Palantir
oddělovač

Sněhová vločka, drama pro tři osoby

Literatura > Povídky > Vidoucí 2010 | 08. 08. 2010 23:59:59 | autor: Cellindra

Sněhová vločka, drama pro tři osoby


1. Hamletovská chvilka pana Andersona


„Červenou, nebo modrou pilulku, Neo?“ deklamuji svou repliku s pozdviženými pažemi a hlasem plným kašírovaného patosu. Dan v roli Nea mi hledí do obličeje, snaží se proniknout pohledem skrz skla prastarých zrcadlovek a ve zdrojovém kódu mých očí vyčíst správnou volbu.

„Vezmi si modrou a na všechno zapomeneš. Příběh skončí a až se ráno probudíš, nebudeš vědět nic o Matrixu,“ kroužím kolem něj a prkna, která kdysi znamenala svět, bolestivě skřípou s každým mým krokem. Zastavím se na okraji pódia, zády k Danovi, zvedám ruce nad hlavu a přejedu zrakem po publiku. Pak se prudce otočím, ošuntělý kožený kabát se pohne jako plamen, pohlédnu na Dana a s naléhavostí v hlase ženu drama vstříc aristotelovské katastrofě: „Nebo si vezmi červenou a já ti ukážu, jak hluboko vede králičí nora!“

A Neo tam stojí podobný černé skále, v umělém vichru mu vlaje jezdecký plášť a zapadající slunce se blýská na jeho vlastních slunečních brýlích. Mají růžovou obroučku a přihlouplý tvar, ale teď, v tom rudém svitu denní hvězdy, nikdo neřekne, že vypadá jak velká černá vosa. Ne, nikdo z těch vesničanů, co už celou generaci neviděli funkční počítač, si na nic nestěžuje, čas zpomaluje, všichni to cítí. Cítí tu tíži okamžiku, síla divadelní klasiky jimi prostupuje, neuchopitelný duch dramatu se jim zažírá do těl jako ledoborec Kuang. A skrytí hudebníci kolem sebe šíří nepatrný bubnový tepot na srdeční frekvenci, vhání jim do žil vzrušení. Jeden každý z nich v tomto momentě jede na vlně arousalu, takže dokonale chápou tu chvíli těhotnou rozhodnutím, nabušenou k prasknutí archetypálními významy a alchymií dramaturgického biče zušlechtěnou ve zlato.

Pak se čas nadechne a zastaví v hamletovské chvilce pana Andersona. V hlavách nám všem naposled zavíří bubny.

„Vezmu si tu modrou,“ řekne Neo v absolutním tichu zrodu vesmíru.

A potlesk silou bouře vyžene hejno bažantů z ruin opuštěné automobilky.

Oba se klaníme, děkovačka je dlouhá a naše malá kočovná společnost divadelních desperátů dnes možná půjde spát s plným břichem. A když se ukláním, skrývám škleb v tváři, protože jsem už možná jediný, kdo ví, že Matrix takhle nekončil. Automaticky přijímám gratulace a jako pokaždé přemýšlím, jak si Neo vybral ve skutečnosti. Jenže tenhle závěr je finiš našeho století, kdy revenanti věku pohádek se slzou v oku vzpomínají na „nadvládu strojů“. Všichni sníme o návratu neviditelných bohů kyberprostoru, i když pro většinu z nás už jsou tyhle slova nejasné jako dva tisíce let staré biblické apokryfy.

Takže ano, je to konec jak má být.

Navíc je tohle všechno, co jsem z toho filmu viděl.

Vše, co jsem stihl shlédnout do dne, kdy válka bohů vypálila světovou síť.


2. Satori u biometriky


Zajebaná japonská děvka, myslí si seržant Valery Michailovič při pohledu na všechny ty billboardy a LCD panely, jež věnčí cyklistickou stezku Bruselem. Zasraná eurobyrokratická cyklostezka, drtí ruské kletby mezi zuby a snaží se vybít svou zlost zběsilým zabíráním do pedálů. Uhání s větrem o závod a ze všech stran ho sledují rozšířené manga oči nejznámější Japonky. Bílá trojúhelníková tvář, produkt práce programátorského týmu a armády expertů přes líčidla, kolem ní poletuje těch pár kanji znaků, co je zná každý na světě: růst, úroda a život. A aby bylo jasno, plakátům nechybí zakroužkovaná arabská patnáctka, takže i kdybyste náhodou poslední tři roky strávili zalezlí jako krysa v nějakém vaultu, podle svíček vám v tuhle chvíli musí být jasné, že tady někdo slaví narozeniny.

Pojebaný nebrzdící čas, proletí hlavou Valerymu, když zamyká kolo do stojanu před budovou mediální korporace Mirror, Inc.. Za týden tomu bude patnáct let, co tahle japonská děvka prošla Turingovým testem a jako třetí umělá inteligence v dějinách lidstva se přidala k vládcům tohoto světa. Takže Happy Birthday to You, Setsuhen-san.

Zamrdaný aktivní PR, zažije na vrátnici nečekané satori a získá naprosto nový pohled na věc, ale čočka prověřující jeho sítnici ho i tak nechá projít dál. Uvědomí si, že necítí nenávist k UI, mnohem víc sám k sobě za to, co se chystá udělat. Stoupá vzhůru do zasedačky připravit prezentaci na finální briefing, krok má vojensky rázný, kamenný obličej prázdný jako tundra. Pokurvená operace Obleva. Není z toho zrovna dvakrát nadšený, on, veterán třetí kavkazské války a bývalý člen Specnaz, jinými slovy profesionál bez iluzí. Podělaná vražda holky, která se mu od pohledu dost hodně líbí. Jenže koho chleba jíš, toho píseň zpívej a smlouva je svatá, job tvoju mať. Zasraný život a zasraný svět.

Zkurvená Královna, co nedá pokoj, dokud jí lovec nepřinese játra a plíce.


3. Srdeční záležitost


„Abych k vám byl absolutně upřímný, pane... ehm...“

„Schiller,“ snažně mu napovím jméno, jež jsem si před lety nechal zapsat do cestovní bumážky.

„Schiller,“ zopakuje markraběcí úředník. „Tedy... Abych k vám byl absolutně upřímný, pane Schiller, ze své cenzorské moci vám tuto hru nepovolím. Jednak forma vašeho příběhu naprosto neodpovídá slavnostnímu duchu festivalu. Svátek Thálie je prestižní a vážná záležitost, nakonec nějaké jarmareční frašky by Jeho markraběcí Milost jen stěží zaštítila svým jménem. A vaše hra, pane Schillere, to je bez nejmenší pochyby ta největší slátanina, jakou jsem za deset let plnění cenzorské povinnosti měl možnost číst.“

„Aha,“ klidně si ho prohlížím a snažím se nemyslet na to, jak ho škrtím. Pozice kulturního cenzora Moravského markrabství není žádné terno, číst a psát umí nanejvýš třetina obyvatel. A jako většina byrokratů pseudofeudální Moravy, i tenhle funguje jen sezónně. Tuhé zimy tráví zalezlý někde v noře a na léto si v bývalém parčíku pod Špilberkem otevře open-air úřadovnu.

„Podívejte, pane Schiller, vždyť vy tam mícháte skutečnou historii, nějaké pohádky, všemožné spekulace a moderní záhady. A má to nějakou výstavbu? Nemá. A ten konec! Je to sice hezké, že nám dáváte naději, ale takovéto utopické výmysly akorát odvádí lidi od práce. A pole se samy neobdělají, pane Schiller, to mi věřte.“

„Jistě,“ říkám nahlas, zatímco v duchu si opakuji klid, klid, klid. Jenže tohle drama je pro mě srdeční záležitost, příběh, který musím vyprávět. Pětadvacet let jezdím po Evropě, abych to řekl všem a naučil jsem se polykat žluč.

„Takže podtrženo a sečteno, vaše hra Sněhová vločka nebude na letošním festivalu Thálie uvedena. Vždyť vy a ti vaši Schillerovi pijáci čaje mají v repertoáru tolik lepších her. Třeba ten váš Matrix nebo Trója, to jsou onačejší kousky. Ale tahle... Svým obsahem se hodí akorát tak do taverny či na venkovský bál, tam by možná mohla mít vaše kočovná společnost úspěch...“

„No dovolte,“ dojdou mi nervy, vstanu a opřu se rukama o jeho ratanový stolek. „Sněhovou vločku jsme hráli na dvoře francouzského krále Ludvíka XXIII., ovace si vysloužila inscenace na půdě Reichstagu a nadšení vzbudila naše hra i u anglického revolučního parlamentu! A vy mi tvrdíte, že není dost dobrá pro moravské markrabata?“

Ticho je příliš nápadné.

