Fialový démant, fialový cejch

Černé tělo kmitá mezi stromy, svaly znavené dlouhým během se chvějí a pod sametovou kůží jasně vystupují žebra. Co chvíli mezi mrtvým listím vyhlížejí lesklé kočičí oči, ale karavana obchodníků se nerozhlíží v nehybném lese. Cesta na Trh je dlouhá, plná zákrutů a překážek a ty kamenné stromy nebudí strach. Každá žilka, suk i šedivé skoby větví jen oplétají Kopec a zaručují, že jim křehká klenba nebes nespadne na hlavu.

Hladová šelma se sune vpřed, z tlamy jí kanou stříbrné provazce slin a v uších lechtají lidské hlasy. Pak jí vlastní ostražitost zradí, drápy zazvoní na cestičce z ohlazených valounů, a děvčátko na konci zástupu se otočí.

„Dlak!“ vyjekne a zatne umolousané pěsti do otcových kalhot.

Několika mužům sklouzne paže k zprohýbaným šavlím u boku, ale ruce, změklé počítáním peněz, netouží bojovat. Poplašené zvíře zacouvá a teprve z relativního bezpečí šedivého podrostu rozezní sloupořadí mohutným zavrčením.

„Nevytahujte to, pitomci.“ Z bojácného davu se vyloupne ramenatý muž. Šavle klidně spočívá u jeho boku a oči upírá k obloze.

„Cyklus měsíce neodpovídá. Je to jen hladové kotě, nic víc.“

Černá puma jako důkaz sklopí uši a ztratí se mezi stíny. Karavana, osmělená silou jeho slov, pokračuje v cestě a kočičí tělo, občas pableskující mezi stromy, je zapomenuto. Jen on ho vnímá, ale mozolnaté prsty nesvírají šavli. Zatím ne. Splétají se v podivná znamení a vzniklé symboly se mísí s parou jeho dechu.

Nakonec se všichni uloží ke spánku na okraji lesa, téměř u cíle své cesty. Hlavy na tvrdém kamenní podkládají vaky, v prstech nesvírají zbraně, nýbrž váčky cinkající zlatem. Nic jejich spánek neruší v hodinách před úsvitem dne, kdy začíná Trh, největší událost v nejnižším patře města.

Chuchvalci tmy se plíží černá kočka s čenichem sklopeným k zemi. Zastaví se u kraje lidského ležení, rozhlédne se, jako by hledala zbytky, pak zuby obratně vytrhnou naditý váček z ochablé paže spícího. Cukne hlavou, když klouby prázdné ruky klepnou o dláždění, ale muž, hlavu omámenou bílým rumem, se neprobouzí.

Puma mrskne ocasem, připravená se svým podivným úlovkem zmizet ve stínech, když ji svalnaté paže uchopí za kůži a mrsknou jí proti nejbližšímu stromu. Zakňučí, ale to už ji magické znamení tlačí k chladnému kameni, rozprostírá nad ní svůj plášť, ale žádný dráp nedokáže protrhnout jeho mlžnou membránu. V zorném poli lapeného zvířete se objeví široká mužská tvář, neholená, ale s hlavou lesklou jako mince. Zvíře sebou mrskne, ostré drápy se bezmocně vytáhnou a zatáhnou, ale na pohublé tělo je stisk magického symbolu příliš silný. Zakňučí, takřka lidsky pohlédne na svého věznitele, pak se kočičí tělo protáhne, sametové chlupy zmizí a mezi okraji kouzla téměř proklouzne útlá dívka. Muž neskrývá překvapení, pohotově však nahradí rozptýlený symbol stiskem prstů a uchopí dívku pod krkem.

„Podívejme, koho tu máme.“ zavrčí a z jeho slov čiší úžas.

Tmavovláska vztekle zasyčí, ve tváři rudne, jak jí mužské prsty tisknou hrdlo, ale mezi zuby stále svírá kožený váček s mincemi.

