O klubu
- Fantasy
- Science fiction
- Povídky
- Vidoucí
- Workshop
Galerie
- Fotky z akcí
- Komiks
- Kresby
Akce
Manga & anime
Různé
Propozice
Nominace
Povídky
Kalendář akcí
Informace
Novinky O klubu
Články
Literatura - Fantasy
- Science fiction
- Povídky
- Vidoucí
- Workshop
Galerie
- Fotky z akcí
- Komiks
- Kresby
Akce
Manga & anime
Různé
Aktuálně
Vidoucí 2011
PříspěvkyPropozice
Vidoucí 2010
VýsledkyNominace
Povídky
Kalendář akcí
Registrovat
Tělem i duší
Literatura > Povídky > Vidoucí 2007
| 08. 08. 2007 20:00:00 | autor:
Harv
Občasným prudkým pohybem blanitá křídla, trčící ze zad, vířila prach kolem. Byla doširoka roztažená a zabírala tak většinu prostoru tmavého tunelu metra, občasnými prudkými pohyby vířila prach kolem. Hlava měla z půli lidské a způli ještěří rysy. Pracoval rychle a přesně.
Bral myšlenku po myšlence. Každou si vyzdvihl a prohlédl. Některé z nich vracel zpátky, některé už ne.
Přidával však i nové, cizí. Nic nedávalo smysl - zprvu. Pak jakoby všechny střepy rozbité vázy zapadly zpět do sebe a před očima se mi přehrál můj dosavadní život. Nebyl úplný, jen útržky, ale stačilo to na to, abych konečně pochopila.
Marlog sebou trhnul, lidé již přicházeli. Zřejmě je cítil, jako tehdy on.
Vstal, naposledy se na mne ohlédl a vyrazil chodbou směřující k povrchu Země.
???
Už je tomu naposledy pět roků co jsi viděla svět nahoře. Tehdy tam ještě byl život...
Stále ležíš v posteli, ač každou chvíli ti začne služba. Bude trvat hodinu, možná dvě, podle toho, jak se bude vyvíjet situace. Potom se sem zase vrátíš. Jsi tu jako uvězněná, nic jiného ti však nezbývá, nakonec ses s tím smířila.
Zrakem sleduješ zelenou plachtu stanu. Prsty přejíždíš po plachtovině. Užíváš si ještě chvíle klidu, tady dole.
Nakonec vstaneš, už je čas. Vyjdeš ze stanu ven. Mimoděk se rozhlédneš kolem. Město se teprve buduje, není tomu dlouho, kdy se zde do země zaryly krumpáče, aby vytvořili tento úkryt. Postupem času se prostor zvětšil natolik, že vytvořil jakousi umělou jeskyni - domov. Umístěný hluboko pod městem. Museli kopat ještě hloub, než sahají všechny tunely metra a šachty. Lidé jsou stejnak úžasné stvoření, vždy dokáží přežít i to nejhorší, pomyslíš si.
Nad hlavou ti popraskává umělé osvícení, mimo město jsou však chodby ponořené do naprosté tmy. Nikdo z lidí tam nežije. Pobíhají tam jedině divné stvoření, navyklé na život bez světla.
Za pět minut ke stanu dojíždí terénní auto. Patříš k průzkumným jednotkám, pohybující se jako jediní mimo město delší čas. Každý třetí den vyjíždíte ven, aby jste prozkoumali další část chodeb. Hledáte jakýkoli stavební materiál a nezávadnou vodu, té je málo.
Auta nejsou stavěné pro jízdu v podzemí. Plech je místy promáčklý a přední sklo chybí úplně. Nasedáš do vozidla a za zády ti sedí dva nováčci.
Auto se dá znova do pohybu a brzo vyjíždíte z města ven. Ostré světlo reflektorů se zařezává do tmy v tunelu. Vítr, který vane skrz vymlácené sklo ti čechrá dlouhé světlé vlasy. Znova na chvíli usínáš. Na krátkou dobu, město tam nahoře, ožívá.
???
Vymaní se z mrtvých šedých stínů a zahýří všemi barvami. Třpytivé, oslňují, krásné a plné života. Neony bijí do očí, až musíš před nimi odvrátit pohled.
