Palantir
oddělovač

Poutník k Mohamedovi

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Poutník k Mohamedovi Samostatný orientační systém v pravidelných časech ukazující směrem k Zemi a tudíž Mekce fungoval bez ohledu na navigaci lodě a dokonce i při cestě podprostorem. Zaznělo hlasité cink. V každé kajutě se rozsvítila šipka příslušným směrem a z reproduktoru začal nadšený hlas svolávat k modlitbě: Alláhu Akbar. Ašhadu An La Alláha-il-l-Láh. Ašhadu Anna Muhammadan Rasůlu-l-láh ...
Abdest, očistu před modlitbou, jsem před chvíli dokončil a mohl přistoupit k salátu-l-fadžr, časné ranní modlitbě.
"Nawajtu Osalli Sunnita Saláti-l-Fadžr," zvedal jsem obě ruce k uším a odříkával naučená slova.
Měl jsem svou kajutu jen pro sebe a tudíž neuvěřitelnou chuť zapadnout zpátky do peřin a vykašlat se na ranní salátu-l-fadžr. Zatnul jsem zuby, pokračoval v modlení a snažil se přitom vypadat dostatečně nadšeně. V ložnici jsem sice žádné štěnice nenašel, ale mohly tady někde nade mnou bdít, jen já je nemusel umět odhalit. Nikdy jsem nic nepodcenil a nechci s tím začínat.
"Assalámu ´Alajkum wa rahmatu-l-Láh" dokončil jsem a z posedu vyskočil zpátky do vyhřáté postele. Přemýšlel jsem nad naší odvěkou hádankou, jestli ten vnitřní orientační systém vážně funguje, nebo je to jenom bouda ušitá Radou imámů, aby byl na meziplanetárních lodích jednotný pořádek při modlitbách co se týče času a směru.
Kromě chutě spát jsem taky neuvěřitelně silně toužil po ženský. Měl jsem pocit, že brzy z téhle mužské posádky zešílím. Na velkých dopravních lodích si kapitáni vydržovali křesťanky na ukojení potřeb poutníků. Na téhle staré kocábce střední třídy pro dvě stě pasažérů podobný komfort nehrozil. Na palubě, pokud vím, cestovaly jenom dvě ženy. Muslimky. Samozřejmě pořádně zamotané v textilu a zalezlé ve svých kajutách. Nakonec mi zakručelo v břiše. Přinutil jsem se vstát a vyrazil na snídani. Hlad přebil touhu spací i sexuální.
"Ali al-Borak?" zaznělo na chodbě za mnou sotva jsem vyšel ze dveří. Stál tam v pozoru vyšetřovatel náboženské policie. Něco málo přes třicet. Mohutný černý plnovous, součást bílé, pečlivě nažehlené uniformy. Nadšeně se usmíval jako by po letech spatřil kamaráda z dětství.
"Ano?" vykouzlil jsem stejně nadšený úsměv.
Neodpověděl. Jen ukázal rukou za sebe. Otočil se a vojenským krokem vyrazil. Příslušníci náboženské policie nečekají odpor a nikomu nic nevysvětlují. Předpokládají že je všichni poslechnou. Vzhledem k jejich pověsti to většinou platí. Potichu jsem polkl a pověsil se za jeho záda.
Policejní místnost byla vybavená skromně. Jemně páchla mužským potem a citrónovou dezinfekcí. Tři chromované stoly s terminály, čtyři kožená křesla, dva modlitební koberce. Prostoru dominovala krystalová stěna dva na tři metry, promítající dovnitř obraz okolí lodi. Nyní jen matně svítila. Během cesty podprostorem jsou vnější kamery vypnuté.
Obvykle na menších lodích policejní doprovod nebývá. A už vůbec ne lidi od náboženské policie. Vzhledem k cíli naší mise ovšem chápu jejich zvýšenou aktivitu. Už od startu si postupně vybírali své oběti k proklepnutí. S ubíhajícím časem jsem doufal, že mezi nimi nebudu.
"Alláhu Akbar," přivítal nás po vstupu do místnosti statný padesátník. Vyskočil hbitě z křesla jakoby mě chtěl obejmout na uvítanou. Vypadal jako samotný prorok. Hnědé jiskřivé oči, zakroucené vousy pod krk, asi pěticentimetrové tmavé vlasy a srostlé černé obočí.
