Pražské jaro

Stojí a dívá se na ně. Stejně jako tehdy. Jeho klidný, sebejistý pohled korunuje celkový dojem vzhledu, té jeho až skoro nelidské krásy. Krásy obrazu rytíře, přicházejícího zachránit princeznu, deus ex machina na pozadí zkázy, plamenů a výkřiků děsu a hrůzy. Rytíř přichází odseknout hlavu zlé sani ...

Vzduch voněl přicházejícím jarem. Eva, oblečená pouze v lehkém kostýmku, otevřela okno kanceláře a s úsměvem se nadechla čerstvého ranního povětří. Měla tohle roční období ráda, vždycky v ní vyvolávalo pocit jakési nespecifikované naděje. Jako kdyby všechno začínalo od začátku, vždyť ne nadarmo slavily mnohé předkřesťanské kultury začátek roku právě s příchodem jara, pomyslela si. A my to tak ostatně slavíme dodnes, usmála se. A pro ni vlastně tohle pracovní místo bylo novým začátkem. A Evě se tady každopádně líbilo.

Chvilku sledovala ruch dole na ulici, tu změť automobilů a tramvají, však i tohle pro ni bylo nové. Prahu si zamilovala velice rychle a kvapně pulsující tep metropole jí prozatím nestačil zošklivit celkový dojem z tohoto překrásného města. Ba naopak - jaká změna oproti nudnému životu v zašedlé okresní periferii tam nahoře, kde žila sama se všemi svými vzpomínkami a nočními můrami. Sbohem, minulosti !

Chvíli se pokoušela pracovat, ale jarní nálada ji nutila neustále vstávat a poletovat po kanceláři. I tenhle pohled z okna je nádherný – Eva se dívá přímo na nádhernou budovu nejkrásnějšího pražského nádraží, alespoň tedy zvnějšku nejkrásnějšího. V minulosti vystřídalo mnohá jména, pražská veřejnost ho znala jako nádraží Severozápadní dráhy, poté Vltavské, ale nyní nese cedule na nádherně vyřezávaných dveřích středního traktu budovy název Praha -Těšnov. A to všichni ti lidé, denně okolo procházející či projíždějící, netuší, co víme my. Tedy ne tak docela stejní jedinci – že tohle výstavní nádraží je vstupním portálem jinam, že je místem na rozhraní světů. Stejně jako je Praha průsečíkem tří velkých evropských magických okruhů – i proto byla založena, a proto je česká kotlina strategickým místem, jehož získání znamená velmi mnoho. A velmoci to setsakra dobře vědí – a tak se stává tohle místo v srdci Evropy častým střetem zájmů.

A konečně z toho důvodu zrovna tady, u Těšnova, sídlí i naše „firma“, to ví Eva moc dobře a je za svou pozici v pražské centrále Institutu moc vděčná. Konečně teď může uplatnit své dlouholeté zkušenosti, znalosti a dovednosti – a v neposlední řadě jí Praha dává šanci začít vést normální osobní život. A třeba si už konečně najde chlapa. Potřebovala by ho jako sůl. Přece jenom se čtyřicítka blíží rychlým krokem a malá Evina ji už tak moc potřebovat nebude – za tři měsíce maturuje, hlásí se také, jako kdysi Eva, na filozofickou a mamince si už příliš srdíčko nevylévá, to obstarává ten chlapec, který ji každý večer vyprovází až k jejich vinohradskému činžáku a se kterým se malá Evina tak dlouho loučí. No malá, je o hlavu větší, usmívá se Eva.

Rytíř přišel blíž k nim. Má krásnou, vzpřímenou postavu, na které se uniforma zvlášť vyjímá. Přehlíží je pohledem vítěze, saň je přece udolána, vítěz bere vše. Přitiskla se k mamince. Chtěla chytnout i Ráchel, přitáhnout ji k nim, do bezpečí maminčiny náruče. Starší sestra ale vykročila vstříc rytířovi. Ví, co ji čeká. Je to její osud.

Vždycky po příchodu z práce, tedy pokud není nějaká mimořádka a nemusí se v kanceláři zdržet až do večera, se Eva doma posadí do obstarožního houpacího křesla a poslouchá stařičké desky na stejně věkovitém gramofonu. A nebo si čte. Je většinou doma sama, malá Evina teď chodí ze školy pozdě, ale to nechává její matku klidnou. Ať je s tím klukem šťastná, šťastnější než jsem byla já s jejím otcem.

