Palantir
oddělovač

Muž z obilného sila

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Muž z obilného sila 1
Markovi bylo dvanáct let - to je takový ten věk, kdy ještě nejste v pubertě, ale zároveň už nejste malé dítě. Bylo prvního července roku 2001, léto bylo v rozpuku a Mark si vykračoval do kopce po výpadovce za město. Chodil na základní školu a po třech měsících úporného shánění a hledání se mu podařilo sehnat na prázdniny brigádu.
"Mami, já bych chtěl nový kolo. Všichni už mají horský, jenom já mám pořád ten starej krám."
"Tak si sežeň brigádu a vydělej si na něj. My ti pak kdyžtak třeba něco přidáme."
Tohle byly nejčastější věty, které Mark doma slýchal. Trvalo to dlouho a Mark se stále marně v novinách a na vývěsních tabulích s inzeráty sháněl po nějaké letní práci. Ale pod svícnem bývá tma, jak se říká, a tak Marka překvapilo, že ho ještě nenapadla myšlenka, kterou mu nastínil jednoho dne jeho otec.
"A co strejda Henry, ten by ti tam mohl něco sehnat, ne? Zkus mu zavolat. Ach jo, tobě jak člověk neporadí, tak jsi na mizině. A kluku, uč se, ty se rukama neuživíš." Tohle zakončení bylo další moudro, které měl Mark často příležitost doma slýchat.
Slůvko "tam" znamenalo v továrně Corn, Ltd., což bylo místo, kde jeho strýc pracoval. Byl velké zvíře a Mark, pokud se o něm s někým jednou za čas bavil, vždycky říkal, že strýc tam dělá "něco jako náměstka ředitele". Je pravda, že tahle možnost Marka nenapadla, a tak ihned zvedl bílé telefonní sluchátko (mobilní telefony tenkrát ještě moc nefrčely, ó, to ne - a kdyby ano, Mark by si na jeden takový musel asi pár dní počkat, nebo si na něj vydělat někde na brigádě, že) a zavolal na číslo strýcova mobilu, které opsal z papírové čtvrtky s důležitými čísly, jenž vždy ležela někde po ruce u telefonu.
Slovo dalo slovo, domluvili se a za dva týdny Mark poprvé směřoval do Corn, Ltd., aby si vydělal nějaké peníze a neseděl jen tak doma. Předpokládal, že strýc mu sežene nějakou dobrou práci - žádnou těžkou "makačku", a za slušné peníze. A jak se později ukázalo, předpokládal správně. Ze začátku se všechno jevilo málem dokonale.
Ano, to se často stává, ze začátku...
Mark opustil rodinný domek a ušel asi půl kilometru do kopce po výpadovce. Posledních několik set metrů už bylo po rovince a Mark už odtud viděl, jak se v ranním teplém vzduchu v dáli tetelí obrysy továrny Corn, zvláště pak byla vidět dvě ohromná obilná sila - Corn byla velká továrna na zpracování obilí, areál to byl vskutku obrovský a zahrnoval i několik garáží, skladů a mycích linek pro automobily jiných firem, které byly s továrnou nějak obchodně svázány. Mark měl častokrát příležitost projet okolo továrny a sila si zdáli prohlédnout (byla vidět z velké dálky a představovala tak jeden z rysů města), ale že by se někdy mohl podívat třeba i dovnitř některého z nich, to by ho nikdy nenapadlo. Ještě nevěděl, jestli se skutečně dostane i dovnitř, ale doufal, že aspoň na chvíli by tam mohl - třeba nepozorovaně - zajít.
Došel do vrátnice a nahlásil asi šedesátiletému muži s prošedivělým knírem, že zde má nastoupit na brigádu a že hledá strýce Henryho. Vrátný ho nasměroval doprava směrem ke shluku administrativních budov. Ostatní budovy, včetně obilných sil, byly vpředu vlevo. Tam se vykonávala ta skutečná, opravdová práce, napadlo jízlivě Marka. Prošel skleněnými dveřmi do první budovy a podle informačního ukazatele na zdi se dostal do druhého patra. Po zaklepání vešel do místnosti plné lidí, kde vlevo u okna za stolem seděl jeho strýc a psal cosi na počítači. Měl na sobě košili s kravatou, sako pověšené na poutku na zdi za ním, šedivějící vlasy a krátkou černou bradku, taktéž už místy prokvetlou drzými šedinami.
Strýc vzhlédl a přivítal se s Markem:
"Ahoj Marku, tak tě tu vítám, posaď se." Mark se usadil a čekal. "Hned se ti budu věnovat," řekl strýc a ještě asi minutu něco psal do počítače. Poté razantně zmáčkl jakousi klávesu (Mark si představoval, že by to mohl být Enter - počítač sice ještě nevlastnil, ale školní kurzy informatiky už dělaly své), odsunul nějaké papíry a soustředil se na Marka.
"Tak. Takže, přišel jsi sem zhruba na tři týdny na brigádu. Nemá samozřejmě cenu, abych tě na tak krátkou dobu zasvěcoval do nějakých složitějších pracovních procesů. Zajistil jsem ti práci v jedné budově u sila a můžeš se i podívat do sil samotných. Já tě tam odvedu za jedním pánem, za mistrem, a ten už ti pak řekne, co a jak. Budeš mu jen tak občas s něčím pomáhat. Myslím, že ti to bude vyhovovat. Tak, jestli souhlasíš, můžem rovnou jít."
Mark souhlasil a strýc ho odvedl směrem k silu a přidruženým kvádrovým budovám. Všude nad nimi se táhly různé roury a okolo postávaly menší sýpky, které byly propojené nesmírně složitým systémem potrubí. Některé ze sýpek byly aktivní, vycházel z nich hukot a z jejich útrob padalo obilí do speciálních kontejnerů, z nichž některé byly odváženy nákladními auty. Jiné sýpky byly nečinné a netečně postávaly v čím dál silnějším žáru slunečních paprsků letního dopoledne.
