Ferdinand

Nevěstinec pro urozené pány

Stáli na hradbách hradu Habsburg a dívali se na město Vídeň.

„Toto je vaše země a k ní vás váže tradice a povinnost,“ řekl vévoda Wilfrid s patřičnou pompou. „Ti lidé ve vás věří a vy je nesmíte zklamat. Už třetí den se veselí. Hleďte, Vídeň je oděna do svátečního roucha - a to vše jen na vaši počest!“

Princ přikývl. Nevěděl, zda má být pyšný nebo se stydět, tak raději zachovával neutrální výraz. To se za ta léta strávená vedle vévody Wilfrida naučil bezchybně. A zvláště dnes, když nad ním tak nebezpečně viselo ultimátum od jeho pana otce, nechtěl svého opatrovatele ničím rozčílit. Vévoda Wilfrid byl člověk-orel s ošklivým skobovitým nosem a princ byl přesvědčen, že vejce z něhož se kdysi vylíhl, bylo stejně hranaté jako jeho tvář a názor na svět.

„Pojďme, Jasnosti, vaše nevěsta již čeká.“

Utvořili takové malé slavnostní procesí. Vepředu šli vedle sebe princ a vévoda, následováni několika vídeňskými rytíři. V podstatě šlo o Wilfridovy poskoky, zlá vejce stejného vrhu, a princ je neměl rád o nic víc než jejich pána. Kráčeli mlčky studenými chodbami, a když konečně dorazili k nevěstinci, princ si oddychl. Věděl, jaká strašlivá procedura ho za těmi dveřmi čeká, ale na druhou stranu měl jistotu, že je to skutečně naposledy.

„Tentokrát si už zkrátka musíte vybrat!“ káral ho vévoda osudovým tónem. „Pokud si nevyberete, rozhodne místo vás císař!“

A protože tato výhrůžka padla na úrodnou půdu, princ se zhluboka nadechl a vkročil dovnitř. Mezi plebejci sice slovo nevěstinec pořád nosilo svůj pejorativní význam, ale zde v Habsburgu se jednalo o něco naprosto jiného. Po obvodu veliké místnosti se nacházely plexisklové kádě s modrou kapalinou, v nichž plavaly zárodky princových potenciálních nevěst. Vzhledem k tomu, že Habsburkové byli po pádu hyperionských knížat posledním šlechtickým rodem ve Sluneční soustavě, modrá krev byla dosti nedostatkovým zbožím. A protože císař rázně trval na tom, že jeho potomek se v žádném případě nesmí oženit s plebejkou, princovi nezbývalo než si vybrat některou z naklonovaných princezen. Dnes tu byl již potřetí.

Princ si dokázal velice živě představit, jak by dopadlo, kdyby volba zůstala na jeho panu otci. Jeho nevěstou by se stala nějaká odpudivá tlustá žena, protože císařovým hlavním požadavkem byla plodnost. Princovu manželku vnímal jen jako chodící dělohu, jejíž úkol je přivést na svět mužského pokračovatele rodu.

Zachvěl se a namátkou přistoupil k jedné z kádí. Přitiskl obličej na plexisklo a snažil se prohlédnout skrz modrou kapalinu. V kádi plaval jakýsi průsvitný tvor přibližně lidského vzezření. Postrádal však oči, vlasy, uši a prsty a skrz kůži byly vidět jeho splasklé vnitřnosti.

Princovi se zvedl žaludek, a tak se rychle odtáhl. Nakonec, pomyslel si rezignovaně, je to jedno. Všechny jsou stejné. „T-tahle,“ vykoktal po chvíli, „tahle vypadá docela dobře!“ Stáhlo se mu hrdlo. Pak se podíval na kovový štítek s informacemi o své vyvolené. Markéta z Amalthey, 160 cm, 60 kg, IQ 123. Smím tě požádat o ruku, podivný tvore? Nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Cítil, že pokud dá průchod svým pocitům, dopustí se nějaké ohavné hysterické scény.

Vévoda Wilfrid se shovívavě pousmál a zvolal: „Princ si vybral!“

Ze stropu se vylouplo robotické chapadlo, vnořilo se do modré kapaliny a vytáhlo škubající se nevěstu. Princ raději zavřel oči.

„Ne-nechci ji vidět takhle!“ vyrazil ze sebe zoufalým tónem. Nechci si vzít medúzu.

Vévoda Wilfrid se však zatvářil velice přísně. „Manželé před sebou nemají mít žádné tajnosti!“ poučil prince. „Bude vám dobrou ženou, uvidíte!“ A s velice samolibým výrazem potom pozoroval, jak chapadlo uložilo Markétu z Amalthey na operační stůl, kde o ni začali pečovat odborníci v dlouhých bílých pláštích.

Zapomenuté skvosty

Velvyslanec Deimoské republiky se požitkářsky uvelebil ve své pohovce a potom poručil palubnímu počítači, aby mu sdělil nějaké informace o Ferdinandu. O tom místě totiž věděl jen to, že existuje - nic víc. Nikdy dříve neměl žádný důvod se o ten malý zapomenutý měsíček zajímat a vůbec netušil, proč Solární unie přiděluje jeho misi takovou důležitost. Ferdinand… Když na obrazovce poprvé viděl jeho snímky, byly pro něj zklamáním. Stěží víc než přerostlý asteroid, na němž byla jako nějaký parazitující polyp přisátá velká a stříbřitá energetická kopule. Ta v sobě skrývala město Vídeň, centrum Habsburské říše. Poslední monarchie Sluneční soustavy, poslední království v moři republik. Trapný, rebelantský státeček, který bude v blízké budoucnosti zneškodněn Mírovými složkami Solární unie.

