Tajemství zimy

Tajemství zimy
   
    V Grandlanské kotlině, v osadě Černých per, právě začínal znovu každoročně se opakující zápas. Přicházela opět. Velká hrozivá, bílá pohroma zahalená v plášti děsu, hrůzy, strachu a utrpení. Přicházela zima a s ní smrt. Nastával nový nelítostný boj o přežití. Rysy na tvářích všech byly drsné a netečné, ze způsobu držení těla se dala číst hrdost a odhodlanost,síla, v žilách jim kolovala bojovná krev. Ale i přesto je uvnitř svíral strach. Kdo bude obětí tentokrát? Jediné, čím si byli jisti, byly rituály. Posilovaly jejich ducha. Byla to pradávná a mocná tradice vybroušená strachem jejich předků. Pravidelnost uctívání duchů a bohů hor pramenila z pravěké hrozivé zkušenosti jejich otců a dědů, byla to jediná možnost, jak se ubránit ,,jim". Hledali ve svých obřadech ochranu před něčím, co nemohli a nedokázali pochopit ani přemoci. Se zimou nepřicházela jen obyčejná smrt vyhladověním a umrznutím, ale také v podobě ,,vaukí".
    Na okraji osady žila Stará žena. Měla stejně let jako nejstarší strom letokruhů. U ní se všichni scházeli a radili. Nacházeli zde útěchu i pocit bezpečí. Konaly se zde také všechny obřady, kterých byla hlavou. Každé období mělo svůj. A nyní přišel čas zimního slunovratu, měl tři části. Dnes nadešla doba poslední části, Zvolání. Tentokrát byl ale obřad nezvykle krátký. Uprostřed místnosti byl oheň. Oheň, který jim po celou dobu dodával víru. Nikdo se během obřadu neodvážil pohlédnout jinam, než do plamenů. V místnosti bylo okolo pěti tuctů lidí. Jako by to žhavé jazyky plamenů cítily a šplhaly se výš a výš a svou červenou září vyplňovaly celý prostor.
    Stará žena se k nim přiblížila a pozvedla ruku s miskou, co nejvýše. Kroužila s ní nad plameny, obcházela a mumlala, až misku s bublající směsí divoce vhodila do ohně. Nyní se ukáže, zda-li jsou temné síly sto je vyslyšet, jestli k nim shlédnou a poradí či je nechají snášet zimu v úzkosti a v hábitu smrti s jejich lhostejným přihlížením. Po té, co si plameny vzaly dar a sežehly misku, zvřela Stará žena oči a vyčkávala odpověď. Pak začala pohybovat velice rychle rukama, duchové odpověděli, zmítala se jakoby v křečích, nakonec vykřikla a sesunula se k zemi. Mezitím všichni přítomní sklopili oči a jejich ústa se začala nesrozumitelně a bez zvuku pohybovat v rytmu závěrečného činu. Jakmile skončili, vrhli ustrašený pohled na Starou ženu, která se stále ještě nezvedla ze země. Opatrně ji přesunuli na chatrné lehátko z podzimního listí. Skláněly se nad ní dvě dívky. Na čelo jí přikládaly listy se zázračnou směsí, tradice jejich rodu, která měla léčivé účinky.
    Pomalu a mdle otevírala oči a přesto, že bylo vidět, jak ji dnešní obřad velice vyčerpal, dokázala prudce reagovat úlekem, když mezi dvěma dívkami rozpoznala svou vnučku. Podzimní zář. Druhá dívka byla její nejlepší přítelkyně, jmenovala se Větrný hlas. Ovšem teď se oči Staré ženy soustředily výhradně na Podzimní zář, že musela dívka uhnout pohledem. Ačkoli byla srdnatá a statečná, tušila v těch očích bolest, strach a nebezpečí.. Pro ni. Pak k ní vztáhla ruku, obě dívky jí pomohly společnými silami sednout. Stará žena ještě chvíli upírala kamenný pohled přes oheň, který byl před ní, ale kamsi daleko, kam nikdo jiný nedohlédl, pak se vrátila zpět. Stačilo pouhé jedno gesto rukou a šum, který vznikl díky jejímu omdlení, ustal. Všichni čekali. Co zjevili démoni? Co jí řekli, že to na ni tak zapůsobilo? Jen jedna z těch všech mlčících , tápajících duší tušila, co se bude dít. Mlhavě, ale přece, a to v ní vyvolávalo vlnu paniky a naprostého zoufalství. Byla to matka Podzimní záře. A k ní se teď také Stará žena obrátila, i když slova, která vyřkla všem, :,, Přišel čas! Úkol má být vyplněn. Tato zima nepřišla s obyčejnou smrtí. Je to dvacátá zima a na to jsme zapomněli! Budeme strádat více než jindy , budeme početněji umírat!"