"Támhle je kantýna, můžeš si tam zajít na čaj a na svačinu, když budeš chtít," řekl Henry a ukázal ke krychlovému objektu vpravo. Po chvíli došli do jedné budovy, která obsahovala ještě složitější systém trubek a podivných přístrojů. Mark tam zahlédl asi tři pracovníky, jinak to vypadalo, že stroje jsou většinou plně automatické a kromě občasné údržby nevyžadují nijak velikou pozornost. Strýc Henry dovedl Marka do "odpočívárny", kde seděl na židli u stolu a cosi psal nějaký muž mladšího vzhledu.
Muž se ohlédl. Mohlo mu být tak kolem pětatřiceti, měl špinavě blond vlasy a orlí nos, na tváři tmavé strniště. Nasadil celkem uvěřitelný upřímný úsměv, zacvaknul propisku a vstal. Henry je představil:
"Ahoj Joe, tohle je Mark. Marku, tohle je Joe, pan mistr." A pak, směrem k Joeovi:
"Takže, už jsme se domluvili co a jak, říkal jsem Markovi, že ho tu provedeš a ukážeš mu, s čím budeš chtít eventuálně pomoct, jo?"
Joe přikývl a podíval se na Marka. "Jasně," řekl, pak si podali s Henrym ruce a Henry odešel se slovy:
"Tak Marku, zatím ahoj, a kdybys něco potřeboval, stav se u mě v kanceláři."
Joe vzal Marka s sebou a vedl ho po úzké chodbičce, obklopené zaprášenými stroji a potrubími. Podlaha byla z betonu, sem tam se po ní válely kusy hadrů ušpiněných od oleje, nějaké ústřižky z plechu a podobné smetí. Provázel je mírný hukot strojů a místnost byla až na několik spoře rozmístěných světel (taková ta halogenní světla, ukrytá pod mřížkou) poměrně tmavá, zvláště mezi některými velkými mašinami. Joe vysvětloval Markovi složitý systém procesu zpracovávání obilí:
"...zde se obilí čistí, tady se sesýpá do přepravek, těmahle trubkama jde do druhého sila..." a Mark byl překvapen zajímavým a celkem vzrušujícím prostředím.
Po chvíli Joe řekl: "No, tak zatím si to tu prohlídni, podívej se kam chceš, můžeš zajít třeba i do sila a do plechárny," (jak Mark posléze zjistil, první silo bylo prostě "silo", mělo barvu střídavě šedé a zašlé hnědi, a to druhé, které bylo stříbřitě lesklé tak, že jste ho mohli při dobrém slunečném počasí vidět už z několika kilometrů od města, byla prostě "plechárna") "a kdybych něco potřeboval, tak tě zavolám, nebo tě někde najdu, ok? Jsi tu na pár týdnů na brigádě, takže žádný zabíračky, nic takovýho, ne?"
Mark nadšeně přisvědčil, pan "plechárna" Joe se otočil a zmizel v hukotu kdesi mezi změtí strojů a různých zařízení. Mark pokračoval po chodbičce a za rohem vystoupal vzhůru do mini patra po schůdkách z oceli. Všude to hučelo a přes velký počet strojů i zde nahoře shledal jen překvapivě málo lidí - kdesi na druhém konci haly zahlédl přes křoviska potrubí záda nějakého člověka v montérkách, jak stojí u dlouhého pracovního stolu a cosi tam kutí.
Mark procházel asi patnáct minut halou a pak jedním z východů vyšel ven. Zašel si do kantýny, kde si dal čaj a dvě plněné žemle. V klidu poseděl a po půl hodince vyšel ven. Jak z Henryho, tak z mistrova výrazu mu bylo jasné, že strýc mu sehnal místo, které je vlastně taková menší kamufláž - v podstatě nečekali, že by vůbec něco dělal, byla to taková příjemná zašívárna, a ještě k tomu dobře placená. Mark zašel do jedné z budov, která se nacházela zhruba uprostřed celého areálu. Zde byla kontrolní místnost, a když tam Mark vešel, rázem mu připadalo, že se ocitnul někde uprostřed sci-fi filmu z budoucnosti. Takřka celou hlavní místnosti zaplňoval obrovský terminál, na němž blikala spousta různobarevných světýlek.
Potom obešel celý areál, podíval se do garáží a mycích linek, a nakonec se obrátil a toužebně a zvědavě se zahleděl na dvě obrovská sila, která se tyčila před a nad ním do úctyhodné výšky. Spadnout odtamtud shora, je ze mě sekaná s bramborovou kaší, pomyslel si Mark. Zvědavě si prohlížel větší silo, stříbřité jako létající talíře popisované v časopise o UFO. Mezi jinými informacemi mu bylo řečeno, že tahle budova se má bourat a opodál se bude stavět jiná, nová a modernizovaná. Vstoupil dovnitř, prošel malou místnůstkou a v té další za ní následoval výtah, na jehož dveřích byla bílým písmem napsána velká číslice 01. Vlevo vedle výtahu byly malé schůdky se zábradlím, které se vinuly směrem nahoru a zajisté směřovaly do stejných prostor, do kterých by se člověk dostal výtahem. Byly to takové ty točité schody, jaké vídal na hradech a zámcích, jen nebyly tak starobylé. Jak Mark uviděl onen výtah, přepadl ho nepříjemný pocit. Ani náhodou, napadlo ho. Nepolezu zbytečně do té obludy, a už vůbec ne do evidentně starého krámu, který jezdí po určitě liduprázdném obilném silu, plném strašidelně hučících mašin či bůhvíčeho. Markovi se jen jednou stalo, že jakýsi výtah v nemocnici, ve které byl na operaci mandlí, se tak nějak podivně zasekl a zaskřípal (ale nic se nestalo a hned jel dál), a v tom okamžiku se mu vybavily všechny ty filmy, ve kterých lidé uvízli ve výtahu. Proč pokoušet osud, řekl si. Jsem mladý kluk, můžu klidně chodit po schodech.
