Dračí Smlouva

Drobná variace na klasické pohádkové téma. Přeji hezké čtení!

Rozverný sluneční paprsek pronikl do šera obydlí a zasvítil Elvíře přímo do obličeje. Kýchla a otevřela oči.

„Ale ne, už zas!“ vyjekla otráveně a rychle tlapou uhasila doutnající cíp prošívané dečky. Elvíra byla dračice a výbušná kýchnutí patřila k jejím běžným životním obtížím.

Dýchla zlehka do krbu, kde vzplála připravená hromádka dřeva. Když se ohýnek rozhořel, postavila nad něj cínový kotlík s vodou na čaj. Pak otevřela dveře do spížky, z věnce buřtů odřízla pět kousků a nabodla je na vidlici. Přešla k zrcadlu, zatáhla břicho a chvíli na sebe přemýšlivě hleděla. Vrátila se ke spíži a přidala další dva vuřtíky.

Po snídani schroupala pár uhlíků pro svěží dech (antracit, první jakost, dovoz přímo z vévodských dolů). Naleštila si šupiny a přetřela pysky trochou rtěnky odstínu dračí krev. Elvíra vždy pečlivě dbala na svůj vzhled, přestože nejbližší svobodný drak žil dobrých pět set mil odtud. Vždyť jeden nikdy neví, že?

Kápla do uvařeného čaje trochu mléka, usadila se do svého speciálního houpacího křesla (otvor pro ocas) a otevřela čerstvý výtisk Dračího Světa.

Klidná siesta jí však nebyla dopřána. Dostala se sotva do poloviny receptu „vesničan na divoko s troškou máty a brusinkovou omáčkou“, když se skalami se rozlehl klapot kopyt.

„Hleďme, oběd jede,“ zaradovala se.

Za chviličku vyjel po stezce vyhublý koník, kterému se nožky téměř podlamovaly pod vahou korpulentního rytíře v sedle.

„Ten krunýř sis musel nechat udělat na zakázku, ne?“ prohlásila Elvíra konverzačním tónem, když se jezdec s burácivým zarachocením svezl ze sedla, „tohle nebude běžná velikost.“

Rytířkovi se plechová kolena poněkud rozklepala, nicméně statečně se pokusil tasit, což se mu asi na třetí pokus povedlo. Namířil špičku meče proti dračici. Ta si zbraň se zájmem prohlédla.

„Máš to tadyhle zrezlý,“ zkonstatovala a ťukla pečlivě nalakovaným drápem ze strany do čepele. Meč vypadl princátku z nejistých rukou a zazvonil o skálu.

„Můj bože,“ protočila Elvíra oči, „ty jsi mi tedy materiál.“ Změřila si obtloustlého pobledlého mladíka dlouhým pohledem.

„Ty budeš asi syn hraběte Ignácia, že? Ten nos se nedá splést. Kolikátý pak jsi?“

„Třináctý,“ pípnul rytíř a odkašlal si. Pak trochu silnějším, patetickým hlasem zadeklamoval: „a vyslal mě můj vznešený otec, abych zbavil kraj zlého draka, který zemi pustoší a…“

„Ale jo, to znám,“ mávla Elvíra znuděně tlapou, „nemusíš se obtěžovat. A pojď dál, budu ti muset pár věcí vysvětlit.“

Dračice se rozvalila zpět do svého křesla. Rytířek, který se po neúspěchu s mečem vyzbrojil aspoň kopím, se choulil na podnožce.

Elvíra mu v rámci pohostinnosti hodila špekáček. „Dej si buřta, bude to tvůj poslední,“ prohlásila vesele.

A zatímco si vévodův syn nabodával uzeninu na kopí a pak ji překvapivě zručně opékal, pustila se do vyprávění.

„Představ si, že jsi mladý, úspěšný vévoďátko, zrovna jsi klofnul tatíkovo panství a holky z celého království po tobě jen jedou…“ Na rytířově tváři se objevil zasněný, mírně připitomělý úsměv a Elvíře zaškubaly koutky úst.

„…no a ty si to pochopitelně užíváš. Jenže – léta plynou a jednoho dne si uvědomíš, že krom svých roztomilých a precizně vychovaných dětí se ti po zámku prohání patnáct nebo dvacet zpola legitimních parchantíků s nudlí u nosu. Zděsíš se a začneš zoufale přemýšlet co s tím. Nemůžeš je jen tak nechat zabít, protože v dnešní osvícené době se vždycky najde nějaký šťoural, který by ti to v patřičné chvíli předložil a nechal pěkně sežrat.

A tak si, asi před sto dvaceti lety, vévoda Hubert, velmi schopný a velmi…ehm…plodný muž, vymyslel Dračí Smlouvu.“

„Dvafí fmlouvu?“ zahuhlal nechápavě princ s plnými ústy.

„Ano, tenhle úchvatný kus oslí kůže,“ poklepala Elvíra na pergamen zavěšený na čestném místě na zdi. Rytíř se po něm natáhl, ale dračice ho pleskla přes ruce, až mu kosti zapraštěly.

„Necháš to, s těmi mastnými prsty!“

Sama veleopatrně sejmula listinu ze stěny a četla:

Z rozkazu vévodského obdrží dračice Elvíra Zelenooká každý měsíc koš uhlí, dva koše nejlepších uzenin a sud černého piva výměnou za eliminační služby v prospěch panství provedené.

Dne sedmnáctého měsíce zralého obilí roku sto sedmdesátého šestého vlády rodu Plnobřichů,

vévoda Hubert Plnobřich vlastní rukou

Následoval podpis plný kudrlinek a otisk pečeti – nepochybně vévodské.

„J-jak se to myslí s tou e-eliminací?“ jektal rytířek, teď už světle zelený, vyděšeně zuby.

„No, jak bych ti to vysvětlila,“ vysvětlovala Elvíra a zavazovala si za krkem ubrousek s vyšitým fialovým medvídkem, „prostě vévoda vyšle svého nadbytečného syna zabít draka, a o zbytek se postarám já.“ Olízla si pysky. „A to definitivně. Nakonec, co je divného na tom, že takové nanicovaté princátko v boji s lítou saní nezvítězí?“

„Zvláštní,“ pomyslela si Elvíra asi o půl hodiny později, když se zamyšleně šťourala princovým kopím v zubech, „tihle mladí nemají vůbec žádné pochopení pro sofistikovaná a taktní řešení. Jeden by skoro řekl, že vůbec neoceňují jak elegantní záležitost Dračí Smlouva je!" Nevěřícně zavrtěla hlavou a šla se poohlédnout po nějakém zákusku.