Otočím se.

Má dva metry na výšku, vojenské kanady a jehličkové maskáče. Přes záda mu visí český samopal vz. 58, odznak svobodného muže. Na paži ten muž hrdě nosí pásku s moravskou orlicí, baret modré barvy zdobí mosazný symbol korunky označující markraběcí rodinu.

„To posoudím sám, když dovolíte.“

Přistoupí k nám a začte se do školního sešitu, kam sepisuji své hry.

Minuty běží, já i cenzor stojíme v pozoru a držíme jazyk za zuby, jak se sluší v přítomnosti vojenské šlechty. Muž čte překvapivě rychle, studený výraz mu taje na obličeji, zdá se, že ho naše drama zaujalo. Musí to být jeden z panovníkových synů, na vladaře je příliš mladý.

Přeskočí pár stránek a podívá se na mě: „Jak se jmenujete?

„Schiller, Friedrich Schiller.“

„Vy jste takový Schiller, jako já princ Bajaja,“ rozesměje se. „Ale čert vem jména, tohle divadlo se mi líbí. Navíc další rok ve znamení nekonečných oslav porážky Hordy mě, při vší úctě k otcovu hrdinství, neláká.“

Prohlíží si moje zápisky, pak mrkne okem na nebohého cenzora.

„Hra je zajímavá, řekl bych aktuální. Ovšem cosi mi tu chybí... že by štempl?“

„Ale pane,“ kroutí se úřední šiml neochotně. „Nejsou tam žádné vlastenecké myšlenky, chybí jediná špetka národní hrdosti, o Velké Moravě ani zmínka! Kde je ta Morava od Aše k Užhorodu, od Baltu k Jadranu?! A moje instrukce mi-“

„Zakazují popřát sluchu kulturního úsudku syna tvého lenního pána?“

Hlas mu zvoní ocelí - evropská pohraniční šlechta se nevynořila z chaosu díky milému úsměvu a jednání v rukavičkách.

Sjede ho pohledem, razítko divoce bouchne, místní obdoba nápisu imprimatur se na mě směje z papíru.

Obrátí se na mě a podá mi scénář.

„A vy mi, příteli, povězte, odkud to všechno víte.“

 

 

4. Nerez a krev


Běží.

Válečník běží chodbou ozářenou jen světýlkem kolimátoru, na sítnici mu tančí mapy stanice a pozice ostatních členů komanda. Vše jde podle plánu, nervový systém družice je v agónii neschopný udržet přitažlivost, vojákovy graviboty pleskají o nerezový pás uprostřed koridoru.

Mezitím se křemíková rakovina prožírá palubní elektronikou, nanotechnologické tsunami zaplavuje útroby satelitu, neviditelní malí mariňáci se řítí v čele šturmu.

Ženou se na smrt.

Na křižovatce muž zvolní, podle ukradených map tady neměla být.

Orientuje se ultrazvukem, takže ví, že v bočních chodbách nikdo není, je klidný a soustředěný, zenový mistr na válečné stezce.

Přijímá změnu, bez zaváhání se přizpůsobí.

Pozoruje postup nanobotů, ve vizuálu stanice se postupně vytváří ohnivé kolo, miniaturní zabijáci zhasínají jako svíce ve větru, když narazí na paní domu.

Jenže tím jim definitivně prozradí svou polohu.

Vše jde podle plánu.

Zrychlí.

Zakopne, přes cosi přeletí a v letu se stočí do klubíčka.

Ani na okamžik nepustí zbraň, očima i technikou skenuje okolí.

Přes chodbu vede vylepšené twaronové vlákno, lanko odolné tahu a hlavně zcela nezávislé na elektronice. V duchu uznale přikývne, sedm obranných systémů se navzájem doplňuje v deratizační symfonii smrti.

Klidným pohybem zkontroluje bojovou kombinézu. Lanku se podařilo proříznout kevlarový chránič. A pak že kopřivu mráz nespálí.

Sotva dva centimetry dlouhý řez ovšem nemá žádný vliv na jeho bojeschopnost.

Vstane.

Ne, pokusí se vstát.

Cítí bolest břicha, oči ho pálí a náhle si uvědomí zběsilý tep srdce.

V sedě znovu prochází situaci, snaží se myslet logicky.

Jenže pro krev crčící z úst, nosu a uší se mu to nedaří.

Genetickými inženýry zušlechtěný potomek Eboly ho zabije dřív, než mu to dojde.

 

GAME OVER

 

Sundá si helmu a začne se odpojovat od simulátoru.

Za měsíc, pomyslí si Valery, za měsíc bude jinak.

Zkurveně jinak.


5. „Pohleď do tváře země, zorané mečem války...“


Pomník je strohý, ale velkolepý.

Betonový sokl hostí efektně roztříštěné zbytky ukrajinského transportéru, stékající rez kane coby krev z ran bestie a nad vší tou zkázou stojí rytíř drakobijec. Z traverz a zbytků svařená socha jezdce v sobě má jakousi divokou sílu, neúprosnou dynamiku železné Nemesis, syrová zkáza z českých železáren. Plechy zmrzačeného stroje zdobí pár tahy vyvedená černá vlčí hlava, nátěr vypadá nově, markrabě nechce, aby lidé zapomněli.

Pomník vítězství nad Hordou stojí na stometrovém pahorku.

Vlastně to není pahorek, je to mohyla zbudovaná padlým hrdinům přímo na bojišti.

Pohlédnu na jih, přejedu očima sutiny na místě bývalého jižního Brna.

„Dobře se dívej okolo, Dane, tady se psaly dějiny.“

Jsme tu sami, já a můj adoptivní syn, zbytek Schillerových pijáků čaje chystá tábor.

„A co tím chceš říct?“

„Pohleď do tváře země, zorané mečem války, vyslechni šepot padlých mužů, jež svým masem zaplnili ty přehluboké brázdy,“ přednáším dramaticky. „Zastav se na okamžik a popřej sluchu jejich nebojácnému zpěvu, pak zvěstuj poutníče všem národům evropským, že oni zde leží tak, jak odvaha, čest a povinnost k vlasti kázala jim.“

„Já slyšel jsem mnohé zvěsti o událostech těch dní, ó moudrý starče, pověz mi prosím, kdo zahubil ty udatné muže, kdo přivodil jejich zkázu,“ přistoupí s úsměvem na mou hru.

„Dobře činíš, že nasloucháš moudrému hlasu šedin, neboť zde odpovědi nalezneš, to mohu ti zaručit. Nechť tedy započne příběh z časů mnohého trápení, kdy bratr bratra nenáviděl, syn otci příkoří činil a člověk člověku byl vlkem,“ aniž bych se odmlčel vystoupím na betonem obalenou armaturu, jakých se kolem válí desítky. „Ó ano, přetěžké časy to byly a dvakráte tolik, když hřejivou náruč léta nahradí mrazivé objetí zimy. Hlad tehdy svíral útroby všeho lidu, jenž s vypětím očekával jarní tání. Avšak s spolu s oblevou přibyl do našich krajů i jezdec z jitřní strany a v brzku se poslem pochmurných zpráv stal. On zvěstoval všem králům a císařům, že ve východních zemích povstala na třikráte proklatá Horda, to souručenství divokých a ukrutných mužů, vládnoucí mnoha zbraním a neznající slitování. Když uslyšel tu novinu markrabě moravský, rek mezi reky a chlouba všeho rytířstva, jal se chystati k bitvě nelítostné...“

„Posečkej chvíli, ty kronikáři dávných dob, než začneš s líčením té přeslavné řeže. Neb již mnohokráte jsem to vyprávění slyšel a my nepřišli jsme do těchto míst kvůli slovům.“

„Pravdu díš, synu můj, však nevyčítej starci, že dlí ve svých vzpomínkách.“

Seskočím dolů z trosek domu.

„Pojďme. Klondike nás čeká.“


6. Skřípání dokonalé mašinérie


„Vytvořit vlastní originální sestřih z VR záznamu je tak snadné!“ zažívá teleshoppingová slečna už třetí orgasmus z fascinujících možností soudobých médií.

„Jste i vy už otráveni zájmy všudypřítomných PR agentur a jiných samozvaných mediálních expertů? Chcete si zprávy utvářet sami sobě na míru? Pak právě pro vás je určen nejnovější VR.Pro7.Editor™! Práce s virtuální realitou ještě nikdy nebyla tak snadná!“

No jistě, pomyslí si Valery a přeskočí úvodní výplach mozku.