Dal se tedy po točitých schůdcích vlevo. Po několika výškových metrech se objevila první místnost, přičemž schody pokračovaly dále nahoru. Na dveřích výtahu v tomto patře bylo napsáno 02 a bylo jasné, co asi bude napsáno o patro výš a stejně tak až nahoru. Mark vešel do této místnosti. Nikdo tu nebyl, jen monotónní hukot strojů všude okolo. Podivné mašiny, na zemi i ve vzduchu plno prachu, rozsypaného zrní a trocha holubího peří. Botou udělal do zrní na zemi oblouk. Došel až k zašlému a špinavému oknu, které bylo jediným zdrojem světla v této strojovně, či co to bylo. Pod ním stála na zemi zaprášená pivní láhev s dávno sloupnutou etiketou. Mark měl podezření, že dnešní pivní lahve už mají jiný tvar. Výhled z okna nebyl ještě tak velkolepý, Mark se nacházel teprve v malé výšce. Šel tedy zpět na schody a vystoupal do dalšího patra. Tady byl, na rozdíl od předchozí místnosti, klid, žádný stroj zde zrovna nepracoval. Mark otevřel malé dveře a spatřil dva obrovské válce - velké sýpky uvnitř obilných budov. Okolo nich se rozvalovala jen černá tma, sýpky sahaly kamsi do hloubky a na dno nebylo vidět. Brr.
Pak se otočil a zamířil zpět. Procházel kolem jednoho stroje, když najednou se stroj probudil a bez jediného varování zaznělo hromové BUM! Stroj začal ve zlomku vteřiny řvát a hučet. Mark se strašně lekl - byl od zařízení sotva třicet centimetrů! Jako kdyby ho něco pozorovalo a spustilo to schválně ve chvíli, kdy procházel kolem. Mašina byla předtím nečinná, teď ale rytmicky hučela a duněla a v jedné průhledné trubce z nějakého silného skla proudilo velikou rychlostí směrem kamsi dolů zrní. Mark odtamtud hleděl být co nejrychleji pryč. Pomalu začínal mít z celé budovy, zlověstných, jakoby živých strojů a temných hloubek husí kůži. Vypadalo to, že tato strašidelná budova je úplně automatizovaná a že je tu Mark v současnosti jediným návštěvníkem. Maně si vzpomněl na jednu povídku od Raye Bradburyho, kde celý dům byl plný automatických strojů, které připravovaly večeři, myly nádobí, uklízely nepořádek po zdechlém psovi a chystaly všechno pro člověka - ale člověk tam žádný nebyl, neboť to bylo v údobí po jaderné katastrofě... Stroje v silu číslo 1 mu tohle všechno připomněly.
Mark se vydal do dalších pater, která byla opět plná mašin, některá tichá, jiná plná bušení a hučení. V jednom z pater byl i jakýsi balkónek, i když pouze k výhledovému účelu ona plošinka za oknem určitě postavena nebyla. Mark se tam pokusil vlézt, ale když otevřel dvířka ven a spatřil pod sebou tu úctyhodnou výšku, něco pod ním, kdesi v hlubinách sila, najednou zahoukalo. Mark se lekl a stáhnul se zpět. Ten zvuk neměl s otevřením starých rozvrzaných dvířek nic společného, ale Markovi se tam přesto znova lézt už nechtělo.
A potom vyšel do nejhořejšího patra. Byla to nejprostornější místnost, strojů tu bylo jen pomálu a žádný z nich nepracoval. Bylo tu mírumilovné ticho, všechno pokrýval letitý prach. Místnost byla slunná, skoro všechny stěny měly veliká okna. V jednom rohu byly na hromadě naskládány papírové pytle, jinde nějaké kovové tyče, několik beden a různý nepořádek. Byl tu také jeden malý stůl s židlí. Tato místnost asi sloužila jako nějaké odkladiště a bylo vidět, že tady dlouho nikdo nebyl. Mark otevřel jedno zaprášené, holubím trusem pokryté okénko, a zahleděl se dolů. Zatočila se mu hlava. Odsud dolů to mohlo být dobrých devadesát či sto metrů, a to byla nad Markem ještě střešní plošina, na kterou ovšem nehodlal lézt.
Pak se otočil a zamířil k výhledu na druhý konec místnosti, když se náhle zarazil.
Na zemi před ním v prachu cosi leželo. Pět holubích mrtvol, vyrovnaných v řadě, jedna vedle druhé. Pod nimi, takřka uprostřed řady, mrtvá černá kočka. Krev tam nebyla skoro žádná a Marka napadlo, že asi mají zlomený vaz. Chvíli na ten výjev zíral a přemýšlel, kdo to asi udělal a proč. Proč, proboha? Holubi byli v celém silu, viděl spoustu jejich stop a prokazatelně tam nedělali žádnou větší škodu, kromě trochy trusu - ale komu to mohlo vadit? Skoro nikdo tam nechodil a temné místnosti plné starých mašin, léta nenavštěvované, asi nebyly místem, kam by reprezentanti továrny vodili své hosty. A holubi byli i v první budově, kterou ho prováděl mistr Joe, a tam viditelně také nikomu nevadili. Tak proč? A co, proboha, chudák ta kočka, co komu udělala? Který šílenec zde, v klidu a tichu vykonal takovýto nechutný obřad? V klidu a tichu - nebo si snad u toho zpíval? Markovi to všechno připadalo jaksi zlověstné. A pak ho zamrazilo.
Uvědomil si, že holubi vypadají čerství, a tudíž zde musel někdo být docela nedávno. No vida, tak přeci jen nebyla místnost, a potažmo celá budova tak opuštěná, jak se z počátku jevila. Nechtěl bych potkat toho člověka, který tohle udělal, pomyslel si. Místnost se už nezdála být tak klidná a přátelská a Marka napadlo, že by další čaj v kantýně hned teď nemusel být tak špatný nápad.
V kantýně, venku, mezi lidmi.
Otočil se a dal se po schodech zpět dolů. Zhruba v půli schodů, ještě než došel o patro níže, zaslechl hluk. Zde nahoře bylo ticho, takže slyšel dobře. Byly to kroky a nějaké jakoby železné skřípání.
Mark se zastavil s rukou na zábradlí a ztuhnul. Pod ním se zpoza záhybu pomalu vynořila postava.
