Chlapec

Lesem proběhl hřmot, jež vydal tvor měřící více než nejvyšší strom široko daleko. Po mýtině běžel rozzuřený obr s obrovským kmenem v ruce. Někdo ho vyrušil od oběda, jestli se dá trpaslíkovi říkat oběd. Ale ten gigant to tak nebral, on by to bral jako zvonění k dalšímu chodu a možná i něco na večeři by zbylo.
    Letěl napříč paloukem, zatímco vítr jako pastýř popoháněl oblačné beránky. Na kraji této mýtiny již čekali tři muži, tři dobrodruzi. Obr vydávaje stále strašný jek začal pomalu zpomalovat a zkracovat krok, na jídlo se přece nemá spěchat. I přesto měřil více než obří kmen, jenž držel ve svých dlouhých prstech. Na chvíli se mu hlavou mihla myšlenka smrti, ale jeho mozek to stěží stačil připustit. Teď myslel jenom na smrt protivníka a především na svůj prázdný žaludek.
    Tu se zastavil a boj započal. Vzduchem, zmořeným jen kouřem z obrova ohniště, prosvištěla jeho kláda matně připomínající kyj. Přes obrovi oči projel záblesk slunce, odrážející se od lesklé zbroje mohutného člověka s vlasy barvy havraních křídel, které mu končili až u ramen. V ruce meč s širokou čepelí, v očích měl sebevědomí výraz, tvář ošlehanou větry.
    Ohlédl se s jistotou za svá záda: po elfovi v krásných látkách, teď máchajícího po okolí rukama v bezpečné vzdálenosti z dosahu obrova kmenu. Náhle z jeho očí vyšlo mnoho modrých světel připomínajících plameny.
    Ty osvětlili tvář třetímu z dobrodruhů- mladému chlapci. Oblečen v chatrné košili držel meč starší než byl on sám, okolo čepele měl opředené chuchvalce pavučin a na chatrné rukojeti ležela ruka ještě neposkvrněná zabitím.
    Náhle se však pro něho zpomalil čas. Bylo slyšet pomalé svištění obrova kmene, jak se mazlí se vzduchem. Také zaslechl vlastní strach v duši, rychlý tep srdce a volání spolubojovníků: "Nééé". Náhle není nic slyšet ani vidět.
   
   
    Světlo a tma v jednom okamžiku. Zpocený se probudil v ráji, nebo je ještě živý? Rychle si promnul očí. Temná noc v lese osvětlovaném ohněm. Oheň! Podíval se k ohni. U něj muž, Derek. Už si začíná vzpomínat. Derek se na něj podíval. V očích odrazy plamenů. Díval se na mladého chlapce. Vzpomínky, ano, Derek a jeho druh Skorpio, tem elf, přišli do jejich vesnice z nařízení krále, aby vyhubili skřety v tomto kraji. Otec, ano, otec kovář. Neodbytný, co se týče mě, jeho syna, nabídl mě jako kus masa. Prý abych byl něco extra, jako by mu městský kovář (nebo spíš vesnický, ale naší vesnici nikdo neřekne jinak než město) nepřipadal dost extra, prý abych poznal svět, ve kterém žiju. Nestačí mi snad okolí naší vesnice. Je tam dost krás pro jednoho kovářského synka. Ve světě co tam? Na včera mi vyprávěli o divech přírody.Viděli, prej, moře písku, který nazývají "Poušť". Kdyby bozi chtěly tak okolo naší vesnice takové moře taky udělat a já bych nemusel cestovat za mořem písku do toho zatracenýho světa. Stojí to za to cestovat za zlatem desítky mil od domova. Táta by řek: "Synu, to si zamiluješ tohle hledání pokladů v širém světě, potkáš krále to bude čest pro celý náš rod na celé věky." Stejně se bude určitě vytahovat v hospodě, že má syna v královských službách.
    "Špatné sny?" zeptal se Derek, stopař družiny, který se oháněl mečem stejně rychle jak jeho kolega slovy, jež byla rychlejší a smrtelnější než účinek nejprudšího jedu. Derek opřený o svůj meč a přikládající dřevo do ohně stále hleděl na chlapce a čekal na odpověď.
    "Tak trochu." řekl klučina otráveně a překulil se na druhý bok, kde měl položený meč, kterým vyháněl jeho praděd skřety před nějakými lety, kdy ještě jeho otec nebyl narozen. Meč, který ležel na horní polici příliš dlouho a teď ho měl pozvednout jeho nový majitel. "Ráno bych ho měl očistit od těch pavučin, aby se mi nesmály."pomyslel si, zavřel očí pokoušeje se znovu usnout.
