IGNIS ANIMATUS

Fernando byl mrtvý.

Tělo v černých šatech leželo nedaleko mola. Vrah se ani neobtěžoval zakrýt svůj zločin, klidně ho nechal ležet všem na očích. V pravé ruce stále svíral své oblíbené stiletto, jehlová čepel se vlivem neskutečného žáru zkroutila v bizardní kovový blesk. Zpod těla se linul tenký proužek kouře.

Ismael poklekl k mrtvému Bratrovi, aby se pokusil najít tep, poslední zbytečné gesto pro padlého přítele. Když místo chladné kůže nahmátl zuhelnatělé maso, tiše zaklel. Chytil mrtvého za rameno a obrátil ho na záda. Při pohledu na jeho krk ztěžka polkl.

Na hranici límce se do těla vpálily dva otisky dlaní, prsty se prodraly skrz krkavici až k páteři. Stejné zranění hyzdilo i zápěstí, z látky obklopující ránu se stále kouřilo. Dýmala i košile roztržená do půli hrudi.

Tohle nemohl udělat žádný Nakažený. V tělech Nakažených hoří jen slabé jiskry, vzdálené odrazy moci jejich tvůrce. Ne, žár, který způsobil tyhle rány, plane jen v jediném těle.

Fernando našel netvora, kvůli kterému přijeli do Lisabonu, střetl se s ním bez pomoci a prohrál.

„Proč jsi jen nemohl chvíli počkat,“ povzdechl si Ismael.

Pečlivě prohledal oblečení mrtvého, ale nenašel nic, co by pomohlo. Stačil by pouhý náznak, jediné vodítko, které by ho nasměrovalo na správnou osobu, ale Fernando si na poznámky nikdy moc nepotrpěl, vždy se spoléhal jen na svou paměť. Teď kořist ví, že Bratrstvo dorazilo do Lisabonu, a Ismael ztratil svého jediného průvodce neznámým městem.

Zbývala poslední věc, kterou musel udělat. Ismael rozhalil košili a při pohledu na holou hruď zalapal po dechu

Amulet byl pryč!

Ismael se zoufale rozhlédl po okolí, pátral po kovovém odlesku v přístavní špíně. Neuvědomil si, že přes košili chytil svůj vlastní medailon a pevně ho svíral v dlani. Bronzový přívěšek starší než věčný Řím se mu zařízl do dlaně a trochu zmírnil jeho obavy. Pokud netvora nenajde včas, bude to jeho jediná naděje na přežití.

Měsíční paprsky mu sice nenapověděly, jestli tu amulet leží, zaleskly se však na něčem úplně jiném. Na nedalekém molu stála mladá žena s dlouhými světlými vlasy, jindy je možná nosila spletené do copu, dnes v noci je ale nechala rozpuštěné vlát ve větru. Byla vysoká a trochu širší v ramenou, ale ne tlustá nebo zavalitá, pas měla úzký právě tak akorát.

Seveřanka, odhadoval ji Ismael, možná Polka, podle kvalitního oblečení z rodiny obchodníka nebo nižšího šlechtice. Co žena jako ona dělá po půlnoci v přístavu?

Ismael si uvědomil, že se dívá přímo na něj, na muže v černém oblečení skloněného nad mrtvolou, a mlčí. Nekřičí o pomoc, nedovolává se stráží, ani se nesnaží uniknout, jen se dívá.

A možná se nedívá, ale kochá svým dílem. Nepřítel má mnoho tvářích, může to být děvče ze Severu stejně jako přístavní dělník nebo hospodský rváč. Jediný člověk, kterému mohl v Lisabonu věřit, mu ležel u nohou.

Vstal a zamířil k ní.

Dívka se otočila a pomalu odcházela směrem do města. Stále se chovala tak klidně, ale Ismaelovi neuniklo, že každý druhý krok je o trochu svižnější než ten předchozí. Přidal, po hromadě naskládaných beden hbitě vyšplhal na kamenné molo. Pokud nezačne utíkat, dostihne jí.

„Pomozte mi, prosím, pro lásku boží, pomozte mi!“

Ženský hlas z postranní uličky plný nefalšované hrůzy. Ismael se zastavil a otočil do uličky, ale ve stínech nikoho neviděl. Seveřanka zatím prošla přístavem a blížila se ke stájím, za kterými začínalo město.

„Neubližujte mi, pane, dám vám vše, co budete chtít!“

Ismael zoufale těkal pohledem mezi uličkou a vzdalující se ženou. V uličce někdo určitě bojoval o život a Seveřanka jen možná byla zodpovědná za smrt Fernanda. Na druhou stranu pokud opravdu nechá uniknout vraha, nebude zítra záležet, jestli v uličce někoho zachrání. Svou nezodpovědností jí pouze koupí pár hodin života navíc.

„A co když budu chtít tvou duši?“

Pár slov a chlad, který se mu při jejich tónu rozlil po páteři, rozhodly. Ismael se naposledy podíval za vlajícími zlatými vlasy mizejícími za stájemi a rozeběhl se do uličky. Ve stínech na jejím konci se praly dvě postavy, žena ležela na zemi a zavalitý muž se skláněl nad ní.

Tasil scimitar a rozeběhl se k nim.

Temnotu v uličce prozářilo světlo ohně. Ismael se zastavil, scimitar svěšený podél těla, a bezmocně sledoval proud plamene, co vytryskl z mužových úst a prorazil si mezi rty cestu do ženina hrdla. Hromotluk ji pustil a otočil se k příchozímu.