    Její hlas mezitím nabral temnou barvu a hlavu nyní stočila k Podzimní záři. ,,Máme jedinou možnost záchrany. Podzimní záře, polovina toho věku a pět kruhů stromu je teď tvé stáří a ty máš splnit k čemu jsi předurčena. Ne máš, ty to musíš splnit!" Poslední slova žena vykřikla v úplné beznaději a s naléhavostí, na které závisí jejich život, ale potom sklopila hlavu a pokračovala, :,,Je jen na tobě, jestli zkoušku podstoupíš nebo ne. Velký si vybral tebe a čtyři další. Větrný hlas, jako tobě nejvěrnějšího přítele, Klidnou vodu, jako tvou tichou naději, Jarní den, jako tvou sestru, a konečně Havraní noc, jako tu, kterou nejvíce nenávidíš. Naše životy jsou nyní ve tvých rukou. Ne, neodpovídej hned. Na promyšlenou ti Velký dal jeden den." Tak skončila svou řeč se zatrpklým výrazem a chtěla kruh rozpustit. Vtom se , ale ozvala Podzimní zář, :,, Svůj úkol splním, zachráním vás, ale ony se mnou nepůjdou. Ony musí žít!" Stará žena k ní vzhlédla, zprvu to byl obdiv, co se jí zračilo v očích, ale pak rychle přešel v zármutek a bolest. ,,Vybírat se smíš jen ty, ony ne. Jejich osud je od této chvíle tvým. Budou následovat tvé kroky, od každé se něco naučíš, dodají ti sílu, ale vybírat si smíš jen ty."
    Pak všechny z místnosti vykázala. Nechala si u sebe jen svou dceru. ,,Proč zrovna ji? Co se sní přesně stane? Tak rychle to uběhlo od poslední Cesty. Matko, řekni přece něco. Proč mlčíš? Víš snad ještě něco?!" Upřela na ni zoufale tázavé oči. ,,Daleko sněhu je od nás než dojdeš k Cinkům…" Ani to nedořekla, když dcera vykřikla, :,,Ach né, to je přece obětní místo!" Sesunula se k zemi. ,, Ano, tam musí dorazit. Cesta je dlouhá a namáhavá a Podzimní záře se nesmí nikdy otočit. Nesmí! Vaukí- bude s ní!" To už dcera nevydržela a omdlela. Stará žena ji uložila a dala jí přičichnout vůně, která uklidní mysl. Bude spát nanejvýš dva dny. To už bude její dcera pryč. Snad.
    Příštího rána se tam, tam v té chatrči včerejších událostí sešlo pět životů, pět dívek. Se všemi se Stará žena rozloučila očima, věděla, že už je nikdy neuvidí. Až nakonec jim řekla, ,,Nesmíte se nikdy otočit." S těmi slovy zavřela dveře a nechala dívky samotné.
