Tisíc vůní růže
Tisíc vůní růže
Poslední jaro tvého života přišlo dřív, než jsi čekal. Obě rány přišly v páru, zaklesnuté do sebe, něžně si pro sebe cosi špitaly. Diagnóza, ta první, se k tobě hned měla. Omotala tě dlouhýma hubenýma rukama a už tě nepustila. Ta druhá, Smrt, na tebe jen zběžně kývla, jako že se ještě uvidíte. Pak už si tě nevšímala a hrnula se k tvojí mámě. Obě se smály, ona i maminka, a objímaly se jako dávné přítelkyně.
Obřadní síň je studená a nepřátelská. Třeš si dlaně o sebe a doufáš, že to brzy skončí. Maminka je v rakvi maličká a křehká, docela jiná než jak si ji pamatuješ. Ty jsi starý, dospělý chlap a měl by ses ovládat. Ale máma je máma vždycky, i když je ti skoro sedmdesát, a tak popotahuješ jako malý kluk. Natáhneš ruku a sebereš z rakve jednu jedinou smetanovou růži na dlouhém stonku. Je krásná a ty si nemůžeš vzpomenout, kdo ji tam položil. Když k ní přičichneš, cítíš čisté povlečení a mámino mýdlo a ten jasmínový keř, co kvetl před domem, ve kterém jsi vyrostl. Vzpomeneš si, jak ses učil jezdit na kole; bylo červené a stříbrné a tys měl věčně špinavé kalhoty od řetězu. Vzpomeneš si, jak jsi v létě sedával před domem na vyhřátých schodech, cpal se melounem, až ti šťáva tekla po bradě, a plival jsi zrníčka na silnici.
Stojíš tam s přivřenýma očima, dýcháš tu vůni a poprvé po velmi dlouhé době máš pocit, že to zvládneš. Všechno zvládneš.
"Promiňte," ptáš se místního zaměstnance, když všichni ostatní odejdou, "nevíte, kdo sem dal tuhle růži?"
"Tuhle?" otáže se zřízenec a zabrejlí na ni. "Počkejte... jo, myslím že to byla ta paní, co má na Luční zahradnictví. Občas sem dodává věnce a takový věci a tu a tam dá něco navíc. Má opravdu dobrý srdce, to teda má," nasaje vůni smetanové růže. "Páni, ta voní jako vanilkový rohlíčky, co dělala moje babička."
Tobě to vanilku nepřipomíná, ale příliš nad tím nepřemýšlíš. Vyrazíš z budovy a o chvíli později se přistihneš, že se usmíváš a kráčíš směrem k Luční ulici. Trochu tě to překvapí, ale necháš nohy jít, kam chtějí.
Najdeš to snadno - vede tě vůně. Růží a konvalinek a hyacintů, sametu a jarního dne po dešti; včerejška, dneška, zítřka. Veliký pozemek přímo přetéká květinami a keři. Na konci se krčí malý domek. Zamíříš k němu a cestou obdivuješ ty barvy a tvary, tisíce rostlin; ani netušíš, že jich tolik existuje. Pojmenovat umíš jen zlomek z nich. Zdá se ti, že se roční období stydlivě zarazila před branou. Vidíš tu narcisy, růže a čemeřice a jsi si jist, že by neměly kvést naráz. Nakonec ale pokrčíš rameny – vlastně proč by nemohly? Krásně k sobě ladí.
Všimneš si drobných modrých kvítků, plazí se ti kousek od nohou. Mají ostrou barvu; vypadá to, jako by někdo po trávníku rozsypal konfety. Zdá se ti, že jsou cítit trochu sladce a tak divně nahnile, skloníš se, aby sis pořádně přivoněl, a...
"Ty modré nechte na pokoji." Ozve se za tebou, ne nepřátelsky, ale důrazně. Otočíš se. Květinářka je útlounká a hezká a bledá, jako bílá lilie.
"Proč?" vyhrkneš jako malý kluk. "Líbí se mi."
"Měl byste z nich moc těžké spaní," pousměje se. Pak si tě důkladně prohlédne, od hlavy až po ponožky. Ty jsi na ni také zvědavý. Na první pohled se ti zdá mladá, pak si ale všimneš vějířků drobných vrásek v koutcích očí a rtů. A ve vlasech se jí zachytilo několik stříbrných pavoučích nitek. Oči má šedé jako zkamenělé dřevo a stejně prastaré. Vlastně nedokážeš vůbec říct, kolik jí může být let.
"Vy budete syn té krásné staré paní, co měla dneska pohřeb," řekne nakonec. Řekne to tak, že máš chuť ji obejmout.
"Ano, byla krásná," odvětíš vřele.
Ještě chvilku na tebe zkoumavě hledí. "Nedal byste si trošku čaje?"
Usrkáváš z modrého puntíkovaného hrnečku. Čaj chutná po medu a nějakých bylinkách.