„Copak, chlapečku, přišel sis taky pro Raoulovo požehnání?“ zasmál se a mezi křivými zuby mu tančily plamínky. „Chceš ode mě polibek nového života, nebo si počkáš tady na Teresu?“

Ismael mlčky sledoval ženu v šatech, které nosily přístavní děvky, jak se kroutí bolestí, když se jí nečistý oheň šířil krví. Tiše sténala a v doširoka otevřených ústech se spálenými rty to žhnulo jak v kovářské výhni.

„Ne, ty nebudeš čekat na Teresu,“ zasmál se znovu Raoul, když Ismael pozvedl svůj meč. „Pojď, Raoul ti ukáže správnou cestu života.“

Hromotluk vyrazil do útoku jako býk, snažil se využít své váhy a nepřítele povalit. Ismael klidně počkal, až se přiblíží nadosah, s lehkostí toreadora uskočil stranou a probíhajícího Raoula seknul po krku. Hromotluk vykřikl a klesl na kolena, mezi prsty přitisknutými na otevřenou tepnu se valily plameny. Ismael k němu zezadu přiskočil a rychle ho bodl do šíje. Raoul ztichl, mrtvé tělo sklouzlo z čepele na zem, kde z něj s prskáním unikal životodárný oheň.

„Snad tu nemáme ještě jednoho lovce!“ Teresa se opřela o stěnu a pomalu se drápala na nohy. Po spáleninách nezůstala jediná stopa, její rty byly znovu rudé jako krev. „Dopadneš stejně jako tvůj přítel v přístavišti, lovče, nás nemůžeš zastavit!“

Další výhružky umlčel plamen tryskající z proťatého hrdla.

* * *

Bratr Wilhelm se utábořil v kopcích za Lisabonem. Téměř padesátiletý Sas seděl u skomírajícího ohně a zdálky si prohlížel přístavní město. Portugalsko zažívalo díky zámořským koloniím zlatý věk a bohatství země se vždy nejlépe poznalo na vzhledu hlavního města. Nejslavnější stavitelé Evropy se předháněli, kdo v Lisabonu zanechá výraznější stopu svého génia.

Od města se blížil jezdec. Wilhelm předstíral, že ho nevidí, a pod pokrývkou pevně sevřel nataženou kuši. Kůň se zastavil na okraji tábořiště, světlo ohně ozářilo snědou tvář pohřbenou v kápi. Wilhelm se uvolnil a kývnul jezdci na pozdrav.

„Vítej, Ismaeli. Kde je Fernando?“

„Mrtvý,“ odpověděl Ismael a seskočil z koně. „Ignis ho dostal.“

„To špatné, moc špatné,“ zachmuřil se Wilhelm. „Fernando měl v Lisabonu hodně dobrých kontaktů, bez něj Ignise nikdy nechytíme včas. Bože, jak já doufal, že to dokážete. Víš, Ismaeli, nerad jsem poslem špatných zpráv, ale Papacharisovi se podařilo přesvědčit Radu. Ráno použijí Mísu.“

„To přece nemůžou udělat!“ vybuchl Ismael. „Všichni přece víme, jak to dopadlo na Krétě. Obětovali celý ostrov a Ignis stejně uprchl!“

Wilhelm si povzdechl. Z pláště vylovil čutoru a pořádně si přihnul pálenky. Ismael mu dnes jeho tekutého utěšitele svědomí upřímně záviděl.

„Lisabon není Kréta, Ismaeli, a tehdy není teď. Ostrov se uhlídá snáze než město na prahu Evropy. Jen díky Boží prozřetelnosti jsme ho našli dřív, než se v ní ztratil. Jestli ho nezastavíme tady, Nakažení se rozšíří Evropou jako stepní požár. Papacharis je sice bezohledný parchant, ale možná opravdu není jiná možnost než Mísa.“

„Ignis má Fernandův amulet.“

Wilhelm vyprskl pálenku, rozkašlal se a vytřeštil na Ismaela oči.

„Víš to určitě?“

„Když jsem ho našel, už ho u sebe neměl. Fernanda mohli klidně po smrti okrást zloději, ale já raději počítám s tou horší možností.“

„Pak ale Mísu použijí úplně zbytečně! Ismaeli, o tomhle se musí dozvědět Rada. Ještě je čas, můžeme je zastavit!“

„Ne, Wilhelme, ty je zkusíš zastavit.“ Ismael pomohl Sasovi vstát a vtiskl mu do dlaně uzdu. „Já se vrátím do Lisabonu. V přístavu jsem viděl jednu ženu, která by mě mohla dovést k Ignisovi.“

„Jsi si tím jistý?“

„Jde vůbec říct Ignis a jistota v jedné větě?“ zasmál se hořce Ismael a vydal se pěšky zpátky do Lisabonu.

* * *

Wilhelm měl pravdu, Lisabon nebyl jeho město, jedna věc ale platila o všech přístavech, ať se mluvilo o Lisabonu, Bagdádu nebo Petrohradu.

Měly své oči.

Zkušenost Ismaela naučila, že je téměř nemožné projít přístavem, aby vás někdo nezahlédl. Hlídky na lodích, námořníci vracející se z hospody, žebráci pospávající ve stínech, děvky vyhlížející zákazníka nebo zloději číhající na nehlídaný náklad, i v na první pohled prázdném přístavu se ukrývala spousta zvědavých očí. Stačilo k nim jen najít dostatečně hovorná ústa.

