Enter the Matrix

Enter the Matrix
(take four...)

"Take the blue pill and the story ends. Or take the red pill and I'll show you how deep the rabbit hole goes." Morpheus

Asi nemá cenu psát nějaké velké úvody, Matrix znáte všichni, Matrix Reloaded také a že současně s pokračováním filmu byla vyvíjena i hra víte patrně též. Recenzi na Reloaded si můžete na Palantíru přečíst (ačkoli je podle mě celkem mimo mísu hodnotit příběh, když jsme z něho zatím viděli jen polovinu), takže se koukneme za zoubek EtM.
Tak jo, přiznám radši hned, jinak bych mohl být popotahován - tohle je už čtvrtá recenze na EtM, kterou jsem napsal. V té první jsem hru příšerně serval a obviňujícím prstem ukazoval na tu příšernou hromadu nedostatků, kterými tenhle produkt komercializace oplývá. No prostě hrůza. Pak se mi ale Enter the Matrix zželelo, protože je to přece jen super hra postavená na atraktivním námětu a se skvělou atmosférou, a napsal jsem recenzruhou, ve které jsem naopak zase skoro pořád chválil. Jenže tam se zase ztratil ten pocit neustálé otrávenosti z chyb a bugů, takže jsem se pokusil obě dvě nějak elegantně spojit, čímž vznikl totální maglayz, ze kterého nebylo vůbec nic poznat.
Nevěda co si počít jsem dokonce uvažoval o tom, že dám na web prostě všechny tři, ale tenhle nápad byl zavržen jako pitomost, protože by nikoho nebavilo takovou horu textu číst (už z tohohle delšího úvodu vám patrně skelnatí pohled). Až kolega palantírák, kterého bych chtěl tímto pozdravit (ahoj Zdeňku!), přišel se spásným nápadem napsat recenzi schizofrenní a tato idea, ač původně myšlena žertem, mi dodala potřebnou inspiraci.
Tím se pomalu dostáváme k jádru věci a já mám tu čest představit vám dva své osobnostní štěpy. Tím prvním je fanda Matrixu a jeho světa, který je ochoten svému idolu leccos odpustit, zejména díky důkladné marketingové masáži. Je optimistický a nad chybami spíše mávne rukou, než aby si sedl a hodiny přemýšlel o tom, jak jsou hrozné. Říkejme mu třeba Amík. Druhým je naopak osůbka zlostná, pesimistická a misantropická, cynik, který trousí uštěpačné poznámky na každém rohu (prostě chlápek, jakým bychom všichni chtěli být), od kterého se reklamní triky odrážejí jako pingpongáče od betonové zdi, nebo si to o sobě alespoň myslí, kterému budeme pro účely této recenze říkat Čech.
Než vám ale pustím záznam jejich rozhovoru, poskytnu vám ještě několik fakt ohledně Enter the Matrix. Základní princip, kterého se hra drží, je klasická 3rd person akce se střelnými zbraněmi i bez nich, čili typický zástupce rodiny, do které patří Tomb Raider, Oni či Max Payne. Od každé z těchto her si EtM bere to své - od TR (částečně) automatické zaměřování nepřátel, od Oni zajímavou koncepci boje zbraní nebo holýma rukama (pokud čirou náhodou Oni znáte, nemusíte se bát - samozřejmě sebou *můžete* nosit víc než jednu zbraň) a od Maxe možnost zpomalit čas, kterážto funkce se zde zove Focus.Zejména pokud jste hráli Maxe Payna v Kung Fu či Matrix úpravě, máte takřka dokonalou představu o tom, jak se hraje i Enter the Matrix, respektive jak by se teoreticky hrát měl, ale k tomu se dostaneme. Hra sama má jakési dva módy - běhavě-střílecí s několika základními bojovými chvaty a boj na blízko, kdy se kamera přepne do bočního pohledu a vy máte možnost si to s nepřítelem vyříkat hezky jeden na jednoho. Tato hlavní část je pak prokládána mezihrami, zahrnujícími střelbu z ostřelovačky nebo ježdění auty či létání Logosem, respektive střílení do ostatních aut či Sentinelů, podle toho, za kterou postavu hrajete. Niobe řídí, Ghost střílí.
Ještě jedna věc zbývá a tou je Hacking. Hacking je docela zajímavou minihrou, ve které máte za úkol pomocí jakéhosi pseudo-dosovského příkazového řádku získávat přístup na různé disky, na kterých si následně můžete prohlížet obrázky postav a zbraní, které jsou mimochodem dost hrozné (ty obrázky, ne zbraně :), pouštět videosekvence a dělat podobné vylomeniny, které vás asi tak po dvaceti vteřinách k smrti omrzí. Hacking je bohužel zoufale kratičký a silně primitivní, takže ho sfouknete tak za dvacet minut (pokud nevíte, co máte dělat; pokud ano, zvládnete to za pět) a už se k němu nevrátíte. Jediným smysluplným využitím je tak možnost vkládat cheaty, pokud je znáte, po dohrání hry si zpřístupnit novou zbraň, katanu, kterou pak můžete používat v bojích, a také lze otevřít další herní mód, totiž tréninkový Construct. Ten je sice také hrozně krátký, ale zase docela těžký, takže přece jen představuje výzvu. Jako jediná část hry je Hacking lépe ovladatelný než na konzolích, protože můžete normálně psát. Chudáci konzolisti musí příkazy hezky písmenko po písmenku psát gamepadem pomocí virtuální klávesnice (kterou se nikdo z PC verze ani neobtěžoval odstranit)...
No, to by tak asi stačilo, tak jdeme na to.