Eva ráda čte historické knihy, ale co má nejraději, to jsou takzvané kontrafaktuály. Čili dějiny tak, jak by se mohly odehrávat, kdyby se historie od jistého bodu či sledu událostí ubírala jinam. A teď se před několika dny přímo zakousla do beletrie svého oblíbeného autora Ondřeje Kreidla, popisující osudy jakési rodiny na pozadí fiktivních dějin Československa po roce 1945. V této sci-fi většinu země osvobodila v pětačtyřicátém sovětská armáda, takže se ČSR ocitla v sovětské sféře zájmů. Osvoboditeli zde byla dosazena silně levicová loutková vláda, která v politických procesech padesátých let zlikvidovala veškerou opozici a přivedla prosperující zemi do naprostého hospodářského, politického i kulturního područí Moskvy. Po Stalinově smrti, a zvláště potom od počátku šedesátých let, docházelo k pozvolným reformám, ale veškeré snahy o změnu poměrů byly utopeny v krvi sovětskou armádou v srpnu 1968, kdy při boji s okupanty v ulicích Prahy padl i jeden z hlavních hrdinů beletrie. Tak tohle nám snad nehrozí, zamyslela se Eva odkládaje téměř dočtenou knížku. Máme jaro šedesát osm a Rusové jsou naštěstí daleko, vždyť v pětačtyřicátém došli ztěží jen na linii svých předválečných hranic. Sice pak v rámci dělení kořisti dostali satelitní pašalíky v Rumunsku a Bulharsku, ale vyvolat povstání v Istanbulu se jim nepodařilo a v Řecku byli v občanské válce jejich emisaři poraženi. A teď se jim impérium rozpadá na stovky kousků – zkrátka bez pevné ruky nejde matičce Rusi vládnout, Stalin to věděl, ale jeho nástupci již zřejmě ne.

V únoru 1948 se sice proruští bolševici a s nimi spojení politici pokusili o zvrat poměrů i v ČSR, ale konzervativci účelově spojení s liberály jejich postup zcela ústavní cestou zastavili a nastolili tzv. sanační režim. Autoritativní do jisté míry, ale ne totalitní jako ten v Moskvě. Pár hlav sice padlo, jako třeba v roce 1952 v procesu se Slánského marxisty pracujícími pro Moskvu a Tel Aviv, po kterém bylo pověšeno 11 lidí. Ale až na drobné fundamentálně katolické výstřelky na počátku režimu země dýchala vcelku volně a lidé většinou vládu konzervativců přijali – vždyť Československo bylo oázou klidu a hrází jak proti východnímu bolševismu, tak proti bezohlednému západnímu kapitalismu a liberalismu. Stejně jako ostatní státy tohoto koridoru zemí mezi Východem a Západem, který byl západními novináři nazván Varšavským paktem – Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Severoněmecký spolek, Maďarsko, Jugoslávie ( jejíž součástí je Albánie ) a Řecko. Ale dosti dějepisných úvah. Deska dohrála. A dcera se vrací. Rychle se vrhnout na večeři.

Tiskne se k mamince a zacpává si uši. Nechce slyšet vzlykot své sestry, pro kterou si přišel její rytíř. Rytíř bez přilby a meče. Rytíř s Longinovým kopím na výložkách. Rytíř se smrtihlavem na přilbě. Stáváš se ženou, sestřičko. Ženou rytíře Smrtihlava. Tak, jak ti to vyšší moc připsala do tvého osudu.

"Dostaneme na nějaký čas nového kolegu,“ sdělila Evě ihned po příchodu do Institutu ředitelova mladičká sekretářka, zaručený zdroj a šiřitel všech informací pravdivých i spekulativních.

"Přijede zítra na Hlavní nádraží rychlíkem přímo z Berlína."

Bravo. Určitě nějaký mladý mág, který si mě ihned zařadí do škatulky "mamča", pomyslela si trpce Eva a nadšení v ní nevyvolal ani fakt, že do kolektivu Institutu pro otázky magie přibude její v podstatě krajan. I když jakápak já jsem Němka, u nás ve Slezsku se mluvilo sice místním germánským dialektem, ale národnostně jsme se považovali především za Slezany, ne za Němce. No a dnes je tam Polsko. Rzeczpospolita, od západoukrajinských plání až po Odru a Nisu. Velké Polsko. Nikdy neměla Poláky ráda. Ale vyhráli válku a vítěz bere vše. Tehdy se s maminkou přestěhovali do Československa, do pohraničí, kde se domluvit německy nikdy nebyl problém. Češi hovořící jak česky, tak německy, byli mnohem tolerantnější než slezští luteráni. Ostatně tahle země je celá taková klidná, konzervativní, hluboce prodchnutá náboženským duchem. Tady nikdy neměli náboženští fanatici naději rozšířit nějak více své myšlenky, konzervativnější národy než Čechy a Slováky bys v Evropě nenašel, snad jen Irové jsou prý podobní. Inu, třeba je to těmi společnými keltskými kořeny, které jim tu a tam někdo spekulativně přisoudí, a také tou niternou vírou, hluboce podloženou prvotním sociálním učením ranné církve, které v Čechách tolik zakořenilo díky druhému největšímu světci v českých dějinách – sv. Janu z Husi – a jeho humanistickým následovníkům, zejména blahoslavenému Janu Komenskému. Žije se tady krásně. Alespoň nám, jiným, ano.