„Půjdeš se mnou, zlodějko.“ sykne žoldák a téměř obřadně vyhrne potrhaný rukáv kabátu. Na holé kůži zasvítí stříbřitý pásek a pohublé děvče se z posledních sil pokusí vyprostit. Zaboří bosou nohu do jeho břicha, ale on neustoupí ani o krok. Pak se lesklá stužka rozvlní a jeden její konec rychlostí hada přilne k dívčímu zápěstí. Tlak na hrdlo povolí, v plicích zaštípá vzduch, a děvče klesne na kolena. Prsty obejme proužek stříbra, jemný a chladivý jako satén, ačkoli chápe, že kdyby chtěl, dokáže rozříznout kůži jako papír.

„Budu křičet, Čarodějníku.“ sípe, ale z pohmožděného krku vychází jen vzdálená ozvěna kdysi mocného řevu pumy.

„Křič si, drzé kotě. Nebo počkej, co ti chci nabídnout.“

Dokázala by ječet, kopat a bránit se, protože ji nečekalo nic horšího než pranýř a bič ve změklých rukou, které pro ni už dávno měly slabost. Ale tenhle muž s holou hlavou a očima lovce znal její malé tajemství.

Zavřela vzdorná ústa a nechala se vést. Cesta z ohlazených valounů běžela dál a nehybné stromořadí se potichu změnilo v úzkou městskou uličku. Domky z šedého kamene se tlačily vedle sebe, špinavé a odrbané jako žebráci čekající na almužnu, a obkličovaly široké prostranství, kde bez uspořádání postávala znuděná torza kupeckých stanů a stánků. Zítra to místo zaplaví barvy, vlající fábory a vůně kaštanů pečených v ohni, ale dnes to pro ni nemělo žádné kouzlo. Očima pronásledovala vzdálenou spirálu cesty až na vrcholek oblého kopce, kde kamení nahradil žilkovaný mramor a šedivé ticho duhová světla. Koruna spícího krále.

Její oči na okamžik zabloudily v té kráse a srdce praskalo touhou. Pak jí chlapské ruce postrčily před sebe a kouzelný výhled nahradil začouzený lokál.

U prasklé škeble, spousta pití a kuřiva, zhodnotila tmavovláska. Ovšem s prázdnými kapsami? Ani kelímek vody.

Zkušeně vklouzla do hromady těžkých rudých polštářů v koutě a špinavé lokty opřela o nízký stůl.

„Co teda chceš?“ broukla, jakmile dosedl vedle ní.

„Vilkasi,“ obsluha se zjevila jako duch mezi kotouči vonného dýmu. Boubelka sklonila tvář až k nim a těstovité líce rozvlnil úsměv. „Pro tebe jako obvykle. A pro dámu?“ Zalétla očima k její špinavé tváři a blednoucím skvrnám na krku. A k očím, drzým a zelenavým, jako mají některé šelmy.

„Trochu vody, Mapp, zdržíme se jen okamžik.“ poručil Vilkas a prudce trhl lesklým řetízkem, který je poutal. Dívce scvakly zuby, narazila bradou do stolu a její vlastní přání se rozplynulo v kouři.

„Kreténe.“ neodpustila si tmavovláska, jakmile Mapp pohltil kouř, a třela si naraženou čelist. V odpověď se dosud sametový řetízek zařízl do masa předloktí a palčivá bolest vystřelila až k rameni.

„Jak se jmenuješ, zlodějko?“ zavrčel cizinec, ale pouta nepovolila.

Odezvou mu bylo jen tiché hvízdání vzduchu mezi rty. Vzdorná dívka trhla hlavou a dlouhý cop jí sklouzl po zádech. Každého, kdo ji místo na pranýř vezme do podniku jako Prasklá škeble, nakonec dokáže uplatit.

Sklenice cinkly o stůl a usměvavá Mapp znovu zmizela v zakouřené místnosti. Tmavovláska propletla dlouhé prsty okolo sklenice plné čiré tekutiny a vytáhla z ní promáčené barevné paraplíčko. Podlitiny na jejím krku skutečně bledly a teď, když ji nezakrývaly vlasy, mezi nimi zřetelně vystoupila hranatá runa tetovaná fialovým inkoustem. Dobytkářská značka, doklad toho, že někomu patří. Hrubé prsty se lehce dotkly fialového znamení, ale dívka neucukla, jen odvrátila tvář.