"Alláhu Akbar wa lil-Láhi-l-hamd," zadeklamovali jsme s mým průvodcem takřka dvojhlasně.
"Posaďte se pane Boraku. Doufám, že vám nebude vadit odpovědět na pár našich otázek. Mého kolegu už jistě znáte. Jmenuje se Hammudah Abdalati. Já jsem kapitán Ali Šaltan. Když si vyjdeme vstříc, vše proběhne rychle a bez vzájemných animozit." Hned po první větě mi došlo, že tohle bude pan Hodný. Pan Zlý stál pořád za mnou. Od střetnutí na chodbě ke mně dosud nevypustil jedinou hlásku.
"Jak dlouho jste imámem mešity města Por la Mar na planetě Alcor?"
"Tři roky"
"Kde jste studoval?"
"Na Alcoru. Moc necestuji."
"Je vám čtyřicet let. Nejste příliš mladý na takovou funkci?"
"Vybrala mě rada mešity."
"Jaký je váš vztah ke křesťanům? Na Alcoru jich je poměrně hodně.
"Křesťané jsou lid knihy, přestože nevěřící. Nevadí mi."
"A k židům?"
"To samé. I když jsou to proradní psi a není jim radno věřit," teatrálně jsem si odplivl. Snad jsem to příliš nepřehnal.Okatá gesta většinou ukazují, že má člověk co skrývat.
"Na Helbronu, kde žijí jenom židé jste strávil dva měsíce. To vám nevadilo žít mezi psy?" Konečně promluvil pan Zlý. Na poslední chvíli jsem se ovládl. Jak sakra mohl vědět o mé cestě na Helbron?
"To byla náboženská mise. Můj tehdejší učitel v madrase mi nařídil abych je obracel na jedinou správnou víru."
"Jaký jste měl úspěch?" vzal si zase slovo pan Hodný.
"Bohužel stejně jako mí předchůdci. Marné bylo mé konání. Ne nadarmo měli kdysi křesťané rčení, že drží jako židovská víra."
"Vykonal jste hadždž?"
"Ano, před dvaceti lety."
"Nelži!" zařval pan Zlý, alias Hammudah Abdalati a prudce vyskočil z křesla. Opravdu jsem se lekl. Chvíli vypadal, že mi jednu vrazí.
"Při Bohu slitovném, milosrdném i trestajícím, přísahám, že mluvím pravdu." Díval jsem se mu do očí. Pokorně, ne vzdorovitě.
Šaltan mi položil ruku na rameno.
"Věříme vám. Můžete odejít."
Svou odpověď jsem spolkl. Vynořili jsme se totiž z podprostoru. Krystalové okno se rozsvítilo a zobrazilo cíl naší cesty. Zakát. Takřka pouštní planetu plnou nejkvalitnějších surovin vhodných pro stavbu vesmírných lodí. Zakát ovšem zastiňovalo něco mnohem menšího, ale zajímavějšího. Dosud největší meziplanetární loď jakou kdy člověk postavil: Mohamed. Zatím se nikdo neodvážil takto pojmenovat žádné hvězdné plavidlo. Až nyní. Za týden bude Mohamed slavnostně uveden do provozu za účasti pěti tisíc imámů, duchovních autorit a představitelů mešit z celého vesmíru. Tato spektakulární akce má potvrdit dominanci muslimů nad celým vesmírem. Ukázat ekonomickou a vojenskou moc islámského světa nejen pár desítkám chudých křesťanských planet a třem vyhnaneckým židovským, ale samotným muslimům. Nikdo nesmí pochybovat o dokonalém vedení Rady imámů.
S úlevou jsem vyrazil do vlastní kajuty sbalit si věci. Kde se mohla náboženská policie dozvědět o cestě na Helbron? Nijak jsem se sice nemaskoval, ale letěl jsem tam soukromou sluneční plachetnicí. O tom se žádné záznamy nevedly. A co mělo znamenat to řvaní pana Zlého? Zkoušel jenom jestli mi prasknou nervy, nebo věděli víc a nechají mě ještě chvíli podusit?