První, co ho na ní upoutalo, byly tmavé vlasy a velké kulaté brýle s tlustými skly. Ten muž měl ošklivě černé oči, které vypadaly, že za těmi skly snad plavou, a jevily se ještě větší než ve skutečnosti musely být. Vypadal na něco kolem čtyřicítky, měl černé rovné vlasy, trochu rozcuchané, už zmíněné nehezké brýle a na sobě ušpiněný tmavomodrý pracovní oděv. A v ruce nesl asi přes metr dlouhou tyč, kterou, jak stoupal po schodech, přejížděl po železném zábradlí, což byl zdroj onoho podivného skřípání. Jako starej dobrej Freddy K., napadlo Marka s určitou dávkou hysterie. Ta tyč Marka zaujala. Nevěděl, na co se používá, ale všiml si, že je od shora dolů vysoustružená, byly na ní čáry, které, když jste s takovou tyčí točili okolo její osy dokola, vypadaly, že se vlní kamsi dolů, do jiných dimenzí. Podobné čáry bývaly na takových těch pouťových lízátkách ve tvaru hůlky od deštníku, většinou červenobílé barvy.
Z toho chlapa vycházel nepříjemný zápach - částečně jakoby z uleželého obilí, a pak tam byl ještě jeden překrytý zápach, jaksi pod tím prvním, a ten byl hodně odporný; připomínal Markovi něco, co si ani nechtěl představovat. Bylo to něco zlého. Něco brutálně živočišného, ale zároveň jaksi mrtvého. Možná hniloba... Mark nevěděl.
Muž měl ve tváři zlý výraz, kterým zjevně, ale umně zakrýval částečné rozladění a překvapení. Chvíli Marka provrtával pohledem, pak se ho tichým, leč hlubokým hlasem zeptal:
"Co tady děláš, spratku?"
Mark si při jeho otázce všiml, že má značně zkažené a prořídlé zuby. Ten člověk se při řeči také jaksi podivně kabonil a dělal obličeje, jako kdyby měl nějaký zvláštní tik. Být to někde jinde, Mark by z toho snad měl trochu i legraci. Ale tady? Ani náhodou! Chvíli nebyl schopen slova, ale pak se vzmohl. Nejsem už malej kluk, řekl si, a taky jsem tu právem, mám to dovolený, no tak co. Asi neinformovali všechny zaměstnance, že tu budu na brigádě. Tak se vzchopil a odpověděl:
"Já jsem... jsem tu na brigádě, dohodnul mi to můj strýc Henry. On tu pracuje, víte? Dělá náměstka vedle v budově."
Nezdálo se, že by to na chlapa s tyčí udělalo nějaký veliký dojem, jak Mark zprvu očekával. Naopak, muž udělal něco, co Marka zamrazilo víc, než všichni ti mrtví holubi nahoře dohromady. Vzal tu podivnou tyč a položil ji před sebe vodorovně na okraje zábradlí po obou svých stranách, čímž vlastně udělal před Markem a před volnou cestou dolů jakousi závoru. Mark vykulil oči, ale neřekl nic. Nějak obtížně se mu polykalo.
Po chvíli muž znovu promluvil:
"Byls až nahoře?"
Mark na zlomek vteřiny přemítal o tom, že by tomu chlapovi zalhal a řekl by mu, že ne, ale pak mu došlo, že to stejně nemá smysl. Za prvé, kde jinde by byl, když šel z horního schodiště, které už nikam nevedlo (na střešní plošinu se stejně nešlo z tohoto schodiště, nýbrž z malých schůdek, které byly v nejhořejší místnosti s mrtvými holuby). V důsledku této myšlenky ho napadlo, že ten chlap to ví taky a jenom ho zkouší. A za druhé, z toho cizího hrůzného muže vycházelo cosi, co mu přímo zakazovalo lhát, co mu říkalo, že by stejně jakoukoliv lež prohlédl.
Mark ostražitě přikývnul, jinak se ani nepohnul.
Chlap se i s tyčí přiblížil k němu, a jak se tyč sunula po obou stranách zábradlí, vydávalo to nepříjemný šustot. Mark jen zaznamenal, jak se tím pohybem ze zábradlí sklepala trocha prachu. Zvláštní, jakých různých maličkostí si člověk ve vypjaté situaci všimne. Muž pak udělal rychlý pohyb, sáhl jednou rukou do kapsy od pracovních kalhot a vytáhl nůž. Byl to vystřelovák. Mark ho poznával, kdysi taky míval jeden takový. Zmačkli jste tlačítko a pružina vystřelila ostří ven, jen to cvaklo.
Což bylo přesně to, co teď onen muž udělal. Přiblížil ostří nože na dosah Markova obličeje (ten se stále neodvážil ani pohnout; věděl, že kdyby chtěl utéct, tak mohl jedině nahoru, a tam by ho chlap stejně asi chytil) a výhrůžným, ještě tišším hlasem pronesl:
"Nikomu se ani nezmíníš, cos viděl, je ti to jasný? Jestli jen cekneš, chlapče, podám si tě, rozumíš. Vyřídil jsem větší hajzlíky než seš ty, kapišto?"
Mark nevěděl, co je kapišto, a připadalo mu to jako scéna z nějakého filmu (kdyby byl o trochu starší, patrně už by měl povědomí o tom, co je to klišé), nicméně se zmohl jen na další němé přikývnutí.
"Jedno jediný slovo, mladej, jedno slovo, a pak už se můžeš jen modlit - což ti stejně nepomůže!" Chlap, zjevně potěšen svou brilantní rétorikou, zkřivil tvář do grimasy, která snad vzdáleně mohla připomínat nějakou parodii na zlověstný úsměv.
Mark horlivě přikyvoval. Chlap si ještě Marka chvíli prohlížel a potom zacvakl nůž, strčil ho do kapsy, sundal tyč z obou zábradlí a znehybněl. Mark pochopil, že čeká, až půjde dolů. Prosmýkl se tedy okolo něj a začal sestupovat dolů. Když byl ještě na dohled od toho muže z pekel (i když už o dva metry hlouběji), podíval se na něj ještě naposledy. Chlap vzal tyč a s úplně prázdným výrazem - což byla změna oproti podivným pitvorným záškubům v obličeji, které provázely jeho předchozí řeč - a se svěšenou hlavou postupoval nahoru po schodech, tyč nesl v pravé ruce.