„Vysoká a světlé vlasy?“ zopakoval žebrák a nespouštěl oči ze stříbrné mince, kterou Ismael protáčel mezi prsty. Pěstí při tom nervózně bubnoval na dřevěnou nohu. „Viděl jsem ji, ano, Domingo zná vaší zlatovlásku. Chodí sem hlavně v noci spolu se starším obchodníkem, co bydlí nedaleko nové opery. Některé kšefty mají rády, když je pěkně přikryjete tmou.“

Žebrák se významně odmlčel, oči upřené na lesknoucí se stříbro. Určitě by se po malém povzbuzení rozpovídal o temnomilných obchodech, ale Ismael neměl zájem. Ať si obchodník klidně prodává vycpané hlavy misionářů z Batávie, jeho zajímal jen zlatovlasý doprovod.

„Kde ta dívka bydlí?“

Domingo mu popsal patrový dům nedaleko nové opery Fénix. Popis cesty byl trochu chaotický, ale samotný dům popsal dokonale. Stříbrná mince zazvonila o dno plechové misky a žebrák Ismaela vyprovodil záplavou díků a proseb o božské požehnání snědému cizinci.

Všude kolem vládl obvyklý ruch a shon, ale Ismaelovi po cestě přístavem neuniklo pár znepokojivých detailů. U zábradlí snad každé větší lodi stáli námořníci a v davu někoho hledali. Obchodník vztekle řval na svého sluhu, kde jsou přístavní dělníci, které si najal na nakládání zboží. Kromě jednonohého Dominga viděl jediného žebráka, starce s očima zakrytýma špinavou páskou, zato nezahlédl žádnou ze spoře oděných žen, co touhle dobou obvykle číhaly na připlouvající námořníky.

V přístavu se ztráceli lidé a nebylo jich málo. Pokud Ignis dostal šlapky, zajistil si tak přístup k desítkám námořníkům, co si chtěli užít trochu potěšení po dlouhé plavbě. Místo toho se teď skrývají někde v temných zákoutích Lisabonu a mezi zuby jim tančí plameny.

Dům světlovlasé dívky našel snadno. Budovu nedávno čerstvě nabílili a pod oknem tlustá trhovkyně prodávala ovoce, přesně jak říkal Domingo, ale nejbezpečnějším poznávacím znamením byli dva vysocí Seveřané s téměř bílými vlasy, kteří hlídali vchod. Když někdo potřebuje přikrývat obchody tmou, musí si přes den důkladně hlídat záda.

Ismael se zastavil u stánku s ovocem a zatímco se s trhovkyní dohadoval o ceně mísy hroznů, nenápadně z ní tahal informace o majiteli domu. Obchodník se jmenoval Eric Olsdal, pocházel ze Švédska a zbohatl na obchodu s vínem z Portugalska a Španělska. Světlovláska byla jeho neteř, sirotek jménem Kirsten. Do Lisabonu se přistěhovali loni a právě se strýcem nakupovala někde ve městě.

Cena za hrozny se nakonec ustálila na nepříliš příznivé částce, ale Ismael už dostal vše, co potřeboval. Zaplatil, naproti domu se opřel o žebřiňák a přemýšlel, jak se dostane dovnitř.

* * *

Setmělo se.

Ulice se pomalu vyprázdnila, trhovci naložili své zboží na káry a odtáhly je pryč. Ismael se stáhl do temného průčelí a sledoval známou postavu se zlatými vlasy, jak vystupuje z kočáru. Strýc, mohutný muž o dobrou hlavu vyšší než jeho neteř, jí pomohl z vozu a galantně podržel dveře. Ismael počkal, až se v jednom pokoji v patře rozsvítí a v okně se objeví jeho cíl. Vyklouzl z úkrytu.

Vyšplhal se po kostře stánku se staženou plachtou a vytáhl se na ozdobnou římsu. Na okamžik strnul, rozhlédl se po ulici a pootevřenou okenicí se protáhl do domu. V duchu se musel smát, jak snadno se do domu dostal. Dva strážci před vchodem vypadali, že by dokázali odrazit útok menší armády, vaz jim však zlomila jedna nezavřená okenice, kterou Ismael našel při odpolední prohlídce.

Temný pokoj s velkou postelí a skromnou knihovnou byl prázdný. Ismael nechal scimitar v pochvě a z pochvy u opasku vytáhl dlouhou dýku. Tiše jako kočka seskočil z parapetu, zlehka přešel po zrádných parketách. Od pokoje, kde viděl Kirsten, ho dělily pootevřené dveře orámované světlem svíček.

Trhnul za kliku a s připravenou dýkou vtrhl dovnitř.

Kirsten nebyla Ignis.

Ignis by nikdy nelezl do vany plné vody a jak se mohl Ismael přesvědčit, než se rychle zakryla ručníkem, dívka na sobě neměla žádný amulet.

„Vy jste byl v přístavu.“

Žádné kdo jste, co chcete nebo křik o pomoc, jen prosté konstatování. Kirsten Olsdalové nehořel v krvi prokletý oheň, té tam musel kolovat led z její daleké domoviny.

„Vy také. Co jste tam v noci dělala?“

„Doprovázela strýce. Občas mě používá, abych svou přítomností rozptylovala jeho obchodní společníky.“ Její kamennou tvář na okamžik poznamenal znechucený výraz. „Tentokrát s nimi strýc jednal sám a mě nechal čekat u mola.“

Falešná stopa.

