to vy? Jste v pořádku? Já se mám docela dobře." Chlapci nadšeně vykřikli a vyslali další. "Ahoj Adriano! Jsme v pořádku. Není to tu nejhorší." Adriana jim brzy odpověděla: "Musíme ji zítra říct, odkud jsme. Ale raději končím. Dobrou noc." "Dobrou!" odpověděli oba chlapci a zhluboka si oddechli. Adriana je v pořádku. Sfoukli lampu a s lehkým srdcem ulehli. Zítra se to již nějak vysvětlí! Druhý den ráno znovu všechny tři přivedli před vladaře. Michael, Thomas i Adriana stále přemýšleli, jak to vše mají vysvětlit. Stejně jako včera i dnes na vládce chvíli čekali a stejně nečekaně se zase objevil. Pan Kočka se na trojici tvrdě podíval: "Tak, co? Už nám něco odpovíte?" Thomas si odkašlal a nervózně pohlédl na Michaela a Adrianu. Pak se vládci obratně uklonil. "Promiňte vladaři. Nechtěli jsme vás rozhněvat tím, že jsme vám dlouho neodpovídali. Sami si to však nemůžeme vysvětlit." Thomas se na chvíli odmlčel a znovu se ohlédl na ostatní. "Dobrá, pokusím se to tedy vylíčit." "Tak povídej!" odvětil vladař, "poslouchám." Thomas se tedy dal do vyprávění. Michael i Adriana mu každou chvíli skákali do řeči a připomínali různé události. Když Thomas domluvil, nastalo hrobové ticho. Všichni tři se váhavě dívali na pana Kočku, který, jak bylo vidět, byl nemálo překvapen. "Dobře!" řekl vladař "Dobře, věřím vám. Prosím vás za odpuštění. Staňte se mými hosty. Trojka pohostinství s radostí přijala. Dohodli se, že jsi teď prohlédnou město. Mavi jim nabídla doprovod a ještě několikrát se jim omluvila za své podezřívaní. Vyšli znovu na velké nádvoří, kde stála socha boha Re. Mavi se soše poklonila. "Uznávají asi boha Re" zamumlala Adriana. Kočičí žena se po chvíli od sochy odvrátila a řekla: "Bůh Re je mocný! Nejmocnější ze všech bohů" Trojice mlčky přikývla. Mavi zase zašeptala pár podivných slov a hned nato se zde objevili tři štíhlí tvoři se stříbrnými šupinami, které se na slunci třpytivě leskly. Byla to podivná zvířata, která vypadala trochu jako draci a trochu jako dinosauři a nebo také něco mezi tím (jak se později vyjádřil Michael). Znovu na tvory nasedli a vydali se z brány do města. I teď celým městem pobíhali kočičí tvorově a Marulové. "Podívejte!" vykřikla náhle Adriana a ukazovala na podivného kočičího muže šedé barvy, který vážně kráčel ulicí. Byl to již starší muž, oblečený do modrého hábitu popsaného zlatými hieroglyfy. "To je mág. Nejmocnější čaroděj v širém kraji" řekla Mavi a poklonila se starci. "Dobrý den, mistře" "I tobě" pravil chraplavě mág "Ať už při tobě mocná Bastet a chytrý Re stojí" Mavi se znova poklonila a pobídla zvíře ke klusu. Jsme ve světě kouzel, zasmála se Adriana a ostatní se k ní přidali. Brzy zase přijeli do hradu. Mavi je provedla celým hradem i přilehlými zahradami "A teď se pojďte podívat na mého mazlíčka "Přišli na malý palouček mezi ovocnými stromy, kde byl přivázán obrovitý had s býčí hlavou. Adriana udiveně vypískla a had na ni upřel obrovské, jasně žluté oči. "Jmenuje se Io" řekla radostně Mavi a pohladila hada po hlavě. "Jen pojďte" vyzvala je a potom zašeptala pár slov hadovi. Trojice ji váhavě následovala. "Jen si ho pohlaďte, nic vám neudělá, když já nebudu chtít" řekla pyšně, ale hned se zasmála. Jejich zábavu přerušila kočičí žena. "Mám vám oznámit, má paní, že přijel váš bratránek Lamudan. "Lamudan?" zeptala se rozesmátá Mavi. Žena přikývla. "Tak hned jsem tam. To si užijeme legrace" obrátila se Mavi na trojku. "Můj bratránek je hrozný blázen. Ale pššt!"