Mark, ihned jak zmizel chlapovi z očí, samozřejmě nabral tempo a poklusem vyběhl ze sila s myšlenkou, že se tam už asi nikdy (sakra, ne asi, určitě) nepodívá. Ne, pane, to ani náhodou. Kráčel směrem ke kantýně a hlavu měl plnou otázek a dohadů, ruce se mu klepaly a tělo hltalo sluneční svit a relativně čistý vzduch venku. Co to proboha bylo za chlapa? To on povraždil ty ptáky a kočku? Ale no jistě, samozřejmě, kdo jiný by to byl. Co teď s tím? Mám to někomu říct?
Nejdřív si myslel, že ani omylem, ale když asi půl hodiny seděl nad dalším čajem (hlad teď nějak neměl) a uklidňoval si nervy, uvědomil si, že se nechal dokonale zastrašit nějakým psychotikem, a to ho trochu naštvalo. Nejsem už sakra dítě, mám tu strejce na vysokým místě, tak to přece nenechám jen tak. To, co ten chlap říkal, byly jenom kecy, a taky to tak znělo. Řeknu to strejci Henrymu - schválně, co s tím udělá.
A tak také Mark učinil. Stejně už se blížilo poledne a Mark strávil v silu č. 1 více času, než si plánoval. Než se tedy vydal dolů po výpadovce směrem k městu, zašel ještě do kanceláře za strýcem. Z nějakého důvodu vynechal tu část s nožem, jen mu řekl, že ten chlap tam evidentně povraždil několik zvířat a pak mu vyhrožoval, že dopadne zle, jestli se o tom někde zmíní. Henry se nejdříve na Marka díval trochu skepticky, mračil se a vypadal touto zprávou zaražen, ale pak mu přislíbil:
"Ok, Marku, teď nemám moc času, ale slibuju, že se na to podívám a s tím chlapem si promluvím zítra, platí?"
Mark s úlevou přikývl a vydal se domů. A Henryho myslí se toulaly myšlenky: "Je fakt, že ty lidi tam všechny osobně neznám, ani nevím, koho tím myslel, žádného člověka s tlustými brýlemi si nepamatuju, ale zeptám se Joea. Mark nejspíš vstoupil na soukromou půdu toho chlapa, a ten se zas třeba bál, že mu tam kluk objevil schovanou sbírku porno časopisů nebo tak něco. Práce tam nahoře je (nebo spíš bývala) osamělá a člověk je tam celé dny. Obecně jim to všichni tolerují, dokonce i kouření, které je v leckterých jiných budovách zakázáno. Ani žádné kontroly tam nechodí. Stejně se už bude silo bourat. No, uvidím, radši se na to zítra podívám." A s tímto zhodnocením se vrátil ke své práci.
Mark šel domů a během cesty se jeho mysl začala trochu uklidňovat, ale kdykoliv si vzpomněl na výhrůžný a zlý obličej toho chlapa, přestalo mu být do zpěvu. A co teprve ten manévr s tyčí, ten nůž, ta výhrůžnost a onen hnusný zápach, který se z něj linul zpoza toho prvotního pachu obilí...!
Cestou domů si Mark zašel do centra města, prohlédl si nové přírůstky v knihkupectví a v obchodě s deskami a cédéčky. Potkal spolužáka, a i když se mu chtěl hned svěřit s prožitým dobrodružstvím, napadlo ho, že by mu to asi jen tak nevěřil, a i kdyby, chtělo by to delší vyprávění, posezení někde v klidu parku, kdekoliv mimo vřavy centra. Kdyby to totiž jen tak vytrhnul z kontextu, pak několik vět o tom, že mu vyhrožoval nějaký chlap s nožem ve starém obilném silu, by vyznělo možná zajímavě, ale nikoli tak výhrůžně, jak se to doopravdy jevilo. Celý příběh by tím ochudil a z šílené příhody by zbyla jen neurčitá fádní historka. Navíc by si mohl spolužák myslet, že si to Mark celé vycucal z prstu. Hovor se hned stočil na téma už dlouho plánovaného a odkládaného vodáckého výletu, což měla být málem událost roku, a Mark celý incident ve starém silu pomalu nevědomky vytěsňoval z mysli.
Pak dorazil domů. Pohladil psa Bena, zašel do kuchyně a ohřál si oběd. Při jídle o příhodě přemýšlel, ale rodičům se zatím nesvěřil, i když nevěděl proč. Navíc s nimi poslední dobou moc nevycházel a nechtěl, aby si o něm mysleli, že je poseroutka nebo že si vymýšlí. Ach ano, zlatá rodičovská výchova a porozumění. U sledování televize se začal definitivně uklidňovat a večer, při četbě knihy, už na celou záležitost skoro zapomněl. Nemyslel na zítřek, a pokud ano, bylo mu dávno jasné, na kterých místech areálu Corn, Ltd. se příště zdržovat bude a na kterých nikoliv.
Mark dočetl a zhasnul světlo. Chvíli se ve tmě převaloval a jeho myšlenky se opět rozletěly všemi směry, ovšem větší část z nich měla jednoho společného jmenovatele a milý čtenář asi ví jakého.
Chlap ze sila mu nešel do hlavy, nebo spíše mu nešel z hlavy. Když pak Mark usnul, jeho sny byly podle očekávání příšerné, hemžily se obilím, starými budovami, šeredným člověkem s podivným tikem ve tváři a detaily tyče a povrchu jeho vystřelovacího nože. Mark jakoby uháněl od sila, jel s někým v autě, ale před jakýmsi snovým železničním přejezdem se spustila závora, na které byl onen spirálovitý vzorek z tyče, kterou chlap držel v ruce na schodech sila. Vlastně to byla celá ta tyč, jen v obří velikosti. Vpravo od silnice byla v tom snu budka či jakási kukaň a před ní na zemi v prachu leželo několik holubích mrtvol. Otevřelo se okénko kukaně a v něm se objevila známá tvář s tlustými brýlemi, která se pitvořila a chechtala Markovi přímo do očí...