Naděje, které do nalezení světlovlasé dívky vkládal, se rozptýlily jako hrst pouštního písku hozená do větru.

„A můj přítel, co víte o jeho smrti? Viděla jste vraha?“ chytal se Ismael pomyslného stébla.

„Jen vás, když jste ho našel.“

„Pak je všechno ztraceno,“ hlesl Ismael a sklonil dýku. Otočil se k odchodu.

„To je všechno? Vpadnete se zbraní do mého pokoje, položíte mi dvě otázky a odejdete?“ Kirsten vylezla z lázně a ukázala na Ismaela obviňujícím prstem. „O co tady sakra jde?“

„O mě, má drahá Kirsten.“

Ismael se rychle jako blesk otočil ke dveřím, zbraně se mu v rukou objevily jako kouzlem. Ve dveřích na chodbu se tyčila mohutná postava Erica Olsdala. Švéd se zasmál, v ústech lemovaných světlými vousy do rudě zažhnulo. Kirsten vyděšeně vykřikla. Ismael jen přimhouřil oči a pevněji sevřel jílce.

„Ignis?“

„Správně, bratře Ismaeli, i tak mě můžete nazývat. Ale ano, znám vás, váš přítel z přístavu mi sliboval, že si mě najdete. Patetická poslední slova, ale nakonec se ukázala docela příhodná.“

Ignis si rozhalil košili a poklepal prstem na masivní bronzový disk zavěšený na hrudi.

„Zabiju tě!“

„O to se už pokoušela spousta lidí ale jak řekl Legie Ježíši Kristu – nás je mnoho,“ zasmál se Ignis a ustoupil zpátky na chodbu. Ismael chtěl vyrazit za ním a useknout mu tu jeho arogantní hlavu, ale Ignis neustupoval. Jen uvolnil místo dalším.

Do pokoje pomalu vstoupili dva strážní od dveří, kočí, služebná, dokonce i shrbená stařena, asi kuchařka, která ve vrásčitých rukou svírala dlouhý nůž. Kirsten zůstala neposkvrněná, ale zbytek Olsdalovy domácnosti takové štěstí neměl.

„Sbohem, bratře Ismaeli, už se nepotkáme!“ zavolal Ignis odněkud z chodby. „A vy, mí přátelé, zkuste moc nepoškodit drahou Kirsten, mám s ní velké plány!“

Pět proti jednomu a nejméně pro dva protivníky to nebude první bitka. Nakažení překypovali sebevědomím, pobaveně se usmívali a pohrávali si se zbraněmi. Kočí se usmíval i ve chvíli, když se mu do čela zabodla vržená dýka.

Ismael vykryl seknutí jednoho ze strážných, kopnutím do hrudníku ho srazil ostatním pod nohy. Ležící muž se zoufale kryl na zemi a čekal na smrtící úder, ale Ismael místo toho chytil okraj vany a převrátil jí na bok.

Strážný a služka stihly uskočit, stařena a sražený muž ne. Voda se vyvalila přímo na ně.

Stařena zaječela a s hrůzou se dívala na své ruce. Na kůži se jí objevovaly žhavé linky, které jako by kopírovaly její vrásky, a stále se šířily. Strážný na podlaze sténal, jeho tělo žhnulo jako popraskaná pec a světlo sílilo s každým úderem jeho srdce.

Ismael se rozeběhl ke Kirsten, chytil ji v běhu kolem pasu a vyskočil s ní z okna. Stánek před domek zmírnil jejich pád mnohem méně, než doufal. Tvrdě dopadl na dlažbu.

„Co se to tady děje?“ rozplakala se mu v náručí Kirsten.

Slova útěchy přehlušila hromová exploze a ze všech oken Olsdalovy vily vyšlehly plameny.

* * *

„Nesmíte použít Mísu, je to příliš riskantní!“

Wilhelm přes noc málem uhnal koně a sám sotva dýchal, ale přesto velmistrovi Papacharisovi ochotně odpověděl na každou otázku. Řek se uchýlil do kláštera v horách v bezpečné vzdálenosti od Lisabonu a klidně si dopřával pozdní večeři, zatímco se ho Wilhelm snažil přesvědčit, že se chystá udělat největší chybu svého života.

Zatím marně.

„Je jisté, že má amulet Ignis?“ zeptal se klidně Papacharis, když dožvýkal sousto ze slanečka.

„Ismael ho neviděl, ale je téměř jisté…“

„Téměř jisté?“ Papacharis odstrčil talíř a utřel si ubrouskem svůj majestátní plnovous. „Celá Evropa si byla tisíc let téměř jistá, že je Země placatá, dokud jim Magalhães in memoriam nedokázal opak. V Lisabonu se dnes hraje partie o osud Evropu, Wilhelme, a Mísa je náš jediný trumf.“

„Takže ji použijete, i když to možná bude úplně zbytečné,“ zašeptal zdrceně Wilhelm.

„Zbytečné? I kdyby Ignis amulet měl, určitě to nebude zbytečné! Podle našich odhadů je teď v Lisabonu nejméně stovka Nakažených, ale spíš jich bude víc a ty Mísa zničí určitě. Bez nich zůstane Ignis nechráněný a Bratrstvo ho snadno dostane.“

„Ale za jakou cenu!“

„V tomto případě je každá cena přiměřená.“

Zavrzaly dveře a do místnosti vstoupili dva mniši. Při pohledu na bronzovou mísu zdobenou stylizovaným vlnobitím, kterou mezi sebou nesli, Wilhelm ztěžka polkl.