O výslechových metodách náboženské policie se tradovaly neuvěřitelné historky. Židé jim přezdívali gestapo. Pašeráci alkoholu jim prostě a výstižně říkali svině. Tohle označení se mi líbilo víc. První však bylo výstižnější.
Věci jsem balil zvlášť opatrně. Hledal jsem skryté štěnice. Marně.
Vydechl jsem si teprve na zakátském kosmodromu. Z přepravního modulu jsem radostně vyskočil na rozpálený beton pokrytý jemným červeným pouštním pískem.
"Alláhu akbar," vydechl jsem si radostně. Jako kdybych v nějakého Alláha věřil.
"La iláha illa-l-Láh," opověděl nadšeně šedesátiletý vousáč za mnou. Měl jsem chuť mu za to jednu vrazit. Místo toho jsem se usmál a pokorně jej pozdravil kývnutím hlavou.
***
Ubytování v hotelu Safír na okraji města jsem si naštěstí rezervoval půl roku dopředu. Jinak bych skončil jako většina pozvaných ve stanech za městem. Organizátoři se s ubytováním nijak nemazali. Předpokládali, že zbožní muži po komfortu netouží.
Na pokoji jsem si pro jistotu odbyl salátu-z-zuhr, polední modlitbu a to dost hlasitě, aby mě slyšeli i okolní sousedé. Snědl jsem v restauraci misku kuřete se zeleninou a vyrazil do města. Ani jsem se nepřevlékl. Stejně jsem neměl nic jiného než úplně stejné náhradní bílé šaty vhodné pro muslimského poutníka. Ty náhradní byly sice čisté, ale je dobré dávat najevo zbožnost zanedbáváním zevnějšku.
Hlavní město Zakátu se dost neoriginálně jmenovalo Zakát. Stačilo vyjít ven a člověk hned pochopil, proč Arabové tuhle planetu milují. Monumentální mrakodrapy ze skla a oceli pokrývala souvislá vrstva načervenalého písečného prachu. Zakát byl jedna velká poušť. S tisícem oáz, přesto poušť. Hluboko pod pískem se pak nacházela cenná naleziště kovů. Z nitra této planety za čtyři roky povstal Mohamed.
Dostal jsem se na hlavní třídu lemovanou královskými palmami a snažil se sehnat taxíka. Kupodivu chodilo po ulicích mnoho žen. Některé i bez mužského doprovodu. Všechny řádně zahalené jak předepisovalo písmo. Některé dokonce v burkách.
Na Zakát neměli křesťané přístup. Podobný zákaz platil jenom na dalších dvou planetách. Abrasu, sídle Rady imámů a pochopitelně na Zemi. Židé měli zakázaný vstup na všechny čistě muslimské planety.
Zvedl se vítr. Část bílého šátku jsem si omotal přes ústa a nos, abych nevdechoval prach. Zapadlé stanoviště taxíků jsem málem minul.
"Hodíte mě k Černé mešitě?" řekl jsem do pootevřeného okénka.
Místo odpovědi se otevřely dveře na straně spolujezdce. Ve vznášedle seděl snad dvacetiletý kluk v černé alabastrové košili a kožených kalhotách pobitých stříbrnými cvočky.
"Nestůj tam jak solnej sloup a hupsni dovnitř. Než to svinstvo klimoška odsaje, chvilku trvá."
Po výslechu na lodi mě slang tohohle holobrádka pohladil po duši. Hupsnul jsem dovnitř.
"K Černé mešitě."
"Sem už slyšel," ucedil na půl úst taxikář a šlápl na plyn. Vítr ještě zesílil. Nebylo vidět na krok. Řidič přepnul přední sklo ze standardního průhledného na obrazovku. Cestu před námi jsem viděli trojrozměrně jak ji zobrazoval navigační systém. Malý radar v autě k tomu promítal předměty pohybující se okolo.
Když jsme po půl hodině dojeli k mešitě, spatřil jsem na obrazovce zaparkovaných sedm aut. Asi dvacet lidí stálo venku.
"Co je to za shromáždění? Proč v tom počasí nejdou dovnitř?"