Náplní velvyslancovy mise bylo přesvědčit habsburského císaře, aby se vzdal koruny a přeměnil Ferdinand na republiku. Podle toho, co mu před odletem říkali jeho známí, to však rovnou mohl obrátit a ušetřit si tu starost. Císař je prý zapšklý a zatvrzelý dinosaurus, s nímž není žádná řeč. Velvyslanec si pomyslel, že by rád věděl, kdo ho vlastně obsadil do vedení této mise. Komu má po svém návratu za tu laskavost poděkovat. Oficiálně byl demokraticky zvolený Sněmem, ale někdo přece musel navrhnout jeho jméno…

Nakonec se to rozhodl neřešit. Má přeci diplomatickou imunitu a ať už je císař jakýkoliv blázen, nemůže mu nic udělat. Uvelebil se. Palubní počítač zpracoval data a začal svou přednášku.

Ferdinand je nejvzdálenější satelit planety Uran. Je od ní vzdálen přibližně 20 901 000 kilometrů. Není příliš velký a dlouho zůstával neobydlen. Vzhledem k absenci jakéhokoliv nerostného bohatství a nepříliš strategické pozici o něj neměla zájem žádná z koloniálních velmocí. Prvními obyvateli se tak roku 2860 stali potomci habsburských šlechticů, kteří odešli ze Země kvůli nevyhovujícím politickým podmínkám. Společně se šlechtickými státy Hyperionu a Amalthey Habsburkové takřka ovládli hutnický průmysl v pásu asteroidů - ačkoliv dnes už jsou jejich železné doly téměř vyčerpané, stále prosperují z chytře investovaných dřívějších zisků. Vídeň, hlavní město Habsburské říše, je zapomenutým klenotem a jedním z nejpozoruhodnějších míst v okolí planety Uran. V současnosti vládne Ferdinandu císař František Josef XII., proslulý svým nesmlouvavým, konzervativním postojem vůči mezinárodní kooperaci…

A pak se strhl poprask. Velvyslanec vyděšeně nadskočil, když se v lodi rozsvítilo varovné červené světlo. V těsném sledu se ozval nepříjemný hukot a z kokpitu se ozval pilot.

„Něco sem míří!“ volal. „Možná po nás střílejí, pane!“

Velvyslanci přeběhl mráz po zádech. Že by byl císař až takový blázen? Uklidňoval se, že jeho loď má dostatečné ochranné štíty a pilot přinejhorším stihne utéct, ale přesto to byl velice nepříjemný pocit. Schoulil se do rohu pohovky a čekal, až se situace uklidní. Naštěstí nečekal dlouho.

Červené světlo zmizelo a hukot utichl. Pilotův hlas byl plný úlevy: „Jsou to ty jejich zatracené orlice, pane!“

Velvyslanec zbystřil, vstal a přesunul se do kokpitu. Rakouské orlice. No jistě. Jestli se Ferdinand něčím dostal do širšího povědomí občanů Solární unie, tak právě svými orlicemi. Těžko říct, zda se ještě jednalo o zvířata - ptáci byli doslova prošpikovaní všelijakými implantáty, aby se mohli volně pohybovat vesmírným vzduchoprázdnem.

Jejich předvoj už se dostal na dohled k velvyslancově lodi. A velvyslanec musel uznat, že jej orlice uchvátily. Krásní, ušlechtilí dravci se zlatými křídly, kteří elegantně plachtí na pozadí vesmírné noci; na tom pohledu bylo cosi skutečně působivého.

Pak se podíval do dálky, kde se z temnoty pomalu vynořoval cíl jejich cesty. Ten už však zdaleka tak působivý nebyl. Velvyslancův rodný Deimos byl sice také jen kupa kamení, ale aspoň se nacházel blízko Marsu a Zemi, tedy v centru všeho dění. Ne jako tahle ohavná periferie.

„Za půl hodiny budeme přistávat,“ informoval ho pilot. Velvyslanec přikývl. Půl hodiny je dostatečně dlouhá doba, aby se stihl natáhnout do své pohovky.

Loď opatrně proletěla skrz energetické pole chránící Vídeň. Na první pohled město vypadalo jaksi starobyle a nepřívětivě. Velvyslancovi připadalo, že hrad Habsburg, obludný monument v srdci města, se na něj zlověstně mračí, jako by ho chtěl zavalit svou temnou masou. Ta představa se mu vůbec nelíbila.

Po chvíli konečně přistáli. Velvyslanec si upravil oblek a vystoupil. U přistávací plošiny už čekala uvítací delegace a on pocítil nepříjemné šimrání na zátylku - cítil je pokaždé, když byl nervózní.

Ihned poznal, který z nich je císař. Ti ostatní totiž byli jen malé satelity, pokorně kroužící kolem své mateřské hvězdy. Císař byl skála, monolit, to on byl Ferdinandem a celá říše dýchala skrze jeho plíce. Byl oblečen v armádní uniformě a rty měl pevně stisknuté k sobě. Místo očí se na velvyslance dívaly dvě kapky roztaveného kovu. A dívaly se velice nesmlouvavě…

„Vítejte na Ferdinandu.“

Romantická gesta

V záchvatu melancholického patosu utrhl princ v zahradě růži. Mělo to být romantické gesto, kterým chtěl vylíčit příšernou prázdnotu svého nitra, po chvíli však růži rozmrzele upustil na zem. Na dlani mu zbyly drobné ranky a na trnitém stonku smutné polámané květiny ulpěly malé kapičky modré krve…

O kus dál, na trávníku mezi okrasnými keři, stál dvorní malíř Guy Bellivier z Ganymedu a právě dokončoval portrét nějaké mladé ženy. Když si všiml prince, usmál se. „Něco jsem pro vás namaloval, Jasnosti!“ zvolal a pokynul princovi, ať přistoupí blíž.