„Velmistře, zapřísahám vás při Bohu, nedělejte to!“

„Právě Bůh dnes bude řídit mé kroky, Wilhelme. Teď prosím odejdi, musím se soustředit. Audience skončila.“

* * *

Kolem hořícího domu se shromáždil dav lidí, utvořili řetěz k nejbližší kašně a pokoušeli se uhasit požár. Ismaelovi zatrnulo při každém vědru vychrstnutém do okna, ale žádný Nakažený se zatím se smrtonosnou vodou do kontaktu nedostal. V davu dobrovolných hasičů a přihlížejících by exploze způsobila neskutečná jatka.

„Co se stalo se strýcem?“ ozvala se mu za zády Kirsten.

Dívka se oblékla do šatů, co si Ismael vypůjčil z opuštěného koše pradleny, která teď spolu ostatními sledovala plamenné divadlo. Byly jí sice velké, ale pár uzlů je proměnilo ve snesitelný oděv, i když elegance se mu příliš nedostávalo.

„Zemřel. Pravděpodobně včera v přístavu, možná dříve.“

„Zemřel? Ale to… ta věc vypadala jako on a služebnictvo taky. Co se s nimi stalo? A kdo vůbec jste?“

Otázky a další otázky.

V Bratrstvu jim vždy kladli na srdce, že utajení je tím nejdůležitějším. V Evropě jednoho Boha nebylo pro tajné organizace místo, zvláště když lovily stvoření, na které většina kléru ani upřímně nevěřila. Kdyby se ještě dozvěděli o koketování Bratrstva s magií, v Evropě by mohly znova vyrůst hranice jako za časů Torquemady.

Na střeše lisabonského domu s dívkou, jejíž minulost o kus dál stravovaly plameny, to Ismaelovi bylo jedno.

„Ta věc má mnoho jmen v mnoha jazycích, většinou odvozených od míst, která zničil, ale dnes se jí říká Ignis animatus. Je to relikt dávných časů, nečistý oheň, který ovládne tělo a zahubí mysl. Zůstane jen prázdná skořápka, pouhá loutka plnící jeho příkazy. A Bratrstvo, jehož jsem členem, se ho dnes v Lisabonu snaží zastavit.“

„To pracujete pro církev?“ zeptala se Kirsten opatrně.

„Pracovat pro tu římskou sebranku? Ti by nanejvýš utopili všechny místní porodní báby a pak upálili pár náhodně vybraných kacířů,“ ušklíbl se pohrdavě Ismael. „Bratrstvo je společenství bojovníků, co dokážou vidět za dogmata dnešního světa a lovit věci, na které nikdo nevěří. Jsme bývalí vojáci králů i žoldáci toho, co nabídl víc. Jsou mezi námi kněží, kteří se vymanili ze svazujících pravidel zkostnatělé církve, i assassinové jako já.“

„Assassinové už neexistují, Mongolové je přece vyhladili.“

Nejen chladnokrevná, ale i vzdělaná. Historie Blízkého Východu nepatřila mezi obvyklé znalosti obchodnických dcerek.

„Mnoho nás zahynulo, ale někteří přežili. Bratrstvo se nás ujalo, poznalo potencionál našeho řádu. Stejně jako později templářům nám dali nový smysl života a nepřátele, o jakých se nám nikdy ani nesnilo.“

„Takových věcí jako ten Ignis je víc?“

„Četla jste někdy řecké báje nebo severské legendy? Trollové, sirény a spousta dalších netvorů, na které už svět zapomněl. Většina z nich dávno vymřela, ale pár jich tu pořád je a zapomenutí číhají ve stínech.“

„A dokážete strýce zastavit?“

„Jestli to nedokážu já, přijdou jiní. Ignis se z Lisabonu nedostane, ať to stojí cokoliv.“

* * *

Mísa byla prastará, možná starší než samotné Bratrstvo. O jejím původu se nevědělo skoro nic, o jejím jediném známém použití se vyprávěly legendy. Zkáza, kterou před víc jak třemi tisíci lety na Krétě rozpoutala, se zapsala do historie světa popelem a krví.

Bratrstvu se nikdy nepodařilo zjistit, jak jí Ignis vlastně dokázal uniknout a kde se celá ta léta schovával, ale Středozemní moře bylo plné Bohem zapomenutých skalnatých ostrůvku a Ignisovi stačila jen malá jeskyně a tělo, ve kterém mohl prospat následující milénia.

Papacharis lehce přejel prstem po jejím okraji, bříško ukazováčku poskakovalo po bronzovém vlnobití.

Bronz studil, neohřála ho blízkost hořícího krbu ani kruh planoucích loučí. I kdyby Mísu nechali celý den na slunci, stále by zůstávala chladná jako mořské hlubiny.

Papacharis zdvihl ze stolu džbán vody nabrané u pobřeží a naplnil Mísu po okraj. Potom si vzal sáček s hlínou a vysypal jeho obsah u pravého okraje. Přestože byla Mísa plná vody, hlína zůstala suchá. Papacharis do ní zabořil prsty a s očima upřenýma na mapu před sebou upravoval okraj malého ostrova. Když skončil, v Míse se rýsovaly obrysy Hispánského poloostrova a severní Afriky, po chvilkovém zaváhání k nim přibyl i nejjižnější výběžek britských ostrovů.