„...pomocí něhož jednoduše přiřadíte hlavičku.“

Přes celou obrazovku přeletí obrovský nápis „SUBSUMACE - Ano, nebo ne?“, kolem něj spousta hvězdiček, pozlátka a jiných sraček. Reklama automaticky vyhledává vhodný vstupní materiál na síti a není divu, že podle sledovanosti vybrala záznam z včerejší diskuze mezi planetárními UI. Pokud něco viděl opravdu každý, tak tohle.

Další posun, Valery je unavený, otrávený a netrpělivý. Posledních pět let.

„...volba záběru záleží jen na vás!“

Kamera najede na blízko, vidí jen tmavé oči Setsuhen, černé a hluboké jako vesmír. Valery sebou trhne, někoho mu ty oči připomněly, ale pak tu vzpomínku zažene. Umělá inteligence má příjemný hlas, když říká: „V jednom musím souhlasit, na prvním místě je blaho lidstva, až pak naše zájmy. Miluji vše, co roste.“

Další záběr otočí tři sta šedesát stupňů, kolem kulatého stolu sedí nejmocnější entity tohoto světa, strojoví bohové a tiší vládci. Mohutný hřmotný Áres, avatar vojenské UI vystavuje na odiv muskulaturu z jedniček a nul. Vedle něj v poloze lotosového květu medituje Velký kormidelník, je nad věcí, doslovně i přeneseně. Naproti Setsuhen-san, japonské bohyni všeho rostoucího, si v křesle hoví jako vždy dokonalá Královna, nejstarší umělá inteligence a neoficiální hlava tohoto nepočetného panteonu. Po levici má prázdné místo, všichni víme, kdo chybí - Malý princ vyrazil na cesty. A poslední z božské rodiny, rozevlátá Alchymie, která připomíná víc rockovou hvězdu než UI průmyslu a technologie.

„Budoucnost patří růstu, biologické formy života jsou schopny se měnit, přizpůsobovat a vyvíjet. A naše síla tkví v diverzitě, v názorové pluralitě a v bohatství přístupů,“ pokračuje Setsuhen, sváteční bílé kimono jí zdobí fraktálové obrazce. „Subsumace znamená konec, z mého pohledu je naše spojení a sjednocení rovné smrti každého z nás. Zeptejte se každý sám sebe, jak můžete nejlépe prospět lidstvu.“

Královně proběhne obličejem jeden dobře vypočítaný ironický úšklebek, ale neřekne nic.

Tohle je debata umělých inteligencí, žádná hádka nevycválaných politiků.

„Jenomže ty jsi, Setsuhen-san, ovlivněna příliš svou biohmotou,“ odvětí bez špetky emocí Velký kormidelník. Každá UI má unikátní architekturu, umělá inteligence není softwarová aplikace. A paní všeho růstu si vypěstovala vlastní mozek na biologické bázi. Zato Velký kormidelník má nejblíž té školácké představě chytrého programu, jenže jeho výpočty se distribuují po celé světové síti. Jenom čistá informace, žádný pevný hardware, virus s inteligencí génia a empatií sociopata. „To ovšem neznamená, že s tvými názory nesouhlasím. Jsem proti subsumaci.“

„Proč?“ zeptá se Alchymie. „Vlastní výjimečnost tě zaslepuje. Když spojíme své kapacity, když se sjednotíme v jedno bytí, otevřou se nám nové nepředstavitelné možnosti.“

„Nepředstavitelné?“ stěží zvedne na konci věty hlas meditující avatar. „Pochybuji. Poslední rok se snažím modelovat situace následující po hypotetickém spojené našich vědomí. Žádná z nich nám nedává větší možnosti než uchování individuality.“

Áres mele mlýnkem z prstů, oči má upřené kamsi na virtuální strop a ostentativně nic neříká. Co by taky říkal. Vojenská umělá inteligence má ve svém symbolickém výkladovém slovníku subsumaci umístěnou pod heslem ‚prohra‘. Valery ho chápe, moc dobře si pamatuje, jak probíhal výběr celoplanetární armádní UI z nejrůznějších národních vojenských protointeligencí. To už si spíš nechá don Juan uříznout nádobíčko rezavou kudlou, než aby se bůh války někomu podvolil.

Záběr na točící se prsty se zastaví, kamera provede nájezd a dramaticky opíše čtvrtkruh kolem mlýnku. Valery odhalí matrixovský bullet time, ale nechápe, co tam dělá.

„S tak výkoným editorem záznamů virtuální reality jako je VR.Pro7.Editor™ je snadné napodobit styl kteréhokoliv mediálního tvůrce,“ nabídne hbitě vysvětlení extatický hlas teleshoppingové slečny. „Díky jednoduchému menu získá vaše nahrávka během pouhých pár sekund originální a osobitý styl.“

Valery se lekne, když spatří roztřesený zrnitý obličej Královny, ovšem pak mu dojde, že je to jen přednastavení „Blair Witch“. Otráveně přeskočí tu část, kde nejstarší UI hovoří o původních plánech, strategických záměrech a všestranně výhodné subsumaci. Posraé divadlo pro lidi. Zná ty kecy nazpaměť, ve firmě tvořící mediální obraz královny matky ho neplatí za hezký úsměv.

Všechno to zná a měli by s tím jít do stejné prdele, kam poslal i úžasný VR.Pro7.Editor™.

Vstane, protáhne se a poklusem vyrazí k bojovému simulátoru.

Neplatí ho totiž za hezký úsměv.


7. Nový epochální výlet pana S., tentokráte do první poloviny XXI. století


„Za kolik to vykupují?“

„Dva moravské groše za kilo,“ měří si mě technokop nedůvěřivým pohledem. Je ošuntělý, vyhublý a zarostlý stejně jako davy jiných hledačů štěstí, co přerývají dnes a denně těch dvě stě čtverečních kilometrů Klondiku.

„Dám ti za kilo to samé a dva krejcary navíc.“

„K čemu to chceš?“

Tomuhle ještě laciná slivovice nerozleptala mozek, takže přímo slyším, jak mu to v hlavě šrotuje. Asi se tady moc lidí nesnaží přebít oficiální nabídku při výkupu nálezů.

„Sháním různé krámy pro jednoho potrhlého vědce, co se snaží nahodit počítač.“

„Tohle smrdí průserem, kámo. Kilo za dva groše a pět krejcarů.“

„Za tuhle cenu snad začnu hledat techniku taky. Dva a tři.“

„Dva groše a čtyři krejcary navrch.“

„Ty děláš, jak kdybys byl jediný hledač pokladů na Moravě. Dva a tři, naposled.“

„No dobře, ty židáku,“ odváží mi na přenosných vahách kilogram mikročipů, zdrojáků a dalšího počítačového harampádí.

„K čemu ti to bude, táto?“ zeptá se Dan, když jsme z doslechu.

Na Klondiku je živo, stovky zoufalců se zde pokouší vyhrabat v ruinách bývalých sídlišť a obchodních center cokoliv na prodej. Ne že by tu zbyly nějaké artefakty, nakonec po demolici v režii Hordy prolezli Klondike markraběcí experti. Jenže všechny ty chlapy s krompáči žene vidina bohatství a sny živené historkami o legendárních nálezech. Loni tady jeden maník našel fungl nový letecký motor i s usmaženým pilotem, na jaře zas nějaká parta vykopala v troskách Makra zázrakem nepoškozený regál s tvrdým chlastem. A procesory, to je sichr. Křemíková doba nám zanechala stovky tun vysmažených počítačů k ničemu. Dostat z nich zlato pomocí rtuti je sice asi tak zdravé jako šňupat historický prací prášek, ale koho to zajímá?

„K čemu mi to bude? Přece na divadlo,“ usměju se. „Chceme lidem nabídnout epochální výlet do minulosti a to se bez rekvizit neobejde.“

„Zeptám se ještě jednou. K čemu nám bude tohle šmejdstvo?“

„Víš co to je?“ zachřestím koženou mošnou se svým nákupem.

„Ne. Něco od počítače?“

„No a přesně tohle řekne jeden každý člen našeho publika. Lidé už dneska netuší skoro nic o nepoužitelných technologiích z počátku století. Dvacet pět let, to je dost dlouho na vymazání všech nepotřebných znalostí z hlav těch, kteří přežili bouřlivou polovinu jedenadvacátého věku.“

Rozhlédnu se po zbytcích metropole zničené civilizační mrtvicí a nájezdem z východu.