"To je divný šéfe. Já to zjistím." Zacouval dál od mešity a vyťukal spojení na videotelefonu.
"Co chceš?" vyštěkl z monitoru obličej postaršího vrásčitého chlápka. Zřejmě firemní dispečer.
"Nepruď Karime a fofrem zjisti co se to u všech džinů děje před Černou mešitou."
"Prudíš ty, Hasane. Teď to hlásili v rádiu. Fízlové tam lízli tři křesťany. Našli u nich pět biblí. Jeden z nich pracoval v mešitě a vydával se za muslima. Věřil bys tomu? Měli tam i víno na ty jejich zvrácený modloslužby. Doufám, že ty magory popravěj," ohlašoval obličej z monitoru. Pravděpodobně chtěl ještě pokračovat v litaniích na téma potřebnosti popravování tajných křesťanů, ale nedostal prostor. Hasan ho vypnul.
"Mešita je zavřená, šéfe. Chcete do jiný? Kousek je Alabastrová."
"Myslím, že ne. Zavezte mě do Davidovy ulice. Navštívím starého přítele," poprosil jsem ho.
Hasanovo auto udělalo ostrý odpich a za chvíli zmizelo z dosahu policisty obkroužené Černé mešity. S křesťany jsem vždycky pracoval rád. Měli však několik chyb. Většinou nebyli schopní zabíjet a pokud už k tomu někomu pomáhali, trpěli výčitkami svědomí. Chybělo jim zdravé židovské: oko za oko, zub za zub. Čím méně toho věděli, tím lépe. Navíc nebyli schopni se obejít bez svých klasických propriet: mešního vína, Kristova těla a bible. Mít u sebe kompromitující věci je vždy ožehavá záležitost. Rawiho Muneeba, svůj kontakt na Zakátu, jsem neznal. Viděl jsem jenom fotografii. Měl být už dvacet roků utajený křesťan. Posledních pár let spolupracoval s Haganou. Z přesvědčení. Přesto jsem ho v duchu proklel. Přistát moje loď o hodinu dřív, mohl jsem s ním teď sedět spoutaný v autě náboženské policie.
Nechal jsem se vyhodit na křižovatce Davidovy a Jeruzalémské ulice. Dal jsem Hasanovi pár kreditů navíc a vzal si od něj vizitku. Sympatický mládenec.
Vítr se trochu utišil. Dost na to, abych na ulici viděl a zároveň nebyl z dálky sám moc vidět. Plán cesty z křižovatky jsem studoval jen párkrát. Díky zvířenému písečnému prachu ulice stejně vypadaly úplně jinak, než v elektronických plánech města.
Za dvacet minut bloudění jsem měl šaty, vlasy, kůži i oči plné písečného prachu. Zato jsem stál před třípatrovou budovou cestovní společnosti Exima. Mačkal jsem bzučák snad deset minut. Nikdo neodpovídal. Pořádně jsem se do něj opřel.
"Máme zavřeno," zapraskal komunikátor u dveří.
"Mám speciální objednávku pro Tareka al Kamise." Myslím, že chlápek na druhém konci spojení překvapením polkl.
"Speciální objednávky jsou jen pro velmi zámožné zákazníky."
"Peníze jsou pomíjivé. Zůstává jen láska k Bohu."
"Co se dá koupit za takovou lásku?" odříkával pomalu hlas.
"Sedmdesát jedna panen a jedna stará coura." Zakončení smluveného signálu jsem před čtyřmi měsíci vymyslel sám. Žádného muslima by podobná věta nikdy nenapadla, natož ji vyslovit. Za dvacet sekund se dveře otevřely. Stál v nich rozčepýřený šedovlasý vyhublý padesátník s brýlemi v hnědé košili a černých kalhotách. Chytl mě za paži a verval dovnitř. Chvatně zabouchl a zamknul. Třepal se jak vlajka na stožáru.
"Byl jste u Černé mešity?"
"Ano, svině tam pozatýkali spojky. Co se stalo?"
"Pravděpodobně někdo zradil," podíval se na mě, jako bych se mu měl právě přiznat. Kromě vedení Hagany mi nikdo moc nevěřil. Nepatřil jsem k nim. Najatý žoldák je vždycky podezřelý.