 
2
Mark su nepatrně trhnul a otevřel oči. Nepamatoval si, co se mu zdálo nad ránem, ale první část onoho snu měl ještě před očima. Bylo teprve necelých osm hodin. Do továrny mohl přijít kdy chtěl, většinou počítal s dobou kolem deváté, takže měl dost času. Roztáhl závěsy a přimhouřil oči do jasu ranního slunce. Zašel se do koupelny umýt, pak do kuchyně udělat si snídani. Dům byl slunný, s rozlehlými místnostmi a Mark rád nechával všude otevřené dveře. V kuchyni zapnul rádio, ve kterém zrovna začínala písnička Run like hell, takže celý dům byl náhle zaplněn příjemnou muzikou. Rodiče už byli v práci. Uvařil si čaj, k jídlu si dal toasty s marmeládou a přemýšlel, proč má hned po ránu tak podivný pocit. Seděl u stolu, snídal a hleděl z okna na kus dvorku za domem, zalévaného paprsky slunce. Nebylo tam nic zajímavého, jen část drátěného plotu, kůlna a za ní pomenší zahrada.
Ke stísněnému pocitu se přidala pramalá chuť k jídlu, takže Mark vzal po chvilce talíř s posledním ani nenačatým toastem a řekl si, že zbytek hodí na dvorku psovi Benovi. Run, run, run, ozývalo se v rádiu.
Mark otevřel zadní dveře na dvorek a s potěšením nechal na své kůži působit paprsky slunce. Až na hrající rádio bylo všude docela ticho, jen občas projelo po nedaleké silnici auto, ani ptáci moc nezpívali. Udělal několik kroků doleva k Benově boudě, při kterých hleděl na toast a myslel na bůhvíco, a pak vzhlédl. Nejdřív se mu zdálo, že vidí nějakou hračku či snad kus kůže, visící na plotě. Pak si jeho tělo uvědomilo, co mysl už věděla, a jeho ruce upustily talířek s toastem, který se půl vteřiny poté roztříštil o dlážděný dvorek.
Tam, na drátěném plotě, byl připíchnutý pes Ben, doslova přišpendlený kusem nějaké tyče, vraženým mezi čtverečky pletiva. Pod ním byla malá loužička zasychající krve, do které občas skápla další kapka. Pes byl jistojistě mrtvý a okolo něj se to hemžilo mouchami a jiným hmyzem. Slunce pozvolna začínalo žhnout. Mark stál a zíral, oči vytřeštěné. Mouchy létaly a bzučely, nadšeny nečekanou hostinou. Pes s vyplazeným jazykem visel nehybně na plotě. Mark přistoupil blíže a nevěřícně, s rozklepanýma rukama, si přidřepl před Benem. Ucítil nepříjemný zápach, který se už začínal ze zdechliny linout, umocněný letním sluncem. A za ním bylo snad ještě něco. Bylo to...? Ale ne, nemožné. Jako by jeho nos zaznamenal nějaký pach uleželého obilí a něco odporně živočišného. Pak zažil další šok, což už bylo na jedno zprvu tak pohodové letní ráno i na něj moc, jakoby psova smrt sama o sobě nestačila. Asi dvě vteřiny se díval na kus tyče, vězící v psím těle a v plotě, a pak se zvrátil dozadu a dosedl prudce na zadek. Byly na ní vzory vysoustružených čar, točících se kamsi dolů.
Mark seděl na dvorku na zemi, hleděl na Benovu mrtvolu, v nose cítil několikerý hnusný zápach a hlavou mu letěly v rychlém sledu zmatené myšlenky. Hned zpočátku mu byly jasné dvě věci: za prvé, věděl moc dobře, kdo sem toho psa asi někdy v noci připíchl neslyšně na plot; za druhé, neměl proti tomu člověku jediný důkaz, kus tyče a známý zápach nemuselo být nic jiného než náhoda. Ten chlap ze sila to udělal jako pomstu za to, že se Mark neudržel a i přes slib řekl strýci Henrymu, co nahoře v silu viděl. A zabil chudáka psa schválně kusem stejné tyče, aby bylo Markovi jasné, kdo to udělal a proč. Snad Ben moc netrpěl, modlil se v duchu Mark.
Události dalších okamžiků měly pak rychlý spád. Mark zavolal rodičům, dostavil se otec a zavolal policii. Ta přijela, prozkoumala dvorek, ovšem později mohla zkonstatovat pouze násilnou smrt psa cizí rukou. Ještě zjistili, že měl Ben v misce před boudou otrávené jídlo. Takže ten hajzl nejdřív psa otrávil, a až poté ho připíchl na plot, což bylo pro Marka jistou úlevou. Policisté se Marka i jeho otce vyptávali, jestli nemají nějaké problémy se sousedy, nebo jestli nevědí, kdo by to mohl udělat a jaké k tomu měl důvody. Mark se neudržel a před otcem jim ve zkratce vyprávěl celou tu včerejší příhodu v silu, a tentokrát nevynechal ani nůž, tyč (všechny detaily jim popsal) a výhrůžky. Policie slíbila, že to prošetří, a otec mu pak nadával, proč mu to Mark neřekl už včera.
"Nevěřili byste mi," tak zněla Markova odpověď, omílaná stále dokola.
 
3
Náměstek Henry seděl v drahé modré košili a tmavě červené kravatě u počítače ve své kanceláři v Corn, Ltd. a dělal svou obvyklou práci. Kravata, na kterou si za ta léta ještě pořád doopravdy nezvykl, ho jako obvykle mírně škrtila, a káva od mladé sekretářky se jako obvykle dala pít jen s určitým sebezapřením. Ale mladá sekretářka má i jiné přednosti. Za chvíli byl čas oběda a telefonát od policie, který náhle Henryho vyrušil, mu způsobil malý, ale docela nepříjemný šok. Hlas policejního vyšetřovatele mu zněl ve sluchátku neuvěřitelně nezvykle; pokud věděl, do té doby ještě nikdy s policií oficiálně ze své pozice nemluvil.
"Podle popisu vašeho synovce je to někdo, kdo pracuje v Corn, Ltd. Jmenuje se Frank Joseph. Byl bych rád, kdybyste se nějak nenápadně na toho člověka poptal na vašem personálním oddělení a zjistil, jak si vede v práci a vůbec. Nic konkrétního proti němu ale zatím nemáme, takže mu, prosím vás, nic neříkejte."