Ten však chvíli váhal. Nikdy nezjistil, zda je malíř vlastně jeho přítel. Se svým vybledlým červeným baretem a věčným ironickým úsměvem vypadal jako šibalský elf, který má sice v jádru dobrou povahu, ale chová se přátelsky jen do té doby, než mu to přestane připadat zábavné. Téměř pokaždé, když se princ s Guyem setkal, ke konci rozhovoru míval pocit, že malíř se mu naprosto nepokrytě vysmívá. Nikdy zkrátka nedokázal prohlédnout všechny jeho rafinované poznámky a narážky.

„No tak, Jasnosti, pojďte se přece podívat!“

Princ přikývl. Došel ke Guyovi a podíval se na nedokončený obraz, připevněný na malířském stojanu. Hned ji poznal.

„Rekonstrukce podle dobových materiálů,“ zahlaholil Guy a ukázal tenký štos fotografií, který ležel na zemi. „Vaše nastávající!“

Princ se pousmál. „Takhle skutečně vypadala, opravdová Markéta z Amalthey.“ Bylo to konstatování. Už dávno si její obrázky vyhledal v databázi.

„Ano, takhle skutečně vypadala,“ přisvědčil Guy. „Možná můžete počítat s tím, že byla trošku ošklivější, než jsem ji tu namaloval. Je to koneckonců praxe celých dlouhých pokolení dvorních malířů. Jejich první přikázání zní: maluj lichotivě, nikoliv dle pravdy.“

„Když jsem ji viděl, vypadala jako medúza…“ řekl princ posmutněle.

Malíř ovšem mávl rukou. „Určitě to bude výborná žena. Nemůžete mít o někom předsudky jen proto, že ho vypěstovali v plexisklové kádi s výživným roztokem!“ A opět ten typický šibalský úsměv. Princ netušil, jestli s ním Guy soucítí nebo se mu vysmívá. „Jak říkám, Jasnosti, bude to skvělá žena - i když já osobně dávám přednost tomu, jít si jednou za čas užít s děvčaty z D’Estu. A vy byste to měl taky zkusit. Podle mě ještě nemáte věk na ženění.“

S tím princ souhlasil. Bylo mu čtrnáct. „Koukal jsem se do databáze a všechno jsem si o původní Markétě našel…“

Guy potřásl hlavou. „Já taky. Píše se tam o ní, že byla moc milá a přátelská.“

„Guyi,“ zasténal princ, „byla to moje praprapra… prostě hrozně dávná předkyně. Navíc moje praprababička byla taky naklonovaná Markéta z Amalthey. Je to hrozně… zvláštní a špatné…“

„Vidíte? Je vám prostě předurčena. Máte v sobě její geny hned dvakrát a vaše děti jimi budou přímo prosyceny!“

Princ se zachmuřil. Už zase měl pocit, že malíř se mu vysmívá a vůbec není na jeho straně.

„Máš mě vůbec rád?“

„Můžete si být jist, že jste můj nejvíc nejoblíbenější princ ze všech princů, které znám,“ řekl malíř teatrálně vážným hlasem.

Jenže princ se mračil. Guyovy odpovědi mu vždycky přišly hrozně nejednoznačné a bolela ho z nich hlava. „Můj otec je tím sňatkem úplně posedlý. Od té doby, co zemřela matka, pořád opakuje, že rod musí mít dědice. Kdyby se mi něco stalo, Habsburkové by asi úplně vymřeli. Můj otec…“

„Váš otec je taky jenom člověk,“ skočil mu Guy do řeči, „ruku do ohně bych za to nedal, ale mám pocit, že jsem ho kdysi zahlédl v křivolakých uličkách D’Estu. Co vy víte? Třeba teď po Vídni běhá nějaký mládenec s fialovou krví.“

Tahle poznámka přišla princovi dost netaktní a užuž chtěl něco namítnout, jenže Guy pokračoval: „Já mám vlastně k císaři docela blízko, oba jsme tak trochu dinosauři. Hrát si na šlechtice je už v dnešní době úplně mimo - stejně jako ty nemotorné patlanice, které vyrábím,“ a mávl rukou směrem k portrétu. „V Ganymed City, Městě snílků, už pro mě nebylo místo. Současné umění je zkrátka někde úplně jinde. A tyhle staré techniky už zajímají jen vašeho otce.“

Potom se v Guyových očích cosi rozsvítilo a roztančilo. Sklonil se k princovi, jako by mu chtěl říct nějaké tajemství. „Kdybyste tak, Jasnosti, viděl ganymedské umělce! Jsou to naprostí šílenci!“

Princova špatná nálada byla tatam. Tušil totiž, že Guy bude vyprávět - a pokaždé, když se k tomu malíř odhodlal, jeho příběhy stály za to. Nešlo o žádné nudné a moralizující bajky, jaké slýchával od vévody Wilfrida. V Guyových vyprávěních tekla krev a hrdinové byli neohrožení vesmírní dobrodruhové se zbraněmi a titanovými kulkami.

„Jak říkám, jsou to šílenci. Nahrávají své fantasmagorické sny a vize a navzájem si je vyměňují, přetvářejí svá těla do úděsných podob a na neobydlených planetkách a asteroidech budují bláznivé, utopické světy.“ Pak se zamyšleně poškrábal na bradě, jako by vzpomínal na něco, co se stalo už hrozně, hrozně dávno. „Vlastně jsem jednoho z nich znával, možná bych vám o něm mohl vyprávět. Chtěl byste?“

Princ přikývl. „Proč ne. Pověz, Guyi, měl ten šílenec pistoli?“

Zodpovědný muž

Ráno to začalo.