Pak se náhle městem prožene tlaková vlna, a jako příliv ženoucí malé zrníčka písku před sebou, tak i zde srážela k zemi budovy a metla je před sebou. Trhala a drtila. Auta byla zvedána do výše a následně dopadala zničená zpět k zemi. Ohnivé jazyky se proplétaly mezi trosky domů. Čeho se dotkly to se měnilo v prach.
Lidé umírali ve statisících, začala válka.
To lidská ješitnost a neúcta k životu jiných, rozpoutala nesmyslnou válku. Trvala jen krátce. Skoro nic nezbylo, ti kdo přežili se ukryli do podzemí a začali budovat vše od znova. Jediné co je drželo při životě byla víra, víra v sebe sama.
???
,,Tohle musíš vidět!" promluvil hlas vedle tebe. ,,Vidím to poprvý!" Probereš se z tíživého snu. Promneš si oči.
Sedíš v autě, kolem tebe je tma. Motor běží naprázdno, stojíte. Před vámi je provizorní zábrana utvořená z kusů, plechu a kabelů. Rozprostřená přes celou šířku tunelu. Na vrcholu valu jsou pohozené lidské lebky. V záři světel auta, se zdají být bělejší, než jakými doopravdy jsou a ještě více odstrašujícími.
Obrátíš se pohledem na Karla, ten však je zavrtí hlavou: "Tohle neprorazím. Budete tam muset jít sami. A já zas musím počkat u vozu, nebudu se stavět proti příkazům!" Odmlčí se. "V kufru máte zbraně a baterky." Chvíli je ticho. Zavržou dveře auta a ty vystupuješ ven.
???
Droboučký štěrk pod váhou vašich bot při každém pohybu zakřupe. Od stěn prázdného tunelu se každý krok nepříjemně ozývá. Tři ostré kužely světel vašich baterek olizují tmu před vámi. Chodba se mírně svažuje. Postupujete stále dál. Vytahuješ svou pistol a pevně jí svíráš v ruce. Muž i dívka tě napodobí, čas jejich života je už téměř vyprchán.
S trhnutím zastavíš. Ve zdi před vámi je podlouhlá díra a skrze ni na zem dopadá kalně žluté světlo. Opatrně se přiblížíte k trhlině. Je natolik velká, že když se skrčíš, můžeš prolézt na druhou stranu.
???
Stojíš na nástupišti. Modře vykachlíčkované metro. S občasným zapraskáním zde svítí dvě zářivky. Druhá polovina nástupiště je zasypána propadlým stropem. Jsou ti po boku.
Zářivky zapraskají o něco více a zahalí vás tma. Náhoda? Bleskne ti hlavou.
Nikdo z vás se nehýbe, nikdo nepomluví. Světlem vašich baterek prohledáváte okolí. Nástupištěm rozezní ostrý zvuk střelby, mihotání světla, zmatek. V rudých záblescích zpozoruješ mihnoucí se přikrčenou postavu. Zmizela v pootevřených dveřích na druhé straně nástupiště, které jsi předtím nezpozorovala.
"Dost, Davide!" zakřičíš. Střelba okamžitě ustane. Světla míří na dveře, jsou pootevřené. S pistolí napřaženou před sebe se pomalu blížíš ke dveřím. David i Luci tě kryjí. Ujdeš poslední dva kroky a opatrně se dotkneš dveří.
Rozkopl dveře a ty tě zasáhly do ramene. Zapotácíš se. Chyba! Ani chvíli nečeká a vyběhne na nástupiště. Ve tmě na něj nevidíš. Pokoušíš se zase rychle vstát. Slyšíš střelbu kolem sebe.
Pak utichne tak rychle, jak začala. Pomalým krokem dojde až k tobě. Na nic nevidíš, baterka ti při střetu vypadla z ruky a někam zapadla. Šátráš kolem sebe. Pokoušíš se odplazit.
Kroky utichnou, je slyšet jen hlasité oddechování. Ostré drápy se ti zaryjí hluboko do ramene a ty pomalu ztrácíš vědomí. Máš strach.
???