Podíval se na střed Mísy, na tmavou nehybnou vodu. Na Krétě využili nedalekou sopku, tentokrát bude muset stačit mořské dno.

Uchopil bronzovou palici zavěšenou na podstavci na boku Mísy.

„Nechť se všichni svatí, kterým je zasvěcen dnešní den, smilují nad obyvateli Lisabonu,“ pomodlil se a udeřil palicí do středu Mísy, až se hliněné portugalské pobřeží zhroutilo do bronzem ohraničeného moře.

* * *

Země se otřásla.

Lidé ztuhli, vědra se jim třásla v rukou. Nechápavě se rozhlíželi kolem jako hejno poplašených holubů.

Pak se zřítil první dům, jedna stěna se zhroutila a střecha se sesunula do ulice. Po dalších se rozběhly stále se rozšiřující praskliny. Ohněm oslabené trámy a stěny v Olsdalově sídle povolily, celé patro se zhroutilo v oblaku jisker.

Lidé pochopili a začali utíkat. Do přístavu a ven z města, daleko od domů, které se kymácely jako stromy ve větru. Na ulice a lidi v nich se sypal déšť trosek. Zvony v třesoucích se věžích kostelů a chrámů odbíjely poslední soud.

Jen Ismael ležel přitisknutý na střeše, bez hnutí sledoval hroutící se Olsdalův dům a snažil se nevnímat trhliny kolem sebe.

„Tohle si vezmi a za žádnou cenu ho nesundávej!“ otočil se na Kirsten a hodil jí svůj amulet.

Dívka se tiskla ke střeše, oči jako vyplašená laň a její zbroj ledového klidu se zemětřesením drolila jako dům, kde se ukrývali.

„Co se to děje?“ kvílela. „To taky dělá on?“

„Ne, to my.“

„Cože?!“

„Není čas vysvětlovat, drž se za mnou!“

Oknem Olsdalova sídla vyskočila hořící postava. Z tržných ran i větších šrámů se draly plameny, z oblečení zbyly jen zuhelnatělé cáry. Někdo popadl na zemi ležící vědro se zbytkem vody a chtěl uhasit domnělou oběť požáru. Olsdal mu jedinou ranou zlomil vaz. Na okamžik se zahleděl k přístavu a rozeběhl se proti davu uprchlíků, kteří se před ohnivým démonem rozestupovali jako Rudé moře před Mojžíšem.

Pamatuje si Krétu, usmál se krutě Ismael. I s amuletem má z Mísy strach.

Ismael se rozeběhl a přeskočil na sousední budovu. Olsdal mířil nejkratší cestou pryč z města. Kdo se mu neklidil z cesty, skončil sražený na zemi a s řevem se snažil uhasit hořící oblečení. Ismael skákal z budovy na budovu, kličkoval na propadajících se střechách a nespouštěl oči z Olsdala.

Otřesy ustaly.

Někteří si toho všimli, zastavovali se a rozhlíželi po okolní zkáze. Další se dál pokoušeli dostat do relativního bezpečí přístavu a planin kolem Lisabonu. Proud uprchlíků se zpomalil, tříštil se o ostrůvky váhavců. Vznikaly první tlačenice, vypukly první šarvátky.

A lidé si konečně uvědomili, že mezi ně zavítal démon.

První se Olsdalovi postavil halapartník, asi strážce šlechtického sídla, který ani při útěku před zemětřesením neodložil svou zbraň. Hrot se Olsdalovi otřel o bok, Ignis strážci halapartnu vytrhnul a zabořil mu ji do hrudníku.

Pak mu někdo o záda přerazil dřevěnou lať.

Vržený kámen ho zasáhl do hlavy.

Lisabonští zuřící nad zkázou svého města našli obětního beránka, na kterém si mohli vybít zlost, beránka, jehož skon nikoho nepobouří, ba právě naopak, a jak řekl kdysi Legie Ježíši Kristu, bylo jich mnoho.

Zadýchaný Ismael se zastavil na blízké střeše a pozoroval zmenšující se kruh kolem Olsdala. Stále dýmající Švéd se točil v kruhu, uhýbal ranám, hledal cestu pryč. Když žádnou nenašel, zaklonil hlavu a vykřikl. Z úst vyšlehl plamen vysoký dobré dva metry. Vyplašení útočníci ustoupili stranou, roztřesené prsty vyťukávaly na čelo a hruď znamení kříže. Olsdal využil jejich chvilkové strnulosti a protlačil se davem do postranní uličky.

Únikovou cestu po pár metrech přehrazoval překocený vůz se senem. Olsdal ho přeskočil, seno vzplálo od jeho ran. Pronásledovatelé se zastavili před hořící barikádou a z bezpečné vzdálenosti ho proklínali. Olsdal se jen hlasitě smál a utíkal pryč.

Ismael se ho držel jako stín, skákal ze střechy na střechu a hledal příležitost, jak se Olsdalovi dostat na kobylku. Ta se naskytla v podobě kočáru přistaveného u kolářské dílny. Ismael na něj seskočil, odrazil se od dřevěné stříšky a s napřaženým scimitarem skočil.

Zasáhl.

Špička šavle se Olsdalovi otřela o zátylek, sjela po krku a na zádech otevřela hořícíám. Olsdal vykřikl a upadl na zem. Rychle se odvalil a vyskočil na nohy.