"Je vynikající," složíš poklonu hostitelce.
"To je moje uklidňující směs. Proti bolesti," podotkne. Až teď tě napadne, že sis dnes nevzal svoje prášky. Soustředíš se, ale všechna ta místa, kde tě obvykle bolí – tam, kde tě prožírá nemoc – jsou v pořádku. Usměješ se.
"Tohle byste měla prodávat, lidé by vám utrhali ruce."
Zavrtí hlavou. "Peníze mě moc nezajímají. Jsou špinavé a ulepené a nevoní moc hezky."
"A co vás tedy zajímá?"
"Květiny," odpoví. "A lidé."
Někdo zabuší na okno, až se tabulka zatřese. Ona vstane a otevře. Dovnitř vpadne mladík, rozcuchaný a rozrušený.
"Prosím," popadne květinářku za ramena, "musíte mi pomoct."
"Už jsem ti říkala," jemně se mu vykroutí, "nemůžu ti dát to, co chceš. Umím hodně, ale některé věci jsou prostě nemožné... Můžu ti ale dát něco, aby ses pořádně vyspal, vypadáš, že to potřebuješ..."
"Nechci spát!" vykřikne mládenec. "Chci ji jenom zase vidět. A nevykládejte mi, že je to nemožné, pomohla jste jí tam, pomozte i zpět! Nebo..." oči se mu trochu rozostří. "Nebo mi pomozte za ní," zašeptá pak.
"Tak to v žádném případě," zarazí ho prodavačka pevně.
Chvilku to vypadá, že ji chlapec uhodí. Nakonec ale jen přimhouří oči a vyštěkne: "Fajn. Poradím si sám."
Vyběhne z domku zpět do zahrady. Rychle se rozhlédne a jeho pozornost, stejně jako prve tvoji, upoutají husté hrozny drobných modrých kvítků. Vyrazí k nim.
"Nech ty modré na pokoji!" křičí ona a spěchá za ním. Než ho ale dohoní, mladík je už u záhonu. Skloní se a surově vyrve celou hrst květů z černé země. Přiloží si dlaň k ústům a nosu a zhluboka se nadechne.
Vzápětí vidíš, jak se mu oči ošklivě protočí nahoru, zasvítí bělma. Podlomí se mu nohy a sesype se na zem, tváří do zelenomodrého koberce.
Květinářka ho rychle chytí za ramena a převrátí na záda. Mladík má teď oči zavřené, je v bezvědomí, ale třese se a mlátí rukama kolem sebe.
"Pomozte mi! Podržte ho, rychle!"
Naléháš na něj tělem, držíš mu ruce při zemi, snažíš se, aby si neublížil. Smýká tebou sem a tam a tobě docházejí síly. Ozývá se bolest, důvěrně známé pálení v kostech a v plicích. Dělají se ti mžitky před očima.
"Vydržte, už jsem tady." Odhodí si vlasy z očí. Položí jednu ruku mladíkovi na čelo a druhou mu zlehka přiloží pod nos křehký květ světle žluté hyacinty. Chvíli se neděje nic, ale pak cítíš, jak se chlapec uklidňuje, taje pod tvýma rukama. Za pár vteřin už spí klidně; otočí hlavu na stranu a usměje se, zdá se mu něco hezkého. Společnými silami ho odnesete zpět do domku a složíte na gauč. Mladík začne hlasitě chrápat.
"Co se to sakra stalo?" zeptáš se hned, co se složíš do křesla a popadneš prchající dech.
"Noctuella," odvětí a vybere si z vlasů jeden uválený modrý kvítek, "ta kytička se tak nejmenuje bez důvodu. Je malá, ale silná. Takové noční můry vám nic jiného nepřivodí."
Skloní se zase k chlapci. "Bude teď spát pár hodin. Snad mu to pomůže."
---
Další dny přijde - na tuto roční dobu nečekané - teplo. Lidé loví v šatnících tenké oblečení a kroutí hlavami, ale tebe to vůbec nepřekvapuje. Doktor hledí na tvoje data a na tebe a tváří se rozpačitě. Testy dopadají pořád hůř, snadno se zadýcháš a brzy si musíš koupit hůl. Ale příliš tě to netrápí. Máš spoustu věcí na práci.
Objevíš malou restauraci hned naproti domku prodavačky květin a chodíš tam na oběd hned po pravidelné kontrole. Výběr jídla ti dá spoustu práce. Najednou ti vůně, chuti, barvy, tvary připadají důležité; je to nová lekce, kterou ses na samém sklonku života naučil. Vyzkoušíš mořské plody a grilovaný chřest a další věci, na které jsi dřív ani nepomyslel.