„Zítra se, Jasnosti, stanete dospělým mužem. Vstup do manželství, to není jen tak. Člověk musí být náležitě připraven, musí dosáhnout náležité morální úrovně. Doufám, Jasnosti,“ pronesl vévoda obzvláště pedantským hlasem, „že se na vás mohu spolehnout a že vám mohu důvěřovat. Jinak bych byl velice zklamán.“

Princ mlčel, oči sklopené k zemi. Nedokázal opětovat vévodův upjatý pohled. „Ano.“

„Pamatujte, že nevěsta je křehká bytost a vy pro ni musíte být v životě oporou.“

Tím, jak se zdálo, přednáška skončila. Vévoda ucedil něco v tom smyslu, že za chvíli bude následovat nácvik obřadu, a odešel na chodbu. Princ tedy zůstal sám, usazený za vysokou dřevěnou lavicí uprostřed místnosti. Zůstal sám, aby přemýšlel o své odpovědnosti.

Byl Habsburk, tento fakt mu vévoda opakoval třikrát denně a princ se s ním zkrátka musel smířit. Byl malým zeleným lístkem na konci mohutné větve habsburského rodokmenu, který pokrýval celou protější stěnu místnosti. Ohromný strom, jehož kořeny představovala dávná knížata z Habichtsburgu, ztracená v předvěkých dějinách Země, rodokmen pokroucený jako nějaký fantaskní pavouk. Z hlavního kmene vyrůstalo mnoho slepých větví, ale jen jedna se stále zelenala: větev ferdinandských monarchů. A na jejím konci František Josef XII., císař rakouský a ferdinandský, král jeruzalémský, velkovévoda hyperionský a amaltheánský.

Jak ovšem princ dobře věděl, čistě teoreticky už žádná habsburská dynastie neexistovala. Pokud si dobře pamatoval, vymřela po meči už celkem šestkrát - a pokaždé, když se tak stalo, byly větve v patřičném místě celé seschlé a zčernalé. Poprvé, když se krev smísila s těmi zlotřilými Lotrinky, naposledy, když se do rodu přiženil Francois de Hyperion.

Princ si uvědomil, že nyní už vlastně chápe svoji povinnost. Rod přežívá několik tisíc let a nepřivést na svět potomka by bylo hrozným hříchem.

Pak se otevřely dveře a vévoda se vrátil. Nebyl sám - po jeho boku kodrcavě popojížděl starý uklízecí robot.

„Nyní, Jasnosti, je čas na nácvik obřadu. Byla by to hrozná ostuda, kdybyste na své vlastní svatbě cokoliv popletl.“ Odkašlal si. „Přistupujte, prosím, k tomuto nácviku zcela vážně. Tento robot bude prozatím představovat vaši nevěstu.“

Starý uklízecí stroj cosi zamručel a princ měl strach, že se neudrží a začne se smát. Nebo možná brečet. Proboha, vždyť tohle je přece zcela absurdní, pomyslel si. Jenže potom uviděl vévodův výraz. Wilfridovy oči žádnou absurditu nepřipouštěly. Jasnosti, říkaly, jste na prahu dospělosti. Musíte být zodpovědný muž…

A tak princ vstal a postavil se vedle té staré rezavé věci a radši se snažil být myšlenkami někde úplně jinde, jen aby mu nedocházelo, jak potupná je vévodova příprava.

„Nejdříve,“ začal vévoda, „budete vy a nevěsta dovedeni k oltáři, kde bude čekat arcibiskup. Představte si, že oltář je vaše lavice.“

Princ přikývl. Lavice byla oltář a vévoda byl arcibiskup. A právě se chystal stvrdit manželství mezi princem a kupou šrotu. Ano, zatím to všechno výborně chápal.

„Na veškeré otázky, které vám arcibiskup položí, musíte odpovědět: Ano. Krátce, jasně, srozumitelně. Žádné mumlání, Jasnosti!“

„Ano.“

„Bude se ptát, zda je vaše rozhodnutí upřímné a zcela definitivní. Poté,“ vévoda se krátce odmlčel a nahlédl do svých skript, „poté následuje manželský slib. Ten musíte umět nazpaměť, je vám to jasné? Opakujte po mně: ,Já, princ Ferdinand Habsburský z Ferdinandu, se odevzdávám Tobě, Markéto z Amalthey, a přijímám tě za svou manželku. Slibuji, že Ti zachovám svou lásku a úctu a že Tě nikdy neopustím a budu s Tebou nést všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu nechť mi dopomáhá Bůh. Amen.‘“

Princ poslušně papouškoval. Představoval si však, že je v zahradě a pozoruje rakouské orlice, jak létají po obloze. To, co dělal, přece nemohlo být skutečné.

„Výborně, Jasnosti. Nyní přichází ten úplně nejdůležitější krok. Vzájemný souhlas. Vlastně na něm není co zkazit, jen se vám nesmí třást hlas. Chápu, že budete prožívat silné emoce, musíte je však překonat, rozumíte?“

„Ano.“ Krátce, jasně, srozumitelně.

„Nyní, Jasnosti, vezměte svou nevěstu za ruku,“ řekl vévoda zlověstným tónem. Princ si povzdychl a popadl robotovo kovové klepeto. Robot cosi zamručel.

Vévoda vyndal z kapsy svého obleku malou dřevěnou krabičku a položil ji na lavici.

„Zde jsou prsteny. Zatím na ně nesahejte - jediné, co se od vás bude chtít, je nasadit vaší ženě jeden z nich. Hlavně si, Jasnosti, nepopleťte prsty. Pokud se jí ho budete snažit násilím nandat na palec, tak si mě vážně nepřejte!“

„Ano.“

„Báječně, tímto jsme, Jasnosti, pro dnešek skončili. Zítra vás čeká generální zkouška přímo ve vídeňské katedrále.“

Princ přikývl.

Tak, drahý robote, nyní jsme svoji.