„Violet.“ zašeptal. „Jak jsi to dokázala?“

Dívka semkla rty.

„Přeměňuješ se mimo měsíc!“

Odpovědí mu bylo jen další mlčení.

„Znám způsob, jak to zjistit.“ odsekl a ponořil se do jejích očí, zelených s jantarovými žilkami, aby jí dokázal, že odpovědi může najít sám.

Uviděl dívku sotva odrostlou panenkám, nahou a vyděšenou, stočenou na loži ze slámy a režné látky. Prsty objímají odřené holeně, když bílý tygr noří tesáky do prokrvené horní poloviny zad. Odér alkoholu je tím posledním, co si pamatuje. A bílý rum rozežírá mozky nejenom lidem.

Dívce vyklouzl deštníček z rukou a kapky vody se rozstříkly po stole.

„Dost už!“ Prsty vystartovaly a zanechaly na jeho předloktí krvavý šrám. Vidění však nepřerušily a surová mysl se znovu ponořila do její hlavy.

Nedostala nic z toho daru, magii, sílu ani nesmrtelnost. Opilý kočkodlak ji potrhal, ale nepromísil její vědomí s kočičí podstatou. Probudila se, ale nebyla dlakem, jen o tělo se dělila s černou šelmou.

„Zkazil tvou přeměnu.“ sykl, ale namísto zděšení v jeho očích svítila vášeň, jako by konečně našel smysl svého života.

„Trhni si.“ odsekla, vyděšená, jak snadno ho pustila do své hlavy. Krev, kterou nešetrný výslech spustil z obou nosních dírek, otřela rukávem.

„Chci jedinou věc, Violet. A pak můžeš jít.“ To jméno jí nepatřilo, ale on hltal očima fialovou runu na jejím krku a ta touha byla přímo hmatatelná.

Hořce se zasmála a najednou byla mnohem víc dítětem než dospělou ženou. Když dojde zlato, pořád ještě má vlastní tělo, aby jí vytáhlo z bryndy.

Volnou rukou sklouzla k hornímu knoflíku své haleny a zkušeným trhnutím rozepjala celou řadu. Zasvítila olivová kůže, bílé linky jizev křižovaly obliny prsou až k břichu, ale on její ruku zadržel dřív, než jí hrubá látka sklouzla z ramen.

„Tohle si nech pro někoho jiného,“ zasyčel. „Já chci vejce.“

„Vejce?“ vylétlo z ní téměř ublíženě, ale za tou přidrzlou maskou se náhle objevil strach. Tenhle podnik ji nakonec může stát mnohem víc, než trochu nepohodlí pod tím svalnatým cizincem. „To ho mám jako vysedět?“

„Chci dračí vejce.“ opravil ji a to, co sálalo z jeho hlasu, byla vášeň, jakou ani nahá dívčí kůže nedokázala rozpálit ve vyprahlém srdci.

Tmavovlásce vyschlo v krku.

„Klidně mě udej!“ odsekla, ačkoli jí strach z trestu vyplňoval útroby.

„Přines mi ho a nechám tě odejít.“ Poprvé se usmál a ten úsměv se stal šklebem vlka.

Zavrtěla hlavou. Slýchala zkazky o dracích a způsobech, jak projít do Středobodu, ale nic na světě by ji nedonutilo udělat to.

„Dokončím tvou přeměnu. Staneš se skutečným kočkodlakem, Violet, pokud to pro tebe tolik znamená.“ Jeho vlčí podstata, zastřená fází měsíce, na okamžik vystrčila drápky.

Dívce zajiskřilo v očích a pokusila se spolknout ten dusivý knedlík strachu, který jí uvízl v krku.

„Tak pojďme.“ zachraplala.

Vyklouzli ze začouzeného lokálu, ale neběželi zpátky na tržiště, nýbrž po schodech dolů, hluboko do sklepení. Zastavili se až u nejposlednější zdi, vlkodlak obrátil tvář k jednomu rohu a laskal to vlhké, páchnoucí místo dlaní. Cítil pod prsty teplo a puls, jako by kdesi daleko tepalo srdce, které vhánělo do chladného kamene krev.