    Derek si kývl na znamení, že ví, co trápí našeho mladého dobrodruha, a přihodil ještě jednu větev do ohně a znovu se opřel o svůj meč.
    Spánek.
   
   
    Ráno, ptáci zpívají, aby uvítali nový krásný den zpěvem. Vůně snídaně. Derekt ulovil králíka, porce spíše k obědu a tak připravuje krajíce chleba a tvarohem. Skorpio se myje v nedalekém potůčku a zpívá si o bájných činech svých předků.
    "Zase hnusné ráno, ptáci vrkají jako vejři. V hlavě mi třeští jako kdyby mi dali hlavu do zvonu a pak vzali velké kladivo a zabušili do něj."
    "Co je dnes ke snídani?" promluvil nahlas kovářský synek.
    "Chleba s tvarohem a s mlékem, či vodou " odpověděl mu hraničář.
    "Aha." řekl né zrovna nadšeně kovářský synek. Bylo to sice více než by dostal doma, ale představoval si, že dobrodruh snídá kupy koláčů a pečenou drůbež, k tomu nejlepší víno a medovinu.
    "Někdy když nás král pozve na ranní hostinu." řekl Derekt jako by věděl, na co chlapec myslí.
    "Co?" probudil se ze zamyšlení chlapec.
    Tu se přicházející Skorpio začal nahlas smát a Derekt se k němu přidal. Teprve teď chlapec pochopil, proč se mu, možná, jeho budoucí přátelé smějí.
   
   
    Po snídani se vydali po stopách bandy skřetů. Vedl je Derek. Chlapec z počátku nevěřil, že by mohly narazit na nějaké stopy, nebo dokonce na skřety, "Skřeti nejsou, to se říká jenom, aby se strašili děti a já a tihle dva budeme vydělávat na starých pověrách. No, ale když to tak beru, bude to pohodový zaměstnání. Docela mě, ale děsí, že i král věří na takovýhle pohádky.", ale pak asi v poledne našli šlápoty těžkých okovaných bot z nichž zřetelně vyčuhoval pařát. Hochovy myšlenky zklamali. Prohlížel si stopy na které narazil. "Bude jich nejmíň dvacet."řekl Derek a ještě jednou důkladněji se zahleděl na stopy a na jednu ukázal. "Tohle budou stopy jejich vůdce." Ukazoval při tom na stopu dvakrát větší než ostatních. Šli dál podle stop. Když tu najednou, asi po dvou hodinách, Derek dal znamení k opatrnosti a k zastavení. "Támhle je vchod do toho jejich brlohu. Teď musíme postupovat organizovaně a opatrně." řekl tak tiše jen aby to bylo pro ně slyšitelné.
    Vchod do jejich brlohu byl vlastně vstupem do jeskyně. Jejich pomyslné panty byly zarostlé mechem a lišejníky. V tmavé prohlubni bojoval s tmou jen mihotající se plamínek z pochodně. Chlapec z toho neměl vůbec dobrý pocit: "Sakra kam sem se to dostal, že já sem nezdrhl hned za naší vší. Možná, že by to bylo lepší. Od otce bych dostal pár pohlavků a ráno by bylo všechno dobrý."
    Dobrodruzi opatrně vstoupili. Zem i povrch stěn byly pokryty jemnou vrstvou kapiček vody. Uvnitř bylo slyšet jemné dopadání kapek ze stropu a jemné šumění. "Tady to šumí jako u nás na polích. Ó, proč musím být tady. Nejradši bych se zbalil a šel domů." To již jeho spolubojovníci vklouzli do ústí. Chlapec na okamžik zaváhal. Pohlédl na šavli, kterou dnes ráno zbavil letitých nánosů pavučin a teď se od jeho čepele odrážel matný odraz jeho tváře, "Jsem to já? Ano. Ano, jsem bojovník. Ať se otec vytahuje v hospodě! Já budu ten nejlepší!", a vstoupil do tlamy kamenného obra.
    Vchod se vzdaloval a od něj už zbývala jen malá světlá tečka. Tu náhle Derek švihl mečem a ze tmy spadla do ubývajícího světla mrtvola skřeta. "Na stráži se nespí." Přidal výtku na skřetí stráž Skorpio. Derek postupoval dál, ale nejprve opět přiložil ruku k ústům na znamení ticha a opatrnosti.