Po obědě Eva výrazně pookřála. Jejich nový kolega je dle slov pana ředitele zkušený berlínský mág, působící v řadách severoněmeckého Institutu bezmála dvacet let. A Eva jako ředitelova náměstkyně se zítra zúčastní jeho uvítání na pražském Hlavním nádraží, tedy oficiálně na Nádraží dr. Karla Kramáře, jak zní plný název nejdůležitějšího pražského železničního uzlu, pojmenovaného po druhém prezidentovi předválečné ČSR. No nic, budu muset zítra zapůsobit, řekla si Eva pro sebe a vytočila telefonní číslo své kadeřnice. Musíš se dát do gala, holka.

Na ten pohled nikdy nezapomene. Ráno, když bylo po všem, se vydaly s maminkou a ostatními ženami pod dohledem esesmanů na pochod. Nevěděly kam jdou, jak dlouho jejich cesta potrvá, věděly pouze to, že tuhle cestu nepřežijí. Na konci vesnice spatřila výjev, který se jí často vracel v hrůzných snech. Na stromě viseli všichni místní muži. Tedy ti, kteří nedostali včera večer kulku do týla. A mezi nimi její otec. Odvrátila oči, nedokázala se tam dívat. Avšak to, co uviděla na druhé straně zasněžené cesty, se jí vrylo do nočních můr nadosmrti. Ležela tam polonahá Ráchel. V bělostném sněhu, tak strašidelně ladícím s barvou jejího obličeje, se okolo ní rozpíjela kaluž rudé krve. V ten den Eva dospěla z dítěte v ženu. S její duší se něco stalo.

Rychlík Vindobona na pravidelné lince Berlín – Vídeň měl podle informací nádražního rozhlasu asi desetiminutové zpoždění. Budou si tedy muset na nového kolegu počkat. Stejně je to skvělé, jak Praha s Berlínem úspěšně kooperují. Češi si paradoxně s Němci rozuměli o hodně lépe než se svými polskými sousedy, bratry ve slovanském jazyku a v katolické víře. Poláci byli pro Čechy příliš fundamentalističtí, nacionálně i nábožensky. Proto i mezi Němci a Poláky panovala tradiční řevnivost, která tak moc pomohla za války Rusům odvrátit společný německo-polský útok na SSSR. Němci také odjakživa obdivovali českou kulturu, podívejte se třeba na wagnerovské opery z doby německého národního obrození – inspirace českým vzorem je zde asi nejpatrnější. A Hitlerova láska a obdiv k Čechům, patrně založená na jeho českých kořenech, zachránily "nejgermánštější z východních národů" před okupací či loutkovým režimem francouzského typu. Československo sice přistoupilo do svazku Osy podobně jako většina středoevropských a jihoevropských státních útvarů, po většinu války však vedlo samostatnou zahraniční politiku a německá armáda vstoupila do ČSR až ve čtyřiačtyřicátém, když se československá vláda pokusila o separátní mír s Velkou Británií a gaullistickou Svobodnou Francií. No a po válce se Čechoslováci stali patrony Severoněmeckého spolku, který vznikl jako jeden ze tří států na území bývalého Německa vedle anglofilské Západoněmecké spolkové republiky se sídlem v Bonnu a federativního katolického útvaru Rakouska a Bavorska, který zůstal striktně neutrálním celkem a orientoval se profrancouzsky. Prvním prezidentem Severního Německa, samozřejmě člena tzv. Varšavského paktu, se stal hrdina východní fronty maršál Friedrich Paulus.

Eva se rozhlížela po nádherně zdobené hale Fantovy nádražní budovy a stále hlouběji se nořila do svých úvah a vzpomínek. V noci se jí opět zdál ten hnusný sen z mládí. Poslední zimu války přitáhl do jejich rodné vesnice ve Slezsku oddíl esesmanů. Hledali partyzány, rudé diverzanty. Nevelká komunita, ke které patřila Evina rodina, byla bigotními luteránskými vesničany již po staletí nenáviděna. A nyní nastala šance se těch divných čarodějů a čarodějnic zbavit – esesmani po falešném udání jednoho ze sousedů všechny muže pověsili na stromy či postříleli, pěkně stříbrnou kulkou do srdce und Ende schluss. Ženy odvlekli s sebou. A nejhůř dopadla Evina překrásná sestra Ráchel, šestnáctiletá černovláska. Velitel komanda SS ji znásilnil a poté podřízl. Čtrnáctiletá Eva se z tohoto traumatu léčila patnáct let. Přízrak temného rytíře Smrtihlava, krásného nadlidského esesmana, ji pronásleduje v občasných snech dodnes. Na všechno člověk dokáže téměř zapomenout, byť by to byl zážitek z předpeklí. A všechno přebolí, byť by to byla muka pekelná.

Eva se klepala zimou, nohy jí nepředstavitelně bolely, už nemohla jít dál. Matka, která již neměla sílu plakat, ji vlekla vysokým sněhem s sebou, v zádech výkřiky "schnell, schnell ". Kdo nemohl, zůstal ležet. Neohlížela se, slyšela vždy jen poslední výstřel. Další stříbro pro vampýrku. Už jich moc nezbývalo. Postupně ztratily všechny starší ženy.Většinou její tety, pratety. Eva pohlédla na rytíře Smrtihlava. V tu chvíli věděla jedno. Zabiju tě, ty zrůdo ! Tvá bolest odčiní všechno tohle utrpení ! Budeš prosit, aby už peklo vyslyšelo tvoje prosby a přijalo tě konečně v náruč !