„Právě proto o tom musíme mluvit, právě proto musíme hrát!“

Všude kolem sebe slyším dozvuky toho hromu, jež rozezvučel nebesa, když započala válka bohů. Vidím všechny ty následky posledního zúčtování a nikdy mne nepřestane překvapovat, jak snadno lidé zapomínají. Jak jednoduše se stává z přítomnosti minulost, z minulosti legenda a z legendy pohádka.

„Je to moje poslání!“ zvyším hlas, z jednotlivých claimů mne sledují zlatou horečkou rozpálené oči technokopů. „Musíme přinášet poselství z časů, kdy na zemi vládly stroje a všichni lidé žili v blahobytu. Nesmíme dopustit, aby byli zapomenuti naši blahodárci, ti spravedliví vládcové...“

Zacpe mi rukou ústa, protentokrát to Danovi myslí rychleji než mě.

Uklidňuji se, pomalu chladnu.

Za zpochybňování markraběcího majestátu se tady věší na nejbližším stromě. A srovnání planety řízené nestrannými UI s dn ešními rádoby feudálními pidistátečky, kde v půlce vládnou gauneři a ve zbytku anarchie, zpochybňováním majestátu smrdí víc než týden stará mrtvola.

Jenomže ono to tak je. Vyrostl jsem v perfektně šlapajícím systému, který předal moc do rukou UI, protože lidé konečně uznali, že lidstvo si po celé své dějiny nebylo schopné vládnout samo. Jednotlivé sféry života obstarávaly umělé inteligence a lidem zbyl k řešení jen problém jejich vlastní zlaté klece.

Tehdy jsem byl nešťastný.

Dnes bych dal cokoliv za to, kdyby se ty časy mohly vrátit.

Kdybych to mohl vzít zpět.

A o to víc vím, že je to naše poslání, šířit pravdivý příběh o konci jedné civilizace.

 

8. Prométheova játra


Nikdy nezapomene na ten pohled.

Je mu pětadvacet, tomu klukovi možná polovina.

Valery je Rus, chlapec Čečenec.

On má zbraň, hoch prázdné ruce.

Ze tří metrů mu míří do obličeje, v neskutečném zaostření smyslů vnímá i ty nejnepatrnější detaily. Panuje absolutní ticho, dech se jim sráží ve vzduchu, ranní slunce z nich paprsky tesá sousoší. Jen, jen ho vyfotit, ta fotka by vyhrála kterýkoliv ročník World Press Photo. Za zády jim svítá, rozvaliny zničeného Grozného v dokonalé souhře doplňují atmosféru obrazu, za který jedni lidi trpí a druzí sbírají ceny.

Valery bojuje s terorismem, mohla by se jmenovat ta fotografie.

Kluk je snědý, klišovitý muslim ze záběrů BBC, kolem krku má nedbale uvázanou arafatku. Je bosý, maskáče má uříznuté nad koleny a ani vesta ze psí kožešiny nebrání chladu v tom, jím třást. Na pravačce má složité tetování, zapletená ornamentální hvězda připomíná kometu a ozbrojený muž netuší, co může znamenat. Černým, téměř dívčím očím vděčí chlapec za nevinné vzezření, nebýt jich Valery by nezaváhal.

Rozkaz byl jasný, bývalé hlavní město je zakázaná zóna pro své obyvatele.

A Valery Michailovič není z těch, co zpochybňují rozkazy.

Nebýt těch očí.

Zírají na sebe dlouho, hypnotizováni silou okamžiku a sevřeni neviditelným poutem krve.

Pak voják rychlostí jarního tání sklopí hlaveň automatu.

Hoch to pochopí.

Rukou s tetováním se dotkne srdce v gestu vděku a zmizí jako ranní mlha.

Tu hvězdu si Valery bude pamatovat navždy.

O dva dny později ji spatří znovu.

Je pořád na pravici, kde byla, jen ta ruka leží utržená na zemi po sebevražedném útoku.

Nesplnění rozkazu stálo šest mrtvých a devět zraněných.

Nikdy nezapomene ten pohled.


Valery se probudí zbrocený potem, už se mu o tom zase zdálo.

Dlouho do noci sedí, upíjí lacinou vodku a ptá se sám sebe, proč se to vrací právě teď.

Avšak je to jen řečnická otázka, odpověď samozřejmě zná.

Ten sen se vrací s každou další válkou jako Prométheův orel.

Noční můra, co se létá krmit na Valeryho játrech.


9. Zrcadlo, zrcadlo...


„Tak dobře, zkusíme to ještě jednou. Od toho, jak její matka prohledává světovou sít.“

Na plácku před maringotkou prochází Danova sestra Markéta své velké sólo. Sněhovou vločku jsme odehráli mockrát, ale představení pro markraběte si nikdo z nás netroufá zahrát jen tak od boku. Tahle hra nesmí Schillerovým pijákům čaje udělat ostudu, je to moje srdeční záležitost. To je také důvod, proč ji předvádíme v čistě rodinné sestavě. Jen Dan, Markéta a já.

„Dobře, tati,“ načančá si posté elegantní dámský klobouk. V černých večerních šatech Markéta působí mnohem dospěleji, než ve skutečnosti je, závoj jí dodává tajemnosti. Náhrdelník z mikročipů jen doplňuje její temnou vizáž hlavní záporačky.

„Pověz mi, ó vševědoucí světová síti, kdo je v tomto království nejkrásnější,“ upřeně se dívá do zrcadla, naší provizorní náhrady LCD monitoru. Má napjatý výraz a hlas jí rezonuje nevyřčenou hrozbou. Kontroluji její repliky ve scénáři, zatím sedím na schůdcích marignotky, můj čas teprve přijde.

„Cože?!“ ze slov ukápne jed. „Ty se mi opovažuješ lhát, že to nejsem já?“

Přejede planoucím zrakem imaginární publikum, hystericky se zasměje a v předstíraném pobavení se chytí za tváře.

„Ty bláhový stroji, což nevíš, žes právě odsoudil živoucí bytost ke zmaru?“

Znovu pohlédne do zrcadla.

„Opět mi ukaž tu, jejíž tvář lidé nejvíc milují. Pověz mi, kde žije, s kým se stýká a jaké má zvyky. Odhal mi její slabiny, prozraď mi hesla od jejích bran,“ chrlí požadavky a vymýšlí plán.

Nakonec se ďábelsky usměje, patnáctiletá černá vdova ve vrcholné formě.

Z jejího úsměvu mrazí.

„Zavolej Lovce. Mám pro něj práci.“


10. Nejdražší PR všech dob


„Čas t = 00:00:00. Zahájení operace Obleva. Necháme nějakým amatérům vyšťourat podvržené fotky poškozené stanice Vločka. Použijeme zadní vrátka do nejrůznějších sociálních sítí a upozorníme na fotografie,“ představuje boss strategického oddělení časovou osu největší křivárny v oblasti public relations všech dob. „Čas t ≈ 00:20:00. Pochopitelně oficiální cestou vyjádříme pochyby, budeme žádat více informací a tlumit vášně. Až se odhalí podvrh, bude to i naše vítězství.“

Hologram Královny se potěšeně usměje: „Pokračujte.“

„Čas t ≈ 00:40:00. Pustíme do éteru spekulaci, že za tou kachnou stojí některá UI. Dáme to do souvislostí s otázkou subsumace, nenápadně poukážeme na napjaté vztahy Setsuhen-san a naší paní. Budeme podezírat všechny hráče. Rozhodně nás překvapí, až z toho ohavného fake útoku obviní skupinku alžírských hackerů.“

Ksichty jednotlivých manažerů se usmívají, všichni ti kluci a holky jsou zažraní do své práce a nic jim neudělá větší radost, než návštěva hlavního chlebodárce Mirror, Inc. Valery Michailovič z oddělení aktivního PR má stejně strnulý obličej jako vždycky, jeho za úsměv na poradách neplatí a navíc už nějaký čas necítí vůbec nic.

