Ohňostroj

OHŇOSTROJ
   
    Obrovská budova ze skla připadala z chodníku normálním smrtelníkům nekonečně vysoká. Jako by střechou lechtala naducaná bříška mraků, převalujících se toho dne nad upracovaným Tokiem. A někde tam nahoře ve stratosféře se kývala obrovská cedule nesoucí nápis Jošida, která snad ani nebyla přes mlžné opary zespodu vidět.
    Pan Jošida právě seděl v nejvyšším patře své budovy v zasedací místnosti, v čele obřího mahagonového stolu, obklopen svými dvanácti náměstky. Slovo měl právě pan Kobajaši, malý mužíček s brýlemi, vypadající možná trochu směšně, ve skutečnosti však tvrdý neúprosný pedant, pracující 24 hodin denně, který z žádného sporu neodcházel poražen.
    "...Což způsobilo, že se začal Big Beng prodávat i v Itálii a ve Španělsku, což v návaznosti na to způsobilo, že obrat vzrostl okamžitě o čtyři procenta ročně. Analýzy dokázaly, že Práskavá Bety a Tvrdohlavý Joko jdou také na odbyt a že Jólka a Jiskroruký Edward si získaly dobré jméno zejména v Uzbekistánu, tudíž bych navrhoval tímto způsobem pokračovat i nadále. V Berouně se situace trochu pohnula, ale o tom už zpracoval důkladnější referát se sobě vlastní pečlivostí pan Kagamoto a já bych mu, jistě pochopíte, nerad lezl do rýže. Takže to je zhruba vše, co jsem měl na mysli," zakončil pan Kobajaši a usedl na židli.
    Pan Jošida kývl hlavou a zamručel: "Itálie a Španělsko. Výborně. Nakonec jsme je taky dostali. Vsázel jsem hodně, moc a moc na Big Beng. A vyšlo to, přestože to stálo spoustu času a potu." Pan Jošida se zhluboka nadechl a nechal vyznít kratičkou dramatickou pauzu. Zbožňoval kratičké dramatické pauzy a vůbec to neskrýval, ba co víc, prokládal kratičkými dramatickými pauzami všechny své projevy, ať na veřejnosti, tak v soukromí. Kdosi kdysi řekl, že proložil kratičkými dramatickými pauzami celý svůj život, což nebyla tak docela nepravda. Konec konců, i akcie podniku stoupaly jako když někdo podnapilý kráčí po schodišti. Jedno procento - chvilku nic - zase nic - druhé, třetí, čtvrté, páté - zase nic. Konkurenty to nepřestávalo překvapovat a akcionáře to pravidelně přivádělo k šílenství.
    A právě proto byl pan Jošida znám v kuloárech jako DRAMATIK.
    "Dobyli jsme Itálii a Španělsko zábavní pyrotechnikou. Náš ohňostroj je vidět po celém světě," pokračoval pan Jošida po dramatické pauze. "A naše značka je známá... Velice známá... Po celé Asii. A Evropa už také dlouho odolávat nebude, neboť jediné, co doposud nepovolilo, je to její slabé srdce.
    Jistě si uvědomujete, moji nejvěrnější, že náš sklad zábavní pyrotechniky už zdaleka nepatří k největším skladům zábavní pyrotechniky na světě. On už JE největším skladem zábavní pyrotechniky na světě. Takže konečně máme své místo v Knize rekordů, což je jen další obrovská reklama..."
    Pan Kagamoto, který seděl až na konci onoho dlouhého stolu z mahagonu, se ohlédl přes rameno. Asi dva metry za ním žilo Tokio. Chvilku ho pozoroval a přestal věnovat pozornost DRAMATIKOVÝM projevům. Bylo to fantastické město, obrovské a plné barev, plné života... Celou dobu, co tu seděl a poslouchal, mu ševelilo za zády. Továrna a k ní přilehlý sklad zábavní pyrotechniky tvořily nepřehlédnutelný komplex, který by jistě bylo možné pozorovat poměrně primitivním dalekohledem z Měsíce.
    "... Že, pane Kagamoto?" zaznamenal náhle hlas svého pána. Otočil se.
    "Ano. Jistě, pane. Máte - jako obvykle - naprostou pravdu."
    Jošida se nehezky usmál. "Máte padáka, Kagamoto. Úmyslně jsem řekl, že naše první pobočka vznikla před devatenácti lety, dvěma měsíci a šesti dny. Ve skutečnosti to bylo dvaadvacet let, pět měsíců a devatenáct dní. Copak vy nevíte, kdy vznikl váš podnik?"
    "Ehm... Jsem si vědom své chyby, pane Jošido, nicméně dovolte mi přednést svůj kratičký příspěvek předtím, než opustím podnik."
    "Mluvte," řekl Jošida.
    "Dobrá. Tedy k věci." Kagamoto si srovnal papíry a promluvil. "Jak se má situace v Berouně, v posledním místě, které jsme doposud nedobyli.
    Jak jistě víte, majitel zdejší výrobničky petard a světlic zorganizoval petici proti našemu monopolu a rozjel nebývalou kampaň, bijíce se v prsa, že zcela jistě nějaké peníze vysoudí a naše jméno co nejvíce poškodí. V anketě ho podpořily statisíce. Nicméně poté, co jsme operativně snížili ceny a vystavěli větší billboardy, nikdo ho již více finančně nepodpořil, načež soud prohrál a byl nucen zaplatit penále za nekalou soutěž, tudíž se dostal na buben. Situace je tedy naprosto v pořádku, neboť firma Standa Kadeřábek je smetena z povrchu zemského."
    "Tedy zbývá podmanit si zdejší trh docela a Evropa je naše," pousmál se pan Jošida. "Nebo snad ne?"
    "V podstatě tomu tak je," řekl pan Kagamoto a zaklapl desky. "Dovoluji si však poznamenat, že Standa Kadeřábek je schopen všeho, poté co přišel o svou firmu... A navíc moji agenti zjistili, že za poslední úspory co měl, zakoupil letenku do Tokia. Proč právě do Tokia? Je schopen všeho. Neměl byste opouštět budovu bez ochranky. To je vše, co jsem vám chtěl říci." Kagamoto přešel ke dveřím a než je otevřel, uctivě se uklonil. "Sbohem."
    Klap.
    Jošida udělal dramatickou pauzu. Pak promluvil. "Slyšeli jste, pánové. Konkurentům ze střední Evropy zůstala sotva jediná mince na polévku pro chudé, ha, ha, ha, ha."
    Ostatní se upřímně zasmáli. "Ha, ha, ha, ha."
    Tentokrát pan Jošida opravdu neměl důvod k obavám.
   
    Z haly Tokijského letiště vykročila kolébavou chůzí obézní postavička. Její pleť byla podivně bledá, oči podivně kulaté a úsměv podivně nicneříkající. Překolébala se přes stanoviště taxikářů, překonala čtyřproudovou dálnici a zastavila se u stánku s novinami.
    To byl Standa Kadeřábek, který sem přiletěl až z dalekého exotického Berouna. Usmíval se a cítil se být šťastným, přestože jeho podnik skončil tak bídně. Byl šťastný, že mu zbylo ještě na letenku do Tokia.
    A navíc mu v kapse zbývala poslední mince. Vytáhl ji na světlo.
   
    Přistoupil ke stánku a naznačil prodavači posuňkovou řečí, že potřebuje zápalky.