Vindobona zastavila u nástupiště pod zajímavou železnou konstrukcí nástupišť pražského železničního uzlu. Je to tu moc veliké. Zkrátka tohle není její zamilovaný Těšnov ! Tady to velkoměstsky pulsuje, kdežto tam se tak nádherně majestátnost nádražní budovy snoubí s upadajícím významem původní severozápadní dráhy. Ani ta elektrika tam zavedena nebyla.

Ředitel vyšel naproti muži pozdně středního věku, který s kufrem v ruce vystoupil z vagónu. Společně potom došli až k Evě.

"Dovolte abych vás vzájemně představil. Náměstkyně pražského Institutu doktorka Eva Weberová, náš nový kolega doktor Roland Ackermann z Berlína."

Elegantní padesátník aristokratického vzhledu, který podtrhovaly i občasné stříbrné pramínky v jeho tmavě hnědých hustých kadeřích, jí s úsměvem podal ruku. Eva mu oplatila pousmáním, potřásla mu pravačkou a pohlédli si z očí do očí. V tu chvíli se s ní svět zatočil. Nevěděla, jak došli do vozu zaparkovanému před nádražím, ani jak dojeli až do kanceláří Institutu. Ten jeho pohled poznala okamžitě. Byl to rytíř Smrtihlav.

Malá Evina pozorovala svou matku, sedící s tupým výrazem v houpacím křesle, a v duchu se musela smát. Matka je z toho chlapa úplně mimo ! Takhle ji snad nepamatovala. Vždyť naposledy s někým chodila snad před pěti šesti lety, měla zkrátka na mužské smůlu. A s tátou to taky zrovna nevyhrála. Brali se moc mladí, museli – byla už v tom. No a když byl malé Evině rok, utekl táta za kopečky na Západ. Pak měla máma snad jen jednu několikaletou známost, jinak samé nepovedené kratší vztahy. Ale tenhle pán z Berlína, to je něco jiného. Chytrý, sympatický, s vybranými způsoby. Zkrátka hotový šlechtic. Drží jí pěsti, matce to musí vyjít ! Aspoň malá Evina jí ho schvaluje stoprocentně. Konečně nemá matka zase nějakého burana jako dřív, ale krásného chlapa na srovnatelné úrovni.

Eva si všimla, jak ji dcera pozoruje. O tom, že dnes nespala doma, malá Evina samozřejmě ví. Nijak to nekomentovala, zkrátka se matka po večeři nevrátila domů, no. Eva byla liberální matka, malá Evina zas tolerantní dcera. Byla až do rána s ním. Spali spolu. Dneska u něj strávila poprvé celou noc. Měla chuť ho uškrtit. Ležel na ní, pohyboval se v ní. Stejně, jako to dělal Ráchelce. Jenže já s tebou šoustam proto, abych tě mohla zabít, chlapče. Až to budeš nejméně čekat, zažiješ peklo. Takové, jaké prožila tehdy Ráchel. Takové, jaké prožívala naše maminka, než se pár roků po válce utrápila definitivně. Takové peklo, jaké jsem prožívala já celých patnáct let. Ze kterého jsem se vysvobodila. A které jsi mi oživil. Osud nás svedl dohromady. Bohužel pro tebe, chlapče. Nenávidím tě. Bohužel pro mě. Miluju tě.

Roland Ackermann se zadíval do zrcadla. Jsem v pasti. Ta ženská mě snad uhranula. A já se teď chovám jak zamilovaný studentík. Jenže proto v tomhle okouzlujícím a kouzelném městě nejsem. Poupravil si límeček košile, oblékl světlé sako a zálibně si prohlédl svůj obraz v zrcadle. A ty na tom, Evo, bohužel nic nezměníš. Každý máme knihu svého osudu už dávno napsanou. Jsi jen malá kapitolka, vsuvka v románu. A já budu muset už brzo otočit stránku, miláčku. Promiň. Roland zkontroloval, zda má správně naleštěné polobotky, a s uspokojením opustil hotelový pokoj.

Na Václavském náměstí panoval čilý dopolední ruch. Miluju Prahu. Tohle město energií přímo sálá ! Vydal se směrem dolů, na Příkopy, a všemi smysly do sebe vstřebával sílu všech těch lidí okolo. I my jiní potřebujeme dobíjet baterky, možná ještě víc než běžní jedinci. Lidé nás nabíjí, mimo jiného. Jejich emoce, štěstí, stesky, strasti. A nejvíc ze všeho nás nabíjí sex. I proto s tebou spím, Evičko. Jsi čarodějka a s těmi je to nejlepší. A nejen z hlediska energetického příjmu ! Jen blázen by toho nevyužil. Škoda, že vás neustále ubývá ... Jejda, tobě to ale sluší !