    Z nitra jeskyně se ozval nový zvuk. Byla to nelibozvučná řeč skřetů. Oba zkušení dobrodruzi se stáhli z přímého světla přibližujících se pochodní. Chlapec zděšením zůstal stát a civěl do světla pochodní. Tu ho stáhla ze světla Derekova ruka a druhou mu zacpal ústa, aby z leknutí nevykřikl. Světla se neustále blížila a osvětlovala mokré lesknoucí se stěny doupěte.
    Derekt pozvedl meč na pokyn zmatenému chlapci. Chlapec pochopil a pevněji než kdy předtím uchopil svůj meč. Derekt přešel do polohy nejlepší pro překvapující útok ze sedu a malý válečník ho následoval a jedním okem sledoval přibližující se hlídku a druhým hraničáře.
    Skřeti se přiblížili a oba jako jeden muž vyskočili z úkrytu a v mžiku uťali skřetům hlavy. Těla se svalila na hlavy, které jim teď chyběli. Všude se rozstříkla krev a uhasila pochodně s tichým zasyčením. Ozval se i jiný zvuk: probuzený spáč se po stovce let vzbudil, meč v rukou chlapce zařval jako lev po probuzení. A zrovna slizoval černou krev ze svého těla a spokojeně řval radostí nad znovu nabytým životem. Derek ukázal, že teď je zatím vše v pořádku a pohladil chlapce po vlasech na znamení chvály.
    V malém chlapci se rozhořel plamen hrdosti. Teď teprve poznal, co je to být dobrodruhem. Pozorněji si teď prohlédl meč po svém dědovi. Poznal, že teď našel svého nejlepšího přítele, svou pochodeň ve tmách a byl na něj tak hrdý, jako na sebe. Přikývl na svůj meč na znamení obdivu.
    Všichni však postupovali dál. Došli na rozcestí a stály před problémem volby. Jen zkušený dobrodruh může pocítit smrtelnost tohoto rozhodnutí. Kdyby vybrali špatnou cestu mohli by skřeti projít druhou cestou, nalezli by mrtvoly, objevili je a obklíčili, nebo by neuváženým chováním mohli přijít o moment překvapení.
    Derekt rozhodl, že on a Skorpio půjdou cestou doprava a mladý válečník zůstane v hlavní chodbě a bude ji hlídat před skřety. Kovářský synek přijal tento plán bez sebemenšího projevu strachu, jeho srdce bylo plné hrdosti z minulé akce a neuvědomovalo si nebezpečí, ale když jeho přátelé zmizeli v temném tunelu, jeho srdce hrdiny zakolísalo. Hlavou se mu teď honila spousta nápadů: Chtěl zpívat písně o hrdinech dávných časů, které ráno slyšel zpívat Skorpia, ale strachem se nezmohl ani na jedinou hlásku; chtěl teď být znovu doma u kovářského ohně a poslouchat otcovy nekonečné promluvy o dělání podkov a hřebů a spoustě jiných věcí, kterým ani za mák nerozuměl; chtěl teď ochutnat borůvkový koláč, který nikdy nedostal; chtěl by být mocný v boji jehož by se všichni lekli a obrátili své kroky k útěku.
    Ozvaly se kroky, ale chlapec nevěděl, odkud se tento zvuk šíří. Pevně sevřel rukojeť meče a pomyslel, jak se na něj řítí ohromná a škaredá monstra, ale zvuk šel chodbou dál a představy museli jít stranou. Chlapec se pokrčil jako prve a čekal co se bude dít. Kroky najednou ztichly, ten, kdo před chvílí šel víceméně hlučně, teď šel potichu. Z tunelu se vynořil šedý obrys tvora, jež vycházel. Z tunelu vyšel Derek.
    Chlapec si mohutně oddechl. "Tak co, dobrý," zeptal se tiše hraničář. Chlapec se zmohl jen na odpověď hlavou a přikývl na odpověď. Hraničář opět promluvil šeptem: "Já se musím ještě vrátit, máme tam se Skorpiem ještě trochu práce. Za chvíli jsme tady." Chlapcova znovu nabytá jistota vlastního bezpečí klesla ke dnu jako kámen. Najednou byl znovu sám v místě, kde slunce dopadlo jen jednou denně, a to za svítání.