„Ty to prostě nedokážeš vzdát, lovče!“ zasyčel jako vodou politá pec.

Ismael se jen ušklíbl a zaútočil.

* * *

Moře ustupovalo.

Stovky lidí, kteří v přístavu hledali útočiště před hroutícími se budovami, fascinovaně sledovali mizející moře. Jako bájná Atlantida se z něho vynořovaly prastaré lodní vraky pokryté řasami, zatímco jejich mladší sestry pomalu dosedaly na bahnité dno. Kostra vpletená do sítě s dělovými koulemi se šklebila na lidi na molech.

Dvě služebné, matka s dcerou, stály na samém okraji přístavu. Když mladší za šaty chytila špinavá ruka, vyděšeně vykřikla.

„Jedeš odtud, neřáde!“ okřikla matka dotírajícího žebráka a odstrčila ho od dcery. „Nic nemáme, všechno jsme musely nechat v domě, když nám padal na hlavu!“

„Nestojím o vaše peníze,“ mávl rukou Domingo. „Jen jsem vám chtěl dát dobrou radu.“

„Nestojím o tvoje rady, zmiz!“

Domingo se otočil a ukázala na odhalené mořské dno.

Galeona Perla Karibiku se právě naklonila na bok a rozdrtila pod sebou rybářskou bárku, v bahně se mrskaly dusící se ryby a moře stále ustupovalo k obzoru.

„To moře se brzy vrátí, dámy, a vrátí se hodně rozzuřené, to vám mohu potvrdit, jako že po odlivu následuje příliv. Být vámi, rychle bych utíkal pryč od pobřeží, dokud je čas.“

„Je to pravda, mami?“ zeptala se vyplašeně dcera.

„Klid, Mercedes, kdyby to byla pravda, tak by tu neobcházel a dávno by si zachránil vlastní špinavý krk.“

„Utekl bych, ale nemůžu.“ Domingo si strhl nohavici a odhalil dřevěnou nohu. „Žil jsem hříšný život, milostivá, ale když dnes zachráním pár duší, snad nade mnou nahoře přimhouří oko. Těšilo mě, dámy, a vezměte si mou radu k srdci.“

Matka se nadechla, asi chtěla poslat žebráka k čertu, ale rozmyslela si to. Popadla dceru za rameno a zamířila zpátky do města. Než zmizely Domingovi z dohledu, už běžely. Starý žebrák se jen usmál a pokračoval k další skupince uprchlíků, aby si vysloužil svou cestu do nebe.

A daleko za obzorem se moře zastavilo a rozzuřené se vracelo zpět.

* * *

Zasypal ho údery, ocel se zakusovala do znesvěceného těla. Olsdal ustupoval před deštěm ran, odrážel je jen holýma rukama, které už plály jako dvě pochodně. Ať se Ismael snažil sebevíc, k trupu nebo hlavě se dostat nedokázal.

„Musíš se víc snažit, Ismaeli,“ smál se Olsdal. Jestli mu rány působily bolest, nedával to znát. „Už brzy se bude opakovat Kréta a Lisabon zmizí ze světa. Raději uteč, dokud je čas!“

Uhnul další ráně a zakopl o kámen. Zamával rukama, snažil se udržet rovnováhu a Ismael využil příležitost a jediným sekem mu odťal pravou ruku kousek pod loktem. Že se chytl do pasti poznal až ve chvíli, když ho Olsdal chytil druhou rukou za zápěstí a strčil mu sršící pahýl před obličej.

„Ten meč už nebudeš potřebovat,“ usmál se Olsdal.

Prsty sevřené kolem zápěstí se rozpálily a zařízly do masa. Scimitar vyklouzl z ochromené paže. Ismael zkřivil obličej bolestí.

„Žádná poslední slova, Ismaeli? Žádná výhružka nebo příslib spravedlivého trestu? Ten v přístavu měl větší smysl pro dramatičnost.“

„Mám jen jednu otázku,“ zasípal Ismael.

„Ano?“

„Neztratil jsi něco?“

Bolestní sevřený obličej se zkřivil v krutý úsměv a Ismael významně kývl za Olsdalova záda. Švéd se otočil a za ním stála Kirsten. Zadýchaná dívka se opírala o kočár s rukou nataženou ke svému prokletému strýci. Mezi prsty držela přetržený řetízek, na kterém se pohupoval bronzový disk, jehož dvojče ukrývala pod košilí na své hrudi.

„To ne,“ vydechl Olsdal. Pustil Ismaela, který se zhroutil k zemi jako hadrová panenka, a marně zašátral na hrudi po ochranném amuletu. „To ne!“

Rozeběhl se ke Kirsten.

Ismael se na zemi natáhl po scimitar, sekl a hrotem Olsdalovi přeťal šlachu nad kotníkem. Švéd padl na zem. Ismael se rychle zvedl a zarazil mu meč mezi lopatky, než stačil znovu vstát.

„Chceš vhodná poslední slova?“ zašeptal Ismael a zapřel se o scimitar. „Co třeba tohle? Slyším přicházet moře..“ A zarazil meč až po jílec do Olsdalových zad.

Kirsten udělala pár nesmělých kroků ke strýci, který se na zemi kroutil jako nabodnutý brouk a snažil se dosáhnout na meč, který ho přišpendlil k zemi. Kalená ocel se pomalu rozžhavovala doběla.

„To je konec?“ zeptala se.