Amík: Čau! Hele, už jsi viděl Enter the Matrix??
Čech: Hm, jo.
Amík: A co na to říkáš? Super, ne?
Čech: Ani moc ne. Spíš tak průměr.¨
Amík: No počkej, jak průměr? Vždyť to je Matrix! Jak daleko ses dostal?
Čech: Až nakonec, samozřejmě. Ale jó, hrát to šlo, celkem sranda, ale dost tomu chybělo.
Amík: Mě to hrozně bavilo. Podle mě je to prostě vzrůšo, zahrát si za postavu z filmu a zkoušet si všechny ty skoky a bojový chvaty a tak. A děj je taky dobrý - hraješ vlastně přímo v tom filmu, jenže za vedlejší postavu, která na plátně skoro nebyla, takže si hezky zblízka užiješ všechny ty podpůrné akce, jako hledání záznamů z lodi Osiris, chytání Morphea na přední sklo svého Mustangu nebo ničení elektrárny.
Čech: Alo jo, vo to nic, tohle mají vymyšlený dobře a atmosféra tomu taky nechybí... I když - koho zajímaj vedlejší postavy? A ještě když neuměj střílet (váš panák není schopen v klidu ze stoje trefit pistolí na dvacet metrů čtverec metr krát metr - já držel pistoli v ruce jen párkrát, ale i napoprvé jsem střílel líp, pozn. autor). A prostě... prostě je to takový celý hnusný. Třeba i ta grafika.
Amík: Co? ta je přece perfektní, detailní modely a všechno.
Čech: To, že má panák tisíce polygonů, ještě neznamená, že je na něj hezkej pohled. Nebo že je vůbec podobnej postavě z filmu, když už jsme u toho. Snad jedině ten Ghost, ale všichni ostatní vypadaj jak panáci gumáci. I se tak hejbaj. A ti dva albíni vypadaj jak teplí bratři.
Amík: Ale animace při bojích jsou skvělé, všechny ty kopy a skoky. Je jich hodně a jsou perfektně propracované. A dobře synchronizované, takže tvoje postava údery ani tak neblokuje, jako spíš usměrňuje stranou a tak. A stejně trávíš většinu času v bojích.
Čech: Většinu času trávíš civěním na Loading.
Amík: To není pravda, to přeháníš. Navíc je nahrávání rychlé.
Čech: Nojo, trochu jo, ale mohli si s tím víc vyhrát. Projít dvěma místnostma a zas čekat, až se něco nahraje, to mě fakt nebaví. Neřeknu na Plejstejšnu, ale PCčko má na víc. Ještě když je to okolí tak strohý.
Amík: Ale zase se dá hodně věcí rozbít, takže když bojuješ, odnese to taky vybavení místnosti.
Čech: Hm, jo, už vidím, jak dáš jednu ránu pěstí a pěti skříním upadnou dveře. Nebo jak holou rukou rozbiješ celou polici šampusovejch flašek.
Amík: Nech toho, hnidopichu.
Čech: To není hnidopišení (tm), to je logika. Nebo třeba design levelů, ten je taky hroznej.
Amík: Proč? Prostředí je rozmanité a desigh se mi zdál dobrý, takový plynulý a přehledný.
Čech: Hm, jo. Chceš říct lineární. A mohl bys mi vysvětlit, proč je uprostřed kanalizace místnost padesát krát padesát metrů bez podlahy, s můstkem vedoucím odnikud nikam, na kterým je veřejnej telefon, římsama kolem dokola a obrovským větrákem? Nebo v rozestavěným mrakodrapu místnosti bez dveří, kam se dá dostat jen oknem? Celý je to prostě pro lidi co neuměj myslet (tedy pro Američany, pozn. autor). Nebo proč je potřeba vyhazovat do vzduchu jadernej reaktor zevnitř (ano, budete muset vlézt rovnou do jádra reaktoru a umístit tam bombu, mimochodem s hodně velkým číselníkem... ach jo, pozn. autor), když by stačilo přestřihnout vedení. A tak dál.
Amík: No dobře, ale kdyby dělali všechno jednoduše, neměla by ta hra o čem být. A musíš uznat, že celá akce má super tempo a švih. Rozumíš, vběhnu do místnosti ve zpomaleném čase, posledními dvěma náboji zastřelím prvního strážného, druhého odkopnu ke zdi a třetímu vytrhnu zbraň a střelím ho a pak i toho druhého, než se vůbec stačí z podlahy zvednout. Ten Focus je prostě úžasný nástroj, všechno se jakoby rozmázne, vidíš zvlněný vzduch za kulkami a všechno.
Čech: To je pravda, to zas jo, zábava je to královská, i když ten zvlněnej vzduch vypadá dost hnusně. Dokud u toho nezačneš myslet. Ale s tím bych se i smířil, ale ty focusový pohyby, ty jim neodpustím.