    Kroky utichly, ale srdce bušilo na poplach, až se chlapec bál, že někdo zaslechne jeho neklidnou hruď. Tu se ozval zvuk jiný, než slyšel doposud. Zvuk prolétl jeskyní v ozvěně. Chlapec se přitiskl k hrubě vyhloubené stěně, jež nebyla nějak zvláště dobře opracována. Ve svém strachu si konečně uvědomil podstatu tohoto zvuku. "Ale vždyť to byla jen obyčejná kapka vody." pomyslel si a postavil se do hrdého postavení: ruce v bok, hlava s maličkým nosem vzhůru, rozkročené nohy. "Mě přeci nevystraší žádná taková voda. Mě nevystraší ani celá louže vody, ba ani celé Skorkovo jezero vody." přidával si neustále na sebevědomí. Z jeskyně ozvalo něco jiného. Tehdy se v chlapcově duši ozvalo tisíce hlasů a zvuků, ale žádný nezněl tak, jako právě tento.
    Jeskyní proletěl skřek. Kdesi vzadu v chodbě se rozsvítila pochodeň. Kovářský synek teď viděl jasné kontury nejošklivějšího stvoření, jaké kdy viděl: oči šikmo postavené proti sobě, které krásně šilhali. Od ošklivých bulev se odráželo světlo z plápolající pochodně, kterou držel ve špinavé ruce s dlouhými skoro zvířecími drápy. Z huby mu též vyčnívali barvou těžce popsatelné zuby, na nichž ještě usychala krev. Hlavu měl přikrytou škopkem těžko připomínající přilbu. V druhé ruce svíral hrušku zubaté šavle. Čepel měla nasáklou krví nepřátel. Oblečen v kůži, nejspíš jelení. Přes obličej se mu táhla dlouhá jizva.Ta byla mezi skřety považována za vyznamenání z boje a na krku měl ještě bradavici velikosti pupenu růže.
    Teď k němu mířil. Chlapec dostal strach, nejen ze odporného skřeta, ale i z toho, aby neztratil výhodu překvapení, protože se mu klepaly zuby. Meč měl žízeň a nesnesl čekání. Chlapec se skrčil, světlo už doléhalo na okolní stěny. Záblesk světla v očích, výskok, švih hladovým mečem, cink. Skřet zastavil útok svou zubatou šavlí. Dva hladoví se setkali: Skřetova zubatá šavle a chlapcův staletý meč. Touha obou se napít krve protivníka byla ohromná. Oba meče se třásly v rukou a čekali, teď měli dost trpělivosti na krátké čekání. Skřet odrazil útok chlapcova meče a zubatá šavle zaútočila. Skřet bodl, ale rána se střetla jen se skálou. Chlapec udělal jakousi piruetu a ťal skřetovi přes ruku. Ozvali se dva výkřiky: jeden skřetův a druhý výkřik šavle, která bědovala nad tím, že již nikdy nebude sát krev. Tento výkřik znamenal i vydechnutí meče nad napitím. Skřet však byl ještě stále živ, i když bezruký. Teď již nemohl použít zbraň, která ležela žíznivá na zemi ještě pořád v křečích držena už chladnoucí rukou, tak zaútočila jeho druhá ruka, v níž spočívala pochodeň. Plameny si dosud hráli jenom v průvanu od východu do brlohu, ale teď zasvištěly vzduchem. Zásah!
    Chlapec vzal všechnu zbylou sílu strachu ze smrti a tato síla poháněla jeho meč, když již ostatní síla po úderu došla. Skřetí tělo se svalilo s hlukem na nerovnou zem. Chlapcovi se začali mhouřit oči a klesl zmoženě k zemi.
    Dopad zněl jako tisíce hlásných trub smrti. Tělo dopadlo v nezměrném čase, který se zdál jako chvíle. Ve skřetových očích byl vidět nepoznaný strach ze smrti a touha jeho bídné duše neopustit ještě prašivější tělo. Kovářský synek za chvíli uviděl to, co se jindy vidí jenom dvakrát, nanejvýš třikrát za život: byla to tajuplná smrt či jen její posel. Tajemná postava zahalená v kápí. Kolem rukávu se mu vlála vzduchem kosa. Naskočila mu husí kůže. Měl pocit, že mu ledový jazyk olízl holé nohy. Teď nic nedbal na slova knězů ve chrámu, že smrt je matkou života. Z čepele starší, než on, sjela kapička temné skřetovy krve. Už pomalu chladla a on se podíval, co mu zahřívá ruku. Od temné kapky se lesklo světlo z nedalekého vchodu, ale nebylo ho zase tak moc.
    Podíval se zpět na skřeta. Jeho oči už neodráželi světlo. Jeho duši už Posel odnesla do pekla.