„Tady je místo, kterým projdeš.“ zašeptal.

Dívka se rozhlédla, ale neviděla nic než ohlazený roh chátrajícího domu. Do dlaně jí vtiskl plátěný pytlík. Stříbrný had poutající jejich zápěstí se zavrtěl a obtočil jí ruku až k lokti, zároveň tak uvolnil jejího věznitele.

„Víš, co ti udělá, když zradíš.“ Kývl hlavou k lesklému poutu.

Věděla. Nejspíš by se tenoučký řetízek zařízl do masa a ruku uštípl. Pokud ne a loketní kosti by ho zarazily, nejspíš by ta puma v ní byla donucena ruku si amputovat.

Oči se mu leskly, když jí tak pozoroval, jak přemýšlí, a na holé hlavě se v kapičkách perlil pot.

„Můžeš si vybrat, pranýř nebo tohle.“ Prstem píchl ke stropu a oba věděli, že ukazuje ke Koruně spícího krále, klenotu obehnanému magickou zábranou, která však tvoři překážku pouze pro lidi neznalé kouzel. Už žádný fialkový cejch, jen světlo, hladká krása a dostatek všeho.

Ruce mu vklouzly do prázdna, pevně sevřel oči a pod jeho prsty vykvetla zářivá trhlina, jako by roztahoval těžké závěsy za ranního svítání.

„Co je na tom vejci tak zvláštního?“ pípla svou poslední otázku. Znala vejce, pštrosí i kachní, ale nedovedla si představit omeletu z dračího. A k čemu jinému vejce než k jídlu?

„S ním budu vládnout světu. Doslova.“

Možná si to měla rozmyslet, ohlédla se, ale času už nezbývalo.

„Běž.“ postrčil ji. A ona propadla do toho světla, už ne dívka, ale černá puma.

Tlapy dopadly do pružné trávy a mohutná kočka setrvačností popoběhla ještě několik metrů, než zpomalila do kroku a dívka v těle šelmy se dokázala rozhlédnout.

Stála mezi stromy. Ale nebyly to žádné šedivé sloupy, které zaručují, že jim nebesa neroztříští lebky. Tohle byly živé, dýchající věci. Šupinaté kmeny jemně pulsovaly a natahovaly uzlovaté větve do nebe, kde se proplétaly a vytvářely křehký baldachýn z listí. Perličky hvězd prosvítaly tou smaragdovou střechou a házely na mech zelenkavá prasátka. Černá puma sklonila čumák k pružnému mechu, ochutnala křišťálový vzduch a hravě se rozeběhla, skotačivá jako kotě.

Neohlížela se, zatím neměla proč.

Stromy se rozestupovaly před dovádivou šelmou, odtahovaly pokroucené kořeny z cesty a nechaly ji, aby tryskem utíkala dál a následovala hejno světélkujících broučků po lesní pěšince.

Hledej vejce, drala se dívce neodbytná myšlenka na mozek, ale zvíře v ní bylo omámeno svobodou a skřípěním větví skutečných stromů. Jako v odpověď na její veselí se mezi stromy rozestřel šedivý zákal mlhy a zformoval se v zástup postav. Drobný svítivý hmyz se rozlétl na všechny strany, když mezi ně vstoupila žena s tváří strohou jako kamenný kvádr, pavučina vlasů jí poletovala kolem hlavy a špičky bosých nohou máčela rosa.

Černá puma napjala svaly, připravena utíkat, když Strážkyně v prstech sevřela píšťalu. Violet, Violet, bzučelo dívce v hlavě to neodbytné jméno a nutilo ji improvizovat. Přiměla vyděšené zvíře hravě poskočit a dřív, než se nástroj dotkl kamenných rtů, vymrštit tlapu a seknout po opožděném světélkujícím broučkovi. Odlétl do trávy a jeho lucernička zhasla, ale puma se dál točila a pátrala třpytivými očky po nové hračce v podobě létajícího hmyzu. Předstírala hru, ale nikdo její masku dovádivého kotěte neprohlédl.

