Rajská zahrada

Ta cena dohodou moc lákavě nezní, přemýšlel Dan, zatímco kráčel Východní ulicí. Na druhou stranu, pracovat v zahradě by se mu zamlouvalo mnohem víc, než sedět za pokladnou v supermarketu nebo rovnat krabice do regálů. Zahrady měl rád. A tak se rozhodl dát manželům Rájským šanci.

Otevřela mu drobná stará paní. Přátelsky na něj zamžourala a vypadala tak neuvěřitelně mateřsky, že Dan cítil, jak se mu koutky úst neovladatelně rozjíždí do širokého úsměvu, a zároveň provinile zalitoval, že si nevzal šálu.

"Paní Rájská?" otázal se. "Přišel jsme kvůli tomuhle inzerátu," ukázal jí noviny a poklepal na nenápadný rámeček.

"Ale to je milé," rozzářila se. "Adame!" zavolala kamsi do hlubin domu, "je tu chlapec, co by se nám mohl postarat o zahrádku!"

"Tak tam nestůj jak tvrdý Y a pozvi ho dál, ženská," zahudroval pan Rájský dobrosrdečně. Stará paní se zasmála.

"No jo, má pravdu, jen pojďte."

Dan si vyzul boty a vťapkal na parkety. Domek byl malý, dost tmavý; nervózně povrzával a voněl skořicí a mýdlem. Zahrada byla za ním, nejméně pětkrát větší; Danovi se při pohledu na ni zatajil dech.

Když byl malý kluk, četl Tajemnou zahradu od Frances Hodgson Burnettové – nejmíň desetkrát – a přesně takhle si ji představoval. Trochu zdivočelou, nezkrotnou, plnou temně zeleného břečťanu, rudých bobulek dřišťálu, krvavé svídy a starých ovocných stromů.

"Pááni," unikl mu čistě klukovský povzdech.

"Ano, jsme na naši zahrádku docela hrdí," řekl pan Rájský konverzačním tónem. "Je to tak trochu naše vášeň, víte? Jenomže Evičce... jako mojí paní... se zhoršila artritida a moje klouby už také nejsou, co bývaly. Pokud tu práci budete chtít, vysvětlím vám co a jak. A pokud jde o peníze, nu, netopíme se v nich, ale nějak se určitě domluvíme."

Dan jenom přikývl. Bylo by značně netaktické říkat, že v takovéhle zahradě by klidně pracoval i zadarmo.

"Je to tu jako v ráji," prohlásil.

"Inu, snažíme se," přikývla paní Rájská, která k nim přicházela s kouřícími hrnky bylinkového čaje a chleby s máslem a domácí višňovou marmeládou. Danovy protesty, že si nemají dělat škodu, byly opravdu jen ze zdvořilosti – a když se pak do čerstvého chleba s chutí zakousl, prohřešil se hříchem obžerství nejméně na měsíc dopředu. Byla to nejlepší marmeláda, jakou kdy ochutnal.

Když dojedli, starý pán ho provedl po zahradě. Byly tu snad všechny ovocné stromy, které si Dan jen dokázal představit. Třešně, višně a slivoně, meruňky a broskvoně, dokonce i kdoule a mirabelky, hrušně a... jabloně ne. Ani jedna jabloň. Ani jediná.

"To je zvláštní, že tu nemáte ani jednu jablůňku," vyjádřil svůj údiv nakonec nahlas.

Asi to nebyl nejlepší nápad, protože oba starouškové se zatvářili, jako by kousli do citronu.

"No, víte, moje žena je na jablka poněkud... alergická," pronesl starý pán a vrhl po manželce poněku uštěpačný pohled.

"Však ty je taky zrovna neprožíváš," odsekla paní Rájská.

O chvlku později už byli oba zase milí a usměvaví. Dan by na to drobné zaskřípnutí skoro zapomněl.

Nakonec se dohodli k oboustranné spokojenosti a Dan si slastně představoval svoji budoucnost naplněnou domácími kompoty a ovocnými koláči. Obul si v předsíni boty a zrovna se chtěl rozloučit, když mu oči sklouzly na dámskou kabelku pověšenou na čestném místě na věšáku. Měla dost výrazný, extravagantní vzor – k mírné a distingované paní domu se vůbec nehodila.

"Díváte se na moji kabelku, Danieli?" neušel staré paní jeho zájem.

"A-ano, madam, nemohl jsem si nevšimnout... to je pravá kůže?"

"Ano, hadí," odvětila a v mihotavém světle slabé žárovky vypadala velmi spokojeně a jaksi... krvelačně. Pak zamumlala cosi, čemu Dan dost dobře nerozuměl.

 "Však si to ten mizernej hajzlík zasloužil."