    Bolela ho hlava od rány pochodní. Nebrečel, teď cítil, že plakat jako jindy by stejně nepomohlo. Cítil bolest, ale myslel na něco jiného. Na to, jak přežít a pustit svůj meč napojit ho temnou krví. Nezapomněl samozřejmě ani na přátele, kterým teď kryl záda. Jeho vůle potlačovala bolest a potlačovala i radost nad smrtí toho neřáda. Jeho smysly pracovali teď na sto procent, jeho šestý smysl říkal: "Ztrať se do stínu." a jeho tělo poslechlo, i když se zjevnou námahou. Sedl si na hrbol v této jeskyni. Sedl si a opřel se o meč. Meč radostí z toho, že se napil krve nepřítele, jemně zazvučel o skálu. Chlapec si sáhl na čelo. Ucítil podivnou vlhkost na svém těle prsty. Ochutnal. Bylo to mírně sladké a poznal, že je to vlastní krev. Začal vnímat bolest a v hlavě, jako by se mu rozskočilo.
    Slyšel bít kovářská kladiva do kovadlin. Viděl před sebou obraz svého otce, viděl před očima mnoho lidí, které si v životě pamatoval, a i tváře, které nikdy neviděl. Mnoho myšlenek mu prolétlo hlavou v jediném okamžiku. Nemohl se soustředit, natož slyšet. Znovu kovářská kladiva bijí do masivní kovadliny ze železa. Náhle se zvuk mění. Kladiva jsou těžké boty a kovadlina zemí. Slyší řinčení šavlí. Otevře oči. Nejdříve se mu rozjasní a pak si musí zvyknout na tmu, která za tu chvíli padla. Světlo však jde odjinud: z jednoho vchodu vedoucí dále do nitra. Ze světla se dívá mnoho očí. On se poblouzněn dřívějšími sny těžce zvedl a jeho meč bezhlučně zahvízdal: "Jde večeře." nikdo však tohle neslyšel. Za světlem se trousí jedna kreatura za druhou. První však jde obr mezi skřety, natržený ret, jeho tvář je plná dalších jizev, památek po padlých vhodných proto, aby zanechali jizvu. a pak odešli tam, kde jim už žádný meč k obraně nebude, v ruce dřímá šavle, která by byla pro jiného z kmene obouruční zbraní. Oblečen v kroužkovanou zbroj. Kdo ví koho život pro tento kus drátu poslal k bohům. Bylo poznat, že on a nikdo jiný je vůdcem prohnané bandy skřetů.
    Chlapec projel volnou rukou vlasy a víčky těsně přivřenými k sobě se snažil obnovit sílu, věděl, že jedinou, i když mlhavou, šancí na přežití je bojovat.
    Krok za krokem se blížily hrůzné postavy v čele se svým velkým velitelem. Jeho tvář se třpytila od pochodně, když se světlo odráželo od jizev. Jeho oči se mdle zatřpytily a náhle asi padesát sáhů od místa, kde dosud leželo bezduché skřetovo tělo, se zastavil a jeho obrovský nos se zhluboka nadechl. Skřeti za ním jdoucí zadrželi své pomalu uvažující druhy. Bylo slyšet až moc tlukot svého srdce a pak zaznělo do ticha nelibozvučné pomalu řečené slovo. Jeho vyřčení trvalo chvíli, ale v uších se měnilo v nekonečné utrpění.
    Skřeti se na tento povel rozběhli křičíce ze všech sil svých zkouřených plic. Jejich šavle kmitaly vzduchem zpívaje píseň o hladu po krvi. Skřetí škorně s burácením zvedaly prach z podlahy. Chlapec vyšel ze stínu do světla pochodní. Teď skřeti pohlédli do tváře svého nepřítele a v duši se jistě smáli pošetilosti tohoto mladého a unáhleného lidského tvora. Možná byli rádi, že proti nim nestojí rytíř v naleštěné zbroji. Skřeti začali brzdit a s těžkým dupáním napřáhli své šavle k útoku.