Strážkyni to stačilo, rozplynula se s mlhou mezi stromy a z hravého kotěte se stala prchající šelma. Nechali ji nestřeženou, ale ona to vycítila. Podezření v obsidiánových očích Strážců.

Černé boky kropil pot, ale puma nezpomalovala. Hnala se lesem, skok střídal skok, tlapka tlapku. Zastavila až tam, na úbočí mohyly upletené z desítek vybělených březových větví. Rozhlédla se, zelené oči rejdily po lese, ale Strážci zůstali daleko, zmateni cyklem měsíce.

Nebyla to kočka, kdo se vrhl k patě dračího hnízda, ale tmavovlasá dívka, plátěný pytlík svírala v zubech a šplhala k vrcholu. Už prvním dotekem poznala pošetilost svého smýšlení a strach pohladil její zátylek studenými prsty. Ne větve, ale ohlazené kosti splétaly vysokou mohylu. Žebra dlouhá dvojnásobek její výšky střídaly drobné kůstky, některé ostré jako břit, jiné hladké a kulaté jako kolenní čéška, prodírala se jimi k vrcholu, vyhýbala se mohutným talířům lopatek a obcházela květiny obratlů. Kosti pod jejíma rukama tepaly, jako by někde hluboko ještě proudila krev, a dívce drkotaly zuby při představě, jak obrovská zvířata je zde musela zanechat.

Aniž to čekala, překulila se přes vrchol a padla do hnízda.

Moře barev oslepilo její oči. Protřela je pěstmi a obraz se roztříštil. Vejce, stovky a tisíce, titěrná i obrovitá, všechna uložená v heboučké peřině bělavého husího peří.

Dívka natáhla prsty, překvapená jednoduchostí svého úkolu, ale které si vybrat? Karmínově červené nebo inkoustově modré, perleťovou žluť, možná jantarový karamel, lesklou ocel či třpytivé stříbro, růžový nach vedle blýskavého křišťálu.

Pak ho našla. Drahokam, který uchvátil její oči a rozhořel srdce.

Fialové. Temné jako hlubiny umírající noci, kdy všechny hvězdy zakrývá župan černoty, směrem ke špičce bledne a jasní, až skvrnka na úplném vrchu důvěrně připomíná jizvu, jejíž perleť je ještě zvýrazněna snědostí okolní pokožky.

Ruce hladově hmátly, uchopily to horké, na omak kožené vejce, a vytáhly ho z hnízda. Řev, který následoval a trhal její uši, nezazněl zdálky, ale docela blízko, jako by všechna ta vejce křičela, jako by i ona sama křičela spravedlivým hněvem dračí matky.

Mohyla se pohnula a kosti se začaly sypat. Ale tmavovláska najednou věděla, že žádná dračice není. V tom okamžiku, kdy se její prsty poprvé dotkly fialového démantu, téměř pochopila tajemství toho místa. Pocítila jeho příchuť na jazyku, přesto jí na poslední chvíli unikl jako střapeček před nenechavým kotětem.

Prsty se zachvěly a vejce jí téměř vyklouzlo, pak nad ním zatáhla tkanici váčku a drahocennou věc pohltilo teplé bezpečí. Dívka se překulila dolů, v uších jí stále zněla ozvěna dračího řevu, a řítila se do lesa po zadku, kalhoty trhané ostrými břity, špičaté kosti jí dloubaly do zad a rvaly cáry odhalené kůže. Dopadla do mechu, krev prýštila z desítky drobných oděrek a ran, udělala pár chvatných kroků, pak se změnila v pumu, sáček s vejcem mezi zuby, a prchala lesem.

Žádní broučkové jí neukazovali cestu, stromy tentokrát neustupovaly, pletly kořeny pod nohy a mezi nimi vyvěrala šedivá mlha. Natahovala vlhké prsty a snažila se polapit pelášící pumu, zachytit tlapy nebo ocas a strhnout ji do záhuby.