Eva na něj zamávala z protějšího chodníku. V krátkých šatičkách vůbec nevypadala na matku dospělé dcery, spíš sama připomínala maturantku. Políbil ji a vydali se směrem na Staroměstské náměstí, okolo Stavovského divadla a Karolina.

Za zhruba půlhodinku již oba dva zavěšeni do sebe vstoupili do útulného knihkupectví v Kaprově ulici, kde za stolečkem seděl sympatický třicátník. Eva se usmála – tak tohle je on, její oblíbený spisovatel ! Ondřej Kreidl, svou profesí středoškolský profesor odkudsi z jižních Čech, který tady dneska podepisuje svou nejnovější knížku – ano, přesně tu, kterou Eva nedávno dočetla. Eva si z tašky připravila hromádku přinesených knih, a když na ni přišla řada, položila je na stolek před pohledného autora a usmála se na něho. " Napište tam Evě, prosím."

Malá Evina se snažila poslouchat to, co jí její přítel vyprávěl, ale absolutně se na jeho slova nesoustředila. Rozhovor s matkou ji úplně rozhodil. Udělaly si takovou odpolední siestu, uvařily kávu, pustily příjemnou muziku na stařičkém gramofonu po babičce, mamka jí dokonce dovolila si před ní zapálit – což se nestávalo často – a povídaly si. O škole, o plánech do budoucna, o chlapech. A potom se mamka rozhovořila. Ach, mamko, teď už to všechno chápu. Celá ta léta tvých depresí, záchvatů, nočního pláče z tvého pokoje. Malá Evina tušila, že se kdysi muselo stát něco strašlivého, ale nikdy neměla odvahu se mamky přímo zeptat. Až přijde čas, mamka jí všechno řekne, utěšovala se. Teď to věděla.

Svou mamku milovala, vždyť byla jediným člověkem, kterého od dětství měla. Tatíček se pouze vždycky připomněl před Vánoci pohlednicí a před jejíma narozkama dopisem, ke kterému neopomněl přiložit stomarkovou bankovku. Předplatné na lásku. Odškodnění za léta nezájmu. Zval ji sice vždycky do Kolína nad Rýnem, kde žil se svou druhou rodinou, ale malá Evina to každoročně okázale ignorovala. Milovala svou mamku. A bála se o ní. Věděla, že mamka je schopná všeho. Jasně, ten člověk si zasloužil zemřít. Ale tebe, mami, čeká kriminál. A ten bys nepřežila, se svou pošramocenou duší. Když nedávno objevila v matčině ložnici pistoli, překvapilo ji to. Vlastně vůbec netušila, proč by mamka potřebovala zbraň, vždyť přece dělala v jakémsi podniku vyvážejícím české výrobky na Západ. Nebo že by byla tajná ? Ne, nesmí být paranoidní. To jen její spolužáci, pobláznění studentskými revoltami v západní Evropě, neustále chrlí řeči o demokracii, svobodě, totalitě a tajných všude okolo nás. Každopádně mám o tebe strach, mami. Ty jsi schopná toho zkurvysyna odkráglovat. A to já nedovolím. Obětí bys byla ty sama.

Spisovatel Ondřej Kreidl seděl jako přimrazený. Čas jako by naráz strnul v mrtvém bodě, jako by vteřina byla dlouhou minutou. Všude okolo stály mlhavé postavy, ovšem muž vyzařující přirozenou autoritu, tyčící se přímo nad ním, byl více než zřetelný.

" Doktor Ackermann, mistře. Omlouvám se za vaše rozpaky. Měl byste pro mě chvilku ?"

" Co se to ksakru stalo ? Kde to jsme ? Já nechápu ... " Ovšem Ackermann ho umlčel gestem ruky, takže mladý literát raději zaraženě seděl a modlil se, aby ten divný sen už skončil.

" Jsme nyní v takzvané druhé realitě, což ovšem není podstatné. Ubezpečuji vás, že nikdo kolem si ničeho nevšimne, my dva si ovšem zatím nerušeně promluvíme. Podrobnosti tohoto prostředí vám vysvětlovat nebudu, ostatně stejně si po našem rozhovoru nebudete nic pamatovat. Takže nyní k obsahu toho, o čem s vámi chci mluvit. Vy připravujete, mistře, spolu s několika svými kolegy jakési provolání, že."

" Vy jste tajný ? No jo, tušil jsem, že se mezi nás vetře práskač !"

" S tajnými složkami mám co do činění, ovšem s těmi, které máte na mysli vy, vcelku nic společného nemám. Zkrátka těchto vašich 1500 slov se nesmí zrodit, a vy zařídíte, že nevzniknou, mistře. Nic více, nic méně."

" A co když se zastrašit nenecháme a budeme pokračovat ?"

" Vsadím se s vámi klidně o milion, o miliardu, že nebudete. "

" Říkáte to s ohromující jistotou."