    Nevěděly kam jít. Za hranicemi osady začaly být roztěkané a připadaly si bezmocné. Podzimní zář si mohla vybrat a šla, ale ty ostatní? Musely jít. Neměly na vybranou. A to jim dodávalo ještě větší pocit stísněnosti. Klidná voda byla nejmladší, bylo jí teprve deset let. Do jejich myšlenek s vkrádalo plno nezodpovězených otázek. ,,Podzimní záře, proč se nesmíme otočit?" Trhala sebou, pak se zamyslela a odpověděla.,,Nevím, nikdo z nás neví víc než ty." Odmlčela se a nyní už mluvila spíše s Větrným hlasem. ,,Mám pocit, že nás někdo nebo něco sleduje. A má to ohromnou sílu…"
    Začalo se stmívat a ony nemohly zůstat venku, věděly, že tu něco nehraje, musely si najít nějaký úkryt. Uchýlily se do jeskyně vzniklé z náhodně spadlých kamenů. Tu noc nespaly vůbec klidně. Ostatně ani mnoho dalších to nebylo jiné. Už nepočítaly dny cesty. Vál ostrý vítr a začalo sněžit. A navíc - po celou noc bylo slyšet dlouhé, táhlé a chraplavé vytí…
    Ráno byly nevyspalé, ale musely jít dál, aby se zahřály, aby nezmrzly. Před nimi byla obtížná část. Špičaté vrcholky hor se na ně posměšně šklebily. Tyčily se vysoko k nebi a mezi nimi byly malé, zrádné a klikaté cestičky, které se ztrácely v četných soutěskách.
    Šly dál a střežily jedna druhou, aby se neohlédla. Avšak strmé výstupy jim ani neposkytovaly šanci vydechnout, když se najednou ozval výkřik. Byly už skoro všechny nahoře. Jen Podzimní záře a Havraní noc ještě šplhaly. Ostatní výkřik nemohly slyšet Vítr jim skučel kolem hlavy. Ale Podzimní záře ho slyšela. Slyšela a musela se ohlédnout, aby viděla Havraní noc padat do hlubokého a temného dna propasti. Veškerý její zájem upoutala Havraní noc. Mrtvá Havraní noc. A pak zahlédla jeho. Černého jako tma. Mohutné čelo, hustý kožich, ohromné tlapy, které za sebou zanechávaly krvavé stopy.
    Strašlivý a děsivý. A pak se mu Podzimní záře podívala do očí. Do těch zářivě jasných žlutých očí, které byly naplněny nezkrotným tajemstvím, ohraničených tmavým pruhem, ale přesto…přesto všechno jim Podzimní záře věřila a nebála se jich. Zanechaly v ní své jiskry, které jí nadaly klid po celý zbytek cesty. Skrývaly něco neznámého…..zlého. Pro koho?!
    Po chvíli došly k runám. Věděly, že jsou to hranice. Místo se jim nelíbilo. Zatím co Podzimní záře zkoumala krajinu, pozoroval Větrný hlas ji. Cítil v ní změnu. Věděl, že se něco stalo. Jen nevěděl co.
    Společně vykročily na území Minků. To ovšem netušily. Cítily hrozivou energii magických sil. Plně si ji uvědomovaly. Pláň byla poseta velkými plochými kameny tyčícími se kolmo nad vyprahlou zem. Náhle, jako by je někdo neviditelný chtěl omráčit. Jejich mysl se pomalu začala zatemňovat.
    Když konečně přišly k sobě, byly všechny přivázány na velké kameny v podobě desky stolu. Opodál stáli bělovlasí muži a pronášeli jakási slova. Po hodné chvíli si teprve začali všímat dívek. Ke každé pomalu přikročil muž s těmi bílými vlasy a s čímsi lesklým v ruce. Byly to dýky. Pomalu si stoupli do kruhu a začali se zavřenými ústy zpívat. V tom jeden z nich přistoupil ke Klidné vodě, k té malé ustrašené dívce a než se kdo nadál, dýka jí svižně projela hrdlem. A pak se ozvalo zavytí. Nebylo to zvíře. Byla to Podzimní záře. Z krku se jí ještě jednou vydralo hluboké zvířecí zavytí. Pak zpřetrhala pouta a s mrštností vlka se vrhla na muže stojícího u Klidné vody a prokousla mu hrdlo. Už to nebyla Podzimní záře, kdo vraždil a zabíjel. Kdo zavolal na pomoc velké černé bestie. Řádila a ničila. Chtěla je zachránit, ony neměly trpět. Ale byly mrtvé. Všechny. Podzimní záře znovu zavyla. Ten zvuk byl plný bolesti a smutku, ale byla v něm také touha. Uprostřed krve a pomsty se změnila úplně. Byla jednou z nich. Už od smrti Havraní noci věděla, že si pro ni přijdou. Patřila k nim.
    Stala se vaukí….