Vejce v sáčku poskakovalo a Violet, protože to teď bylo její pravé jméno, věděla, že ho musí uchránit za každou cenu. Pak ke zvířecím uším dolehl vysoký tón píšťaly a nohy se zapletly samy od sebe. Ohlédla se.

Od paty dračího hnízda vytékala mlha, formovala se v pavučinové postavy a ty rozebíraly kůstky jednu po druhé a přetvářely je ve smrtonosné nástroje. Flétny ze stehenních kostí následují bubínky z okrouhlých lebek potažených tenkou blánou dračích křídel. Zubatý smyčec skřípe o harfu z pahýlů žeber a stínové prsty rozeznívají vyschlé šlachy strun violoncella z pánevních kostí s krkem z poslepovaných obratlů. Za ní už přicházela žena s kamennou tváří a hrubým nástrojem u rtů. Píseň, která ji měla svázat, však neúčinkovala, jak by měla. Nikdy v sobě neměla ani špetku z opravdového dlaka a to ji teď zachránilo. Předala velení nad tělem své kočičí podstatě a ta ji hnala dál, sama zůstala skrčená v koutečku mysli, chráněná zvířecím vědomím, které píseň nedokázala zlákat.

Další Strážce jí přehradil cestu, puma prokličkovala okolo, pak však jeho prsty rozezněly kostěnou harfu, oba tóny se propletly a zvířecí tlapy sebou začaly bláznivě škubat. Puma zpomalila, nohy poslouchaly jen napůl, když ji zasáhl další Strážce písní své loutny z lebečních kostí. Zvířecí mysl zalilo opojné rozjaření, nechtěla nic, než zastavil a přidat se k těm šedivým postavám. Setrvačnost ji nesla ještě kousek, pak zastavila a Violet znovu přebrala otěže nad tím tělem.

Něco zahlédla. Dveře. Možná ty kterými přišla, ale nebyly samy, tisíce dveří otvíraly chřtány do černé skály. A ona netušila, které jsou ty její, protože ji nikdy nenapadlo ohlédnout se. Váček s vejcem jí ztěžkl v tlamě.

K mámivým tónům se přidala rozmarná píseň violy a dunění bubnů a puma už se nedokázala víc než plazit. Dohnala ji mlha a teď ovíjela její tělo vlhkými spirálami. Violet zírala z koutku zvířecí mysli a pečlivě rozmýšlela. Měla pouze jediný pokus. Rozhlédla se a dveře vpravo v ní okamžitě vzbudily důvěru. Vnímala zválenou trávu, jako by jimi proskočilo veliké zvíře, a čím déle se na ně soustředila, tím jistější si byla, že jsou to ony.

Možná ji zavolaly.

Další nástroje ovládly její tělo a černá puma už dokázala sotva víc než dýchat. Violet nepřemýšlela, přeměnila se a na okamžik byla znovu dívkou nespoutanou žádným kouzlem. Vrhla se ke dveřím, sáček se kýval v zubech, když ji tóny jeden po druhém dostihly a svázaly mnohem silněji, než její kočičí podobu. Tělo letělo dál, vyrývalo brázdu do sypké zeminy, pak se zastavilo, ruka vylétla ke klice a stiskla.

Rozletěly se, ale místo, kam Violet bez dechu zírala, nebylo jejím světem. Vzduch, který vyvanul, nikdy nedýchala a zdi sklepení, kam hleděla, se drolily pod nánosem huňaté plísně.

Všechno bylo špatně.

Strážci se zastavili, když ji ovinula mlha. Klouzala po tváři, lepkavé prsty jí roztahovaly ústa, pronikaly do krku a hledaly srdce, které by mohly zastavit.

Dusila se. Panikařila, ale ta šelma v ní nakonec znovu převzala velení a jedna ruka dokázala vyklouznout ze spárů kouzla. Roztáhla tkanici plátěného sáčku a vytáhla blyštivý drahokam na světlo. Chápala, že v něm je ukryto tajemství, které jí uniká.

Mlha se stáhla a kouzelná píseň polevila. Violet se chroptivě nadechla.