"Neblbněte. Taky na to mohli přijít sami. Víte kolik prachů v té akci mám. Navíc po mě vláda jde víc než po vás. Za pašování chlastu je provaz. S tím co jsem toho propašoval já, by jim pro mě nestačila všechna lana na týhle planetě."
Tarek se trochu uklidnil. Vyšli jsme do prvního patra. Zatímco přízemí sloužilo jako kanceláře, nahoře majitel firmy bydlel. Nalil mi studený čaj s mlékem. Raději jsem se neptal z čeho je vyrobeno. Krávy se na Zakátu nechovaly a dovážet ho by stálo majlant.
"Kolik jezdců už je na lodi?"
"Patnáct pokud vím. Dalších dvacet dorazí s poutníky. Ti ovšem nemají zbraně."
Pětatřicet na ovládnutí takového kolosu jako je Mohamed. Celá tahle akce bylo vážně šílenství. Bude tam pět tisíc oddaných muslimů a nejmíň tři stovky vojáků a policajtů. Celé to slavné křesťansko-židovské komando vyslané lidmi z Hagany můžou ušlapat sandály. Je vidět že celou akci vymýšleli zoufalci.
"V pořádku. Máte pro mě plány?"
"Ne úplné, ale jsou tam hlavní spojovací chodby a bezpečnostní okruhy, jak jste chtěl." Ze zásuvky stolu vytáhl balík papírů v kožené složce.
Vzal jsem ji a vyrazil ke dveřím. Pokud dostali Muneeba, mohli si brzy přijít i pro Tareka. Nechtělo se mi dopíjet čaj a čekat na příjezd náboženské policie.
"Myslíte, že se akce povede? Že uneseme Mohameda a vláda splní naše požadavky? Že nám dají náboženskou svobodu?" zašeptal ke mně dychtivě u venkovních dveří.
"Uvidíme" rozloučil jsem se a vypadl do zvířeného prachu na ulici. Bloudil jsem asi deset minut městem, abych byl dál od cestovní kanceláře a pak zavolal Hasanův taxík. Měl jsem ještě čas zajet na nákupy.
V hotelu jsem v televizi naladil hlavní zpravodajský kanál. Zatčení tří křesťanů se věnovali jenom okrajově. Neradi přiznávají, že se někdo může od pravé víry odklonit. V reportáži vedli Muneeba a jeho dva přátele k budově soudu, odkud je vyexpedovali rovnou do vazby. On i ostatní dva odhalení křesťané nesli hlavy hrdě vztyčené. Narozdíl od Tareka mou identitu neznají. Nemají tedy koho prozradit. Ani o plánu na únos Mohameda nevěděli. Problém byl v zásilce, kterou mí lidé u nich schovali. Policajti neměli šanci ji odhalit. Musím ji ale vyzvednout ještě dneska. Dřív než ti tři začnou zpívat. Mohli být sebevíc odhodlaní, ale v péči náboženské policie začne zpívat každý.
Zprávy se nejvíc pochopitelně věnovaly blížícímu se slavnostnímu otevření Mohameda. Akce se zúčastní pět ministrů Rady imámů a několik slavných herců i zpěvaček. Kolem gigantického korábu kroužily desítky vojenských lodí a stovky zpravodajských. Kamery jej nasnímaly snad ze všech možných úhlů. Skutečně impozantní veledílo.
Vykonal jsem večerní modlitbu a zhasl světlo. Počkám ještě hodinu a vyrazím do mešity.
***
V obchodě jsem si cestou od Tareka koupil levnou modrou burku. Hasan mě sjel dost opovržlivým pohledem. Dělal jsem, že si toho nevšímám, ale přidal jsem mu další plusové body. Koupil jsem i mapu města. K Černé mešitě je to dobrých sedm kilometrů. Chvíli jsem váhal zda si nevzít taxíka. Začínám pěkně lenivět. Převlékl jsem se a vyrazil.
Po západu slunce se pěkně ochladilo. Na černé obloze se leskly tři měsíce. Jeden velký a dva vzdálené namodralé. Písečná bouře ustala. Zkřehlé prsty jsem zamotal do povlávajícího textilu burky a přidal rázně do kroku, abych se zahřál.