Amík: Co tím myslíš?
Čech: Myslím tím to, že panák dělá něco jinýho, než bych chtěl. Chci s Focusem proběhnout dveřma, ale panák udělá vodrazem vo futro salto dozadu. Chci běžet podél stěny, ale panák na ní vyběhne a udělá přemet do strany (což je tristní pokud zrovna běžíte po úzké římse někde vysoko, což se děje poměrně často, pozn. autor). A nejhorší na tom je, že ten Focus nemůžeš nepoužít, protože to zas netrefíš enemíka, co po tobě střílí.
Amík: Na to se dá ale zvyknout.
Čech: Zvyknout? Zvyknout?! Na to se dá vys*at, to je to nejlepší, co se na to dá dělat! Zahraj si Jedi Academy, tam jsou všechny tyhle pohyby (ano, skutečně všechny, dokonce ještě některé navíc - například skok na stěnu a odraz od ní, pozn. autor), ale nikdy se ti nestane, že by je panák dělal, když nechceš. Tak to má vypadat, a žádný zvyknout! A i zbytek ovládání stojí za starou belu.
Amík: Co je s ovládáním? Mě přišlo docela v pořádku.
Čech: Nojo, ty máš taky analogovej gamepad, ale co mám říkat já, klávesnicář? Citlivost myši se liší (wow, pozn. autor) v normálním čase a ve Focusu a nastavit separátně to nejde, navíc je ta rychlost otáčení panáka nějak divně nelineární, takže se buď skoro nehne nebo se točí jak čamrda. Navíc se nikdo neobtěžoval přizpůsobit ovládání pohybu PCčkovýmu standardu, takže bez analog ovladače nejde chodit, jen běhat sprintem, a z ovládání bojů jsem málem zešedivěl. Mlácení rukou na levým tlačítku myši, kopání na pravým a blok na klávesnici. To je fakt vymyšlený hlavou.
Amík: Blok máš přece i na středním tlačítku myši.
Čech: Hm, jo. Až na to, že tam už má dneska každej kolečko, kterým se zase přepínaj zbraně, takže ti panák dělá kde co, jen ne to, co chceš ty. Nehledě k tomu, že máš na myši jen dva prsty, pokud teda nechceš, aby ti zdřevěněl a odpadnul malíček. A to ani nemluvím o tom, že nejde normálně ovládat menu klávesama pro pohyb (tedy wasd, pozn. autor), ale musíš ruku přemísitit na šipky.
Amík: Tohle je ale zase rejpání.
Čech: Možná jo, ale i když je to malá chyba, je o to otravnější.
Amík: Otravná nebo ne, je to prostě naprosto minoritní a pro zábavnost a atmosféru nepodstatná moucha.
Čech: Ale jo, to už jsem přece řikal, že atmosféru to má. Teda... většinou, kanály jsou teda fakt slaboučký, ale jinde je to paráda.
Amík: To je pravda, kanály jsou nudné. Ale zase třeba ta mise na dálnici, ta mě vážně dostala, rozumíš, jak se ženeš s tím Mustangem a před sebou vidíš ten kamion, na kterém bojuje Morpheus s Agentem, a do toho perfektní filmová hudba.
Čech: Jo, to máš recht, tahle mise je skvělá, teda pokud řídíš (a pokud překousnete snad nejhorší matematický model jízdy autem za posledních deset let - ta kára se prostě nedá řídit, pozn. autor). Za Ghosta je to krutá nuda, protože auto Agentů stejně zničit nejde a policajti sou jen cannon fodder. Ale ta mise předtím, ta mě teda nas*ala, to ti řeknu.
Amík: Proč? Ujíždět před dvojčaty podzemním tunelem se ti nelíbilo?
Čech: Ale o to nejde, nápad je to dobrej, ale to by ta pitomá slepice (Niobe, pozn. autor) nesměla co chvíli vopřít auťák do některýho z těch desítek sloupů. A auťák dvojčat je *samozřejmě* taky nezničitelnej, takže seš pak hned mrtvej.
Amík: A jak jsi to tedy řešil?
Čech: Pche, snadno. Voni po tobě totiž nestřílej, když se na ně nedíváš (!), takže se stačí na začátku votočit dopředu a doufat, že ta puťka konečně zvládne nenabourat. I ta ostatní umělá inteligence je celkem dost mizerná - enemíci mají buď naskriptovaný chování (takže například zakleknou za bednu když se přiblížíte a už se nehnou, ani kdybyste na ně čekali několik hodin, pozn. autor), nebo se na tebe ženou stylem guns blazing.
Amík: No.. dobrá, ale zeptej se sám sebe - skutečně na tom tak moc záleží?
Čech: Jo. A taky...