„Vrať nám ho,“ zašuměl sbor hlasů. „A dovolíme ti otevřít jakékoli dveře.“

Nedokázala to. Roztržitě pohladila fialovou runu v zadní části krku, ale horké vejce z rukou neodložila. Výměnou za něj ji přece čeká Koruna spícího krále, nejzářivější místo pod měsícem. Ale to byla jen slova, kterými obelhávala sama sebe. Ne, to fialkový démant uloupil srdce malé zlodějky a zdravý rozum zastínila touha.

Jakmile ruku s vejcem mateřsky přivinula k hrudi, píseň ji spoutala neztenčenou silou. Tentokrát neměla omámit, ale zabít. Stromy se přiblížily, kořeny trhaly nefritový mech a v jejich šupinatých kmenech se objevily tváře, pak začaly zpívat. Všechny tóny se propojily v harmonii spoutání a smrti. Mlha se jí okamžitě znovu vedrala do krku a Violet vzlykla. Dlaně vlhly potem, vejce na její hrudi klouzalo a umrtvené prsty ho nedokázaly zastavit.

Svět ztichl, když jí vypadlo z rukou. Letělo děsivě dlouho, odrazilo se od mechu, poskočilo a Violet naslepo hmátla do vzduchu. Zpocené prsty se svezly po tenké slupce a ta se po nárazu na zem roztrhla. Tmavovláska zalapala po dechu a po natažených dlaních se jí rozlila vlna světélkující tekutiny z roztříštěného vejce.

Křik. Jekot. Kvílení. Tisíce hlasů se mísí v jednolitý proud a spalují vnitřnosti na popel. Sklo se tříští, domy padají, a úplně naposledy sloupy podpírající nebesa puknou a klenba z křišťálu se řítí na lidské hlavy. Všechno se propadá do pekel.

V každém vejci je ukryt jeden svět.

Dveře po její pravici se roztékají jako z vosku, Violet se nedokáže ohlédnout, ale vidí odraz té zkázy v obsidiánových očích Strážců. Místo, kam vedly, bylo zničeno.

Ani tón kouzelné písně už nevisí ve vzduchu a v té vteřině nepozornosti, kdy všechny světy zadržují dech hrůzou, Violet omdlévá a zády propadá do světa, který jí nepatří.

Probudí se promrzlá na vlhké zemi, hrozen plísně ji lechtá za krkem, jako by ho přitahovalo teplo jejího těla. Kouzelný les zmizel, ze dveří zůstaln plesnivý roh sklepení a nikde nestojí Čarodějník, který by je dokázal znovu odemknout. Tekutina na jejích rukách oschla, ale zanechala zářivé skvrny a stříkance na kůži.

Kain zabil bratra a byl označen, její chtivost zničila celý svět a znamení, které jí zůstalo, nelze přehlédnout ani v naprosté tmě.

Zelené oči zaplnily slzy, opožděné, ale o to palčivější. Vyřítila se po schodech do lokálu, ale nevnímala víc než útržky z toho cizího světa. Usměvavá Mapp se ztratila, zbyla jen pohublá ženská s boláky ve tvářích, smradlavý tabák z vodních dýmek a kalné nápoje bez deštníčků.

Nádech. Výdech. Vlhký dech mezi rty. Stojí na tržišti. Ale kde je Trh, největší událost v nejnižším patře? Nic, jen pár potrhaných, vyrudlých stanů a kopice hnijící zeleniny. A v rohu namísto pranýře na zloděje číhá šibenice.

Nádech. Výdech. Tvář křiví pláčem, poznamenané ruce tiskne k prsům. Všichni se otáčejí, jako by chápali, co ty světélkující skvrny znamenají. Cop se jí rozpletl a tmavé kadeře zakrývají fialovou runu na krku. Erika, jméno, které jí dala matka, bylo zapomenuto. Teď je Violet, bořitelkou světů, ztracenou a zatracenou.

„Proč jsi ho chtěl, Vilkasi, TY HAJZLE!!!“ křičí, ale stříbrný had na jejím předloktí zůstává mrtvý a to může znamenat jediné.

Že zničila svůj vlastní svět.