Princ se ukládal ke spánku a byl to pomalý a neklidný proces. O dostatek nočních můr se postaral vévoda Wilfrid, který se večer zastavil v jeho komnatách. Tvářil se vážně, ještě vážněji než obvykle. Tak hrozně nepříjemně osudově. „Budete se muset ukázat jako pravý, zodpovědný muž,“ a „Očekávám od vás, že se zachováte dospěle,“ a podobné řeči. Celý výklad nakonec spěl k tomu, že klonování se nezdařilo tak úplně, jak se plánovalo - zkrátka že Markétě z Amalthey zůstala průhledná kůže. Princ jen naprázdno polkl a bylo mu jasné, o čem všem se mu bude dnes v noci zdát. Vévoda odešel až poté, co z prince vydoloval přísahu, že při zítřejším obřadu neudělá ostudu a bude se chovat svědomitě. Pak si princ lehl do postele a dlouho přemýšlel.

Když konečně usnul, zdálo se mu, přesně jak předpokládal, o obřích medúzách, které mu vyznávaly lásku. A těsně předtím, než se jakákoliv logická struktura jeho snu nenapravitelně sesypala, zaútočili na něj zlí, fialoví levobočci a upírali mu jeho právo na habsburský trůn.

Podívejte se na toho blázna

Už probuzení bylo děsivé. Otevřeli mu oči. Jedno páže s neohrabanými prsty k němu prostě přišlo a rozevřelo mu slepená víčka. Pak ho vytáhli z postele a začali z něj dělat ženicha.

Zdálo se, že pro každou část této procedury bylo v pokoji speciální páže. Jedno ho svléklo, další dovedlo do koupelny. Připadal si jako loutka, přehazovaná sem a tam. Nebránil se, byl celý rozespalý a navíc věděl, že čím vláčnější a poddajnější bude, tím dřív bude mít ten ohavný zážitek za sebou. Byl umyt, učesán, ostříhán, oblečen a nakonec napudrován. Když se podíval do zrcadla, viděl tam přesně toho dospělého a rozumného muže, o němž mu povídal vévoda Wilfrid. Jenom oči ho prozrazovaly. Tvářil se jako králík - ne jako člověk, který má v několika málo hodinách vstoupit do manželství a jehož rozhodnutí je upřímné a definitivní.

„Vypadáte skvěle,“ řeklo jedno páže obdivným hlasem, ale princ jen pokrčil rameny.

Pak konečně přišel sám vévoda. Párkrát prince přejel zkoumavým pohledem, zda je všechno v pořádku a zda jsou všechny maličké detaily v souladu s předpisy. Poté se zamračil a poručil princovi, aby ho následoval.

Vyšli na nádvoří, kde už čekalo elegantní černé vznášedlo. Vyšňořený šofér jim otevřel dveře, princ tedy nastoupil a uvelebil se na měkkém, koženém sedadle. Vévoda se posadil vedle něho. Sotva vyrazili, naklonil se k princovi a se vztyčeným prstem započal další ze svých osudových promluv: „Upřímně doufám, že jste pečlivě nastudoval všechny dokumenty, které jsem vám nechal poslat. Císař dnes není v příliš dobrém rozpoložení a byl bych velice nerad, kdybyste mu měl způsobit další zklamání, Jasnosti. Je vám to jasné?“

„Co se stalo?“ zajímal se princ. Otcova špatná nálada mohla spoustu věcí velice nepříjemně zkomplikovat.

„Pohádal se s Bellivierem,“ vysvětlil vévoda přísným hlasem. „Malíř proti vašemu otci vystoupil s velmi neloajálními názory. Byl okamžitě vypovězen z Ferdinandu.“

Prince to nijak nepřekvapilo, cítil pouze zklamání. Jak sám dobře věděl, Guy občas dokázal být velice netaktní. Zřejmě špatně odhadl, kam až sahá císařova shovívavost. Anebo ten spor možná vyprovokoval schválně, protože už se na Ferdinandu nudil. Třeba se rozhodl vrátit do Ganymed City, aby tam zešílel a mohl se připojit ke zdejší umělecké komunitě. Už teď princ věděl, že se mu po malíři bude hodně stýskat.

„Osobně jsem toho člověka nemohl vystát,“ řekl vévoda, „navíc si myslím, že na vás měl špatný vliv, Jasnosti. Doufám, že jste ty jeho výmysly nikdy nebral vážně.“

Princ zavrtěl hlavou. „Otec ví, co dělá. Přísahám, že ho nezklamu.“

To vévodu uspokojilo. Po zbytek cesty mlčeli a princ si v duchu pořád dokola opakoval znění manželského slibu. Pak si představoval jednoho po druhém všechny císařovy hodnostáře, jak by se asi tvářili, kdyby řekl, že si Markétu nevezme. Jsem zbabělec, pomyslel si po chvíli. Představovat si mohl, co chtěl, stejně ale věděl, že nakonec odříká přesně to, co ho naučili odříkat. „K tomu nechť mi dopomáhá Bůh. Amen.“

Hrad Habsburg byl vídeňskou největší stavbou, avšak katedrála tou nejšpičatější. K nebi, jež představovala stříbřitá energetická kopule, se vzpínalo okolo stovky zdobených fiál a štíhlých vížek. Vídeňský svatostánek vypadal jako nějaké zkamenělé monstrum z mořského dna, nemotorný, pseudogotický leviatan.

Podobně, a přece úplně jinak působil na prince i samotný arcibiskup. I jeho domovem byla mořská hlubina, osvícený muž však nehrozil žádnými ostny a špičatými chapadly. V princových představách byl zmateným mlžem, který kdesi zapomněl svoji ulitu. Byl otylý a když mluvil, všechny jeho brady se třásly jako kus rosolu. Princ někde zaslechl, že člověk je z velké části tvořen vodou - a arcibiskup, veliký zpocený měch, jako by toho byl důkazem.