" Jsem si tím jistý, mladý muži. Toto provolání nikdy nevznikne. V našem světě ne. To je osud. "

" Tak proč se teď tady snažíte ? Když tak dobře znáte osud, je vaše práce zbytečná, nemyslíte ? "

" I osud potřebuje svého hybatele. Jednou to pochopíte, věřte mi, znám váš životopis, budete veliký spisovatel. A já jsem momentálně tím hybatelem. Mým úkolem v již napsaném opusu bylo toto vám sdělit, vaším úkolem bude mou instrukci splnit. Nepřemýšlejte nad tím, vložím vám to do hlavy, stejně jako vám okolnosti našeho rozhovoru vymažu. Tento rozhovor berte jako bonus, nebo spíš touhu bibliofila popovídat si s nadějným autorem."

"Děsíte mě, pane. Ale úkolem nás literátů, potažmo všech intelektuálů, je burcovat, snažit se změnit společnost k lepšímu. Vy nevidíte, jak se konečně ty ledy okolo nás hnuly, že je třeba vyvětrat i tady ten zatuchlý skoro dvacetiletý vzduch ?"

"To, co na první pohled vypadá jako dobro, může se snadno stát zlem. Revoluce je násilím, které plodí pouze a jen další násilí. Mladý muži, pište své knihy, které nutí lidi přemýšlet. Snažte se zlepšovat stávající stav malými, přirozenými krůčky. Evoluce, nikoli revoluce. Reforma, nikoli destrukce a anarchie."

"Ale jak by mohl náš manifest vyvolat násilí ? Copak se tady už od loňska i v politice nedějí změny ?"

"Ano, právě. Udržte ty změny v mezích reforem. Jinak pohřbíte i ty malé vydobyté krůčky a všechno se vrátí k dřívějšku. Vaše poslední knížka byla skvělá, mistře. A ukázala krásně to, co vám nyní říkám. Skončila krveprolitím a takzvanou normalizací. A i když Rusové jsou daleko, věřte mi, že scénář by mohl být totožný. Jen s jinými aktéry."

"Nechápu, pane."

"Mladý muži, jsem značně zcestovalý a události posledních dvou let mě nutí měnit působiště neustále. Ubezpečuji vás, že v Berlíně je stále ještě dost starých prušáckých militaristů, kteří by zdvihli varovný prst s tím, že se československé vládě situace vymkla z rukou. V Polsku a Maďarsku jakbysmet. Poslali by k vám tanky. A teď jsme to my dva, kteří držíme osud v rukou, my jsme ti drobní hybatelé. Můžeme udělat jen to, co nám autor napsal do role. Nejste jediný, s kým se ohledně tohoto problému v Praze setkávám."

"Jste blázen, pane. Pomatenec. Šílenec. Odejděte, prosím. Ne, tohle je jenom hloupý sen."

"Chápu vaše slova. Všichni ti, se kterými jsem ve vaší zemi jednal, takhle reagovali. Jen jedno vám ještě řeknu, stejně jako jsem to řekl jim – nechtějte znovu Maďarsko 1956. A to vám říká člověk, který tam bojoval na straně Maďarů proti intervenci okolních států. Začalo to tam stejně, jako to začíná tady. To se již nesmí nikdy opakovat. Nashledanou, mladý muži. Přeji vám hodně tvůrčích nápadů."

Roland Ackermann položil Ondřeji Kreidlovi dlaň na čelo, ten sykl bolestí a probudil se do normální reality. Úlekem nad několika vteřinami mikrospánku sebou cukl, opětoval úsměv na tu krásnou hnědovlásku a jejího aristokratického partnera a začal s podepisováním vzorné kolekce všech svých knih, kterou mu ta nádherná, sympatická žena položila na stolek.

Malá Evina netušila, kde se v ní ty předtuchy berou, ale málokdy ji dokázaly zklamat. A dnes to bylo obzvláště silné. Úplně se strachy klepala. Seděla před televizní obrazovkou, zatímco mamka se připravovala na večer. Jde za ním, bezpochyby. A dnes se to určitě stane. Žaludek se jí svíral, večeři do sebe dostat vůbec nemohla. Mamka je teď v koupelně, Evina slyší zurčení sprchy. Tak teď nebo nikdy !

Rychle vrazila do ložnice a z matčiny kabelky vyndala pistoli. Tak přece, chce to udělat ! Ale to ti nedovolím, mamko. Ještě že má její kluk doma ten slepý revolver, úplně stejný jako tenhle matčin. Vyměnit ty dvě zbraně bylo pro malou Evinu otázkou půl minuty, ještě že jejich pokoje sousedí. Ne, mami, nechci být dcera vražedkyně. Na to tě mám moc ráda.

Když Eva vyšla po chvilce zabalená do župánku a s ručníkem okolo hlavy z koupelny, zdálo se jí, že ji dcera nějak divně sleduje. Nelíbilo se jí to. Moc dobře věděla, že její předtuchy se zřídkakdy mílí. A dnes to bylo obzvláště silné.