Koupíš si velký atlas květin a listuješ jím u kávy, pak ho strčíš do tašky a jdeš do zahradnictví. Sedneš si tam do trávy mezi květy a za pomoci atlasu se je snažíš určovat. Některé najdeš, u jiných si jsi jist, že v žádných knihách uvedeny nejsou.
Květinářka si k tobě přijde přisednout, zrovna když studuješ růže (křehounká Shropside lad, pyšná Ambassador, chladná a krásná Ametyst). Usměje se a jemně přejede dlaní po jemných plátcích. Pozoruješ obrys jejího těla pod tenkými šaty a přemýšlíš, jestli má taky trny, nahoře na stehnech; jestli jí raší drobné zelené výhonky z úrodné úžlabinky pod břichem.
Zavedeš řeč na toho mladého muže. Je zatažené odpoledne po dešti, na listech se lesknou kapky vody a vzduch je ztěžklý mladým jarem. Ona nabere hrst vlhké hlíny a zamračí se.
"Je tak plný hněvu. Nedokáže pochopit, co se stalo, nedokáže se s tím smířit. Klade mi za vinu, že jsem..." odmlčí se. Pak se ti podívá zpříma do očí. "Už jste pochopil, jakou moc mohou mít moje květiny. Dovedou přivolat vzpomínky na dětství, klid či vztek, sny... a některé mohou pomoci člověku i na jeho poslední velké cestě."
Hledíš na ni a konečně chápeš tu věkovitost jejího pohledu, její kouzlo.
---
Toho večera se ze zahrady vracíš pozdě. Už se setmělo, chodníky se po dešti lesknou. Slyšíš svoje kroky jako tiché pleskání, pomalý, pravidelný rytmus. Po chvíli si všimneš, že slyšíš ještě jiné tempo, ostřejší staccato tenisek na dlažbě. Otočíš se. Tu tvář za sebou znáš; patří chlapci, o kterém jsi v posledních dnech tolik přemýšlel.
"Vy!" obviní tě. "Vy se s ní přátelíte." V očích má tolik bolesti a hněvu, že bezděky o krok couvneš. Hůl ti vypadne z ruky.
"Poslyš, chlapče," snažíš se ho uklidnit, "ona tvé dívce přece neublížila. Musíš se smířit s tím, že..."
"Ona," skočí ti do řeči, "ona ji zabila!" Skloní se a najednou má v ruce tvoji hůl. Zvedneš ruce před obličej, ale hned první rána tě srazí k zemi.
"Zabila! Zabila! Zabila!" ječí mladík nepříčetně a s každým výkřikem dopadá další úder. Cítíš, jak ti praskají žebra, v ústech máš krev a špinavou vodu z kaluže, do které jsi upadl.
Po chvíli rány ustanou. Chlapec se sveze na zem vedle tebe, pláče.
"Promiňte, já nechtěl," vzlyká. "Zavolám vám sanitku." Vytahuje telefon a vytáčí číslo.
"Chtěl jsem jen, aby se vrátila."
---
Nemocnice je čistá, bílá, je cítit dezinfekcí a beznadějí. Bezvládné ticho rozhání jenom pravidelné pípání přístrojů.
"Toho mladíka odvezli na psychiatrii," řekne ti sestra. "Chudák, dočista mu přeskočilo. Pořád povídal cosi o otrávených květinách."
"Zemřela mu přítelkyně," prozradíš jí jen malý kousek příběhu. Pokývá hlavou.
Když odejde, pozoruješ praskliny v omítce na stropě. Je ti smutno. Víš, že už odtud neodejdeš. Doufáš, že až přístroje ztichnou, nebudeš už nikdy sám. Ale děsíš se toho, že budeš osamělý v těch nejtěžších chvílích předtím.
Pak ji ucítíš, lehoučkou jako dým.
A najednou víš.
Když přichází k tvé posteli, vidíš ji, svou prodavačku květin, a vidíš i ty, kterými byla předtím, v mnoha lidských myslích. Mnémosyné, matku múz, Atropos se zlatými nůžkami. Moranu vynášenou z vesnic. Divokou Freyu na černé klisně. Morfea a Osirise, Ereshkigal a Morrigan a Hun Ahan se soví hlavou. Vidíš řeku, dlouhou bez konce; křehkou bárku s převozníkem na ní.
Skloní se k tobě a podá ti růži, bílou jako první sníh.
A když se nadechneš, cítíš všech jejích tisíc vůní.
A je tak snadné udělat poslední krok.
/p>Poměrně zajímavé vyprávění, povídka se mi velmi dobře četla a bavila mě. Co se týče gramatiky, našel jsem snad jen jedinou chybu (ale moc jsem po chybách nepátral).
Trochu mi tam ale chybí alespoň kratičký příběh té dívky, co zemřela.
Další drobnou nesrovnalost jsem objevil v počasí. Autor na začátku odstavce popisuje, jak je teplo, jak lidé shánějí tenké oblečení, ale poté je všude mokro a po dešti.