Nácvik v katedrále nebyl o nic lepší než ten ve výukové místnosti. Sice ho tentokrát nenutili vzít si robota, ale obrovský prázdný prostor prince hrozně znervózňoval. Uvědomil si, že až bude katedrála plná lidí, budou se všichni dívat na něj a na Markétu. Pokud něco zkazí, všechny zklame.

Když ale nácvik skončil, vévoda ho pochválil.

„Vedl jste si skvěle, Jasnosti, pokud takto zodpovědně zvládnete i skutečný obřad, nesmírně mě potěšíte.“ Pak prince odvedl do strohé kamenné cely. „Nyní vás čeká takzvaná tradiční vigilie. Poslední dvě hodiny svého mladistvého života, než vstoupíte do manželského svazku, strávíte o samotě. V tomto čase budete přemítat o svých nových povinnostech a modlit se k Bohu.“

Vévoda odešel a princ se opřel o chladnou stěnu. V cele nebylo vůbec nic kromě dveří a malého okna, které však bylo příliš vysoko, než aby se z něj mohl princ podívat ven. Měl nepříjemný pocit, jako by byl nějaký trestanec. Nejdřív jej vévoda trýznil všemi možnými způsoby psychické tortury, teď ho dokonce uvrhl do cely. Po chvíli si uvědomil, že asi nepřemýšlí nad správnými věcmi.

Posadil se do rohu a čekal.

Připadalo mu, že už je tam zavřený celou věčnost, když vtom se v okénku objevil zvláštní stín. Ozval se škrábavý zvuk a potom do místnosti vlétla rakouská orlice. Princ ji nevěřícně pozoroval, napůl uchvácen, napůl vyděšen. Ještě nikdy neviděl žádnou orlici tak zblízka. Nádherný, mohutný dravec se usadil přímo proti němu, pak si z hrudníku zobákem uvolnil malou kovovou schránku podobnou nábojnici. To je pro tebe, říkaly ptákovy oči, ale princ byl příliš vylekaný jeho ostrými pařáty, než aby se pro schránku natáhl. Orlici naštěstí čekání nebavilo příliš dlouho a po několika minutách odletěla.

Kovové pouzdro obsahovalo zprávu:

Doufám, můj princi, že mi odpustíte. Je mi líto, ale zkrátka jsem se nenarodil jako diplomat, zřejmě mám pro takové povolání příliš horkou krev. Snažil jsem se vašemu otci rozmluvit váš sňatek s Markétou z Amalthey, ale asi jsem použil nevhodné argumenty. Jsem nyní nucen neprodleně opustit Ferdinand. Tudíž mě neočekávejte na svatební hostině a nezazlívejte mi mou neúčast. Věřte, že kdybych mohl, rád bych se připojil. Užijte si svatební noc a neděste se, ve tmě vypadají všichni stejně - dokonce i ti, co mají místo kůže průhledný igelit.

V kontrastu ke zdobenému rukopisu byl podpis šíleně naškrábaný. Tři zmatená písmena, možná Guy, možná Puk.

Katedrála byla přesně tak plná, jak se princ obával. Svatbu si nenechal ujít snad žádný obyvatel Vídně. Byli tam všichni. Jeho otec, uhlazený velvyslanec z Republiky Deimos, vrchní velitel habsburské flotily, Albrecht d’Este, vévoda Wilfrid a také jeho rytíři. Seděli na privilegovaných místech v první řadě.

Potom princ spatřil svoji nevěstu. Stála nesměle mezi několika vévodovými poskoky, hlavu měla cudně skloněnou. Vlastně je hezká, pomyslel si princ, svatební šaty jí sluší. Jenže potom Markéta opětovala jeho pohled. Sice jí obličej zamazali nějakým bledým krémem, ale moc to nepomohlo. Princ viděl skrz. Všechny ty drobné žilky, v nichž proudila modrá krev.

Když ji k němu přivedli, všechno se propadlo do milosrdné mlhy. Na většinu obřadu si ani nepamatoval, jazyk zkrátka opakoval naučené fráze a prsty konaly naučené pohyby. Na žádnou rebelii se nevzmohl. Jsem slaboch, říkal si. Podívejte se na toho blázna: odříkává, co ho naučili odříkat.

„Ano.“

„Ano.“

Deimokracie

Zprvu se velvyslanec cítil na svatební hostině poněkud nepatřičně, ale jak přibývalo vypitých číší vína, dostavovalo se čím dál větší uvolnění. Přesto to zdaleka nebyl hodokvas podle jeho gusta. Nikdo se nesmál, všichni mlčeli a velice strojeně a opatrně konzumovali předložené chody. Vypadali bledě a bezkrevně a ta podivná, modravá a nepovedená princeznička vedle nich znamenala vítané zpestření. Zato pohled na mladého prince byl opravdu frustrující. V jeho očích se zračila směs prázdnoty a rezignace, jeho bledou tvář někdo přespříliš iniciativní navíc ještě napudroval. Na kráse mu to rozhodně nepřidalo. Je to chudák.

„Prosím?“

Velvyslanec se polekaně otočil. Ocitl se tváří v tvář císaři a uvědomil si, že asi přemýšlel moc nahlas.

„Sluší jim to spolu,“ řekl a doufal, že se nedopustil žádného faux pas.

„Ach, to ano,“ procedil císař mezi zuby, „rod musí pokračovat.“

Velvyslanec přikývl. Tak či tak, pomyslel si, mladý princ se nikdy už císařem nestane. Protože tohle jsou poslední dny Habsburské říše. Je mi líto, Veličenstvo, ale když se bude váš syn snažit, možná to dotáhne na prezidenta.

„Pokud se nemýlím,“ ozval se znovu císař, nyní velice zlověstným tónem, „poctil jste Ferdinand svou návštěvou kvůli jisté misi. Unie vás vyslala, abyste mě přesvědčil vzdát se trůnu…“

Velvyslanci zaskočil doušek vína. A je to tady, proletělo mu hlavou. Začíná volný pád.

