Prvky fantastiky III: Autoři

Třetí autorka, třetí povídka a třetí pohled na totéž z jiného úhlu. Dá se říct, že hodnocení povídek není jen pouhou percepcí slov, vět a příběhu, ale je také nutně inspirující.

Šeřilo se. Ulicí se proháněl studený vítr, občas prohrabal vysypané odpadky, občas rozdrnčel plechovou reklamní tabuli špatně upevněnou na zdi. Ulice byla tichá, zvuk vzdálené dopravy doléhal jen tlumeně, takže skřípání reklamní desky působilo značně depresivně. Za popelnicemi se krčil muž z batohem. Světlo z pouličního osvětlení vrhalo dlouhé stíny, které se pohybovaly, jak vítr komíhal s lampami.

Muž za popelnicí byl nervózní. Bolely ho nohy, ale neodvažoval se vylézt ze svého úkrytu, aby se protáhl. Každou minutu sledoval hodinky a hypnotizoval konec ulice.

Konečně! Napětí přerušil dívčí smích. Za rohem se vynořil asi pětadvacetiletý tmavovlasý mladík a vysoká blonďatá slečna. Nesli tašky s logem blízkého hypermarketu a něčemu se smáli. Muž za popelnicí vytáhl opatrně z kapsy černou pistoli a připravil se. Když se mladík zastavil u blízkého vchodu do domu, vytáhl klíče a odemkl, muž vyrazil. Třemi rychlými skoky překonal vzdálenost mezi nimi a vrazil pistoli dívce do ledvin.

„Nedělejte hlouposti, to je skutečná pistole. Mlčte a pojďte dovnitř. Chci si jen promluvit, nic se vám nestane“ zavrčel udýchaně.

Oba byli v šoku. Dívka se nepokusila o odpor a krátkými krůčky vešla do domu. Mladík chvilku váhal, bylo vidět, že by rád něco řekl, ale pak poslechl.

Třeba je to jen nedorozumění a vysvětlí se to, utěšoval se.

Vešli do prvního patra, tam třesoucí se rukou odemkl a rozsvítil. Útulná garsonka najednou vypadala jako past. Optimismus se začal vytrácet.

Tak tady najdou naše těla. Jestlipak mají čeští kriminalisté taky ty legrační baterky se sklíčkem?

Muž stále s namířenou pistolí zabouchl dveře a přešel doprostřed místnosti. Jednou rukou vzal dvě židle a postavil je opěradly k sobě.

„Sednout,“ poručil.

Poslechli mlčky. Muž vytáhl volnou rukou z kapsy dvoje pouta a sepnul jim ruce k sobě.

„Omotat vás provazem a nebo lepenkou by bylo stylovější, ale takhle to stačí,“ zasmál se a sundal ze zad batoh.„Tak tenhle okamžik jsem si představoval už dlouho. Jmenuji se Richard Novotný. Říká ti to něco?“

Mladík zavrtěl hlavou: “Co chcete? Peníze u sebe žádné nemám.“

Muž začal batoh rozepínat:“Myslím, že po dnešku už mé jméno nezapomeneš. Ale zkusím ti ho připomenout. Loni jsem poslal do vaší soutěže povídku. Tys ji hodnotil, neposlal jsi ji ani do druhého kola. Děj byl jednoduchý. Vědec vymyslel přístroj na přenos myšlenek. Prostě oskenoval elektrické impulsy v mozku jednoho člověka a vyslal je dalším přístrojem do mozku druhému. Takže mu promítnul všechny myšlenky, protože myšlenky jsou co? Elektrické impulsy. Geniální, ne?“

Mladík sebou zavrtěl:“Tu povídku si pamatuji, to byla naprostá blbost. Ještě jsem si dal tu práci v hodnocení, abych vysvětlil, proč to nemůže fungovat.“

Muž se zachechtal:“Já vím, proto jsem tady.“

Pak se obrátil k dívce:“Víte slečno, že ten váš přítel má zvláštní povahu? Když je některá povídka opravdu dobrá, má nějaký originální nápad, tak napíše naprosto urážlivé hodnocení a nedoporučí ji do druhého kola. Například tu o tom doktorovi, který vymyslel speciální vodičku. Když se s ní postříká nahatý člověk, vydrží půl hodiny ve vakuu. A pak tu vodičku použil při záchraně pasažérů včetně jeho snoubenky na ztroskotané kosmické lodi. Neměli skafandry a díky němu se dostali do bezpečí. Takový hezký příběh a přitom mu tenhle člověk vytýkal hlavně několik nedůležitých gramatických chyb a čárek ve větách!“

Pavel zaúpěl:„Tu příšernou povídku napsala čtrnáctiletá holka. Na vyhlášení přijela s maminkou a asi hodinu se s námi hádala, že nadržujeme slavným autorům.“