Čtveřice prošla zahradou zpátky na nádvoří. Mavi se náhle rozběhla k postavě zahalené do zářivě zeleného pláště a už z dálky křičela: "Lamudene, Lamudene, už jsem tady!" Postava se otočila. Thomas, Michael a Adriana udiveně nadskočili. "Šavlozubý tygr" zašeptala udiveně Adriana. Michael do sestry strčil. "Pšt, chováš se jak blázen" "Chovej se zdvořile" zašeptal a naznačil, aby o trochu ustoupila. Adriana si bratra změřila naštvaným pohledem. "Sám se chováš jak blázen" odsekla. "A proč ustupovat do pozadí?" Michael jen mávl rukou a upřene se zadíval na Lamudana, který opravdu vypadal podivně. Ve tváři měl podivný přihlouplý výraz. Jeho oblečení bylo ještě podivnější. Přes kanárkově žlutý, zvláštní oblek měl přehozen zářivě zelený plášť, sepnutý zlatou sponou, která se na slunci leskla až oči přecházely. Adriana se začala smát. "Vypadá jako ty" ukázala na bratra. "Má stejně přihlouplý výraz." Málem by došlo k hádce, kdyby na ně Mavi nezavolala. Váhavě k ní přišli a Mavi je Lamundanovi představila. Trojka se mírně poklonila a stále si šavlozubého tvora udiveně prohlížela. I Lamundan si je se zvědavostí prohlížel. Mavi rozpačité mlčení přerušila: "Lamudane, tady můj sluha tě dovede do tvých komnat." Ukázala ke kočičímu muži, který nervózně přešlapoval poblíž. Sluha odvedl Lamundana a Mavi se otočila k trojici: "Běžte do svých komnat. Služka vás tam zavede a potom se půjdeme ještě projít. Po nějaké době se opět setkali na nádvoří. Adraiana, Michael a Thomas se nadšeně bavili. "Ty naše pokoje jsou skvělé" řekla blaženě Adriana. "To jo" přitakal Thomas "Když máme každý dvě místnosti!" "Jo a s výhledem na město" vyhrkl nadšeně Michael. Mavi je potěšeně pozorovala. "Co si proboha mysleli?" pomyslila si "Když to jsou obyčejné pokoje pro hosty". Mavi kývla na Lamudana. "Pomalu půjdeme,ne?" zeptala se ho a otočila se na bavící se trojici. "Hej, jdeme!" Celá pětice, v doprovodu dvou slonů, se vydala malými vrátky do parku, který jim Mavi zapomněla dopoledne ukázat. Trojice obdivovala různé tvory, kteří se proháněli v parku a také Mavi jim vše možné ukazovala. I Lamudan i tam něco prohodil a Adriana se musela v jednom kuse smát. "Mavi" pronesl Thomas "řekneš nám něco o této zemi? Vůbec nic o ní nevíme." Mavi se zamyslela. "No nevím" řekla rozvážně a pohlédla na bratránka. Ten se jen zakřenil. "Ano Mavi, řekni nám něco!" škemrala Adriana a šťouchla loktem do bratra, aby také něco řekl. "Musíš nám něco říct!" vyhrkl Michael a upřel na Mavi tázavý pohled. "No, dobrá" odpověděla Mavi a pohlédla tázavě na Lamudana, který kopal nohou do velkého kamene u cesty a vůbec jim nevěnoval pozornost. "Tak tedy kdysi dávno," začala tiše Mavi "před mnoha tisíci lety se sem do těchto krajin dostal kočičí vládce Ahmontep I. Přivedl jsem všechen svůj lid - kočičí lid. Dostali se sem stejně jako vy - bránou, kterou Ahmontepovi ukázala bohyně Bastet. Ano, bohyně Bastet byla vždy ochránkyně kočičího lidu, a proto ji také dodnes uctíváme." Mavi se na chvíli odmlčela a pohlédla na trojici, která hltala každé její slovo. Ahmontepův lid zde zakládal osady, města a hlavně byla postavena pevnost vládce kočičího lidu. Jednoho dne se do této země však dostal rod Šakalů. Přivedl jsem spoustu dalších rodů, například Maruly. Šakali začali stavět své osady, města a pevnosti. Tak zde vedle sebe žily dva rody. Kočičí lid a rod Šakalů. Jenomže šakalí vladař začal zabírat i naše území, vedl proti nám válečná tažení a snažil se nás podmanit. Dva rody se staly nepřáteli. A to jsme dodnes" ukončila vyprávění Mavi a usmála se. "Zajímavé dějiny, co?"