Když odložil Henry sluchátko, chvíli seděl a přemýšlel. Byl to ale muž činu, takže se brzy zvedl a zašel za mistrem Joem, který předchozí den prováděl Marka po pracovišti. Poté, co mu vylíčil předchozí telefonát, byl Joe nemálo překvapen, a také se Henrymu zdálo, že je jaksi nervózní.
"Víš, Henry," vylezlo z Joa po chvíli, "já jsem Franka už dlouho neviděl. Naposled to bylo asi před dvěma týdny, kdy mi hlásil nemoc. No, a pak... však víš, že se to tu má bourat, všude je tu spousta shonu a změn, přípravy a tak, a já jsem na toho Franka tak nějak zapomněl. Stejně dělal víceméně jenom nějakou údržbu. Ale vím jistě, že už asi dva týdny nebyl v práci."
Henry ho poslouchal, přikyvoval, a pak řekl: "Ok, Joe, to je v pořádku. Já vím, jak to tady chodí a kolik je tu teď práce. Nic se neděje, ale měli bysme aspoň zajít na jeho pracoviště do plechárny a trochu to tam omrknout. Telefon nemá a bydlí bůhvíkde na ubytovně, tak zajdem aspoň tam."
Joe se tedy zvedl a oba se vydali do kolosální stříbřité budovy, lesknoucí se v poledním letním slunci. Stejně jako Mark vynechali výtah a šli po schůdcích. Henry byl jako ve snu, protože doba, kdy naposledy osobně navštívil tohle silo, byla záležitostí dávné minulosti. V některých patrech zaslechli hukot strojů, jinde bylo ticho. Všude byla spousta prachu a Henry, v drahé košili, dával pozor, aby se někde zbytečně neotřel. Mistr Joe, v montérkách a starém tričku, to koutkem oka s jízlivými poznámkami v mysli zaznamenával. V místnosti, u které bylo na dveřích výtahu napsáno 08, se zastavili a prohlédli Frankův pracovní stůl. Nic zajímavého tam ale nebylo. Jeho poničený a červotoči prolezlý povrch byl pokryt prachem z obilí a leželo na něm několik nástrojů a kousků plechových odřezků. Nic, co by jim prozradilo cokoliv bližšího.
Pak vyšli do nejhořejšího patra, které den předtím navštívil také Mark. Zase bylo zalité světlem a plné poletujících zrníček prachu, zvířených občasným vánkem, který sem snad pronikal pootevřeným oknem. Podívali se nejdříve vlevo, kde ke svému zděšení našli na zemi ony mrtvoly holubů a kočky. Henry s Joem se na sebe podívali a nic neřekli. Porozhlédli se okolo, ale nic dalšího zajímavého nenašli. Už se chtěli vrátit na schůdky, když si Joe všiml něčeho vpravo od schodů, až na vzdáleném konci místnosti. Bylo to skryté za jedním ze strojů, vedle kterého stál malý stolek se židlí. Joe, s pohledem upřeným tam ke stěně, chytil Henryho za ruku a ukázal směrem, kterým se díval. Ani na okamžik z toho místa nespustil zrak.
Henry se otočil od schodů, podíval se nejdřív na Joea a pak na směr, kterým mistr hleděl. Chvíli tak stáli a oba měli každý z vlastních důvodů pocit, že jejich život právě nějak vykolejuje ze zaběhnutých pravidel. Henry se pohnul jako první, Joe šel hned za ním a oba se zastavili až u stolku se židlí, dva nebo tři metry od postavy visící na provaze, zavěšeném na trámu.
"Ježíšikriste," poznamenal Henry. Košile mu v podpaždí a na zádech začala vlhnout potem.
"A do prdele," upřesnil Joe.
Oba hleděli na několik věcí najednou, jejich mozky to odmítaly přijmout, ale neměly na výběr, když byly takto vystaveny holé a kruté realitě. Viděli a cítili hodně věcí. Už v okamžiku, kdy se blížili k postavě, ucítili kombinaci několika odporných pachů z rozkladu, obilí a hniloby. Na provaze tam visel člověk, a po podrobnějším pohledu bylo oběma jasné, že je to onen hledaný a podivínský muž, člověk jménem Frank Joseph. Ale jeho podoba se už začínala stírat; visel tu asi už dlouho. Viděli a slyšeli hmyz, stopy holubího a snad myšího trusu, viděli odporné maso, na jehož povrchu bobtnaly zhnisané otvory a vybouleniny. Brýle visely Frankovi nakřivo a bylo s podivem, že ještě nespadly. Zčernalý jazyk měl mírně vyplazený a lezli po něm brouci. Co chvíli mu na rozkládající se tvář dosedaly veliké zelené mouchy.
Henry se odvrátil a vyzvracel se na podlahu. Oba pak otřeseni odešli z místnosti, opustili silo a Henry zavolal policii. Ta přijela i s ohledávačem mrtvol. Henry s Joem je dovedli do horního patra sila a zbytek nechali na nich. Jejich životy byly otřeseny takřka v základech, Henryho ještě o něco víc.
Později odpoledne přijel pro Henryho a Joea týž vyšetřující komisař, který ten den volal Henrymu ohledně Franka. Odvedli je na pohovor na policejní stanici a ptali se jich na obvyklé věci, jako kolik bylo hodin, když mrtvolu našli, jestli se něčeho dotýkali ("Zbláznili jste se?" vyhrkl Henry) a jestli mohou identifikovat mrtvého, což později udělali.
Nakonec napadlo komisaře, aby přivedli k identifikaci v doprovodu rodičů i Marka. Rodičům se to moc nelíbilo, ale přišli všichni.
"Máte už identifikaci od toho mistra, tak co ještě chcete od našeho kluka?" ptal se později otec.
"No, mohlo by to mít souvislost s tím vaším psem, nemyslíte? A Mark tvrdil, že mu ten chlap včera vyhrožoval."