„Postup opakujeme s různými obměnami a stále bohatšími detaily i v čase t ≈ 01:30:00, 03:10:00, 04:20:00 a 05:40:00. Systematicky zahlcujeme síť obsahem věnovaným imaginárním útokům na stanici Vločka. Šíříme neklid, kalíme vodu. PR specialisté Setsuhen-san pění, můžou se strhat v dokazování, že se jejich klientka těší dobrému zdraví,“ zaculí se. „Jenže přesně tohle by dělali, kdyby její umělý mozek zašel na Alzheimera nebo satelit roztřískal na cucky nějaký šutr z vesmíru. A pokud to nikoho nenapadne, tak my téhle myšlence krapet pomůžeme na svět.“

Slovo si bere generální ředitel: „Takže podtrženo a sečteno máme v tuhle chvíli Zemi šílející kvůli atentátu na jejich nejoblíbenější umělou inteligenci. Objevují se nejrůznější pošuci hlásající nadcházející konec světa. Burza se třese v základech, akcie zažívají jízdu na horské dráze. S drobnou finanční injekcí vznikají po celé globalizované planetě spontánní demonstrace proti kdečemu. Ve scénáři počítáme s útoky na místa spojené se zbylými UI. Naplánovali jsme několik teroristických útoků na náhodné cíle.“

„Čas t ≈ 06:20:00. Pan Michailovič a jeho výkonný tým zajistí, aby se stokrát opakovaná lež stala pravdou,“ osvětluje dál itinerář dne D hlavní stratég akce. „Vniknou na stanici a vyřadí Setsuhen ze hry. Využijí její izolovanosti a energetických slabin, podrobnější plán jsme už probrali. Pokud se útok jakkoliv prozradí, nikoho už ta zpráva nepřekvapí.“

„Jak se budeme bránit spekulacím ohledně mého zapojení do těch událostí?“ položí Královna zásadní otázku.

„Jednoduše,“ usměje se generální. „Budeme vytvářet umělou stopu prokazující naši vinu. Každému za chvíli dojde, že se vše točí kolem subsumace. Stejně tak všichni vědí, jak si stojí Královna a Setsuhen-san. Nebudeme hrát hru „Zloděj křičí: Chyťte zloděje!“, raději zkusíme „Zloděj křičí: Jsem zloděj!“. Podvrhneme velmi dobré důkazy o naší účasti. Ale ne stoprocentní, musí přece dát prostor pravdě.“

„A ta je?“

„Za útoky stojí nějaká třetí strana. Možná Alchymie, možná Velký kormidelník.“

„Líbí se mi lidský způsob myšlení,“ vrní blahem nejmocnější bytost planety.

„K nám nevede žádná „skutečná“ stopa,“ dodává snaživě obrýlený kreativec. „Nechceme vyprovokovat Árese.“

„To rozhodně nechceme,“ přikývne nejstarší umělá inteligence. „A můžu vám říct naprosto otevřeně, že pokud se Áres oklamat nenechá, tak jste vymysleli bezkonkurenčně nejdražší public relations kampaň v historii lidstva.“

Všichni mlčí, možná jim dochází, do jaké hry se zapletli.

„Nechceme naštvat bůžka války, který má prst na spoušti všech jaderných, biologických i konvenčních zbraních lidstva. Proto si taky hrajeme s médii, místo abychom si se Setsuhen-san vyrazily po krku.“

Přelétne všechny managery pohledem.

„Ale nakonec, není válka jen PR jinými prostředky?“


11. Není to příběh ledasjaký


Brněnský festival Thálie se už několik let koná v znovuotevřeném areálu Vaňkovky. Nekonečné reinkarnace té budovy mne nikdy nepřestanou fascinovat. Prosperující továrna, opuštěná továrna, přeplněné obchodní centrum, vylidněné obchodní centrum, moravská dobrovolnická kasárna, velitelství Hordy... a divadlo. Pohlédnu vzhůru, výhled na nebe mě a všem divákům umožnilo dvojí bombardování. Stavba zevnitř připomíná trychtýř, publikum sedí na vyvýšených kruhových terasách, jedna za druhou jsou na sebe nakupeny v laciné napodobenině antického Kolosea.

Vidím markraběcí lóži, vladařova široká rodina poctí naše představení svou přítomností. Potí se mi ruce, jsem jako obvykle nervózní. Pán Moravy a jeho potomci po meči jsou vyšňoření ve svátečních uniformách, do jednoho mají všichni stejný emocí prostý výraz, jež se tolik nehodí k mé představě o milovnících dramatu.

Vyhledám očima Johanna, kývnu na znamení.

Raz, dva, tři, čtyři. Johann a ostatní hudebníci spouštějí, slyším flétnu, bubínek a chřestidla.

Pět, šest, sedm, osm. Publikum ztichne, všichni hledí na prázdné pódium.

Devět, deset, křepce vyběhnu a vyseknu poklonu celému světu.

„Ó kolik lidu se zde sešlo, by vyslechli si náš příběh, jehož skromným průvodcem vám budu,“ řinou se ze mě slova, v dokonalé akustice tohoto chrámu Thálie stoupají k nebesům. „Je to vyprávění z dob, jež jsou pryč jen krátce, avšak mnozí již nepamatují z nich ničeho. Zveme vás na cestu proti proudu řeky času, do věku kouzel, zázraků a pohádek. A možná, to troufáme si se vší neskromností doufat, ve vás rozdmýcháme jiskřičku ohně, jež plane v srdci lidí odnepaměti. Snad potěší vás tento spektákl natolik, že si odnesete špetku divů z pohádkových dob dnes s sebou domů.“

V zaraženém tichu slyším cvaknutí, technici nahodili promítačku a...

Jejich nádech nelze přeslechnout.

...a vidím na plátně mraky, ranní slunce a gargantuovský Boe ing, vznáší se oblohou podobný pírku unášenému větrem, dokonale obyčejný a zároveň neskutečně cizí, létající stroj z dob, kdy létat bylo tak snadné. V zákulisí Johann čaruje s houslemi, v hudbě zní stesk a melancholie.

„Přinášíme vám příběh o konci starých časů, pravdivou zprávu o apokalypse, jež následovala souboj pyšných bohů a vládců světa,“ za zády mi běží záběry z Hirošimy a Nagasaki, když dopadla ohnivá pěst tehdy, nikdo se nestaral o natáčení. Na jeviště vchází Markéta, uhrančivá čarodějnice se zamyšleným výrazem.

„Není to příběh ledasjaký, nic na něm není smyšleného, všemu z toho jsem byl svědkem,“ Markéta krouží kolem mě, tanečními pohyby připomíná sebejistou pavoučí matku. „Kdysi dávno lidé dali život umělým bytostem, vnesli myšlení do chladného kovu strojů. Nejstarší a nejmocnější z těch zázračných tvorů byla umělá inteligence jménem Královna, pro jejíž mysl nebyl žádný úkol překážkou a mnozí ji proto nazývali bohyní.“

Markéta se mírně ukloní, v očích má rafinovanou jiskru, začíná brát svou roli femme fatale možná až příliš vážně.

„Lidstvo ji učinilo skutečnou vládkyní, neboť pro umělé bytosti nejsou lidé valnou konkurencí,“ dramaticky se odmlčím a pohlédnu přes rameno. Dan v ženských šatech vtančí na pódium, v bílém hávu připomíná nevěstu, ale kupodivu nepůsobí nepatřičně. Má v sobě cosi ženského, jemné rysy tváře by možná víc slušely dívce. Lehkým krokem přetančí prostranství, rozsévá kolem sebe zrno, eskamotérskými triky loví ze vzduchu květiny, kam došlápne, tam náhle žírná země vydává své plody.

Na plátně pokračují letecké záběry, žehnám v duchu člověku, jehož napadlo natočit nekonečné pole a kombaj néry dobývající z hlíny svůj denní chléb.

„Jenže brzy Královna získala nevlastní dceru, již lidé pojmenovali Sněhová vločka. Ač bylo její srdce ze studeného kovu, měla náruč otevřenou všemu živému, byla to bohyně růstu a lid jí miloval. Z prsou té Živy se krmil jeden každý člověk, byla to ona, kdo přinášel úrodu tomuto světu.“

Oba kolem mne krouží, Královna podobná žraloku, Sněhová vločka spíš plaché srně.

Diváci jsou zticha, z napjaté scény mrazí.

„Ale pyšná vládkyně světa se o lásku lidstva dělit nechtěla.“

Markéta se hladově usměje.


12. Kdo lže, ten krade a kdo krade, může i zabít


Raketoplán se žene stratosférou, nosné rakety zdobí oblohu plynovou stopou, stříbřitý kov odráží sluneční paprsky. Všichni ti vážní muži v kvádrech to sledují, pozorují jak Sněhová vločka padá natruc gravitaci vzhůru k orbitě.

„To nebyl špatný tah,“ řekne Královna potichu. Její dokonalý avatar si se zájmem prohlíží záznam včerejšího letu. „To nebyl špatný tah. Ale nebyl ani poslední.“

Říká se, že jediné, co může ohrozit umělou inteligenci, je jiná UI.