"Vy tady válčíte se Šakaly?" zvolal Michael. Mavi přikývla. "Jo, třeba teď nám zase hrozí válka. Před měsícem vypálili jednu z našich vesnic." "To je strašné" otřásla se Adriana a rozhlédla se kolem, jako by očekávala útok Šakalů. "Mavi" řekl zamyšleně Thomas. "My jsme se sem tedy dostali tou bránou, která odděluje tyto dva světy?" " Ano" souhlasila Mavi. " Ale nevím, jak jste to provedli. Hlídá ji totiž mocná Bastet." "Vy uctíváte Bastet a boha Re. Koho uctívají Šakali?" řekla Adriana a pohlédla zvědavě na Mavi, která odpověděla: "Uctívají boha Anubise a Sutecha." Trojka se na sebe podívala a nevěděla, co si o tom mají myslet. Jsou v zemi plné kouzel a magie, dějí se tu podivné věci a oni vůbec nevědí, kde se tu vzali. Procházeli dál parkem a stále se zaníceně bavili. Náhle zaslechli křik. Utíkal k nim jeden ze sluhů. "Má paní, má paní!" křičel už zdálky a vypadal velice zoufale. "Váš otec vás volá!" vyhrkl sotva popadajíc dech. Mavi se rychle vracela zahradou na nádvoří, kde ji vladař očekával. "Mavi!" volal pan Kočka, sotva ji uviděl. "Šakali vtrhli do země. Jejich vojsko se blíží" Byl to blesk z čistého nebe. Mavi se zapotácela, ale hned se vzpamatovala. "Osedlej mi drinorixe!" křičela na ozbrojence, který právě přiběhl. "Ne, Mavi" pravil klidně vladař. "Ty nikam nepůjdeš!" Pak se otočil na ozbrojence: "Vojsko připraveno? Připravte mi mého drinorixe. A rychle!" Trojice vytřeštěně zírala, co se proboha děje. Vládce promluvil na Lamudana: "Lamudane, jeď a zburcuj rod Šavlozubých tygrů. Postavte vojsko a táhněte k oáze Kvate-aštar. Tam se nám je musí podařit zdržet!" Lamudan se rozběhl pro svého kočího, aby připravil vůz na cestu. Po cestě několikrát upadl, že se trojka musela ušklíbnout. Hned na to na nádvoží přišel ozbrojený muž, který vypadal jako nějaký šlechtic. Měl na sobě lesklou zbroj, v ruce držel obrovský kulatý štít a druhou rukou svíral zlatou uzdu podivného tvora. "A, to jsi ty Oberone!" vykřikl nadšeně pan Kočka. "Mám pro tebe úkol. Dojeď ke knížeti Elionanovi a řekni mu, ať přijede s posilou. Dále popros o posily Marulu" drmolil rychle vladař a konečně pohlédl na Mavi. "Ty zůstaneš v pevnosti" řekl "Dám ti pro jistotu pár bojovníků. My prostě musíme Anubisovo vojsko porazit!" Po těchto slovech se otočil a vážným krokem zamířil přes nádvoří k paláci. "Otec se jde nejspíš modlit do chrámu" řekla tiše Mavi. "Mág už Bastet a boha Re prosí dlouho" Nastalo rozpačité ticho. Trojice nevěděla, co má dělat. "No nic, zůstaneme v pevnosti" přerušila ticho Mavi a pokusila se o úsměv. Slunce pomalu klesalo k západu a vše barvilo do zlata. Na nádvoří se počaly rýsovat dlouhé stíny. Mavi pohlédla na ohnivý kotouč slunce. "Slunce je krvavé. Věští neštěstí" řekla a pokynula trojici, aby je následovala. Prošli hradem na velký balkón s výhledem na město. Pod nimi se šikovalo vojsko. Doléhal k nim křik a řinčení zbraní. Po chvíli Mavi pravila: "Půjdu už do svých komnat. Kdyby jste něco potřebovali, zavolejte někoho ze sluhů. Ti mi už vzkaz vyřídí." Mavi se otočila a kvapně zmizela v chodbě. Trojice ještě chvíli pozorovala zapadající slunce, a pak také vešla do chodby, ve které již panovalo šero. Brzy narazila na služku a ta je dovedla k jejím komnatám. "Tak ahoj, kluci" tekla Adriana a zamířila ke svému pokoji. I oba chlapci vešli do svého pokoje. Okny sem pronikalo poslední sluneční světlo a v pokoji se rozhostila tma. Michael rozsvítil lampu, která stála na stole. Asi za půl hodiny jim služebná přinesla jídlo a chlapci se do něj hltavě pustili. "Už jdem spát, ne?" řekl spokojeně Michael a smetl ze stolu poslední