Dneska to dělali mimořádně dlouho. Eva se přistihla, jak ji při sexu rajcuje představa, že by ho zabila přímo při tom. Třeba nožem, sekáčkem na led, čímkoli. Uděláš se, lásko, a já tě vzápětí zabiju. Jenže to by nebylo fér. Nevěděl bys, proč umíráš. A bylo by to moc rychlé. Ty si zasloužíš, abych si tě vychutnala. Tak, jako sis určitě vychutnal Ráchelku. Eva už to nevydržela a zatímco jí rozkoš prostupovala celé tělo, přitiskla se k Rolandovi. Jenže čím déle spolu budeme spát, lásko, tím méně to budu schopná udělat. Tím víc mi budou v hlavě vrtat pochybnosti. Ale ty jsi takový německý puntičkář. Na všechno si vedeš záznamy. Tak jako ti tví kamarádíčkové od gestapa – všechno evidovali, proto je bylo snadné po válce soudit. A já proti tobě ty důkazy získám, neboj. Včera jsem v tvojí kanceláři moc dobře viděla místo, kam si všechno ukládáš. Všechny tvé písemnosti, diáře, záznamy. A ty tě usvědčí. A mně to usnadní tvou exekuci. Už dnes. Za chvíli. Vymyšleno to už mám.

Roland Ackermann měl takový jeden nepěkný mužský zvyk, který se nicméně Evě nyní velice hodil. Jakmile totiž chviličku po sexuálním aktu zabořil svou tvář do polštáře a usnul, tiše se oblékla, vzala svazek Rolandových klíčů, z něhož vyňala ty dva nejdůležitější a z hotelového pokoje se vydala ven, do tmavé noci. Víc než deset minut potřebovat nebudu, kanceláře Institutu jsou nedaleko od hotelu.

V práci se Eva pozdravila s nočním hlídačem a vyběhla nahoru do patra. V Rolandově kanceláři se orientovala již jako ve své a moc dobře věděla, za kterým obrazem se nachází tajná skrýš. Nervózně odemkla trezor, rychle prohrábla několik svazků bankovek a vytáhla štos lejster v černých deskách. Nedočkavě se začetla do textu psaného strohou úřední řečí. Když došla na konec poslední zprávy, ohromeně dosedla do blízkého křesla. Pochopila absolutně všechno. Ještě že pracovna měla výborně zásobený bar, sklenka čisté whisky ji dokonale probrala. Sáhla do kabelky a vyndala pistoli. Tak předtucha opravdu nelhala. Rychle, je třeba jednat ! Teď možná půjde o minuty.

"Teď chcípneš, ty hnusná svině !" Roland hleděl přímo do hlavně revolveru. A ta, která zbraň v ruce držela, vypadala setsakramentsky rozhodnutá ji použít. Překvapila ho, měl ji rád a měl až doteď dojem, že ona jeho taky. Ale nyní je všechno jinak.

"Polož tu věc, zlato. Není na hraní." Roland zažil mnoho nečekaných zvratů ve svém životě, ostatně povolání zvláštního agenta Institutu rozhodně nebylo stereotypem. A věděl, že rána mnohdy přichází z míst, odkud ji nejméně čekáme.

"Drž hubu, tyhle kecy si nech. A dej ruce nad hlavu." Nepříčetný výraz v jejích očích nevěstil sebemenší naději na nějakou dohodu.

"Pojď si rozumně promluvit. Vůbec nechápu co má tohle divadlo znamenat," snažil se získat čas. A také nelhal, opravdu netušil, proč na něj míří pistolí. Ale za svou dlouholetou kariéru také poznal, že s takhle hysterickými lidmi se vyjednává těžko.

"Nechápeš? A kolik lidí jsi až doteď zabil?" Nenávist v jejích krásných očích ho ohromovala. A on nevěděl, co na tohle odpovědět. Sám netušil kolik. Poprvé to je nejtěžší, potom už to člověku tolik svědomí nehryže. A on je agent Institutu. Smrt k jeho povolání patřila a patří.

"Tak kolik jich bylo, ty hajzle?"

"Dost na to, abych ti řekl, jaké výčitky na člověka přijdou, když to udělá poprvé. Takže ti upřímně radím – vyhni se tomu. Prosím. Polož tu bouchačku na stůl.“

Paradoxní Rolandovi připadalo, že ho ani tak moc nezaráží odhodlanost té ženy poslat mu olovo – ale spíš čisté stříbro – do těla, jako lehkost, s jakou se tomu něžnému stvoření přes rty hrnou takové výrazy.

"Tak já ti trochu oživím paměť, ty zrůdo. Jedna mladá holka podříznutá jak jehně, jedna starší žena utrápená žalem, jedna malá holka s následky na celý život. Léčila to práškama, chlastem a totálně zkurvenýma vztahama! A to peklo s ní zažívala po většinu svýho dětství i její dcera! Tak to jsou alespoň některý tvý hnusárny! Stačí, ne?" Její oči plály nenávistí, její tváře se rozpálily doruda.

"Na trest smrti to bohatě stačí!"