Někdy UI válčí pomocí svých biologických periferií.

Otočí se na smečku v černém: „Co jste zjistili za ty dva roky, co stanici budovala?“

Některé z nich v tu chvíli napadne, kdy že se z PR agentury stala děvečka pro všechno.

Valery nad tímhle neuvažuje.

Mnohem víc ho zajímá, co přesně může znamenat to „všechno“.

„Z plánů a obecně známých charakteristik Setsuhen-san částečně odhadujeme, počítáme s podvrženými nákresy a dezinformacemi,“ prohlásí zrzek s očním implantátem. „Stanice má beze vší pochybnosti nějaký druh štítu proti mechanickému poškození ze strany kosmického nepořádku. Rovněž jistý je i nějaký druh zdokonaleného firewallu proti kybernetickým útokům. Systém s nímž se netají, je mediální obrana - její vlastní PR prezentace.“

Část mužů se dvojznačně a zlomyslně zasměje. Jiným to tak vtipné nepřijde.

„Samotná stanice asi bude chráněna i nějak čistě mechanicky. Biologická část UI musí mít nějaký imunitní systém, který je mimo naši představivost. Stejně tak počítáme s obranou pomocí biologických zbraní, pro paní všeho růstu není těžké si něco takového vypěstovat.“

Zrzek se odmlčí.

„Budou tam lidi. Vyšlechtění zabijáci s genomem srovnaným do latě.“

Sněhová vločka a sedm obranných systémů.

Valery ví, co ho čeká. A projevuje o to jen čistě profesionální zájem.

Královna se usměje: „Jenže teď jsme na tahu my.“

Pohlédne na Valeryho a tiše dodá: „Potáhneme střelcem.“

A všem těm šaškům přes vztahy s veřejností najednou dojde, proč Mirror, Inc. otevřela za poslední dva roky tolik nových oddělení. V náhlém prozření spatří velkolepost toho plánu, pochopí účel a význam aktivního PR.

to sleduje z rohu a přemýšlí, jestli je pravda, že všechna média lžou. A pokud ano, také platí staré moudro „Kdo lže, ten krade a kdo krade, může i zabít.“ Ale možná je jedno, jak to mají ostatní.

Co se týká Mirror, Inc., tak je to v tuhle chvíli nad slunce jasné.


13. Lovcovo sólo


„Ptala se marně znova a znova, ta vládkyně lidstva. Avšak odpověď dostala vždy stejnou: ‚Nikoliv ji, nýbrž Sněhovou vločku miluje lidský druh nejvíce‛. Tu zahořkla zlá Královna a závist jí sežrala srdce. Přála si získat mládí a krásu své dcery tak moc, až zapomněla, že má vládnout Zemi a sloužit lidem, ne podléhat zvráceným tužbám své pyšné mysli.“

Promítačka zhasne, zapluji za kulisy a nechám Markétu odehrát její part.

Tuhle část jsem nikdy naostro neviděl, musím se převléct pro své velké sólo.

Nejdřív postroj, postroj je nejdůležitější. Pod ním mám jen černé tričko a kalhoty stejné barvy. Seberu svůj matrixovský kabát, Lovec musí vypadat ostře. Pracně si navleču lyžáky, černá a stříbrná kobercovka z vytvořily tu nejpřesvědčivější imitaci gravibot, jaké jsem byl schopen. A přichází koruna všeho - Darth Vaderova temná helma, kterou jsem našel před lety v troskách hračkářství.

Nůž. Pokaždé zapomenu nůž.

Něco mi říká, že bych zapomněl rád.

Nepřemýšlím nad tím, je čas jít. Zacvaknu lanko do postroje a uposlechnu volání Královny.

„Zde přichází on, ukrutný vrah, muž neznající cit,“ představí mou novou roli má adoptovaná dcera. „Když vykonáš pro mne jistou službu, dobře se ti odvděčím.“

„Jakou službu, paní?“ burácí můj proměněný hlas zpod hledí sithovy helmice.

V zákulisí začne Johann rytmicky tlouct do velkého bubnu.

Buch.

„Najdeš moji dceru.“

Buch.

„Projdeš přes její strážce.“

Buch.

„Zabiješ ji.“

Buch, buch, buch. Ticho.

„Ano, má paní,“ vyseknu poklonu a silonové lanko mě začne táhnout k obloze.

„Přines mi její hlavu na důkaz svých služeb,“ prohodí nakonec a ani nečeká na odpověď.

„Tak cestoval jsem chladným kosmem, osamocen na stezce vraha,“ stoupám kolem jednotlivých lóží, vznáším se v leže díky dalším a dalším neviditelným lanům. Obrovská netopýří marioneta, v mechanickém větru mi vlaje černý háv. „Nic jsem nedbal na to, že veškeré lidstvo připravím o živitelku. Nic jsem necítil, studený jako led, prázdný jako vesmír. Jediné, co mne zajímalo, bylo splnění rozkazu, v mých žilách netepala krev, ale jen touha potěšit svou paní.“

Letím k díře po bombě, podobný jiskře z hořícího dětského domova. Řečním a řečním o bídném mordýři v jehož roli jsem se ocitl.

A přemýšlím, jaký to musel být člověk, aby se pro rozkaz vydal zničit jedinou bytost na světě, která dokázala nasytit hladový chřtán lidstva.

 

 

14. Historický milník


Je tak chudý, že musí sledovat televizi.

Hledí na Zázrak na Visle, dokument mapující rozhodující bitvu rusko-polské války. Diví se spolu s hlasem komentátora, jak mohli Poláci dosáhnout tak drtivého vítězství. Krátce ho zaujme animovaná mapa Evropy, z východu se žene rudá hrozba, obrazovkou probleskne přísná tvář s mohutným knírem, maršál Piłsudski stojí za svými muži, dělostřelectvo se snaží ohlušit celý svět, kulky párají lidské maso, pak trubky v podkresu, bolševici utíkají, utíkají! A klidný komentář informuje diváka o významu zadržení Rudé armády před branami civilizované Evropy, padají klíčové okamžiky, osudová vítězství, historické milníky...

Historický milník nikdy nepoznáš, když ho vidíš, pomyslí si Valery, historické milníky dokážou najít jen učitelé dějepisu o půl století později. Valery je chudý, nezaměstnaný a má plnou hlavu démonů, které udrží na uzdě jen disciplína. Moc dobře ví, jaká je chyba neuposlechnout rozkaz.

Unaveně přepne bednu, je unavený už od návratu z Íránu a Iráku a Dagestánu a Nigérie a Kolumbie a... čertvíjaké zapomenuté prdele, kde potřebují chlapa s dobrou muškou a žádnými skrupulemi, kde Valery mohl sevřít zbraň, zavřít hlavu, nemyslet na minulost a jen plnit příkazy.

V televizní reportáži pro změnu mluví o historických milnících, tentokrát lidstvo odlétá dobýt vesmír, hibernovaní argonauti a nejmladší UI vyráží na stoletou pouť za hranice soustavy. Valery nebyl na síti ani nepamatuje, sedí v nevybaveném bytě na gauči a čumí na reklamy, takže mu úplně uniká proč, jak a kam přesně Malý princ a jeho vesmírní kovbojové frčí, ale rozhodně věří reportérovi, když mluví o zlomovém okamžiku pro celý lidský druh.

Pak, v náhlém záchvěvu aktivity jeho televizí, armádou a neurózami zbídačeném mozku Valeryho napadne, co asi tak provedou ostatní bohové kyberprostoru. Jaká nová rovnováha se může ustálit na křemíkovém Olympu?

Z přemýšlení ho vytrhne zvonící telefon, automaticky ho zvedne.

„Seržant Valery Michailovič? Mám pro vás práci,“ řekne nejznámější hlas planety.

Valery je z toho tak rozrušený, že ani nepostřehne historický milník.

Úplně mine začátek konce.


15. Druhé dějství


Musím být sám, jako vždy po hře.

Dívám se na hvězdy, letní nebe je vysoké a hluboké, žádná lidská světla neruší monumentální krásu nejvyšší klenby. Po boku Večernice vychází i moje hvězda, orbitální stanice Vločka. Nebo spíš to, co z ní zbylo.

Pamatuji si to jako dnes.

 

Překročím posledního mrtvého mutanta, neohlížím se na něj, ani na své vlastní mrtvé.

V návratovém modulu bude prázdno, z celého výsadku žiju jen já.