„No a co ta krásná povídka s tím pěkným morálním ponaučením na závěr? Ta ve které na Zemi ztroskotal kosmický koráb s mimozemšťany, co vypadali jako obří hmyz. Z očí vystřelovali paprsky. Modré řezaly kámen, bílé léčily, zelené levitovaly předměty a tak podobně. K tomu potřebovali energii, kterou na jejich planetě nasávali z jiných živých tvorů. Na Zemi to šlo pouze s lidmi, jenže vysátí lidé umírali a nebo končili s poškozeným mozkem. Mimozemšťané na primitivní planetě Zemi nemohli opravit svojí loď a museli tu zůstat. Rozhodli se tedy pomalu zemřít vyčerpáním, aby žádnému myslícímu tvoru nemuseli ublížit. Ten konec mi vždy dojmul. Chcete slyšet, slečno, co váš přítel napsal o této povídce?“

Dívka si odkašlala:„Tu povídku jsem napsala já. Taky jsem mu za tu kritiku šla vynadat, tak jsme se vlastně seznámili. Vlastně kvůli tomu jsme teď spolu, takže se na něj vůbec nezlobím. Navíc si myslím, že měl vlastně trochu pravdu, dneska bych ten příběh napsala trochu jinak.“

Muž nesouhlasně zavrtěl hlavou:„Hloupost, ta povídka je moc dobrá. Četl jsem jí několikrát. Co bys tam chtěla měnit?“

Dívka se vyzývavě podívala na svého věznitele.

„No hlavně ten konec. Někteří lidé si přímo zaslouží, aby je někdo vysál.“

Muž se zasmál: „Teď jsem dostal úžasný nápad.“

Z otevřeného batohu vytáhl podivný přístroj. Dvě čepice, ze kterých vedly kabely do velké krabice se síťovou zástrčkou Rozhlédl se a pak ji zastrčil do nejbližší zásuvky. Krabice začala bzučet.

Muž si zálibně jednu čepici promnul mezi prsty a podíval se na mladíka:“Vyzkoušíme, jestli můj nápad s přenosem myšlenek byl nesmysl a nebo ne. Nejsem jenom spisovatel, ale i vynálezce a amatérský fyzik. Sestrojil jsem ten přístroj a teď provedeme první pokus. Původně jsem chtěl přenést své myšlenky, abys pochopil, jak se cítí ponížený autor. Ale daleko účinnější bude, když přenesu myšlenky tvé přítelkyně. Uvidíš, že ti také ještě neodpustila. Alespoň příště při hodnocení budeš víc vážit slova.“

Oba zajatci začali mohutně protestovat, ale nebylo jim to nic platné. Muž jim nasadil čepice na hlavy a sklonil se ke krabici. Pak se na ně vítězoslavně podíval a stiskl tlačítko.

Okolo dívčiny hlavy se vytvořila mohutná korona. Pak se ozvala rána a do mladíkovi hlavy udeřil blesk. Ten vykřikl. Hlava začala tmavnout, černat a nakonec se rozpadla. Bezhlavé tělo ochablo a zůstalo viset jen na připoutaných zápěstích k dívce.

Muž strnul.

„Co to je? Vždyť to muselo fungovat? To jsem nechtěl. Ježišmarja! To je průšvih,“ blekotal zoufale.

Z mrtvoly odpadla pouta a dívka vstala. V očích měla smrt.

„Ty pitomče“ zasyčela.

Položila tělo na zem, posbírala zbytky hlavy a přiložila je na původní místo. Pak se zhluboka nadechla a z očí ji vysvitl zelený paprsek. Jak dopadal na zbytky hlavy, ta se zase začala skládat zpátky. Postupně nabrala tvar, pak začala ztrácet černou barvu a nakonec tělo leželo v pořádku na podlaze, bylo vidět, že dýchá.

Muž na ni zíral s vytřeštěnýma očima. Obzvlášť když se během procesu začalo její tělo rozmazávat. Obrysy a oblečení byly stále nekonkrétnější, až se začaly rozplývat. Na konci procesu stála proti němu obří vážka. Blanitá křídla se leskla ve světle žárovek. Otočila k němu velkou hlavu s obrovskýma hmyzíma očima.

„Tak co s tebou uděláme, spisovateli?“ zeptala se tichým syčivým hlasem.

Když se mladík probral, jeho dívka se nad ním skláněla s mokrým hadrem.

„Jsi v pořádku?“ ptala se starostlivě.

Přikývl a posadil se. Vedle něj ležel na zemi na boku Richard Novotný, na hlavě měl čepici s dráty.

„Prostě to pustil, pak se nad ním zablesklo a oba jste se složili. Už jsem volala záchranku a policajty, říkali, ať mu seberu pistoli a dám ho do stabilizované polohy. Byl to magor, ještě že ti nic neudělal.“

Když se pokusil o úsměv, objala ho.

„Hele, nepřimluvil by ses, abych letos mohla být taky v porotě? Vypadá to totiž na skvělou zábavu.“

Autorka: Martina Bejvlová Hamáčková