    Kovářský synek ustoupil dychtivým šavlím tak, aby se z něho nenapily jako prasata z koryta, sám však ťal tam, kde cítil jednoho ze svých protivníků. Meč radostně zařval štěstím. Nemohl však pít krev dlouho. Bylo tu okolo tolik práce, že nevěděl, kam skočit. Chlapec zastavil hladovou šavli, která aspoň ukradla černou kapku. Další dvě prosvištěly naprázdno vzduchem. Chlapec kopem odmrštil jednoho ze skřetů na stěnu a tak ho alespoň na chvíli vyřadil z boje. Jeho meč zastavil znovu šavli a ta znovu olízla alespoň kapku krve. Druhá však zasáhla nohu a sténala v slastech nad tím, že se zařezává do masa. Rána však nebyla moc hluboká. Synek zavřel oči bolestí. Znovu je otevřel s vražedným šílenstvím. Meč si to asi uvědomil a začal se smát neutuchajícím smíchem. On zasvištěl vzduchem a narazil na hrdlo plné krve. Hltal, hltal krev jako pije vyprahlý velbloud po cestě mořem písku. Musel ale opustit svůj ráj. Chlapec napřáhl a znovu poslal svého krvežíznivého druha na cestu. Rána, která mířila na další z ošklivých stvůr, se shledala jen s minimálním odporem. Meč teď uťal zlému stvoření hlavu a hlava dopadla na zem téměř bezhlučně narozdíl od šavle, která vzdychala nad tím, že sotva kdy už bude sát krev. Meč v chlapcových rukou by se šavli rád smál, ale sám se zajíkal černou krví.
    Synek kováře z města, jak tomu pyšně říkal, stál teď už sám před velkým skřetem, protože poslední ze skřetů padl na vlastní šavli a ta mohla být ráda nad tím, kde je. Chlapec vydechl opíraje se o kolena koukaje se na skřetovu tvář plnou jizev.
    "Seš hoden se mnou bojovat," řekl tvrdě velký skřet. "budeš-li toho schopen, než tě zabiju." Chlapec se zalekl. Né jeho mohutnosti a škaredosti, ale toho, že tak zlé stvoření ovládá k sobě tak nepřirozenou krásnou řeč. "Skončím tvé trápení... neboj se.", dodal s krutostí v očích a s úsměvem na rtech.Odhodil pochodeň směrem k chlapci. Pochodeň hned po dopadu zhasla o podlahu plnou krve.
    Hoch zavřel oči, jelikož věděl, že tento smysl mu nebude v následném souboji nic platný. Jeho očima ve tmě byl jeho sluch a jeho šestý smysl, smysl každého válečníka.
    Slyšel nedaleko od sebe dopadat tvrdé boty. Na chvíli zaváhal a otevřel oči. Viděl jen neproniknutelnou tmu. Znovu zavřel oči. Cítil slabý průvan. Jeho meč prolétl vzduchem a narazil na kalenou ocel skřetovy obří šavle. Pak znovu a znovu meč zaskřípal o velkou šavli a zajiskřilo se.
    Pohleděli v zděšení na sebe oba. Oči náhle oslepené světlem, plné strachu ze smrti se jim jiskry prohnaly po sítnici.
    Nové a nové údery do tmy narážející nanejvýše kov na kov a jinak hvízdání do vzduchu. Meč zajásal "Konečně trefil!" i skřet zařval a překřičel tak tichý hlas hochova meče. Skřet však stále žil a bránil i útočil s velkou obratností. Chlapec si uvědomil, že stěny jsou osvětleny světlem. Světla stále přibývalo až chlapec mohl pohledět do obličeje strašného skřeta. Jeho tvář za dobu souboje nijak neznekrásněla, spíš naopak. Jeho meč mu totiž vzal odstáté ucho a krev z něho pomalu stékala kapka za kapkou. Ohlédl se po zdroji světla.
    Uviděl dobré známé: člověka s mohutnými svaly, vlasy barvy havraních křídel a jeho dobrého přítele elfa ve vzácných látkách se zlatem v očích. Spatřil i třetí postavu dnes ji už potkal. Oba přátele na něj pyšně pohleděli, ale pak se pohled jeho přátel prodloužil a jejich oči se zděšeně vyvalily a jejich hlasy, jeden krásnější než druhý, Zahlásali děsivé "Nééé!!!" Posel si tentokrát přišel pro něj.
   
   
    Ranní mlha dopadá na travnatou mýtinu.
    Člověk Derek popotáhl nastydlým nosem dívaje se na své dílo: malou mohylu navršenou na chlapcově těle. Ohlídl se po příteli stojícím jen kousek opodál.
    "Byl to velký bojovník, i když moc mladý."
    "Byl velkým bojovníkem." odpověděl Skorpio nedávaje průchod svým citům.
    "Setkáme se ještě někdy s jeho duší?"
    "Nevím, ale asi ano, neboť vše je jen myšlenka a vše s ní začíná a končí."