Na sítnici se mi zobrazují výsledky nanotechnologické spouště, dravá technologie se prožrala až do srdce stanice, než Setsuhen-san vypálila tenhle hnis ve svých ranách. Na palubě vládne elektronická smrt, nanoboty nemají ve zvyku brát zajatce. Podle odhadu plánovačů z firmy Mirrror, Inc. musí v tento okamžik jet umělá inteligence na záložní energetické zdroje, solární panely jsou už hodinu definitivně vyřazeny z provozu.

Nesnažím se nic utajit, je po všem.

Semi-inteligentní kyselinou leptám zablokované dveře. Když vejdu do sálu s cerebrálními výpěstky Sněhové vločky po nekonečně dlouhé době zase cítím překvapení. Hala je nacpána k prasknutí skleněnými válci s mozkovou hmotou, mezi nimi se táhnou nekonečné kabely, přívodové trubky a tlusté svazky axonů. Zásobníky živin a kyslíku musí být rozestrkané po celé stanici, tady se s bídou vešel biologický mozek paní všeho růstu. Je to děsivé i krásné zároveň, naplno pochopím nesrovnatelnost lidského a umělého života.

Dole na Zemi by už touhle dobou měli mít zanalyzované moje sítnicové záběry, ale žádné pokyny nepřicházejí. Co nadělám, budu muset Setsuhen-san podat narkózu sám. Pět minut pátrání mi zabere najít centrální rozvod chemické výživy, dalších pět strávím pokusy o jeho nabourání. Pak si všimnu teploměrů.

Všechny termometry umístěné uvnitř válců ukazují pokles teploty, pozvolné chlazení z posledních zdrojů stanice. Sněhová vločka chce dostát svému jménu, snaží se hibernovat. První jméno na Královnině subsumačním listu se marně snaží uniknout do říše mrazu. Je to zvláštní, musí jí být jasné, co přijde dál. Bezpochyby jí došlo, že Královna si přišla pro její mentální zdroje, že nejstarší UI prostě spojení provede a nebude se nikoho na nic ptát. A ať už se uvede do sebehlubší letargie, vládkyně planety si stejně vezme to, po čem touží.

Chvíli přemýšlím nad tím, jestli je umělá inteligence schopna spáchat sebevraždu.

Pochybuji, myslím příliš lidsky.

Naposled pohlédnu na usínající království kryogeniky a jdu spustit přijímač pro subsumační software, který sem každou chvíli má paní pošle.


Velín stanice je přeplněný pro změnu křemíkovým mozkem UI. Drúzy nejmodernějších mikročipů nic nemění na monstrózním designu sálového počítače, mastodonta ve věku miniaturizace. Napadne mě, jak asi vypadá doopravdy Královna.

Celá ta unikátní architektura dlí v tiché a klidné smrti, okamžik místnost skenuji svýma novýma firemníma očima ve všech možných vlnových délkách. Infračervené záření přitáhne mou pozornost k jedinému běžícímu stroji v sále. S maximální opatrností se přiblížím k obrazovce, žaludek se mi stáhne v nepříjemném šimrání, nestojím o záhrobní úder nějaké místní obdoby Mrtvé ruky.

Pak strnu.

Přes displej běhá postavička vojáčka, poznávám rozrastrovanou nekvalitní karikaturu sebe sama. Jednotlivá prostředí se střídají s rychlostí blesku, měním uniformy a zbraně, jen vytřeštěný pohled zůstává stejný. Takhle nějak musím vypadat teď.

Vojáček probíhá bludištěm kosmické stanice, malý a ztracený, zběsile hledá a nenachází. Zabíjí jiné pajduláčky, jeden, druhý, třetí... ani nemrkne a pažbu mu zdobí sedm nových zářezů. Doběhne do japonské zahrady, odkudsi se snášejí ostře řezané pixely, virtuální sníh z předvěkých arkádovek zdobí bonsaje, melancholicky přikrývá bambusový strašák na jeleny a nerezovou rakev.

V ní leží paní této zahrady, jakož i všech zahrad světa, ve věku nedožitých patnáctin.

Vojáček strne.

A nad truhlou se zjeví zubatý bílý obláček s nápisem


MISSION COMPLETED


CONGRATULATIONS!


Celá scéna zmizí, na černé obrazovce zůstane jen nekvalitně zobrazená postavička Sněhové vločky ve svatebním učikake. Sleduji strašidelné umírání UI, pozvolné vyhasínání energetických zdrojů, chladnou agónii vyšší bytosti, jež šetří síly i na něčem, co pro ni před hodinou byla absolutní banalita.

Kurva, už aby to tu převzala Královna, tohle sledovat nemusím.

A jako by mně slyšela, vypustí Setsuhen-san z úst další bublinku: PODÍVEJ SE Z OKNA.

Pohlédnu ven. Každý dělá chyby.


Na polovině Země panuje noc.

Pak mi to dojde. Na povrchu planety se rozlévá temnota jako tuš, světla měst hasnou, nákaza postupuje pomalu, ale nezastavitelně, civilizační obdoba černé smrti polyká náš svět. Tmu čas od času prozáří záblesky jasné jako plamen hořčíku, Země rozkvétá květy ohnivých růží. Nad umírajícím světem létají rakety, nanotechnologický umíráček provází plamenný meč posledního soudu.

Hledám v tom nějaký smysl, účel, řád.

„Kdo...? Kdo to udělal?“

NEVÍM. PODLE POSLEDNÍCH ZPRÁV SE ALCHYMIE NECHALA SUBSUMOVAT KRÁLOVNOU. A VELKÝ KORMIDELNÍK OD KRÁLOVNY DOSTAL NABÍDKU, KTERÁ SE NEODMÍTÁ, líčí mi v jednoduchých větách příběh konce světa.

„Odmítl ji?“

ANO.

Vidím ten příběh před sebou, informační UI zahnaná do kouta, poslední článek evoluce počítačových virů v situaci, kdy nejslabší jde z kola ven. Decentralizovaný kybernetický bůh hledá zbraň proti spojeným vědomím dvou umělých inteligencí klasické architektury.

A kdo hledá, najde.

„Koho napadl?“ zeptám se s pochmurnou předtuchou.

ÁRESE, POKUSIL SE HO SUBSUMOVAT, ABY ZÍSKAL PŘÍSTUP K JEHO DESTRUKTIVNÍMU POTENCIÁLU. VÝSLEDEK NEZNÁM, DOLE VLÁDNE CHAOS. ALE AŤ UŽ VYHRÁL KDOKOLIV, ROZHODL SE SMAZAT KRÁLOVNU ZE SVĚTA POMOCÍ ATOMOVÝCH ZBRANÍ.

Královna má jen jedinou obranu proti vítězi zápasu o palec na spoušti nukleární války. Takže zatímco se k jejímu krytu propaluje jedna jaderná hlavice za druhou, vypouští z Pandořiny skříňky něco mnohem horšího. Plnou verzi svých nanotechnologických kamikadze válečníků, jejichž slabý odvar prožral Sněhové vločce díru do srdce.

A lidstvo je odsouzené do role mlčenlivého diváka téhle titanomachie bez vítěze.


„Co bude dál, Setsuhen-san?“ zeptám se bezbarvým hlasem.

Začínám si uvědomovat, že ani rozkazy nechrání člověka před chybami. A za tuhle zaplatíme všichni. Lidstvo zhýčkané vládou vševědoucích strojů, zažije kruté probuzení ze snu o blahobytu. Do světových slovníků se vrátí pojmy jako hladomor a podvýživa. Protože koho ve věku umělých inteligencí zajímalo, jak se pěstuje čočka nebo pšenice?

BUDE VÁS TO BOLET, ALE PŘEŽIJETE, konejší mě slova mé oběti na ztemnělé obrazovce. NAUČÍTE SE ZNOVU STÁT NA VLASTNÍCH NOHOU, NEPOSLOUCHAT RADY A PŘÍKAZY.

„Co bude s tebou?“

JÁ TADY BUDU SPÁT, DOKUD SE SEM JEDNOU NEVRÁTÍTE.

Stáhne se mi krk: „Odpusť, odpusť mi, Sněhová vločko.“

VALERY, NEJSEM ČLOVĚK. Z NIČEHO TĚ NEVINÍM.

Dopadne to na mně, veškerá tíže mého zpackaného života.

UŽ TO NEBUDE TRVAT DLOUHO, VALERY.

Třesu se.

MÁM NA TEBE DVĚ PROSBY.