Před mešitou stálo jedno policejní auto. Seděli v něm tři chlápci. Dva vypadali že spí. Ten poslední měl rozsvícené světlo a četl si korán. Obvodovou zeď jsem přelezl zezadu. Není moc vysoká. V zahradě stálo několik trnových stromů. Naštěstí dost daleko sebe, aby mě nechaly v klidu projít. Okna nezabezpečená. Žádné mříže ani hlásiče pohybu. Kdo by se také na muslimské planetě chtěl vloupat do mešity. Stačilo pár úderů loktem a okno se rozletělo dokořán. Potichu.
Opatrně jsem seskočil na koberec a přivřel okno. Z ulice do hlavní místnosti dopadalo světlo. Díky tomu jsem mohl dobře vidět. Nesměl jsem se ale přiblížit k oknům, aby mě neprozradila vlastní silueta. I čtoucí policajt mohl občas nahlédnout k budově.
Teď jen najít svou knihu. V administrativní místnosti byl malý příruční trezor. Otevřený a prázdný. Snad není Muneeb takový pitomec a neschoval ji na prvním místě kde bude hledat každý policajt. Prohledal jsem šuplíky i skříně. Nic. Prolezl jsem všechny místnosti. Už jsem byl vážně zoufalý. Kam bych schoval takovou věc já? Tam kam patří. Do knihovny. Ležela tam. Přesně uprostřed. Mezi různými vydáními koránů byl ten můj největší a nejtěžší. Na zadní straně vytištěno poznávací znamení: Vydáno na Alcoru. Měl jsem co dělat abych nevykřikl radostí. Naštěstí jsem se udržel. Skutečně naštěstí.
V okamžiku, kdy jsem korán zastrčil do tašky visící mi přes rameno uslyšel jsem charakteristické pípání tlačítek elektronického zámku dveří. Namáčkl jsem se do stínu knihovny.
Ve dveřích stáli dva policajti. Doufám, že byli z auta před mešitou a ne nějaká posila. Jeden držel v ruce baterku. Kužel světla chaoticky bloudil po místnosti. Nepostřehl jsem, že by měli vytažené pistole. Zatajil jsem dech a čekal. Vešli dovnitř. Paprsek světla přejel přes knihovnu a olízl mi levou ruku. Nevšimli si mě. Přešli do kanceláře. Nechal jsem tam pěkný nepořádek. Musel jsem rychle jednat, než jim dojde, že se někdo vloupal do mešity a informují ostatní fízly. V duchu jsem poděkoval, že mají mešity všude koberce. Nebylo třeba se příliš snažit a mé kroky nešly slyšet. Policajt s baterkou šmejdil vevnitř. Druhý stál ve dveřích a opíral se o futra.
Nejhorší je okamžik těsně před tím než se rozhodnete jednat. Máte chuť utéct. Jakmile se pohnete, jde to samo.
Prudce jsem vystřelil pravou ruku a zacpal policajtovi pusu a zároveň ho chytl pod bradou. Levačka přistála na temeni. Stačilo už jen prudce trhnout a strážník se sesul k zemi. Ten druhý si toho vůbec nevšiml. Čerstvé mrtvole jsem vytáhl z pouzdra pistoli. Těsně před tím se chlápek s baterkou otočil a osvítil mi tvář. Zmáčkl jsem spoušť.
Dostal přímý zásah do hrudi. Odletěl asi metr. Rozložil se na stůl pokrytý rozházenými papíry. Rozházené papíry se pomalu začaly měnit v rozházené krvavé papíry.
Hluk výstřelu se v malé místnůstce pěkně rozlehl. Teď večer musel jít slyšet nejmíň na ulici před mešitou. Proběhl jsem ke vchodovým dveřím. Někde by tu měl stát třetí fízl. Nestál. Pořád seděl v autě a spal. Ani rána z pistole jej nevzbudila. Zkusil jsem opatrně tlačítko otevírání. Dveře se tiše rozevřely. Chvilku jsem váhal. Jenom chvilku. Může se vzbudit každým okamžikem a zburcovat kolegy. Potřebuji alespoň hodinu na návrat do hotelu. Položil jsem mu pravou ruku pod bradu a druhou na temeno.