Ležíš na zemi a on stojí nad tebou. Vypadá jako člověk, ale zároveň i jako zvíře. Nohy má šlachovité a zakončené drápy, tělo je místy pokryté nazelenalými šupinami. Hlava je protáhlejší a tvarem ti připomíná ti plazí hlavu. V ruce drží pochodeň. V jeho nažloutlých očí zahlédneš boj, který svádí sám proti sobě.
"Co jsi s nimi udělal? Vrahu...!" motá se ti hlava. Zem chladí a ty znova upadáš do mdlob.
Ještě než se znova ztratíš v temnotách, uslyšíš: "Vrahu? Já ne, to vy jste vrahové..." sykne.
???
Zastavíte na rohu ulice, jemně mrholí. Vzduch je cítit nastávajícím podzimem. Spěšně vystoupíš z auta, ještě jednou sestře poděkuješ. Spěcháš k nejbližšímu vstupu do metra. Nikdy by tě nenapadlo, že to bude naposledy, kdy jsi svojí sestru viděla. Jsi už na prvním schodu u vchodu do metra.
Ohromná síla tě udeří do zad, nedalo se jí vzdorovat. Ztratíš rovnováhu a padáš se schodů dolů, do podzemí. Svět nad tebou je v jednom ohni.
Dlouho potom jsi sama bloudila tmavými chodbami, než jsi našla někoho schopného ti pomoct. Vznikly první skupiny lidí, první město. Nový život. Nové naděje.
???
Když se znova probereš, tvé ruce jsou stále spoutané. Ležíš na holé zemi, která tě studí jako led. Před tebou dohořívá oheň. V kruhu světla, vytvářeném plameny, stravující poslední kusy dřeva, leží on. Odnesl tě sem, nic kolem sebe nepoznáváš. Obáváš se byť jen trochu pohnout, aby jsi ho nevzbudila. Co po mě chce?
Koutkem oka ho neustále sleduješ. Stále spí. Oddechuje v pravidelných intervalech, neví, že mu jeho kořist utíká.
???
Pospícháš tmou. Cestou klopýtáš o kameny. Držíš se podél stěny a stále postupuješ kupředu. Několikrát upadneš a znova vstaneš. Spoutané ruce ti však cestu ztěžují. Znova upadneš a poraněným ramenem ti tentokrát projede ostrá bolest. Plazíš se dál po zemi a svázanýma rukama hledáš cestu před sebou. Do prstů tě řežou malé kamínky.
A potom najdeš tělo, mrtvé tělo. Studené, bez života. Strneš v hrůze. Slyšíš kroky za tvými zády. Přibližují se, jsou stále hlasitější. Rozléhají se od holých stěn tunelu. Pomalu otočíš hlavu za sebe. Ve tmě zahlédneš plamen pochodně a dvě žlutě zářící oči. Znáš je, už jsi je jednou viděla. Nemá cenu utíkat. Zavřeš oči a čekáš nevyhnutelné.
"Bylo zajímavé se dívat, jak se lovec mění v kořist." jen tak ti sdělil, když prošel kolem tebe. Zastavil se těsně před tebou. "Chci ti jen něco ukázat, chci aby jsi to viděla." Pot ti stéká po tváři, otevřeš oči. Konečně vidíš co leží před tebou.
Leží tam mrtvé tělo, nejedno. Celý prostor tunelu je zaplněn těly. Všechny jsou si velice podobné, jakoby kopií živého těla před tebou. Zpřeházené přes sebe. Při pohledu na ně odvrátíš zrak "Proč se mám na to dívat?".
Nehnutě stojí. Potom se obrátí pohledem na tebe. Když promluvil bylo to jako skřípání kovu o kov: "Na začátku nás bylo hodně, žili jsme tady, v tunelech. Potom však přišli lidé a začali nás vyvražďovat. Přišli shora, vyhledávají nás. Zůstalo nás už jen velmi málo. První věc, kterou jste vyrobili, byla zbraň... lidé." Nevíš, jak by jsi měla nejlépe odpovědět, proto mlčíš. Shora? "My jsme na vás nikdy neútočili, proč bychom měli?"