drobky. Oba se uvelebili na měkké pohovce a za chvíli už spali. Probudilo je hlasité zaklepání na dveře. Chlapci prudce vyskočili a vrhli se ke dveřím. Thomas je otevřel a křikl na muže, který šel po chodbě: "Co je? Vždyť je noc!" "Je poplach" řekl muž a zase chvátal pryč. Thomas se podíval na Michaela: "Pojď za Adrianou." Proběhli dlouhou chodbou a zaklepali na dveře pokoje, ve kterém spala Adriana. Sotva dívka otevřela, už ji oba zasypávali otázkami "Nevíš, proč ten poplach?" vyhrkl Michael, ale Adriana ho mlčky vzala za ruku a provedla ho celým pokojem k oknu. "Páni!" hvízdl udiveně Michael a ustoupil, aby se mohl podívat i Thomas. Z pokoje bylo vidět daleko za hradby, kde panoval čilý ruch. "Město je v obležení" vydechl Thomas. Hradby byly hned pod palácem, a tak bylo vidět ve světle pochodní několik bojovníků, kteří pobíhali sem a tam. Zřejmě se chystali k útoku. "Není jich moc" konstatoval Michael. "Ale, to stačí!" vykřikla zoufale Adriana. "Tady v pevnosti je jen málo vojáků" "Jo" řekl suše Thomas. "Pevnost nemáme šanci uhájit." Na chodbě se ozvaly spěšné kroky a do dveří vstoupila Mavi. "Už jsem dala vojákům povel k obraně" zahalasila a snažila se tvářit optimisticky. Moc jí to ale nešlo. "Kolik je v pevnosti skutečně mužů?" zeptal se opatrně Michael a pohlédl z okna. "Něco kolem padesáti" odpověděla tiše Mavi. "Venku je jich víc." Mavi, Adriana i oba chlapci napjatě zírali do houstnoucí tmy. Za hradbami stále jasněji a jasněji zářili pochodně a také četné ohně. Náhle kolem nich prosvištěl šíp. "Bacha!" zařval Thomas a strhl Mavi k zemi. V tu chvíli se však Adriana vrhla zhasnout lampu, která stála na stole a ozařovala celou místnost, takže okna musela být úplně jasným cílem. Než však dívka stačila doběhnout, padla k zemi. Při pádu strhla lampu a tak pokoj zaplavila tma. "Adriano!" zařval zoufale Michael a vrhl se k sestře. Dívka na chvíli otevřela oči a jemně se usmála. Pak upadla do bezvědomí. "Ne!" vykřikl s hrůzou Michael. "Adriano, probuď se. Ty nesmíš být mrtvá!" "Neboj" řekla klidně Mavi "Ještě žije a my už něco vymyslíme" Mavi mávla rukou a vyčarovala dlouhá nosítka, která se vznášela ve vzduchu, kus nad zemí. "Použiješ nějakou živou vodu?" zeptal se rozpačitě Thomas, když už kráčeli tmavou chodbou za nosítky stále se vznášejícími ve vzduchu. "Ne" pravila rozhodně Mavi. "To už by žila jen napůl v zatracení. Teď právě míříme do chrámu, kde s pomocí bohů, jejich léků a magie ji uzdravíme. Ale, rychle". Procházel ztemnělými chodbami, až se dostali do míst, kde trojice ještě nebyla. Náhle vešli do obrovského prostoru chrámu. Strop podpíralo několik sloupů, kde u každého z nich stály nádherné sochy bohů. Mavi luskla prsty a hned se v chrámu rozhořelo na tisíc světel. "Hele" zašeptal Thomas a strčil do Michaela. "Támhle ta socha!" Na druhé straně, proti schodu stála obrovitá socha boha Re a vedle ní i bohyně Baset. U jejich nohou bylo něco jako kamenný oltář. Mavi přistoupila a pokorně se sochám poklonila. Poté Adrianu položila na kamenný stolec. "Mág tady není, musím to zajistit sama" šeptala vzrušeně. Chlapci na sebe rozpačitě pohlédli, ale jejich pohledy hned sklouzli na Adrianu, ležící nehybně na kamenném oltáři. "Hele" šťouchl Michael do přítele a ukazoval na zlaté hieroglyfy vytesané do oltáře. Thomas potichu přečetl tajemné verše. Stálo tam:
tu píseň starou,
pozorně poslouchej
sic zemřeš smrtí zlou!
Tak skončilo dobrodružství, o kterém dlouho nikdo nevěděl. Ale teď ho znáte i vy.
Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4842
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.