"Netuším, o čem mluvíš. Ty přece nejsi kat." Roland potřeboval dvě tři sekundy. Dostat se k talismanu! Proč ho jen odložil! Ale při sexu by spíš překážel. Bez něj je ovšem bezmocný jako běžný smrtelník, ani do druhé reality se nedostane!

"Pomodli se, jestli to umíš. Máš poslední šanci!" Udělala dva kroky dopředu. Stála teď přímo pod skříní, na níž kdosi postavil vysokou, úzkou amforu.

Ne, holčičko, já se modlit nemusím. Mě stejně nahoře moc rádi nemají, takže by to byla ztráta času. Ty se ale teď připrav na pořádnou ránu. Soustředil veškerou energii na vázu a vyslal k ní impuls. Povedlo se. Amfora se rozkývala a prudce se naklonila. Kroky na schodech. Otočila se po zvuku. Využil její nepozornosti a vyrazil ke stolu. Váza se zřítila vedle ní. Střepy se rozletěly. Vykřikla. Sáhl po talismanu. Zmáčkla spoušť.

"Neeeee!" Eva prudce vrazila do místnosti a strhla paži své dcery s namířenou pistolí. Střela se zaryla Rolandu Ackermannovi do ramene. Padl k zemi.

Roland Ackermann se zvedl z kupé první třídy a přešel do vedlejšího jídelního vagónu, kde se usadil u volného stolečku. Zadíval se na malebnou krajinu hlubokého labského údolí, kterým se rychlík blížil k hranicím u Hřenska.

Úkol splněn. Kapitola je uzavřena, otočme list a začněme číst novou. Dispozice hovoří jasně. Roland Ackermann, agent pro zvláštní úkoly, zde byl od toho, aby plnil rozkazy. Dlouholetá služba ho naučila nepozastavovat se nad ničím. Každý je součástí velikého, předem daného románu. Můžeme si pohrávat se slovy, ba i s větami, ale tím obsah nezměníme. A on měl v právě začínající kapitole napsáno, že se přemístí v rámci své mise na sklonek druhé světové války. Služba není jen bojem proti samozvaným vzývatelům Dobra, které se stává podhoubím Zla. Služba je i bojem proti čistočistému Zlu, které je ukryto tak dobře, že nikdy nevyjde najevo jeho zrůdná podstata.

Úkol zní jasně – ve Slezsku působí temná, matriarchálně organizovaná a v úzkém společenství uzavřená sekta, praktikující tu nejhrůznější černou magii. Krvavé rituály, zvířecí i lidské oběti. Kněžkami jsou všechny ženy izolovaného společenství, které dosáhly patnácti let. A v jejich středu vyrůstá potenciální veliká černá vědma. Taková, které se rodí jednou za několik set let. Taková, která může přepisovat kapitoly v knize osudu, protože samá má svůj úděl otevřený. Je nutno její řádky dopsat. S tečkou na konci, která nepřipouští pokračování, byť by to byla tečka krvavá.

Roland si zvykl na nevděk, který vůči němu, zvláštnímu agentovi – někdy i pro tu nejšpinavější práci – vždy vládl a bezpochyby vládnout bude. Nerad četl úryvky budoucích kapitol. Eva mu však do jedné z nich dala nahlédnout. A kdo dnes ví, že údajná oběť chtěla k dokonalosti vypracovanou sexuální magií ovládnout svého kata? Že chtěla magicky zničit vše okolo sebe? A že nakonec zničila pouze sama sebe, když nezvládla ty nejtemnější síly, které povolala na pomoc?

Roland Ackermann se napil voňavé kávy z kouřícího šálku a smutně se usmál. Následující kapitola už dávno byla napsaná, je známá a jen pár lidí ví, jak ji číst doopravdy. Ale to je svět. Nic není takové, jak to vypadá na první pohled. Promiň, Evo. Úderem blesku se ti již podruhé změnil svět, minulost se teď budeš muset naučit vnímat odlišně. Snad ti pomůže ta nová láska, která pro tebe právě teď začíná. Aspoň v tom jsem ti mohl svými schopnostmi drobně pomoci.

Eva ležela v ložnici zavrtaná v peřinách a četla si. Těch několik posledních dnů ji zmohlo, musela si vzít dovolenou, nebo by se nejspíš složila. Malá Evina kolem ní kmitala jako zdravotní sestřička, až ji poslala ven. Přece nebude tak krásné odpoledne trávit se svou stárnoucí, psychopatickou matkou ! A relaxaci potřebuje stejně tak jako Eva, i ona přece zažila dost na svůj věk.

Eva rozevřela knihu a pousmála se nad autogramem pana spisovatele. Ondřej Kreidl se jí líbil, dokonce moc. Krásný chlap, s ohromným sexappealem. Ach jo, takového mužského já mít nikdy nebudu, povzdychla si. Otočila na druhou stránku a hned ji to praštilo do očí. Bylo tam telefonní číslo. Šmankote, to tam přece napsal ...

Vůbec si nepřipadala jako matka dospělé dcery, spíš sama jako maturantka, když třesoucí se rukou vytáčela číslice telefonu.