„Ano.“ Ani nevěděl jak, ale podařilo se mu zachovat klidnou tvář a vydržet císařův upřený pohled.

„Mohu vás požádat, abyste se se mnou šel projít?“

Velvyslanci přeběhl mráz po zádech a uvnitř v hlavě se mu usadil nedefinovatelný, špatný pocit. Přesto přikývl. Vstali od stolu a nikdo se po nich ani neohlédl, seděli tam dál jako voskové figuríny; byla to vážně moc veselá hostina. Jediný, kdo pozvedl oči, byl princ. Ale když do nich velvyslanec pohlédl, vlastně se zdálo, že tam ani nejsou. Jako by je princ zapomněl na dně svého talíře a jako by tam zapomněl taky sám sebe.

„Je to chudák.“ A tentokrát už to velvyslanec řekl nahlas. Připomněl si totiž svou diplomatickou imunitu. Možná také začal působit vypitý alkohol a rozvázal mu jazyk. Koneckonců, císař ho může přinejhorším vyhostit.

„Co vlastně Solární unie nabízí?“ zeptal se císař, když opustili hodovní síň.

Velvyslanec se pousmál. Je mi líto, pomyslel si, ale tohle je omyl. O žádné nabídce totiž nebyla ani řeč. Moje přítomnost je pouze prázdné politické gesto. „Na Ferdinand potečou dotace ze Země, dostane se do programu podpory vzdálených regionů. Obyvatelům bude uděleno solární občanství a možnost volně cestovat po celé Sluneční soustavě. Vaše železné doly budou modernizovány a vybaveny novou technikou. Pokud přistoupíte na podmínky, Ferdinand prožije svou renesanci…“

Císař se zamyslel. „A jinak?“

Jinak to udělá BUM!, prolétlo velvyslancovi hlavou, a ty mi to vidíš na očích, ať řeknu cokoliv. Nemá smysl to tajit. „Nastane blokáda a intervence Mírových složek Solární unie.“

Císař přikývl. „Pokud budeme souhlasit, staneme se další malou spokojenou republikou…“

„…jako třeba Republika Deimos,“ dokončil velvyslanec.

Monarcha se ovšem zatvářil pobaveně. „Deimos! Tak se v jednom starém jazyku řekne slovo hrůza,“ řekl pohrdavým tónem. „Vidíte? Ta vaše deimokracie je vlastně vláda hrůzy. Ne, vaše nabídky pro mě skutečně nejsou nijak lákavé.“

„Ale přesto je musíte přijmout,“ povzdychl si velvyslanec. Císařova reakce se mu vůbec nelíbila. Doufal, že není příliš rozezlený. Rozhlédl se a ke své nelibosti zjistil, že chodby, jimiž ho císař vodil, se proměnily v nepříjemně spletitý labyrint. Bez monarchovy pomoci by asi nebyl vůbec schopen najít cestu zpátky - a to zatracené víno mu moc bystrosti také nepřidalo. Ale i když si to uvědomoval, hnal se sebevražedně stále dál. „Organizacím pro ochranu lidských práv se dostaly zprávy o jakémsi D’Estu a dosti je pobouřily. Nikdo nemá právo dělat ze svobodných občanů své poddané.“

Císař neodpověděl. Kráčeli dál, a když zabočili za roh, velvyslanec si všiml, že chodba ústí do nějakého rozlehlého sálu. To, co nakonec viděl, mu vyrazilo dech. Dostali se do obrovské ptačí klece, do vídeňské Voliéry. Z masivních stěn trčely dlouhé trámy ověšené hnízdy, mezi nimiž kroužilo několik rakouských orlic. Na stropě byl veliký kruhový portál, jímž mohli ptáci opouštět Voliéru a nořit se do volného vesmíru.

„To je… fascinující,“ vydechl velvyslanec.

„Vskutku,“ souhlasil císař. „Ale ještě to není vše.“

Měl pravdu. Portál se začal otevírat jako gigantické oko. Za ním se objevily hvězdy. Hvězdy a spousta nádherných zlatých ptáků. Seskupili se do klínovité formace a vletěli do Voliéry. A velvyslancův úžas vystřídalo zděšení. Příliš pozdě si uvědomil, že ptáci směřují přímo na něj a že už se nestačí zastavit. Orlice obalily jeho tělo. Chtěl vykřiknout, ale jedna z nich mu narvala zobák přímo do chřtánu.

Těsně předtím, než agónie roztříštila jeho vědomí, nahmatal svou vysílačku. Nevzmohl se však na víc než na dávivé chroptění.

Završení sňatku

Krátce poté, co císař opustil svatební hostinu, zmocnil se prince a jeho nevěsty vévoda Wilfrid. Odvedl je k novomanželské komnatě, a když je zamykal uvnitř, měl takový podivný výraz a jediné co řekl, bylo: „Vaše Jasnosti.“ Nic víc. Princ byl uvnitř zamčený se svou… ženou. A až nyní si uvědomil, že na tuhle část ho vévoda v podstatě nijak nepřipravil. Přitom právě svatební noci se obával ze všeho nejvíc, protože vůbec netušil, co se od něj očekává.