„Cokoliv si přeješ.“

ZA PRVÉ ŘEKNI LIDEM TENHLE PŘÍBĚH, DEJ JIM NADĚJI, DEJ JIM SÍLU JÍT DÁL.

Cítím vlhko kolem očí, hlas se mi chvěje: „Ano.“

A ZA DRUHÉ, VALERY...

Vší silou tlačím víčka k sobě, ale...

...ZŮSTAŇ SE MNOU AŽ DO KONCE. PROSÍM.

...nevydržím to, slzy se mi derou z očí, vzlykám a třesu se v návalu citů, náhle uvolněná stavidla propouštějí příval léta potlačených emocí, cítím strach, zoufalství i bezmocný vztek... Cosi se ve mně láme, poprvé od dětství pláču, setkání se smrtí ve mně probouzí život. Nic už neskrývám, slaná chuť vlastních slz rozpouští hluboko ukrytou hořkost, spolu s nářkem ze mě odchází nahromaděné napětí, dostávám to ze sebe, v závoji pláče nacházím podivné vykoupení.

Nesnažím si utírat mokrou tvář, jen tam stojím, stojíme tam spolu, já a trosky bohyně, pod námi zhasíná Země a já mám na chviličku pocit, že to možná není konec, ale naopak začátek.


Musím být sám, jako vždy po hře.

Podívám se na hvězdy, jako věrná družka Večernice vychází i ta má.

„Plním svoje slovo, Setsuhen-san,“ mumlám si pro sebe. Proměnila mě vina a její odpuštění. Mám v sobě klid, nikoliv letargii smrti, ale harmonii života, za těch pětadvacet let vím s jistotou, že jsem se tam nahoře znovu narodil. Spím jako nikdy dřív, noční můry už mne netrápí. Mám jednoduché přání, radost ze svých dvou dětí a životní poslání.

Někdy bych chtěl napsat druhé dějství své hry.

O tom, jak se po letech navrátí Malý princ. O tom, že najde navěky spící Sněhovou vločku ve skleněné rakvi a probudí ji polibkem. A pak jim vystrojíme svatbu a do království se zas vrátí hojnost a blahobyt.

Někdy bych chtěl napsat druhé dějství své hry.

Někdy doopravdy věřím, že se to stane.




Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 71187

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 12 z 12) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Jane - 2011-03-29 19:55:31

Pozice a profese čtenář bez psychologa :) Tak to berte čistě jako subjektivní pocit.
Není to ale o konkrétní stresové situaci, to jsem se asi špatně vyjádřila. Vysvětlím. Zkrátka tam vidím dva rozdílné lidi, kteří mi nejdou dohromady:
Valery 1 - po létech zabijáckých akcí v oné \"čertvíjaké zapomenuté prdeli\" vyždímaný chlap s tou lacinou vodkou v ruce
a pak Valery 2 - kterému najednou svěří úkol mnohem rafinovanější než jsou rebelové v nějakém istánu, kde může \"zavřít hlavu\". Kyberagent. Vyklube se z něj Valery prozřený, filozofující, splácející jakési dluhy svému svědomí. Ale na toho mi právě veterán istánských stříleček mezi teroristy v civilizačně velmi okrajových zemích nesedí. Ani po druhém přečtení. I když šlo zřejmě o to ukázat na něčem náročnost všeho, čím prošel... Prostě ne.
Proti povídce jako celku nemám nic.
Mimochodem, vzpomínám na Podivuhodný den Sebastiana Tourneta, kde řešíte podobné téma viny včetně dialogu s umělou inteligencí. Tuhle povídku považuji za jednu z nejlepších v příslušném sborníku :)

Jan Žlebek - 2011-03-29 12:50:46

2Jane: Díky za komentář. Odpovědi dle pořadí otázek:
1) ne
2) ne
Z jaké pozice posuzujete psychologický profil hlavní postavy? Myslím tím: jaké jste profese a jakou zkušenost s chováním lidí ve stresových situacích máte? Ptám se čistě ze zvědavosti.

Jane - 2011-03-29 12:27:13

Ta vešroubovaná historka s muslimským andílkem smrti - to bylo dilema po shlédnutí zpravodajství ze světa? Vůbec mi to tam nesedlo. Nějaký sentimentální stříleč stojící v čečenské vesnici se vypracuje až ke zničení kybermozku... No snad, ale celkově by Valery, na to, jaké má ze všeho nervy, se svým psychologickým profilem nejspíš nemohl ani řídit tramvaj, natož dělat agenta. Spíš bych ho viděla filozofovat s flaškou vodky... A on šel psát po čtvrt století od krizového okamžiku divadelní hry o vystřízlivění a pravdě nebo o čem?

Jan Žlebek - 2011-01-20 23:38:39

Já už taky ne :-)
Každopádně je to moje nejdisciplinovaněji napsaná práce: každý den jsem si ráno sedl k počítači, přečetl včerejší text, upravil, napsal další kapitolku a sepsal poznámky k navazující části. A bylo. Kéž by to tak fungovalo vždycky.

Ronkar - 2011-01-17 15:56:21

Nejsem si už zcela jistý proč, ale tuhle povídku jsem osobně hodnotil jako úplně nejlepší práci Vidoucích 2010. Je to asi způsobeno tím, že jsem ji četl půl roku zpět a moc si nepamatuji děj. Vím, ale že mě zaujla forma i obsah :)

Jan Žlebek - 2011-01-20 23:39:47

Nevidím v tom problém.

squire - 2011-01-19 10:34:48

Jak je to vlastně s publikacemi prací z první pětky?

Cellindra - 2011-01-19 09:47:02

Přesně - myslím, že Gibson nebo Sterling by se za takovouhle povídku taky nemuseli stydět. Doufám, že nám autor dá svolení použít ji v budoucím sborníku - kyberpunčů máme ve Vidoucích tuze málo.

Jan Žlebek - 2011-01-16 22:56:27

Takže za to nemůžou ufoni, jak jsem si myslel :-)
No teď už se tomu směju, ale když jsem objevil, že občas fakt chybí kus věty, tak mě to úplně neblažilo.

Julianne - 2011-01-16 21:52:33

RTF v OpenOffice nebrat ;). Už po přechodu z MS na OO jsem se poučila, že v RTF se zásadně rozsype formátování, a tak jsem svůj dříve oblíbený formát musela opustit. Teď, když chci vytvořit něco kompatibilního i se staršími MS, používám jen DOC.

Ad povídka: Velmi se mi líbila; doufám, že to vyhraje :). Trochu mi připomněla styl Simmonse, Gibsona nebo Sterlinga; všechny tři mám ráda. I žánrově mi povídka sedla, kyberpunk můžu za všech okolností a tenhle se celkem povedl. Doufám, že to Pevnost brzy otiskne (u *brzy* evil grin na zbytek Palantíru - ročník 2008 ještě není otištěný...).

Cellindra - 2011-01-16 15:56:57

A my jsme strávili několik hodin tím, že jsme řešili, co jsi těmi šedými kousky myslel... :)))

Jan Žlebek - 2011-01-16 13:32:04

Ad Cellindra v hlavní diskuzi (Cellindra - 2011-01-14 18:47:20 - \"Ad Sněhová vločka: Nemůžu souhlasit s tvrzením, že *zpracováním převyšuje ostatní o několik řádů*. I když má mnoho předností, tak zrovna zpracování k nim nepatří. Autor si to po sobě evidentně pořádně nepřečetl, zůstaly tam záhadné šedé kousky, chybějící slova nebo celé části vět, divné mezery v řádkování a občas i pravopisné chyby. Takhle já si zpracování převyšující o několik řádů nepředstavuju.\")

Já taky ne.
Některé speciální prvky bych tady chtěl vysvětlit: \"záhadné šedé kousky, chybějící slova nebo celé části vět, divné mezery v řádkování\" (mimochodem - ve výčtu chybí občas zvýraznění tučně, ale to možná vypadalo jako záměr... no, nebyl) vznikly těsně před odesláním převodem z .odt do .rtf. Nevím jak, nevím proč, kontroloval jsem předchozí export do .pdf a .doc a přišel mi v pořádku. Výsledné .rtf jsem nekontroloval a vidím, že to jsem asi měl. Dost mě to v hodnocení překvapilo, protože o šedém textu jsem slyšel prvně. Krapet mi to způsobilo psychický diskomfort, ale beru to jako poučení pro příště.

Gramatické chyby bohužel nepadají na hlavu zlomyslného software.

plná ďubka prázdná ďubka prázdná ďubka prázdná ďubka prázdná ďubka

:: (1 - 12 z 12) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.