No, to by myslím pro představu stačilo, takže to nějak shrnu. Enter the Matrix je hra s obrovským potenciálem, který nebyl bohužel z důvodu striktního požadavku na termín dokončení plně využit. Stručně řečeno má EtM hromadu plusů, ale bohužel je každý jeden z nich shozen nějakým velmi obtěžujícím a většinou zcela zbytečným mínusem typu "Hodně chvatů? Špatné ovládání." Na hře je patrný jak úžasný talent a píle lidí z týmu Shiny (mezi jiným i MDK, Messiah a Sacrifice - zkušenost s 3rd person hrami jim tedy rozhodně nechybí), tak bohužel i všechny ty horkou jehlou spíchnuté stehy, které jakž-takž drží pohromadě zubožené torzo původně velkolepého návrhu. Co je ale na tom všem nejhorší je to, že se přesto jedná o skvělou a velmi, skutečně velmi zábavnou hru - která vás bohužel po chvíli hraní tak příšerně nase*e, že proklejete ji, vývojářský tým a nejspíš i celou tu Morpheovu bandu a půjdete se uklidnit kopáním do holubů v parku. Jenže se k EtM vrátíte. Ne hned, tak dvě, tři hodinky budete příliš rozmrzelí, ale pak si uvědomíte, že vás Matrix má, že se do něho chcete vrátit, takže si zase sednete k počítači a odehrajete další kus, než vás to celé zase otráví natolik, že s tím opět seknete. Nezmínil jsem zde řadu věcí (například to, že je krajně obtížné odpoutat se z boje na blízko prostě proto, že počítač si myslí, že se chcete prát, nebo že cesty Niobe a Ghosta se někdy liší, ale jindy procházíte tatáž místa jen s jiným panákem - že by už nezbyl čas na dodesignování individuálních levelů?), ale ty nejsou zase až tak podstatné, i když nepodstatné taky ne. Řekněme tedy, že jsou stejně podstatné, jako nedostatky a plusy zde zmíněné, ale nevybylo na ně místo. Skutečně důležitý je ale pocit rozporu, který se táhne celou hrou a který se mi snad podařilo konečně zachytit správně.
Ačkoli jsem velkým zastáncem číselného hodnocení, rozhodl jsem se, že je tentokrát neudělím. Důvod je prostý - EtM by ode mne mohl dostat 3/10 steně jako 9/10, obojí hodnocení podloženo dostatkem fakt a racionálních důvodů, a co je horší - nejsem dokonce ani schopen vybrat jedno číslo, které bych hře na základě svého vlastního dojmu a bez jakékoli snahy o objektivitu mohl dát. Na místě hodnocení tedy naleznete jen seznam plusů a mínusů. Rozhodněte se sami, co vám vadí a co jste ochotni překousnout.

Plusy: výborná atmosféra a zábavnost, hudba, zbraně, množstí a rozmanitost chvatů a úderů, animace, spád hry
Mínusy: otravnost, grafika, tupá umělá inteligence, hudba (místy), ovládání, technické problémy (velmi častá a velmi hnusná polygonóza, například), nelogičnost stavby levelů, malá rozmanitost nepřátel, skutečně odfláknutá (resp. uspěchaná) konverze z konzolí

Autor: Shiny Entertainment
Vydavatel: Atari/Warner Bros.
Min. požadavky: 800 Mhz, 256 MB RAM, 16 MB graf. karta (na takovýhle šunce na to ale můžete rovnou zapomenout, pozn. autor)

Omluva nakonec: Omluvte prosím naprostou nepřítomnost obrázků. Pokusy o vytípání vlastních screenshotů z nepochopitelných důvodů zcela selhaly a jak se zdá, jsou všechny obrázky na internetu poznačeny logem stránky, na které se nacházejí, takže jejich umístění zde by působilo poněkud trapně. Jak to celé skutečně na oko vypadá si prostě budete muset najít jinde...
>