Ignoruje tě. "Všichni jste stejní." Od pasu vytáhne nůž. Chytne ti ruce a prudkým pohybem ti pouta rozřeže. "Nechci být jako vy, běž si..." strčí do tebe "tak vypadni přece, jsi volná!" Obejde tě a vyrazí pryč od mrtvých těl, tebe tam nechává samotnou. Pochodeň nechal pohozenou na zemi. Hlavou ti výří myšlenky.
Zeptáš se, aniž by jsi ti vlastně chtěla vyslovit: "A kam jdeš ty?"
Zastaví, ale neobrátí se: "Někdy je víra to poslední co nás drží při životě a já věřím v to, že navrchu najdu něco, co dokáže vrátit čas zpět. Nechci žít ve strachu. Raději dám lidem druhou šanci, aby válku, co vše zapříčinila nikdy nezačali. Chci změnit svět k lepšímu, ukázat všem správnou cestu. A také chci, aby si mne někdo zapamatoval..." a odešel.
???
Pohyboval chodbami, jak nejrychleji dokázal. Cítil zde přítomnost lidí kolem sebe.
Vyběhl na nástupiště metra. Od světa tam nahoře už ho dělil jen jeden kovový žebřík.
Tělem mu projela ostrá bolest. Jediná kulka stačila na to, aby upadl na zem. Jeho svíce života začala hořet z obou stran. Díval se do očí smrti a ta se mu vysmívala. Stáli tam a dívali se, jak velice pomalu umírá. V rukách držely zbraně. Bavili se pohledem na jeho utrpení. Pak ses tam objevila ty. Sledovala jsi ho celou dobu a před vojáky ses ukryla. Jednoho jsi srazila k zemi. Výhoda překvapení. Vojáci jsou zmatení. Křičíš, ať pokračuje dál, že to zvládne. Rána ze zbraně tě utiší. Dopadáš na zem, vidíš, jak obratně šplhá vzhůru a zmizí. Vojáci jeden po druhém šplhají na žebřík, za ním. Rozostří se ti vidění, do pusy se ti žene krev, špatně se ti dýchá. Jsi však ráda, udělala jsi správnou věc. Uvěřila jsi mu, zachránila jsi ho a dokázala, že nejste všichni takový, za jaké vás měl. Možná to byl i jeho záměr, aby to takto dopadlo. Ne! To by přeci neudělal...
???
Z posledních sil odstrčil víko kanálu. Vylezl způli ven. Vojáci byli za ním, slyšel je pod sebou. Vzhlédl nad sebe, šedé mraky se táhly přes celou oblohu. Město bylo mrtvé. Žádná z budov nezůstala nepoškozená. Mezi ruiny se proháněl skučící vítr. Potom jako by se některé ze stínů pohnuly. Vylezl z kanálu úplně a snažil se zkoncentrovat poslední síly. Nešlo to - umíral.
???
Přenesli ho dříve, nežli ho dostihli vojáci. Byl v bezpečí, uprostřed trosek města. Stáli tam mlčky v kruhu kolem něho. Blanité křídla měli složené na zádech. Každý z nich v jeho vzpomínkách viděl zklamání, bolest, snahu zlepšit svět, ale bylo tam i něco jiného. Věděli, že na jediné, co právě myslel, byl člověk, který byl ochoten za něj položit život. Nedokázal to pochopit, ani se s tím následně smířit.
Jeden z nich se pohnul, rozložil své mohutné křídla a promluvil k tobě. Nevydal ani hlásku, přesto jsi ho slyšel. Je nám líto, nikdo nedokáže vrátit čas napět, ani mi to nesvedeme. Hlas v hlavě utichne. Dující vítr zvedá se země drť betonu a odnáší ho s sebou pryč. Můžeme jí však vrátit život, za cenu tvého. Bylo rozhodnuto.
???
Sedíš na posteli, sestřička právě odchází od tvého lůžka. Už je ti mnohem lépe, zachránil tě. Přes zelené plátno stanu vidíš siluety hrajících si dětí. Pobíhají kolem, hrají si pospolu. Děti lidí a děti podobné jemu.
Svým způsobem se mu splnil jeho sen, jeho tužba. V ruce držíš knihu, číst ji nemusíš, je to o vás dvou. To ona změnila svět, díky vám.
Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 6578
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.