Nakonec tedy Mark identifikoval mužovu mrtvolu, teď už samozřejmě zbavenou hmyzu a pokud možno co nejlépe upravenou pro zraky případných svědků, jako stejného muže, kterého předtím potkal v silu a který mu vyhrožoval. Je to on, o tom nebylo pochyb. Bylo mu z toho sice zle, ale ty ošklivé rysy, ba i ty brýle se silnými skly, které mu ukázali, bezpečně poznal.
Pak seděli v kanceláři. Byli tam všichni - Henry, mistr Joe, Mark a jeho rodiče. Komisař seděl za stolem v černém koženkovém křesle a vyptával se Marka na podrobnosti. Ještě jednou probírali celé Markovo setkání s Frankem, ale komisař se stále zdál jaksi nespokojený, jako by Marka z něčeho podezříval, nebo mu jeho výpověď nestačila nebo neseděla.
"A jsi si jistý, že to bylo včera, kdy jsi toho muže potkal? Nemohlo to být někdy dříve? Nebo nemohl to být někdo jiný?" vyzvídal komisař.
"Samozřejmě, že to bylo včera, vždyť to byl první den, kdy jsem nastoupil do továrny Corn, nikdy dřív jsem tu nebyl. Strejda Henry vám to potvrdí," odpovídal otráveně Mark.
Komisař a Henry na sebe kývli - už předtím si to policie u Henryho ověřila.
Mark pokračoval: "A ten chlap je rozhodně ten samej, co jste ho našli nahoře, tím jsem si jistý. Proč se pořád tak ptáte? Nevěříte mi?"
Komisař si povzdychl, zaklonil se v křesle, zapálil si cigaretu a zamyšleně na ně hleděl přes obláček kouře.
"Věřím ti, kluku, věřím. A to je ten problém. Podle odborné expertízy našich lidí je to všechno tak trochu divné, víte."
Komisař klouzal pohledem z jednoho přítomného na druhého. Nikdo nic neříkal, přítomní mu jen opláceli pohledy. Pak komisař pokračoval a řekl několik vět, po kterých nastalo v místnosti ticho a které byly pro zde přítomné tak nepochopitelné a neuvěřitelné, že mohli jen stát a zmateně se na sebe obracet s tázavými pohledy.
"Oběsil se sám, o tom není pochyb. Neurčili jsme ještě přesnou hodinu úmrtí... ale ať už to bylo v jakýkoliv čas, ten člověk tam visel už zhruba čtrnáct dní."
 
4
Markovi bylo šestnáct let. Bylo léto roku 2005. První ročník střední školy zdárně dokončil, i když s matematikou to bylo jen taktak. Teď byly prázdniny a Mark se probudil na chatě u své přítelkyně, kde měli s kamarády předchozí večer oslavu. Slavili prázdniny a připřipíjeli vlastně na všechno, co je napadlo. Bylo ráno, Mark se protáhl a pohladil opálené rameno své přítelkyně Moniky, která vedle něj spala. Na události léta před čtyřmi lety už dávno zapomněl, jen občas ve snech vídával staré silo, které už nyní bylo dávno zbouráno a místo něho stála kousek vedle nová budova. Už nemyslel na případ, který se tenkrát nevyřešil, a na odporného chlapa, jehož život byl plný otazníků a jehož aktivity zjevně smrtí nekončily. Tenkrát to byl otřes, do televize se to naštěstí nedostalo, ale tak jako tak to změnilo život všem zúčastněným.
Mistr Joe dal krátce poté výpověď. Henry zůstal na svém místě, ale jeho manželka ho občas přistihla, jak zmateně mluví ze spaní, nebo jak ve dne celé dlouhé chvíle stojí u dveří či okna s rukama v kapsách a zamyšleně hledí kamsi, kam její zraky nemohly vidět, což Henry dříve nedělal. Markovi rodiče po těchto událostech zvýšili pozornost ke svému synovi a vztahy se mezi nimi vylepšily, zvláště poté, co se Mark dostal na prestižní střední školu. Od té doby se mu přihodila spousta věcí - první holky, první opíjení s kamarády, koncerty a párty, střední škola a nový život.
Dnes se Mark zvednul z postele, počínal si opatrně, aby nevzbudil svou sladkou Moniku, a odešel se napít vody. Byli na chatě nedaleko města, kde Mark bydlel. Sednul si na otevřenou verandu před chatku a užíval si dopoledního sluníčka. Dal si vodu, nebylo mu ale nijak špatně, předchozí večer totiž věděl, že se má proč těšit na noc, a tak držel konzumaci alkoholu na uzdě. Po chvíli se ve dveřích objevily postavy a k Markovi si přisedali ostatní kamarádi, aktéři včerejšího večírku. Nakonec přišla i Monika, se kterou si s úsměvy vyměnili polibky.
Víkend se chýlil ke konci a Mark odjel domů. Jeho rodiče byli na návštěvě u nějakých bývalých spolužáků, a tak měl Mark dům sám pro sebe. Odemkl si přední dveře, vešel dovnitř a začal mít jakýsi zvláštní pocit. A jako by ho už kdysi dávno znal a zažil. Vešel do svého pokoje, kde hodil na postel batoh a pouzdro s kytarou, a šel do kuchyně něčeho se najíst. Na chodbě ucítil podivný zápach. Stísněný pocit se pořád zhoršoval.
Pak, ještě než zahnul doleva do kuchyně, si všiml na chodbě čehosi, co stálo na podlaze opřené o zeď. A v ten okamžik si uvědomil, co ten zápach znamená, a vzpomněl si na události, jenž se mu přihodily před několika lety, nebo snad v jiném životě. Byl to hnusný pach uleželého obilí, hniloby a čehosi odporně živočišného.
S hrůzou se zadíval na věc, která stála opřená o zeď. Byl to kus tyče, na kterém byly dokola vysoustruženy čáry, které, když se s ní točilo kolem osy, vedly kamsi dolů, jako čáry na těch pouťových lízátkách ve tvaru hůlky od deštníku.
Mark udělal několik nejistých kroků k tyči. Její horní konec začal pomalu klouzat dolů po zdi, tyč se začala otáčet, čáry se začaly vlnit a tyč se s třísknutím svalila za zem.


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4448

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.