Pokoj byl čistý, uklizený a uprostřed stála velká postel s nebesy. Princ pohlédl na Markétu. Předpokládám, že ty asi víš co se má dít, pomyslel si. Vlastně byla docela hezká, opravdu. Měla pěknou postavu a krásné měděné vlasy. Řekla: „Princi?“ a on si uvědomil, že má i hezký, melodický hlas. Jenže viděl skrz její kůži. Markéta z Amalthey se usmála a v jejím obličeji se tak odporně rozpohybovaly všechny ty drobné svaly. Řekla: „Princi?“ a všude, na tvářích, na čele, kolem očí měla spoustu tenkých, modrých žilek. Řekla: „P-princi?“, tentokrát už poněkud nervózněji. Dotkla se ho, trochu plaše, pak ho objala a princ přemítal, kde že přesně leží ta hranice, kdy už je toho všeho trochu moc a kdy už nezbývá, než se z té noční můry, byť násilím, probudit. Vytrhl se jí a pokoušel se otevřít dveře. Markéta za jeho zády začala popotahovat, byla zmatená a vyděšená. Princ si uvědomil, že se asi vůbec nechová jako galantní, dospělý muž, tak jak ho to učil vévoda Wilfrid. Zámek držel pevně, byli tu skutečně zamčeni - ne, byl tu skutečně zamčen s ní…

„Co se děje, princi?“ Otočil se. Svatební noc se zřejmě vůbec nevyvíjela tak, jak jí to popisoval vévoda. Jsem slaboch, promiň. Nechtěl jsem si tě vzít a moc se ti omlouvám. Jenže nahlas to neřekl a Markéta jej rozpačitě sledovala.

Přešel k oknu. Vídeňská kopule byla potemnělá ve svém ferdinandském ekvivalentu noci. Dýchal čerstvý venkovní vzduch a doufal, že mu to pomůže něco vymyslet. Pak na to přišel. Musel v sobě vydolovat hodně odvahy, ale nakonec se odhodlal. Novomanželská komnata nebyla příliš vysoko a zeď pod oknem byla porostlá hustou změtí silných břečťanových šlahounů. Vyhoupl se ven z okna a chytil se jedné z větví. Začal lézt dolů.

Jenže asi v půlce sestupu se hrozně vyděsil. Jak se zdálo, Markéta z Amalthey se rozhodla dostát svému manželskému slibu a následovala ho. Plakala a ve svatebních šatech působila hrozně nemotorně.

A princovi se jí najednou zželelo. Zrod toho myšlenkového pochodu mu sice zůstal navždy záhadou, ale přesto na Markétu počkal a pomohl jí. To jej přimělo k zamyšlení, před čím vlastně utíká. V Markétině tváři se rozsvítil úsměv.

„P-princi, co to děláte?“ zeptala se roztřeseným hlasem.

Ale on jí neodpověděl. Jeho soucit pomalu odezníval. Obrátil se k ní zády a přemýšlel, kam se má vydat. Až příliš jasně si uvědomoval, že z Ferdinandu se utéct nedá. Jeho jedinou nadějí bylo zmocnit se nějaké z lodí u hlavní přistávací plochy. Ovšem to by v sobě musel objevit opravdu hodně odvahy.

Utíkali potemnělými, křivolakými uličkami; možná utíkali spolu, možná princ utíkal před svou princeznou. Vídeň byla tichá a prázdná. Všichni byli zřejmě unaveni tím velikým zážitkem ze svatby, a tak spali.

Princova fantazie jela na plné otáčky. Přemýšlel, kde je teď asi Guy Bellivier. Zda se skutečně vypravil na Ganymed a stal se šílencem. Při té představě se princ pousmál. Kdyby se mu opravdu podařilo získat loď, asi by se Guye pokusil najít. Součástí vévodovy výuky bylo koneckonců i několik hodin u simulátoru, takže s menším vesmírným plavidlem by si teoreticky mohl poradit.

Schovali se ve stínu jednoho velikého domu a pozorovali přistávací plochu. Přímo uprostřed stála loď toho podivného solárního velvyslance a princ si byl jist, že jeho účely by splňovala naprosto bezchybně. Jak se zdálo, plochu nikdo nehlídal, a tak se k lodi bezpečně proplížili. Jenže zatímco Vídeň setrvávala v mrtvém tichu, velvyslancova raketa vykazovala až příliš známek života. Dveře do kokpitu byly otevřené a uvnittilo slabé světlo, které předtím zdálky nebylo vidět. A navíc se zevnitř ozývaly zvláštní tlumené zvuky.

„Princi, pojďme zpátky,“ naléhala Markéta, ale princ jí nevěnoval pozornost.

Potichu a opatrně se přikradl přímo ke vchodu do lodi. Tam se mu naskytl pohled na vyděšeného pilota, naslouchajícího ošklivému chroptění, které vycházelo z palubní vysílačky.

A pak se to všechno seběhlo hrozně rychle.

Muž si povšiml prince a s panickým výrazem odkudsi vytáhl pistoli. Vystřelil. Princ ovšem uskočil stranou a kulka tak zasáhla Markétu. Ani netušil proč ho to napadlo a později se za to kruté a groteskní přirovnání příšerně styděl, ale zkrátka mu v tu chvíli přišlo, že Markéta praskla jako veliký igelitový pytel. Všude byla modrá krev, spousta modré krve…

Muže v kokpitu to zjevně úplně vyvedlo z míry. Upustil svou zbraň, a když jej princ udeřil pěstí do spánku, nijak se nebránil. Omráčený zůstal ležet na přistávací ploše, vedle modré kaluže. Nehýbal se.

Princovi se udělalo špatně, ale stejně jako během obřadu i nyní se naštěstí objevila milosrdná mlha…

Přišlo mu, že k plnému vědomí se probral, až když byl bezpečně uprostřed vesmíru, daleko od všech svých fantómů. Napadlo ho, jak rychle se věci stávají minulostí. Byl pryč velice krátce a už si skoro ani nepamatoval, jak vypadal hrad Habsburg, jak vypadal jeho otec. Raději ty myšlenky rychle vyhnal.

Nastavil souřadnice Ganymedu a modlil se, aby tam Guye opravdu někde našel. Měl pocit, že o tenhle příběh se s malířem prostě musí podělit. Byl totiž přesně podle jeho gusta - absurdní, plný šílenců, a dokonce v něm nechyběly ani zbraně a krev…