„Ne,“ zvedl se Ismael ztěžka na nohy. „Začátek konce a my musíme běžet. Rychle!“

* * *

Když doběhli k opeře Fénix, vzduch byl cítit mořem a z dáli k nim doléhalo blížící se hřmění. Štít s reliéfem bájného ptáka vstávajícího z popela podpíraly sloupy z žilkovaného mramoru.

„Opři se o ten sloup, Kirsten,“ řekl Ismael a neustále se otáčel směrem k přístavu. „Snad bude dost lana pro oba.“

„Lana?“

Ismael si vyhrnul košili. Kolem břicha měl obmotané tenké hedvábné lano. Amulet je možná ochrání před utopením, ale co jim bude platný, když je vlna bude vláčet troskami Lisabonu jako hadrové panenky. Rychle odmotal lano a začal s ním obtáčet mramorový sloup. Po chvíli k němu posadil Kirsten, přivázal ji ke sloupu a nakonec se sám nacpal za pevné smyčky hedvábného lana a na hrudi ho svázal směsicí těch nejpevnějších uzlů, co znal.

Země se znovu třásla a rachot se k nim blížil neskutečnou rychlostí, jako by se na ně od moře řítilo obrovské stádo splašených býků. Kirsten poplašeně kroutila hlavou ze stranu na stranu a pokoušela se zahlédnout zdroj ohlušujícího hřmění, ale budova opery milosrdně bránila pohledu na blížící se zkázu.

Z postranní uličky vyběhl shrbený muž, z úst mu stoupal dým a rozeběhl se k uvázané dvojici. Kirsten vykřikla, Ismael jen se zaťatými zuby pevněji sevřel lano na své hrudi. Nic víc dělat nemohl, scimitar zůstal zaražený v Olsdalových zádech.

Nakažený se k nim rychle blížil, ale pak se najednou zastavil a s hrůzou v mrtvých očích zíral na za budovu. Přes operu se převalila obrovská přívalová vlna, nejprve se prohnala kolem jejích boků, pak vytryskla okny a nakonec se zpěněný vodopád přelil i přes štít s reliéfem bájného ptáka. Protichůdné proudy se spojily na okraji sloupoví, jejich nespoutaná síla se pokoušela zmocnit dvou slabých bytostí přivázaných ke sloupu. Lano se jim přes oblečení zařízlo do kůže, ale pevné hedvábí vydrželo.

Když se jich vodní živel nedokázal zmocnit, spokojil se alespoň s Nakaženým, který se marně pokoušel uniknout své zkáze. Vlna ho strhla s sebou, zmítající se tělo odvlekla dál do města, kde vybuchlo v kouli jasného plamene.

Kirsten po jeho boku zoufale zadržovala dech a očima rozšířenýma hrůzou sledovala trosky domů a lodí, mršiny zvířat a lidi, někteří mrtví, jiní zoufale bojující o život s posledním zbytky vzduchu v plicích, jak hnaní proudem proplouvající kolem. Ismael se k ní natáhl jedinou volnou rukou a vlepil jí políček. Překvapená nečekaným útokem se nadechla a pak ještě překvapenější vytřeštila oči, když jí do plic pronikl čerstvý vzduch. Magie krétských amuletů i po třech tisících letech splnila svůj účel. Umožňovaly jim dýchat pod vodou a být na jejich místě Ignis, ochránily by i jeho zkažené tělo před očistnou silou vody.

Chtěla něco říct, ale přerušil ji další otřes, možná ještě silnější než původní zemětřesení. Okolí zaplavil oslepující jas, světlo se rozlévalo po širokém okolí a za ním přišly plameny. Oranžové jazyky se jako inkoust vyplašené chobotnice šířily vodou, natahovaly se s Ismaelovi a Kirsten, zoufale se snažily dosáhnout jediného bezpečného místa v celém Lisabonu… a pomalu se rozptylovaly v proudící vodě.

Ignis animatus, zkáza minojské Kréty a portugalského Lisabonu, konečně opustil pozemský svět.

Kirsten zabořila Ismaelovi tvář do ramene, slané slzy se mísily s mořskou vodou. Objal ji volnou rukou a trpělivě čekal, až proud vody ochabne a rozběsněné moře se pomalu začne vracet zpět do Poseidonova království. Potom z boty vytáhl z boty dýku s širokou čepelí, přeřezal lano a společně s Kirsten vypluli na hladinu.

Pyšný Lisabon už neexistoval. Moře zaplavilo jeho ulice, strhlo většinu zemětřesením oslabených budov a zahubilo jeho obyvatele. Těch pár vysokých staveb tyčících se nad hladinou zachvátily požáry, jak se v nich Nakažení marně pokoušeli ukrýt před přívalovou vlnou a pak spolu se svých mistrem vybuchly a zapálili promočené domy. Dokonce i opera Fénix hořela, za kamennými plameny na vstupním štítu se střechou propalovaly jejich skutečné předobrazy.

„To je to tvoje ať to stojí cokoliv?“ křičela na Kirsten, tloukla ho pěstmi do hrudi a nakonec se mu znovu rozplakala na rameni.

Chápal ji. Bratrstvo, které se před mnoha tisíci lety pasovalo na ochránce lidstva, mu dnes přineslo zkázu, která nemá v historii Evropy obdoby. Portugalsko se možná z činů Bratrstva nikdy úplně nevzpamatuje. Tisíce lidí zahynulo, aby miliony mohli žít.

Jak jí to ale tady uprostřed zničeného velkoměsta mohl vysvětlit?