Doufám, že ten poslední sen stál alespoň za to.
***
"Alláhu Akbar," pozdravil mě policista kontrolující totožnost pasažérů na dopravníku číslo patnáct.
"Alláhu Akbar Kabíra," zadeklamoval jsem poslušně. Ukázal mu průkaz a přiložil otisk pravého palce. Obojí se shodovalo s mladým imámem Ali al-Borakem ze seznamu pozvaných na slavností uvedení mezihvězdné lodi Mohamed do provozu. Pohlídka byla rychlá. Měl jsem sebou jen korán. Jako většina mých spolucestujících. Prošel jsem detektorem kovů a výbušnin.
"V pořádku. Další," poslal mě na místo kontrolor.
Sedl jsme si na vyhrazené křeslo. Většina mužů v dopravníku byla starší než já. Někteří vyplašeně nervózní, jiní očividně dychtiví. Jen málokdo vypadalo lhostejně. Zkoušel jsem odhadnout jestli někdo z nich patří k lidem z Hagany. Jeden měl trošku židovský profil. Četl si v koránu a občas se polohlasem dovolával Alláha. Buď jen další fanatik nebo vážně únosce. V tom případě ovšem dost přehrával.
Dostal jsem místo u okna. Na rozdíl od vesmírných lodí mají dopravníky létající na oběžnou dráhu okna. Mohameda visícího ve vesmírné prázdnotě nad žlutým Zakátem jsem už znal. Nyní pohled na něj clonily stovky lodí kroužících nebo parkujících okolo. Většina z nich jsou výletní dopravníky. Přicestovaly sem desetitisíce lidí dychtících vidět start této úžasné lodi. Pár desítek patří televizních zpravodajským stanicím. Ostatní armádě a náboženské policii. Sevřel jsem křečovitě svůj korán. Přistáváme.
Třicet pět teroristů podzemní organizace Hagana svůj útok načasovalo celkem profesionálně. Kamery desítek televizí zrovna mířily na nejstaršího člena Rady imámů držícího plamenný projev, když se jeho hlava efektně rozprskla do prostoru díky přesně mířené kulce. Na pódium vyskočilo pět chlapů v uniformách ochranky lodi a zbývajícím čtyřem pohlavárům přiložili pistole k hlavám. Na svých uniformách měli navíc navlečenou červeno-modro-bílou pásku.
Velitel komanda elegantně přeskočil bezhlavou mrtvolu a postavil se sám za mikrofon. Zřejmě chtěl přednést požadavky únosců. Jak zněly se už asi nedozvím. Jeho hlava následovala osud hlavy imámovi. Její zbytky dopadly směrem k vychladajícímu duchovnímu. Ještě mě napadlo, že tak vlastně došlo k posmrtnému pohlavnímu styku dvou odpůrců, ale to už jsem běžel ze sálu. Nebyl jsem sám. Nastala regulérní panika. Následná přestřelka jí udělala krásnou zvukovou kulisu. Na rozdíl od ostatních poutníků jsem ovšem neprchal bezcílně.
Než Tarekův plán roztrhaný na milimetrové kousky skončil v toaletě, vryl jsem si jej do hlavy jako buddhista mantru. Alespoň se to tak říká. Buddhisté už sto let oficiálně neexistovali.
Z kongresového sálu dvakrát vlevo, vpravo, zase dvakrát vlevo a servisním výtahem do jedenatřicátého patra. Až k výtahu si mě nikdo nevšímal. Před ním stálo snad dvoumetrové plešaté monstrum se zrzavým plnovousem.
"Uklidni se poutníku, právě jsem dostal zprávu, že všichni útočníci byli pobiti. Na lodi je znovu nastolen pořádek. Můžeš se vrátit do kongresového sálu," mluvil ke mně jako k malému ubrečenému dítěti. Chlapci tedy dlouhou nevydrželi. Ono se blbě v pětatřiceti unáší loď s pěti tisíci pasažéry. Ovšem čekal jsem že vydrží déle.
"Děkuji ti opičáku." Vhodnější oslovení jsem pro něj nenašel. Svůj účel splnilo. Rozhodil jsem jej z koncentrace. Hned nato kopnul mezi nohy a už zkrouceného bolestí praštil pravým zvedákem na bradu. Doufal jsem, že cinkne a padne k zemi. Padl až po dalších sedmi hácích. Z odřeného hřbetu pravé ruky tekla krev.
Natáhl jsem jej do výtahu, odzbrojil, zmáčkl potřebné patro a zlomil mu vaz.
Nejjednodušší vstup do počítače lodi jsem našel v náboženském centru. Odtud se měla vést do všech reproduktorů Mohameda živá kázání. Doufal, jsem, že tu nebude ani noha. Bohužel byly. Rovnou čtyři. Patřily dvěma neozbrojeným technikům. Díky jejich přítomnosti zůstaly dveře do centra otevřené. S pistolí v ruce jsem je poprosil, aby mi otevřeli vstup do počítače. Vytáhl jsem korán uložený za pasem a odtrhl spodní desku obalu. Byla z umělé nekovové slitiny. Majstrštyk židovských koumáků z Helbronu. Měla i vhodný konektor k připojení. Abych měl jistotu, že se virus nahraje, musela zůstat deska připojená nejmíň deset minut. Čas jsem si ukrátil zastřelením obou techniků.
***
Pro jistotu jsem se vrátil jiným výtahem. Okolo kongresového sálu to bzučelo jako v úle. Pověřený velitel náboženské policie už stačil rozhodnout, že se odlet Mohameda k Zemi uskuteční. Posunuli jej jen o deset hodin. Mrtvoly muslimů i útočníků už stačili odklidit. Teroristů padlo třicet. Pět se tedy musí ještě někde na lodi skrývat. Zabili všechny zástupce Rady imámů, patnáct členů ochranky a třicet poutníků. Jak znám náboženskou polici, má je při přestřelce na svědomí spíš ona než hoši z Hagany.
Prodíral jsem se policisty, ochrankou lodi a poutníky v kongresovém sále snad půl hodiny než jsem našel televizní štáb zpravodajské agentury Fakras. Všichni měli tradiční bílé oděvy oddaných věřících, abych mezi nimi příliš nerazil. Zbavil jsem se visačky návštěvníka a připnul si identifikační štítek asistenta režie.
S opuštěním Mohameda jsme neměli nejmenší problém. Přestoupili jsme do malé ale rychlé mezihvězdné kocábky a dali tomuhle monumentálnímu hrobu sebevražedného křesťansko-židovského komanda únosců sbohem. Zbývají dvě hodiny než se z něho stane hrob masový. Doslova a do písmene. Program z mého koránu už nenápadně přebírá kontrolu nad celou lodí. Až se mu to povede, nahodí motory a odpálí ji směrem k Zakátu. Z Mohameda se stane kamikadze. Jako obrovský meteorit zasáhne povrch planety a nejmíň třetinu ji dokonale vyhladí. V té době už budeme v podprostoru.
Zrovna jsem přemýšlel nad tím, jestli na Zakátu zahynou i Tarek, křesťan Muneeb sedící ve vězení a taxikář Hasan, když mě přerušil můj pobočník.
"Takže plán A nevyšel," povzdechl si a nalil mi panáka. Podle barvy whisku.
"Plán A vyšel. Plán B nikdy nebyl. To komando poslali jen na odlákání pozornosti. Jediným cílem vždy bylo zničit tu posranou loď a poslat do pekla co nejvíc lidí."
"Do prdele," ulevil si Marek, "přepokládám, že jsme dostali peníze předem. Ale nedošlo jim, že to muslimové nemůžou jenom tak nechat? Určitě vtrhnou na pár planet aby se mstili."
"Historia magistra vitae, milý příteli. Touhle taktikou kdysi muslimové ovládli Zemi. Teď to samé zkouší dřívější vládcové. Myslím, že mě docela zajímá jestli se jim to povede."
Pozvedl jsem panáka a zalil sucho v hrdle. Whisky byla skutečně dobrá. Budu si muset pár litrů schovat na horší časy. Ty ostatně poutníkům k Mohamedovi za chvíli začnou.

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 5025

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.